30A 1/2014-77         ČESKÁ REPUBLIKA     ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY                    Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. PhDr. Petra Kuchynky, Ph.D. a Mgr. Jaroslava Škopka, v právní věci žalobce L.T.T.,  státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky,  proti žalované  Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, poštovní schránka 155/50, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. listopadu 2013, č.j. MV-30392-5/SO/sen-2013,     t a k t o :     I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 29. 11. 2013, čj. MV-30392-5/SO/sen-2013, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalované.   II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16 342,- Kč, k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.       O d ů v o d n ě n í   I.   Napadená rozhodnutí   Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni dne 2.1.2014 se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky čj. OAM-60187-23/DP-2012, ze dne 31.1.2013 a toto rozhodnutí potvrdila. Ministerstvo vnitra ČR uvedeným rozhodnutím neprodloužilo žalobci platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání podle § 44a odst. 3, s odkazem na ust. § 35 odst. 3 a v návaznosti na ust. § 37 odst. 2 písm. b), ve spojení s ust. § 56 odst. 2 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, neboť v uplynulých 5 letech porušil povinnost stanovenou tímto zákonem. V odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán I. stupně konstatoval, že dne 26.9.2009 podal žalobce žádost o prodloužení platnosti doby povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podle § 44a odst. 1 zák. o pobytu cizinců. Správní orgán konstatoval, že při projednání žádosti z cizineckého informačního systému zjistil, že žalobce se dopustil následujících přestupků podle zákona č. 326/1999 Sb.: -          dne 16.6.2009 se dopustil přestupku podle § 157 odst. 1 písm. v) zák. o pobytu cizinců, pro který mu byla uložena bloková pokuta 1.000,- Kč, -          dne 20.6.2009 se dopustil přestupku podle § 157 odst. 1 písm. v) zák. o pobytu cizinců, za který mu byla uložena bloková pokuta 1.000,- Kč, -          dne 29.6.2009 se dopustil přestupku podle § 157 odst. 1 písm. v) zák. o pobytu cizinců, za který mu byla uložena bloková pokuta 3.000,- Kč, -          dne 11.1.2010 se dopustil přestupku podle § 157 odst. 1 písm. u) zák. o pobytu cizinců, za který mu byla uložena bloková pokuta 1.000,- Kč, -          dne 21.1.2010  se dopustil přestupku podle § 157 odst. 1 písm. t) zák. o pobytu cizinců, za který mu byla uložena bloková pokuta 1.000,- Kč, -          dne 26.11.2012 se dopustil přestupku podle §  156 odst. 1 písm. i) zák. o pobytu cizinců, za který mu byla uložena bloková pokuta 1.500,- Kč.   Správní orgán vzal dále za prokázané, že žalobci byl povolen pobyt na vízum na 90 dní za účelem podnikání s platností od 13.2.2006 do 1.12.2006, dále s platností od 2.12.2006 do l1.12.2008, dále s platností od 2.12.2008 do 1.12.2010 a dále s platností od 2.12.2010 do 1.12.2012. Z těchto skutečností je prokazatelné, že žalobce během svého povoleného pobytu na území ČR v uplynulých 5 letech opakovaně (celkem 6x) porušil povinnost stanovenou zákonem o pobytu cizinců. Toto citované porušení povinnosti stanovené zákonem č. 326/1999 Sb., bylo správním orgánem shledáno jako důvod, který brání prodloužení platnosti povolení dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, neboť je v zájmu České republiky, aby na území České republiky pobývali jen ti cizinci, kteří na území pobývají v souladu s našimi zákony. Důvodem, který brání prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žalobce za účelem podnikání je ta skutečnost, že žalobce od roku 2009 opakovaně porušil povinnost stanovenou zákonem o pobytu cizinců a opakovaně se dopouštěl přestupku podle § 157 zák. č. 326/1999 Sb., a podle § 156 téhož zákona. Z charakteru přestupků a vzhledem k tomu, že těchto přestupků se žalobce dopouštěl opakovaně v roce 2009 -  3x, v roce 2010 -  2x a v roce 2012- 1x, musel si být vědom toho, že neplní povinnosti stanovené zákonem o pobytu cizinců a tím se vystavuje možnosti neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v souladu se zákonnými ustanoveními citovaného zákona. Žalobce je nositelem oprávnění ke sloučení rodiny a musel si být vědom toho, že svým opakovaným protiprávním jednáním vážně ohrožuje možnost prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu své manželce a svým dvěma dětem, které jsou na žadatele sloučeny za účelem společného soužití rodiny. Podle správního orgánu žalobce má na území České republiky povolen pobyt nepřetržitě od roku 2006, manželka pobývá na území České republiky od roku 2007 a jejich nezletilé děti se narodily na území České republiky v roce 2008 a 2010. Vzhledem k délce pobytu na území České republiky mají proto vytvořeny určité společenské a kulturní vazby. Správní orgán vyšel ze zjištění, že rodiče žalobce a jeden jeho sourozenec žijí ve Vietnamské socialistické republice stejně jako rodiče a dva sourozenci manželky žalobce a tudíž tím nemohlo dojít k přetrhání vazeb se zemí původu. Podle údajů z cestovního dokladu žalobce, tento v roce 2011 a 2012 navštívil zemi svého původu. Žalobce a všichni jeho rodinní příslušníci jsou občani Vietnamské socialistické republiky a jejich rodinný život tak může být realizován ve státě jejich občanství. Vzhledem k uvedeným skutečnostem správní orgán dospěl k názoru, že vydané rozhodnutí je v souladu se zák. č. 326/1999 Sb., a článkem 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a současně je v zájmu ochrany zdraví a morálky a je přiměřené sledovanému cíli a že vydání rozhodnutí o neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu není nepřiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života. Správní orgán dále dovodil, že žádné z práv uvedených v Listině základních práv a svobod nezakládá nárok cizince na pobyt na území České republiky, neboť takové právo je dáno pouze občanům České republiky. Stejně tak neexistuje ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky. Správní orgán konstatoval, že ve smyslu § 2 odst. 4 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu. Zde je postaven veřejný zájem nad zájmy jednotlivce. Je ve veřejném zájmu, aby platné právní předpisy byly dodržovány a aby na území České republiky se zdržovali pouze cizinci, kteří tyto normy dodržují.   Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce podané proti výše uvedenému rozhodnutí správního orgánu I. stupně a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žalobce pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – osoba samostatně výdělečně činná, s platností od 2.12.2010 do 1.12.2012 a žádost o prodloužení doby platnosti tohoto povolení podal u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky dne 26.9.2012. Správní orgán I. stupně si opatřil výpis z informačního systému cizinců, ze kterého vyplynulo, že žalobce dne 16.6.2009, dne 20.6.2009 a dne 29.6.2009 spáchal přestupek podle § 157 odst. 1 písm. v) zák. č. 326/1999 Sb.,  dále dne 11.1.2010 spáchal přestupek podle § 157 odst. 1 písm. u) cit. zákona, dne 21.1.2010 spáchal přestupek podle § 157 odst. 1 písm. t) cit. zákona a dne 26.11.2012 spáchal přestupek podle § 156 odst. 1 písm. i) cit. zákona. Žalovaný uváděl, že žalobce v podaném odvolání tvrdil, že správní orgán I. stupně postupoval v rozporu s § 2 odst. 1, 2 a 4 a dále v rozporu s § 3 a § 68 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb. Na podporu tohoto tvrzení v odvolání žalobce konstatoval, že spisový materiál neobsahuje žádný důkaz o spáchání uvedených přestupků ze strany žalobce, neboť výpis z informačního systému cizinců nebyl jako důkaz ve smyslu § 53 odst. 6 správního řádu proveden a nemůže jako důkaz sloužit. Podle žalobce správní orgán I. stupně byl povinen vycházet pouze z pravomocných rozhodnutí o porušení právních předpisů a jelikož tato nebyla součástí spisového materiálu, byl odvolatel rovněž zkrácen na svém procesním právu vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. Žalovaný k tomu konstatoval, že předpokladem pro aplikaci § 56 odst. 2 písm. d) zák. č. 326/1999 Sb., je kumulativní splnění dvou podmínek a to porušení povinnosti stanovené zákonem o pobytu cizinců v uplynulých 5 letech, tj. podmínky objektivní, vyjadřující veřejný zájem České republiky a dále, proporcionality mezi důvody neudělení pobytového oprávnění a dopady do soukromého a rodinného života cizince, což představuje podmínky subjektivní. Pokud jde o dikci objektivní podmínky, pak žalovaný zdůraznil, že ust. § 56 odst. 2 písm. b) zák. o pobytu cizinců tuto podpínku nikterak nespecifikuje a tudíž je irelevantní, zdali se jedná o povinnosti marginálního charakteru a současně porušení povinnosti, které již bylo v minulosti sankcionováno z důvodu naplnění skutkové podstaty přestupku. Pokud žalobce zpochybňoval spáchání specifikovaných přestupků, odkázal žalovaný na ust. § 84 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích a jeho citace se dovolal. Jelikož žalobce za jednání kvalifikovaná jako jednotlivé přestupky zaplatil blokovou pokutu, je patrné, že spáchání přestupku bylo spolehlivě zjištěno, neboť spolehlivé zjištění spáchaného přestupku je nutným předpokladem pro uložení a zaplacení blokové pokuty, jak z cit. ustanovení vyplývá. Dne 21.1.2013, kdy žalobce byl seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí, byl součástí spisového materiálu rovněž výpis z informačního systému cizinců, ze kterého spáchání výše specifikovaných přestupků a zaplacení blokových pokut za jejich spáchání jednoznačně vyplynulo, přičemž z protokolu o seznámení žalobce s podklady pro vydání rozhodnutí současně plyne, že žalobce byl na použití záznamů z informačního systému cizinců explicitně upozorněn a tyto záznamy, resp. spáchání specifikovaných přestupků jakkoliv nezpochybnil. V tomto kontextu neobstojí námitka týkající se nepoužitelnosti záznamu z informačního systému cizinců. Pokud žalobce se dovolával rozsudku Městského soudu v Praze ze 16.1.2013, sp. zn. 10 A 320/2011, ve kterém tento správní soud se vyjádřil k otázce použitelnosti záznamu z evidencí správních orgánů jako podkladů pro vydání rozhodnutí, žalovaný zdůraznil, že tento soud použití záznamů z evidencí správního orgánu nevyloučil, nýbrž konstatoval, že bude záležet na konkrétní situaci a postoji cizince. Na rozdíl od případu posuzovaného Městským soudem v Praze, v uvedeném rozhodnutí ve věci žalobce spáchání specifikovaných přestupků nebylo zpochybněno a v současně posuzovaném případě jsou předmětné záznamy jako podklad pro vydání rozhodnutí použitelné. Žalovaný dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně v souladu s § 3 správního řádu zjistil, že žalobce spáchal přestupky podle § 157 odst. 1 písm. u), v), t) a podle § 156 odst. 1 písm. i) zák. o pobytu cizinců a o jejich spáchání nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgán I. stupně rovněž v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu citoval záznamy z informačního systému cizinců, ze kterých spáchání specifikovaných přestupků vyplývá a který nebyl jako podklad pro vydání rozhodnutí ze strany žalobce nikterak zpochybněn.   K další odvolací námitce žalobce o nedostatečném vypořádání se s dopady vydaného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života, žalovaný poukázal na ust. § 174a zák. o pobytu cizinců a dodával, že toto ustanovení obsahuje pouze demonstrativní výčet skutečností, které je správní orgán povinen zohlednit při posuzování přiměřenosti dopadů negativního rozhodnutí do života cizince, přičemž správní orgán není povinen posuzovat veškeré uvedené skutečnosti, nýbrž pouze ty, jíž jsou relevantní pro posuzovaný případ. Pokud jde o namítanou marginalitu spáchaných přestupků, žalovaný poukázal na nezanedbatelný počet spáchaných přestupků v počtu šesti, který je podkladem soustavného porušování právních předpisů ze strany odvolatele. Žalovaný nepopíral, že žalobce za dobu jeho pobytu na území České republiky si vytvořil jisté kulturní a společenské vazby, tuto skutečnost, včetně jeho subjektivního zájmu o pobyt  na území České republiky podle žalovaného nelze směšovat s jeho právem vyplývajícím z usnesení Ústavního soudu ze dne 12.7.2005, sp. zn. I ÚS 38/04 a je zapotřebí tento subjektivní zájem komparovat s objektivním zájmem České republiky na dodržování právních předpisů ze strany osob, které se nacházejí pod jurisdikcí. Žalovaný se plně ztotožnil s posouzením přiměřenosti napadeného rozhodnutí ve stejném směru, jak učinil správní orgán I. stupně.   II. Žaloba   Žalobce v podané žalobě tvrdil, že napadené rozhodnutí odporuje požadavkům uvedeným v ust. § 68 odst. 3 správního řádu a v ust. § 89 odst. 2 správního řádu. Žalovaný opomenul zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyžaduje ust. § 3 správního řádu. Napadené rozhodnutí, stejně tak jako rozhodnutí prvoinstanční, je dále vydáno v rozporu s ust. § 174a zák. o pobytu cizinců a při vydání těchto rozhodnutí byla porušena ustanovení definující podmínky pro výkon činnosti správního orgánu vyplývající z § 2 odst. 3, 4 správního řádu. Žalobce tvrdil, že správní orgán I. stupně zamítl žádost žalobce o prodloužení platnosti jeho povolení k dlouhodobému pobytu na podkladě § 56 odst. 2 písm. b) zák. o pobytu cizinců vzhledem k tomu, že žalobce porušil v uplynulých 5 letech povinnost stanovenou zákonem. Spisový materiál podle žalobce však neobsahuje žádný důkaz o tom, že by se žalobce jednání, které správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí popisuje, dopustil. Výpisy z evidencí, které jsou součástí spisů a které navíc nebyly, jako důkaz provedeny ve smyslu § 53 odst. 6 správního řádu, nemohou samozřejmě jako důkaz sloužit. Je evidentní, že evidence správního orgánu nemají povahu žádného důkazu, neboť tyto evidence vychází výhradně z úkonů správního orgánu, které nelze přezkoumat a ověřit, přičemž v této souvislosti odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 10 A 320/2011. Evidence správního orgánu obsahují údaje, které nejsou nadány presumpcí správnosti jako záznamy z jiných veřejných registrů a nemají potřebnou důkazní sílu. Žalobce již v podaném odvolání brojil proti dokazování správního deliktu tímto způsobem a protože žalovaný na tuto odvolací námitku nereagoval, zakládá jeho postup nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Správní orgán měl správně vycházet z pravomocných rozhodnutí o porušení právních předpisů a protože tak nebylo učiněno, napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a založené na nedostatečně zjištěném stavu věci ve smyslu § 3 správního řádu. Žalobce dále tvrdil, že drtivé většiny jemu vytýkaných deliktů se měl dopustit v době, která předcházela vydání jeho povolení k pobytu, resp. prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v roce 2010. Tři z vytýkaných deliktů byly spáchány v roce 2009 a dva v lednu 2010, ještě před prodloužením povolení k dlouhodobému pobytu a teprve posledního přestupku se měl dopustit v roce 2012. Žalobce v této souvislosti poukázal na zásadu obsaženou v ust. § 2 odst. 4 správního řádu, podle které správní orgán dbá na to, aby při rozhodování  skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Již v roce 2010, kdy žalobce měl za sebou spáchání většiny jemu vytýkaných deliktů, bylo bez problému správním orgánem prodlouženo jeho povolení k dlouhodobému pobytu. Následně po dvou letech, kdy se žalobce dopustil pouze jednoho deliktu, oproti pěti předchozím, které spáchal před prodloužením jeho pobytu v roce 2010, však z totožného důvodu žalobci povolení prodlouženo nebylo. Takovýto postup je v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů a je v rozporu se zásadou legitimního očekávání.    Žalobce dále tvrdil, že podle § 56 odst. 2 písm. b) platí, že vízum je možné neudělit, event. pobyt neprodloužit, pouze v případě, že důsledky neudělení dlouhodobého víza budou přiměřené důvodu pro neudělení dlouhodobého víza. Podle § 174a zák. o pobytu cizinců platí, že při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem. Nelze přehlížet, že žalobce se dopustit minimálního pochybení ve vztahu k zákonu a zákonem chráněným zájmům. Oproti tomu žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatuje, že je irelevantní, zda se jedná o porušení povinnosti marginálního charakteru, což jednoznačně není pravda, jak vyplývá z § 174a zák. o pobytu cizinců. Pochybení žalobce spočívalo v tom, že při sobě neměl potřebné potvrzení, povolení, nebo prostředky. Ačkoliv se samozřejmě jedná o jednání postižitelné, je nepochybné, že žalobce tímto jednáním nikomu nezpůsobil žádnou újmu a vždy řádně plnil jemu uloženou povinnost. Naproti tomu důsledky neprodloužení pobytu budou pro žalobce zcela fatální. Především je nutno poukázat na skutečnost, že současná rodina žalobce se nachází celá na území České republiky. Jeho manželka a jeho dva potomci představují v současné době základní rodinné zázemí žalobce a tento s ohledem na délku svého pobytu a přítomnost potomků na území České republiky má mnohem silnější vazby k této zemi, než k rodné zemi. Důsledek neprodloužení povolení k pobytu je zcela nepřiměřený ve vztahu k důvodu pro jeho neudělení, kterým bylo v podstatě čistě administrativní opomenutí žalobce, který ne že by neměl potřebné doklady vůbec, ale pouze v době kontroly tyto doklady neměl u sebe. Správní orgán I. stupně se přiměřeností zabýval velmi okrajově. Žalovaný se touto otázkou zabýval ještě v menším rozsahu a pouze zopakoval závěry prvoinstančního správního orgánu a konstatoval, že se ztotožnil se závěrem o přiměřenosti rozhodnutí prvoinstančního orgánu a odkázal na neexistenci práva cizince na pobyt na území republiky. Žalobce tvrdil, že správní orgány přitom měly přiměřenost rozhodnutí hodnotit především ve vztahu k společenské škodlivosti vytýkaného jednání, hodnotit povahu nezákonného jednání okolnostmi, za kterých se žalobce tohoto jednání dopustil, nebezpečnost tohoto jednání i časový odstup od spáchání jednotlivých přestupků. Tímto způsobem správní orgány nepostupovaly, a proto obě rozhodnutí se stávají nepřezkoumatelnými. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a aby byla přiznána žalobci náhrada nákladů řízení.       III. Vyjádření žalovaného   Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě plně setrval na skutkových zjištěních i právních závěrech, které byly prezentovány v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a  navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.   IV. Posouzení věci krajským soudem   Krajský soud při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů, které byly v žalobě řádně uplatněny (§ 75 odst. 1, 2 s.ř.s.).    Krajský soud při přezkoumání důvodnosti jednotlivých žalobních výtek vycházel z ust. § 56 odst. 2 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, podle kterého dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže v uplynulých 5 letech porušil povinnost stanovenou tímto zákonem, za podmínky, že důsledky neudělení dlouhodobého víza budou přiměřené důvodu pro neudělení dlouhodobého víza. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto neudělení do soukromého a rodinného života cizince    Podle § 174a zák. o pobytu cizinců, při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.    Krajský soud dále přihlížel k ust. § 35 odst. 3 zák. o pobytu cizinců, podle kterého dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37). Podle § 37 odst. 2 písm. b) cit. zákona ministerstvo dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza.  Krajský soud současně vycházel z ust. § 44a  odst. 3 zákona o pobytu cizinců, podle kterého žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu přijímá a rozhoduje o něm ministerstvo a na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 3, § 46 odst. 7, 8 a § 47 vztahuje obdobně.    V přezkoumávaném případě správní orgán I. stupně neprodloužil žalobci platnost jeho povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, když ve shodě s ust. § 44a odst. 3 zák. o pobytu cizinců správní orgán v souladu s § 35 odst. 3 citovaného zákona shledal, že žalobci nelze prodloužit dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů, neboť byl shledán důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza ve smyslu § 37 odst. 2 písm. b), když žalobce přestal splňovat podmínku pro udělení víza. Touto podmínkou byl důvod pro neudělení dlouhodobého víza ve smyslu § 56 odst. 2 písm. b) zák. o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně ve shodě s právním závěrem žalovaného shledal, že důvodem pro neudělení dlouhodobého víza žalobci je skutečnost, že v uplynulých 5 letech porušil povinnost stanovenou tímto zákonem. K prokázání naplnění tohoto důvodu pro neudělení dlouhodobého víza správní orgán I. stupně a rovněž i žalovaný, využil výpisy ze systému cizinecké evidence, ze kterých zjistil, že v období od 2.12.2008 do 1.12.2012 se žalobce dopustil celkem v šesti případech porušení zákona o pobytu cizinců, které bylo kvalifikováno jako přestupek. Při ověřování naplnění uvedeného důvodu pro neudělení dlouhodobého víza ve smyslu § 56 odst. 2 písm. b) zák. o pobytu cizinců, byl správní orgán povinen postupovat podle § 3 zák. č. 500/2004 Sb. správního řádu, podle kterého nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonů s požadavky uvedenými v § 2. Krajský soud v tomto směru shledal důvodnou námitku žalobce, že za podklad pro rozhodnutí nebylo možné v dané situaci použít výpis ze systému cizinecké evidence k prokázání, zda žalobce  v uplynulých pěti letech porušil povinnost stanovenou zákonem o pobytu cizinců. Systém cizinecké evidence je informačním systémem veřejné správy, jehož účelem je zefektivnění výkonu veřejné správy a údaje získané z tohoto informačního systému jsou jako důkazní prostředek použitelné pouze podmíněně. Záznamy získané ze systému cizinecké evidence nejsou nadány presumpcí správnosti jako údaje získané z veřejných registrů a plnohodnotným důkazním prostředkem se stanou až tehdy, nebudou-li v řízení jeho účastníkem zpochybněny a bude-li např. správnost těchto záznamů potvrzena samotným účastníkem řízení, jehož se záznamy dotýkají. Pokud účastník řízení správnost takovýchto záznamů zpochybní, bude správní orgán v duchu ustanovení § 3 správního řádu povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, cestou provedení důkazu listinou, a to konkrétně pravomocným rozhodnutím o uložení blokové pokuty za jednotlivý přestupek.  V přezkoumávaném případě žalobce se již v podaném odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně dovolával nižší důkazní hodnoty jednotlivých výpisů ze systému cizinecké evidence a navrhoval provedení důkazu pravomocnými rozhodnutími dokládajícími porušení právních předpisů žalobcem. Žalovaný správní orgán za této situace nepostupoval podle § 89 odst. 2 správního řádu, podle kterého je povinen přezkoumávat v rozsahu námitek v odvolání uvedených soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo s právními předpisy. Krajský soud v této souvislosti shledal, že v řízení žalovaný správní orgán porušil cit. ust.       § 89 odst. 2 správního řádu při současném porušení ust. § 3 správního řádu.    Krajský soud vzhledem k okolnostem případu dospěl k závěru, že i v případě, že by správní orgán I. stupně i správní orgán žalovaný plně prokázaly naplnění důvodu pro neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu § 56 odst. 2 písm. b) zák. o pobytu cizinců, ani v tomto případě by pak žalobou napadené rozhodnutí nebylo vydáno v souladu s § 56 odst. 2 písm. b) a § 174a zák. o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně a rovněž žalovaný dospěly k závěru, že žalobce v uplynulých 5 letech porušil povinnost stanovenou zák. o pobytu cizinců. Tuto skutečnost správní orgány vyhodnotily mechanicky a zcela izolovaně bez vazby na další zákonné podmínky, při jejichž naplnění může dojít k naplnění důvodu pro neudělení dlouhodobého víza. Pro potřeby vyhodnocení uplatněného žalobního bodu krajský soud vycházel z nesporných zjištění podložených obsahem správního spisu, ze kterých vyplývá, že žalobce byl nositelem povolení k dlouhodobému pobytu od 13.2.2006 do 1.12.2006, který byl následně pravidelně prodlužován s platností od 2.12.2006 do 1.12.2008, dále s platností od 2.12.2008 do 1.12.2010 a v posledním případě od 2.12.2010 do 1.12.2012. Správní orgán dospěl k závěru, že podmínka, aby žalobce v uplynulých 5 letech porušil povinnost stanovenou tímto zákonem byla v případě žalobce naplněna tím, že v době od 16.6.2009 do 26.11.2012 v šesti případech porušil povinnosti stanovené cizinci zákonem č. 326/1999 Sb. Nelze ovšem přehlédnou v další souvislosti, ze kterých je nutno dovodit, že pěti porušení zákona kvalifikovaných jako přestupek se žalobce dopustil v době od 2.12.2008 do 1.12.2010. Přes tuto skutečnost žalobci byla dále prodloužena platnost jeho povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky na dobu od 2.12.2010 do 1.12.2012. Oproti tomu v době platnosti dlouhodobého pobytu od 2.12.2010 do 1.12.21012 žalobce měl porušit povinnost cizince založenou zákonem o pobytu cizinců v jednom případě a spáchání tohoto jediného přestupku se pro správní orgány stalo důvodem pro závěr, že v jeho případě došlo k naplnění důvodu plynoucího z 56 odst. 2 písm. b) zák. o pobytu cizinců pro neprodloužení platnosti jeho povolení k dlouhodobému pobytu. Tyto dva rozdílné postupy správních orgánů při rozhodování o prodloužení platnosti k povolení dlouhodobému pobytu zůstaly navíc v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nevysvětleny a neodůvodněny. Postup správních orgánů se tak dostal do rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu definujícího zásadu individuálního posouzení každé věci, podle kterého správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Postup žalovaného se dostal do rozporu rovněž  s ustanovením  § 174a  zák. o pobytu cizinců, které správní orgán vede při posuzování přiměřenosti vydaného rozhodnutí k posuzování přiměřenosti dopadu tohoto rozhodnutí a ukládá správnímu orgánu zohlednit kromě jiného též závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince. Správní orgán však pouze mechanicky konstatoval, že žalobce v uplynulých pěti letech se dopustil šesti porušení zák. o pobytu cizinců, aniž by se zabýval druhem protiprávního jednání a skutkovými podstatami jednotlivých přestupků. Zákon o pobytu cizinců definuje celou řadu povinností cizince a definuje rovněž celou řadu skutkových podstat přestupků, kterých se cizinec dopouští protiprávním jednáním, které zákonem chráněný zájem narušuje v rozdílné intenzitě. Přitom lze konstatovat, že i přestupky náležející do skupiny přestupků nedbalostních a majících nižší intenzitu porušení chráněných zájmů mohou za specifických okolností být důvodem pro naplnění podmínek plynoucích z § 53 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jsou-li např. páchány dlouhodobě, opakovaně, soustavně. I v takovém případě však správní orgán se musí s naplněním důvodů pro neudělení dlouhodobého víza ve skutkové a zejména pak v právní rovině, plně vypořádat a promítnout své úvahy do odůvodnění vydaného rozhodnutí, jak ukládá ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Této povinnosti však žalovaný správní orgán nedostál a proto jeho postup se dostal do rozporu se správním řádem v rozsahu § 68 odst. 3 a do rozporu s ust. § 56 odst. 2 písm. a) § 174a zák. o pobytu cizinců.    Na základě uvedených důvodů krajský soud shledal žalobu důvodnou a na podkladě § 78 odst. 1 napadené rozhodnutí zrušil a ve smyslu § 78 odst. 4 s.ř.s. současně vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.     V. Náklady řízení           Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem ve výši 16.342,- Kč, skládající se ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3.000,- Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1.000,- Kč a dále z odměny advokáta za tři úkony právní služby v plné výši poskytnuté po 31. 12. 2012, tj. za 3.100,- Kč, a z náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300,- Kč podle § 7, § 9, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Za úkony právní služby oceněné plnou výší se považují převzetí a příprava zastoupení, žaloba a účast na jednání před soudem. Odměna advokáta a náhrada advokáta byly navýšeny o částku 2.142,- Kč odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalované určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a stanovena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. (s přihlédnutím k možnostem žalované tuto platbu realizovat).       P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve třech vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.      Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.     Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.     V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.         V Plzni dne 25. března 2014                        JUDr. Václav Roučka, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková