30A 60/2012-54     ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY       Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: Ing. K.B., zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem, se sídlem Praha 2, Slavíkova 1568/23, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o žalobách proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 2. srpna 2012, čj. RR/1903/12, a proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 29. října 2012, čj. RR/3339/12,     t a k t o :   I. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 2. srpna 2012, čj. RR/1903/12, a usnesení Městského úřadu Zbiroh, odboru výstavby a životního prostředí, ze dne 18. dubna 2012, čj. Výst.1648/2009,                se   z r u š u j í  a věc se   v r a c í   k dalšímu řízení žalovanému .   II.  Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 29. října 2012, čj. RR/3339/12,  se   z r u š u j e  a věc se   v r a c í   k dalšímu řízení žalovanému .   III. Žalovaný je   p o v i n e n   zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 15.600,- Kč, a to k rukám zástupce žalobce JUDr. Ondřeje Tošnera, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku .     O d ů v o d n ě n í    Žalobce se žalobou ze dne 2. 10. 2012 domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 2. srpna 2012, čj. RR/1903/12 (dále též jen „napadené rozhodnutí I“), kterým bylo k žalobcovu odvolání částečně změněno a ve zbytku potvrzeno usnesení Městského úřadu Zbiroh, odboru výstavby a životního prostředí (dále též jen „prvoinstanční správní orgán“ nebo „stavební úřad“), ze dne 18. dubna 2012, čj. Výst.1648/2009 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí I“). Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 2. srpna 2012, čj. RR/1903/12, se dále označuje též jen jako „Žaloba I“.   Žalobce se žalobou ze dne 17. 12. 2012 domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 29. října 2012, čj. RR/3339/12 (dále též jen „napadené rozhodnutí II“), kterým bylo jako nepřípustné zamítnuto žalobcovo odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Zbiroh, odboru výstavby a životního prostředí, ze dne 1. února 2010, čj. Výst.1390/2009 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí II“). Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 29. října 2012, čj. RR/3339/12, se dále označuje též jen jako „Žaloba II“.   Usnesením ze dne 10. září 2014, čj. 57A 93/2012-32, byly obě žaloby spojeny ke společnému projednání, pročež byly nadále vedeny pod sp.zn. 30A 60/2012.   Správní řízení bylo upraveno zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“).   Územní plánování a stavební řád byly upraveny zákonem č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „stavební zákon z roku 1976“).   [I] Skutkový základ věci   Prvoinstančním rozhodnutím I bylo rozhodnuto tak, že žalobce (ve smyslu § 28 odst. 1 správního řádu) není účastníkem řízení ve věci povolení změny stavby „Stavební úpravy kravína a mléčnice na pozemcích parc.č.st. 159/1, st. 159/2, st. 196/1, st. 196/2, st. 196/3 a výstavba čerpací jímky a jímky na kejdu na pozemcích parc.č. 180/8, 180/15 vše v k.ú. Lhota pod Radčem“ (dále též jen „předmětné řízení“). Stavební úřad v rozhodnutí mj. vyslovil domněnku, že výstavbou a užíváním předmětné čerpací jímky a jímky na kejdu nedojde k dotčení žalobcových vlastnických práv k jeho (v rozhodnutí specifikovaným) nemovitostem. K tomu bylo dále uvedeno: „(…) Přestože z předmětné studie vyplývá, že část nemovitostí je zasažena v krátkodobé koncentraci amoniaku z předmětných staveb, je toto v takovém množství, že je u obytné zástavby fakticky reálně nerozpoznatelné a nezřetelné, jakoby k žádnému uskladňování a manipulaci s kejdou vůbec nedocházelo. Na základě několika prověření stavu u nemovitostí Ing. K.B., v rámci několika měsíců při různých klimatických podmínkách lze konstatovat, že provoz čerpací jímky a jímky na kejdu (…) v žádném případě nezasahuje do práv Ing. K.B. Skladování kejdy v jímce a její míchání není a nikdy nebylo zdrojem zápachu u nemovitostí Ing. B. Zdrojem zápachu v minulosti byl, jak zjistil stavební úřad, naopak jednoznačně nesprávný technologický postup - nedodržení časových posloupností a ostatních postupů při zapracovávání kejdy do půdy v okolí zástavby vesnické lokality Lhoty pod Radčem, tedy i přímo z návětrných stran a na okolních pozemcích, které byly v blízkosti k nemovitostem Ing. B. Nedodržení postupů na zapracování z hlediska časových posloupností bylo provozovatelem na základě jeho interních opatření odstraněno a stavební úřad nemá žádné podklady, které by svědčily o opaku. Je nutné dále předeslat, že stavební úřad neřeší zapracovávání kejdy do půdy, neboť ta může být dovážena i z jiných provozů pro případnou aplikaci do zemědělských pozemků v okolí zástavby vesnické lokality. Stavby jímek na kejdu jsou od nemovitostí Ing. B. umístěny dále než stavby samotných kravínů a některých soukromých chovů. V rámci prověřování skutečností stavební úřad došel ke zjištění, že v samotném místě umístěných staveb nebylo zápachu z jímek, ani ze stávajících staveb kravínů. (…)“.   Žalobce se proti prvoinstančnímu rozhodnutí I odvolal a žalovaný správní orgán rozhodnutím ze dne 2. srpna 2012, čj. RR/1903/12, prvoinstanční rozhodnutí I částečně změnil a ve zbytku potvrdil, když změna spočívala v konkretizaci výrokové části prvoinstančního rozhodnutí I. Co do podstaty věci se žalovaný ztotožnil s názorem stavebního úřadu o tom, že žalobce není účastníkem předmětného řízení.   Prvoinstančním rozhodnutím II (= kolaudační rozhodnutí) bylo povoleno užívání stavby „Stavební úpravy kravína a mléčnice na pozemcích parc.č.st. 159/1, st. 159/2, st. 196/1, st. 196/2, st. 196/3 a výstavba čerpací jímky a jímky na kejdu na pozemcích parc.č. 180/8, 180/15 vše v k.ú. Lhota pod Radčem“ (dále též jen „Stavba“). Žalobce se proti rozhodnutí odvolal a žalovaný správní orgán odvolání zamítl jako nepřípustné, a to s odvoláním na rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 2. srpna 2012, čj. RR/1903/12.   [IIa] Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 2. srpna 2012, čj. RR/1903/12   Žalobce považoval napadené rozhodnutí I za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a za nesprávný považoval závěr správního orgánu o tom, že žalobce není účastníkem správního řízení. Rozhodnutím o změně stavby a její kolaudaci totiž může být (a byl) přímo dotčen na vlastnických právech k sousedním nemovitostem.    Stran nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalobce (s odkazem na § 68 odst. 3 správního řádu) spatřoval závažnou vadu v tom, že žalovaný se řádně nevypořádal s odvolacími důvody. Konkrétně se jednalo o námitky, proč nelze za stěžejní podklad pro rozhodnutí brát rozptylovou studii (resp. proč není tato studie použitelná ke zjištění stavu věci); dále žalobcem uvedeným zdůvodněním (včetně odkazu na vyjádření MěÚ Rokycany), proč je zdrojem zápachu nejen rozvoz kejdy, ale zejména nakládání s ní v jímce; a konečně žalobcem navrženými důkazními návrhy k prokázání zápachu (podání občanů, výslechy osob).   Byť je odůvodnění napadeného rozhodnutí relativně obsáhlé, řádné odůvodnění je pouze v jednom odstavci na poslední straně (ostatní je pouze rekapitulace podání žalobce, přehled a popis věci), kde žalovaný tvrdí, že emise amoniaku se odvíjejí od počtu ustájeného skotu, který navýšen nebyl (zvětšení kapacity jímky proto nemá na tvorbu amoniaku vliv), což však nejenže nereaguje na podrobné odůvodnění žalobcova odvolání a na jeho námitky, ale navíc se jedná o tvrzení zmatečné a nepravdivé. Žalobce dále připomněl, že žalovaný se nikterak nezabýval skutečnostmi relevantními právě z hlediska otázky žalobcova účastenství v daném správním řízení, tj. z hlediska možnosti dotčení jeho práv rozhodnutím o změně stavby; zabýval se průběhem řízení a způsobem teoretických výpočtů emisí, nikoli tím, co se týká dotčení žalobcových práv a co je tedy významné z hlediska žalobcova postavení jako účastníka daného řízení, tj. reálnými dopady stavby na okolí (včetně nemovitostí žalobce). Tím, že se žalovaný v rozporu se zákonem nezabýval skutečnostmi týkajícími se žalobcova postavení jako zákonného účastníka řízení dle stavebního zákona, došel k nesprávnému závěru o tom, že žalobce není účastníkem předmětného řízení. To způsobilo závažnou vadu napadeného rozhodnutí a zároveň jeho nepřezkoumatelnost, neboť z odůvodnění rozhodnutí není vůbec zřejmé, jak výše uvedené odvolací důvody a návrhy žalovaný posoudil, z jakých skutkových okolností při tom vycházel a jaké závěry byly vzaty za nepochybně zjištěné. Vyslovení úsudku o těchto skutečnostech a posouzení jejich právního významu, jakož i jakými úvahami byl při jejich hodnocení veden, pak také zcela absentují. Žalovaný tím, že se nezabýval všemi v odvolání namítanými skutečnostmi, též popřel smysl a význam dvojinstančnosti správních řízení. Rozhodnutí žalovaného bylo tedy vydáno nejen v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, ale i v rozporu s jeho § 89 odst. 2, neboť žalovaný též nepřezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu odvolacích námitek. Rovněž došlo k porušení povinností plynoucích správnímu orgánu z § 50 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť pečlivě nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (žalobce). Žalobce v té souvislosti odkázal na (a částečně i citoval) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004 ve věci sp.zn. 8 Ca 175/2003, resp.  rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004 ve věci sp.zn. 6 A 143/2001.   Žalobce dále považoval za nesprávný závěr žalovaného, že změnou stavby, a to konkrétně podstatným rozšířením skladovací jímky na kejdu, jež je zdrojem zápachu (rozšíření o cca 71 %), nemůže být dotčen na svých právech. Žalobce připomněl, že dle § 68 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976 se na řízení o změně stavby před dokončením (které je v daném případě spojeno s řízením kolaudačním) vztahují přiměřeně ustanovení o stavebním řízení, a tedy i § 59 odst. 1 tohoto zákona, podle kterého jsou účastníkem stavebního řízení i osoby, jejichž vlastnická práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich mohou být rozhodnutím přímo dotčena. Na základě uvedeného je žalobce účastníkem předmětného správního řízení, a to ze zákona. Žalobce konstatoval, že k jeho účastenství v předmětném správním řízení postačuje, aby jeho práva pouze dotčena být přímo mohla, tedy postačuje pouhá potence dotčení práv, která je zde splněna, neboť práva žalobce nejen dotčena být mohou, ale i jsou, neboť k obtěžování zápachem z dané stavby po zahájení jejího užívání již docházelo a stále dochází.   Žalobce dále připomněl, že je vlastníkem specifikovaných pozemků v k. ú. Lhota pod Radčem a staveb na nich se nacházejících. Jedná se o nemovitosti, které jsou ve smyslu stavebního zákona nemovitostmi sousedními. Změnou stavby projednávanou v daném řízení, a to konkrétně podstatným rozšířením skladovací jímky na kejdu, jež je zdrojem zápachu, je žalobce přímo dotčen na svém vlastnickém právu k předmětným nemovitostem, neboť zápach šířený z dané stavby působí zásadní narušení pohody bydlení v jeho domě a zhoršení kvality prostředí jeho nemovitostí. Změna předmětné stavby spočívala v navýšení kapacity skladovací jímky na kejdu z 2.200 m2 na 3.592 m2, tj. o navýšení o cca 71 % (a též o podstatné navýšení rozlohy jímky). Dotčení žalobcových práv pramení totiž zejména z enormního pachového zatížení uvedených žalobcových nemovitostí, které je vyvoláno nárůstem objemu nádrže oproti stavu dle stavebního povolení; právě míchání a vyvážení kejdy (manipulace s kejdou v měněné stavbě) je zdrojem výrazně obtěžujícího a dlouhodobého zápachu v obci, včetně nemovitostí žalobce, resp. navýšením obsahu jímky je tento zápach ještě vyšší, kdy je (zejména ve večerních, nočních a ranních hodinách) místy i nesnesitelný. Chov skotu je obecně zdrojem zvýšených pachových imisí, na podporu čehož žalobce odkázal na metodický návod Ministerstva zdravotnictví č. 3/1992 Věstníku pro posuzování chovů zvířat z hlediska péče o vytváření a ochranu zdravých životních podmínek. Obsah tohoto metodického návodu by se ostatně měl stát (byť nezávazným) podkladem i pro žalovaného, a to zejména v tom směru, jak je třeba postupovat při posuzování realizace staveb pro chov zvířat. V čl. 3 tohoto metodického pokynu je mj. uvedeno, že chovy se umísťují tak, aby provozem nebyl rušen zdravý stav ovzduší, vody, půdy a sídel prachem, plyny, pachem, odpadními látkami, hlukem, mikroorganismy a jinak. Při posuzování návrhu novostavby, rekonstrukce, modernizace a dostavby chovů zvířat je třeba vždy komplexně posoudit vliv navržené stavby na zdravé životní podmínky; při stanovení potřebných vzdáleností chovu zvířat se hodnotí místní podmínky (konfigurace terénu, směr převládajících větrů, hydrogeologické podmínky, zdroje vody, zeleň apod.), druh a množství ustájených zvířat, technické řešení stavby, technologie výroby a speciální požadavky na ochranu zdravých životních podmínek, vždy individuálně s přihlédnutím k významu a funkci chráněných sídel, objektů a zařízení. Z přílohy č. 1 k uvedenému pokynu pak vyplývá, že emisní konstanta, která vyjadřuje velikost emise zápachu produkovanou zvířetem, činí 0,005 v případě skotu o váze 500 kg, což je hned po chovu prasat nejvíce. Z uvedeného vyplývá, že chov skotu je třeba považovat za chov obzvláště obtěžující (zapáchající). V době nejvyšší intenzity zápachu byl žalobce dokonce donucen neplánovaně na čas opouštět vlastněnou nemovitost. Kdyby zápach nebyl tak výrazný a obtěžující, jistě by žalobce neinvestoval čas a prostředky do podání podnětů a dalších podání, včetně této žaloby. K tomuto žalobce rovněž odkázal na rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 16. 5. 2011, čj. RR/1982/11, kterým se ruší usnesení Městského úřadu Zbiroh, ze dne 30. 9. 2009, čj. 1648/2009.   K rozptylové studii amoniaku z areálu pro chov skotu společnosti Zbirožská a.s. v obci Lhota pod Radčem zpracované společností Farmtec a.s., OBŘ Tábor, v říjnu 2005, žalobce uvedl, že tato studie, i přes její dále uvedené nedostatečnosti, spíše prokázala dotčení žalobcových práv. Žalobce citoval hodnoty koncentrace amoniaku uvedené ve studii a podotkl k tomu, že je nerozhodné, zda jsou uvedené hodnoty nad nebo pod limity stanovenými obecně závaznými právními předpisy. I stavba, která splňuje daný zákonný limit, může mít obtěžující účinky na sousední nemovitosti, byť by sice tyto samy o sobě nevedly k zamítnutí návrhu na její povolení, zakládají však účast vlastníka takto dotčených nemovitostí v daném správním řízení. Nelze zaměňovat přezkum změny stavby z hledisek, zda může být povolena či nikoli (kde je rozhodné splnění požadavků daných právními předpisy) a možnost dotčení práv vlastníků sousedních nemovitostí. Každá stavba, její změna nebo změna jejího užívání, která je povolena, musí být v souladu s právními předpisy, což však neznamená, by se nikdo nemohl účastnit řízení o jejím povolení. Jinými slovy, pro účastenství žalobce v daném řízení není rozhodné, zda jsou splněny nějaké limity či nikoli, ale podstatné je, zda mohou být dotčena jeho práva. Stavba může splňovat určitý limit, resp. nebude obtěžovat své okolí nad přijatelnou míru, to ale nic nemění na tom, že se může jednat o stavbu s negativními vlivy na sousední pozemky, což zakládá dotčení práv jejich vlastníků a tím i jejich účastenství ve správním řízení. Tyto negativní vlivy by třeba samy o sobě nevedly k zamítnutí návrhu, avšak mohou způsobit dotčení práv jiných. Tyto osoby tak musí mít zajištěno uplatňování jejich procesních práv, musí mít možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim a vznášet návrhy ve věci, a tím mít minimálně možnost snažit se navrhnout opatření k minimalizaci negativních vlivů stavby, upozorňovat na nedostatky stavby v tomto smyslu apod. Splnění určitého limitu daného právními předpisy tedy nijak nevyvrací dotčení práv žalobce danou stavbou. K tvrzení stavebního úřadu o tom, že se jedná o koncentrace „nerozpoznatelné a nezřetelné“, žalobce uvedl, že jen těžko mohou být koncentrace takové, když zápach je v praxi zřetelný a cítitelný (a to nejen žalobcem, ale i občany, kteří v této souvislosti podali své podněty na obecní úřad). Navíc, jak bylo již žalobcem uvedeno v řízení, koncentrace dle předmětné studie neosvědčují skutečné koncentrace zápachu šířícího se v důsledku provozu dané stavby, neboť a) studie řeší imise jiného záměru, než byl následně realizován; následně realizovaná stavba je v důsledku rozšíření kapacity jímky podstatně větší; b) studie nehodnotí zhoršené stavy při inverzi a v údolích; c) ve studii nejsou zahrnuty emise z rozvážení kejdy na pole a její aplikace do půdy; d) studie nehodnotí současný stav při užívání stavby, neboť byla vypracována před její výstavbou; e) studie byla vypracována k záměru, jež byl předmětem řízení o povolení stavby v roce 2006. V roce 2007 však došlo k podstatnému rozšíření záměru, a to k navýšení kapacity skladovací jímky o 71 %. Žalobce připomněl, že právě nárůst objemu nádrže oproti stavu dle stavebního povolení je zdrojem výrazně obtěžujícího a dlouhodobého zápachu v obci, resp. po navýšení obsahu jímky jejím úplným naplněním je tento zápach ještě vyšší, přičemž je (zejména ve večerních, nočních a ranních hodinách) místy i nesnesitelný; zápach se šíří nejen v bezprostředním okolí farmy, ale i do vzdálenějších částí obce, včetně nemovitostí žalobce. Vlivy tohoto následného rozšíření záměru tedy studie nehodnotí, ačkoli právě skladování kejdy v (nezakryté) jímce a její promíchávání je zdrojem předmětného zápachu. Není přitom rozhodné, že pro výpočet se vychází především z počtu ustájených zvířat. Jestliže je totiž, jak vyplývá výslovně z jejího úvodu, studie zpracovávána jako podklad pro stavební řízení mj. pro „výstavbu jímky na kejdu“, potom jistě musí být zohledněna i velikost dané jímky, resp. její případné zvětšení. Studie, která by vypočetla stejné emise v případě skladování a manipulace s menším objemem kejdy a s větším objemem, nemůže být bezvadným podkladem pro posouzení dané situace a pro rozhodnutí v daném řízení. Nadto, dle zákona č. 100/2001 Sb. mělo být před podáním návrhu na povolení změny stavby před dokončením provedeno posouzení vlivu této změny na životní prostředí, neboť se v případě navýšení kapacity skladovací jímky o cca 71 % jedná nepochybně o změnu významnou; toto však v rozporu se zákonem učiněno nebylo. Žalobce rovněž zdůraznil, že studie nehodnotí zhoršené stavy při inverzi a v údolích. Přitom právě při zhoršených klimatických podmínkách (např. ranních hodinách) je zápach intenzivní a výrazně obtěžující. To platí tím spíše, že obec Lhota pod Radčem se nachází v inverzní kotlině, kde právě při zhoršených klimatických podmínkách může být zápach značný. Ve studii dále nejsou zahrnuty emise z rozvážení kejdy na pole a její aplikace do půdy, přičemž z jejího obsahu je zřejmé, že součástí zdroje budou i pozemky, na které bude hnůj a kejda vyvážena. Sama studie tedy uvádí, že celkové emise budou vyšší, neboť do výpočtu nejsou zahrnuty emise z vyvážení kejdy na pole.   Bez ohledu na uvedené se v případě dané studie jedná o pouhý teoretický výpočet budoucích emisí, neboť studie byla vypracována před výstavbou a zprovozněním záměru. Studie tedy může sloužit pouze jako podpůrný obraz budoucích případných vlivů záměru, nikoli průkaz skutečných emisí, které jsou ze stavby při jejím provozu uvolňovány, neboť ty se mohou od předpokladu lišit. Studie tedy nehodnotí skutečný provoz záměru (skutečné emise), a nemůže tak být podkladem pro tvrzení, že ze stavby se obtěžující zápach nešíří, zvláště když praxe prokazuje opak; tj. jen těžko lze na základě teoretických studií (teoretických výpočtů) vyvrátit skutečnost, že skutečně výrazně obtěžující zápach se v souvislosti s užíváním dané stavby šíří do značné vzdálenosti od ní, a to i na nemovitosti žalobce. Předmětná studie tedy nemůže sloužit jako spolehlivý podklad pro posouzení obtěžování znečišťujícími látkami v ovzduší při provozu zdroje. I ona však, přes své výše uvedené nedostatky, prokazuje šíření amoniaku na nemovitosti žalobce. Celkové imise, jak též ukazují zkušenosti z praxe užívání předmětné stavby, jsou tedy ještě vyšší a vlivy daného záměru jsou tedy závažnější, než je studií uváděno. Žalobce přitom všechny tyto skutečnosti stavebnímu úřadu sdělil ve svých námitkách ze dne 6. 1. 2012. Není proto pravdivé tvrzení žalovaného, že se žalobce k doložené studii nevyjádřil, k podkladu pro usnesení stavebního úřadu námitky neuplatnil a učinil tak až v odvolání. Z kartografické interpretace výsledků doložené studie na str. 13 (maximální krátkodobé koncentrace amoniaku neredukované) a na str. 14 (maximální krátkodobé koncentrace amoniaku redukované) také vyplývá, že mj. i severozápadní část obce, kde se nacházejí i žalobcovy nemovitosti, bude krátkodobými koncentracemi amoniaku zasažena. Závěr žalovaného, že změna dokumentace se odvolatele dotknout nemohla, je proto poněkud v rozporu se zjištěním jeho samého, totiž že dle studie bylo prokázáno zasažení nemovitostí ve vlastnictví odvolatele krátkodobými koncentracemi amoniaku. Žalobce připomněl, že důvod, jakým žalovaný tento rozpor vysvětluje, totiž že emise amoniaku se odvíjejí od počtu ustájeného skotu, který navýšen nebyl, však nelze akceptovat. Jak vyplývá z výše uvedeného, na nárůst pachové zátěže má samozřejmě vliv množství skladované kejdy, tj. kolik kejdy je skladováno a s jakým množstvím kejdy je při tom manipulováno; zvětšením objemu jímky na kejdu potom nepochybně k nárůstu (skladované a manipulované) kejdy nepochybně došlo. Není zde tedy rozhodné, zda došlo či nedošlo k navýšení počtu zvířat, ale zda došlo k navýšení množství skladované kejdy, a to nepochybně došlo, proto byla kapacita jímky v daném řízení o změně stavby navyšována. Jestliže měl žalovaný na mysli, že nedošlo-li k navýšení počtu chovaných zvířat, nenarostly tím ani emise amoniaku, neboť celkový emisní faktor se dle nařízení vlády č. 615/2006 Sb. propočítává podle počtu kusů ustájených zvířat, potom tato úvaha je zcela mimoběžná s předmětem tohoto řízení. V daném případě nejde o to, jakým způsobem se vypočítávají (teoretické) emisní faktory, ale o to, zda jsou nemovitosti žalobce skutečně obtěžovány v důsledku předmětné změny stavby či nikoli. Jestliže tedy dle výše uvedené studie se tyto emise nemovitostí žalobce dotýkají (mohou dotknout), potom je zřejmé, že se jej může dotknout i jakákoli změna stavby, která má (reálně, ve skutečnosti nikoli jen dle výpočtu) vliv na tyto emise, a to bezpochyby podstatný nárůst objemu skladované kejdy v důsledku navýšení objemu skladovací jímky má.   Stavební úřad tvrdil, že na základě několika subjektivních proběhnuvších šetření na místě a nezávislých prověřování nebyl zjištěn jakýkoli zápach v důsledku nakládání s kejdou v jímce. K tomuto žalobce uvedl, že se jedná o zcela obecná a nekonkrétní tvrzení, o něž nelze opřít rozhodnutí ve věci. Stavební úřad neuvádí, kdy a jak dlouho prováděl ona šetření, resp. kým a kdy byla prováděna. Ve spise není založen žádný důkaz o úřadem prováděných šetřeních a prověřováních v obci a i na místě samém; v případě, že úřad prováděl na místě nějaká šetření (ohledání), měl toto oznámit dotčeným osobám (včetně žalobce), jak mu ukládá § 4 odst. 3 a 4 správního řádu, což však neučinil. Zejména je však třeba uvést, že existence zápachu je prokázána a potvrzena žalobcem již v řízení uvedenými skutečnostmi, jakož i jím navrhovanými důkazy. Tvrzení správního orgánu o neexistenci obtěžujícího zápachu je vyvráceno např. rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 14. 12. 2009, čj. RR/3574/09 (o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Zbiroh, odbor výstavby a životního prostředí, ze dne 30. 9. 2009, čj. 1648/2009) z něhož, resp. konkrétně z v rozhodnutí zmiňovaného sdělení Městského úřadu Rokycany ze dne 30. 9. 2009, zn. 4346-110ŽP/09, vyplývá, že k zápachu skutečně dochází, a to i ve velkých vzdálenostech od předmětné stavby. Jak uvádí krajský úřad, dle sdělení MěÚ Rokycany, vyvážení kejdy je činnost, při které bohužel opravdu k obtěžování zápachem dochází, neboť kejdu je nutno nejprve před rozvozem v jímce promíchávat a při této činnosti k zápachu skutečně dochází. Již to působí dotčení žalobcových práv a zakládá jeho účast v daném správním řízení. Existence obtěžujícího zápachu je dále potvrzena též asi 30 písemnými podáními podanými na OÚ Lhota pod Radčem týkajícími se nadměrného obtěžování zápachem. Kromě toho bylo žalobcem v řízení navrhováno, aby za účelem prokázání žalobcem uváděných skutečností byly jako důkaz provedeny výslechy několika osob (občanů Lhoty pod Radčem).  Žalobce zdůraznil, že zápach se zjišťuje zejména ze stížností obyvatel. Právě občané obce, kteří v ní žijí, mají o rozsahu a intenzitě zápachu z dané stavby přehled, na rozdíl od správních orgánů, jejichž pracovníci navštěvují obec pouze při sporadických návštěvách (při kterých ani nemusí být s kejdou manipulováno). Neobstojí tedy tvrzení správního orgánu, že není nutné provádět výslechy dalších osob, protože stav věci je mu dostatečně znám, když jednak výslechy žádných osob provedeny v řízení dosud nebyly, jednak jen těžko může být úřadu stav věci, a to zvláště u tak specifické problematiky, jakou je obtěžování zápachem, znám pouze z jeho případných sporadických návštěv. Bez toho, aby byli vyslechnuti občané obce, kteří v ní trvale pobývají, nelze učinit závěr, že k obtěžování zápachem v obci nedochází.   K tvrzení úřadu, že zápach není způsoben nakládání s kejdou v jímce, ale (jen) její nesprávnou aplikací do půdy, žalobce uvedl, že toto tvrzení jednak není pravdivé, jednak nevyvrací jeho účastenství v daném řízení. V řízení o povolení změny stavby je nutno zkoumat nejen účinky provádění dané stavby, ale i budoucí účinky jejího provozu (užívání); je-li přitom s nakládání s kejdou v jímce bezprostředně spojena její následná aplikace do půdy, nelze tyto vlivy záměru opomenout. Z rozvozového plánu lze navíc přesně určit, kam je kejda vyvážena, a tedy nemůže obstát ani tvrzení úřadu, že se může jednat o jiné provozovatele. Zejména je však třeba uvést, že zdrojem zápachu je nejen rozvoz kejdy na pole, ale zejména její skladování v nezakryté jímce a její promíchávání. Obtěžování zápachem je jen částečně závislé na plnění (či neplnění) rozvozového plánu, neboť zdrojem zápachu je stavba samotná a její stavebně technické provedení nedostatečné zakrytí jímky, které nebrání šíření zápachu ze skladované kejdy. Na uvedeném přitom nemůže ničeho změnit schválený rozvozový plán a jeho případné dodržování či nedodržování. Rozvozový plán se dle informací žalobce týká zejména míst, na která bude kejda vyvážena, a podmínek rozvozu kejdy, tj. nikoli toho, co se s ní děje v místě jejího skladování a promíchávání. Rozvozový plán tedy nemůže ovlivnit přítomnosti kejdy ve skladové jímce a nutnost jejího promíchání před jejím nakládáním, jež je (jak vyplývá z výše uvedeného) též předmětem obtěžujícího zápachu. Navíc, jestliže může být zápach zmírněn dodržováním určitých podmínek (uvedených např. v rozvozovém plánu), potom je nepochybné, že stavba je zdrojem obtěžujícího zápachu, a tedy osoby jím dotčené na svých vlastnických právech k nemovitostem jsou ze zákona účastníky řízení o povolení dané (změny) stavby, jež je zdrojem tohoto zápachu, a to mj. i proto, aby se mohly seznámit s navrhovanými podmínkami, vyjádřit se k nim, navrhnout jejich doplnění, navrhnout další opatření k minimalizaci pachové zátěže svých nemovitostí apod. Žalobce v té souvislosti znovu připomněl, že z rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 14. 12. 2009, čj. RR/3574/09, vyplývá, že problém se zápachem spočívá právě v nakládání se skladovanou kejdou.   Stran vzdálenosti staveb žalobce uvedl, že pachové emise jsou emisemi specifickými, jejichž účinky nejsou odcloněny ani vzdáleností, zástavbou či komunikacemi, což je možné např. u emisí hlukových. Zápach se šíří všemi směry a ve svém šíření není omezován ani zástavbou či jinými terénními překážkami. Taktéž vzdálenost cca 300 metrů není vzdáleností, během níž by intenzita pachu takovéto intenzity zásadním způsobem vymizela. Jde-li o směr větru v dané oblasti, žalobce odkázal na údaje obsažené v oznámení předmětného záměru dle zákona č. 100/2001 Sb. (z října 2005), z něhož vyplývá, že není pravdivé tvrzení stavebního úřadu o převládajícím západním větru, avšak zejména nelze opominout, že větry vanoucí z jihu, jihovýchodu a východu, které všechny mohou ve svém důsledku zanést zápach ze stavby k nemovitostem žalobce, mají spolu s bezvětřím četnost cca 40 %, tj. při této četnosti může být žalobce obtěžován zápachem po cca 150 dnů v roce. K tvrzení žalovaného, že stavba jímky je poměrně rozměrnou technologickou stavbou, která je součástí stávajícího, již několik desítek let provozovaného, rozsáhlého zemědělského areálu na okraji vesnického sídla zemědělského typu v zemědělské až zemědělsko-lesnické krajině, žalobce uvedl, že se jedná o konstatování obecná a zcela bez vztahu k dané konkrétní věci. Žalobcovy námitky ale nesměřují proti existenci daného areálu jako takového, ale jsou koncipovány ve vztahu k provedené změně stavby, která byla realizována, aniž bylo zajištěno (stavebně technickými, provozními či jinými podmínkami), že při jejím užívání a provozu nebude nad míru přiměřenou poměrům obtěžováno okolí, včetně nemovitostí žalobce. Žalobce podotkl, že není rozhodné, že zápach není trvalý, neboť i nikoli trvalý zápach je výrazně obtěžující. Navíc vzhledem k obrovskému objemu jímky o podstatně navýšené kapacitě (ve vztahu k malému objemu cisteren) je s kejdou nakládáno prakticky neustále (s výjimkou nedělí). Je tedy třeba zkoumat, zda mohou být žalobcova práva povolovanou změnou stavby dotčena, a to bez ohledu na to, zda se v případě nemovitostí žalobce jedná o nemovitosti mající společnou hranici s pozemkem stavby či nikoli. Kdyby se tímto žalovaný řádně zabýval, musel by dojít k závěru, že práva žalobce dotčena jsou. Vzhledem k tomu, že jedním z hlavních důvodů je enormní pachové zatížení, je zřejmé, že vzdálenost povolované stavby a nemovitostí žalobce není (zejména při nepříznivých povětrnostních a klimatických podmínkách) schopna intenzitu této zátěže zásadním způsobem zmírnit.   Z uvedeného je tedy zřejmé, že změnou předmětné stavby jsou dotčena žalobcova vlastnická práva k jeho uvedeným nemovitostem, a žalobce je tak ze zákona účastníkem daného správního řízení (v němž by se teprve, avšak za jeho účasti a při respektování všech jeho procesních práv, mělo řešit, zda se jedná s ohledem na zájmy žalobce, zájmy stavebníka i zájmy veřejné o obtěžování přípustné či nikoli). Žalobce doplnil, že tím, že prvostupňový správní orgán s žalobcem dosud nenakládal jako s účastníkem řízení, ačkoli jím ze zákona na základě výše uvedeného je, hrubě porušil žalobcova procesní práva. Tím, že stavební úřad žalobci nedoručoval důležité písemnosti, včetně oznámení o zahájení řízení o změně stavby, neměl žalobce možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, navrhovat důkazy ad. Žalobce tak byl zkrácen na svých procesních právech podle zákona č. 500/2004 Sb. a zákona č. 50/1976 Sb. Prvostupňový orgán tím, že žalobce neinformoval o zahájeném řízení, mu odňal možnost se jej účastnit a vykonávat všechna práva s tím spojená (seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, navrhovat opatření ke zmírnění obtěžování jeho nemovitostí atd.). Opomenutím nepochybného účastníka řízení došlo k porušení zákona ze strany správního orgánu, a to zejména § 36 odst. 3, § 2, § 3, § 4 odst. 1, § 4 odst. 3 a 4, § 50 odst. 3 a 4, § 68 odst. 3 a § 28 odst. 1 správního řádu.   [IIb] Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 29. října 2012, čj. RR/3339/12   Žalobce, krom námitek uplatněných paralelně v Žalobě I. a týkajících se žalobní legitimace, zopakoval, že žalovaný zamítl žalobcovo odvolání žalobce jako nepřípustné z důvodu, že žalobce není účastníkem daného správního řízení. Žalobce k tomuto uvedl, že odvolání bylo podáno na základě § 28 odst. 2 správního řádu, podle něhož, jestliže osoba, o níž bylo usnesením rozhodnuto, že není účastníkem, podala proti tomuto usnesení odvolání, jemuž bylo vyhověno, a mezitím zmeškala úkon, který by jako účastník mohla učinit, je oprávněna tento úkon učinit do 15 dnů od oznámení rozhodnutí o odvolání.   Žalobce namítal, že prvostupňové rozhodnutí je mj. nezákonné. Jak vyplývá i z rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 16. 5. 2011, čj. RR/1982/11, v daném případě se jedná o řízení o změně stavby spojené s řízením kolaudačním. Podle § 81 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb. může být s kolaudačním řízením spojeno řízení o změně stavby (§ 68) pouze tehdy, pokud se skutečné provedení podstatně neodchyluje od dokumentace ověřené stavebním úřadem ve stavebním řízení. V daném případě změna předmětné stavby spočívala v navýšení kapacity skladovací jímky na kejdu o 71 % a též o podstatné navýšení rozlohy jímky. Jedná se tedy o změnu stavby podstatnou, jejíž projednání však nelze spojit s kolaudačním řízením. Vzhledem k tomu, že se jedná o podstatnou změnu stavby, bylo napadené rozhodnutí vydáno v rozporu s § 81 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb.   Ačkoliv se v daném případě se jedná o řízení o změně stavby spojené s řízením kolaudačním, výrok o povolení změny stavby před dokončením v napadeném rozhodnutí zcela chybí. Bylo tedy povoleno trvalé užívání stavby, aniž by bylo předtím (nebo alespoň spolu s tím) jakkoli rozhodnuto o návrhu stavebníka na povolení změny stavby před dokončením. Vzhledem k absenci výroku ohledně změny stavby je napadené rozhodnutí vydáno v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu a je nepřezkoumatelné.   Provozem předmětné stavby vzniká v obci výrazně obtěžující a dlouhodobý zápach, a to jak přímo ze zařízení farmy dojnic, resp. z jímky (zejména ve večerních a ranních hodinách), tak při rozvozu zředěné kejdy na pole. Zápach se šíří nejen v bezprostředním okolí farmy, ale i do vzdálenějších částí obce, včetně nemovitostí žalobce. Nejedná se o běžný „vesnický“ zápach z malochovatelství, tedy zápach nikoli malého a zanedbatelného, a tím i pominutelného, rozsahu, ale o masivní zamoření části obce a přilehlého okolí se značnou intenzitou, kdy zápach je místy nesnesitelný a donutil žalobce neplánovaně na čas opouštět vlastněnou nemovitost. Jak uvádí Krajský úřad Plzeňského kraje v rozhodnutí ze dne 14. 12. 2009, čj. RR/3574/09, dle sdělení MěÚ Rokycany vyvážení kejdy je činnost, při které bohužel opravdu k obtěžování zápachem dochází, neboť kejdu je nutno nejprve před rozvozem v jímce promíchávat a při této činnosti k zápachu skutečně dochází. Existence obtěžujícího zápachu je potvrzena též cca 30 písemnými podáními podanými na OÚ Lhota pod Radčem týkajícími se nadměrného obtěžování zápachem. Vzhledem k uvedenému nebylo možno povolit změnu stavby, která navyšuje kapacitu jímky, a tím i množství skladované kejdy, která je zásadním zdrojem zápachu, ani nebylo možno povolit trvalé užívání této stavby. Dle § 81 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., v kolaudačním řízení stavební úřad zkoumá, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat veřejné zájmy, především z hlediska ochrany života a zdraví osob a životního prostředí. V daném případě stavba ohrožuje veřejné zájmy, zejména ochranu životního prostředí, a tedy ji nebylo možno zkolaudovat. Stejně tak byl v řízení porušen § 22 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb., podle něhož stavba nesmí ohrožovat zdraví a zdravé životní podmínky uživatelů okolních staveb. Tím, že stavební úřad řádně tyto skutečnosti nezjišťoval, rozhodl též na základě nikoli zjištěného stavu věci dle § 3 správního řádu.   V neposlední řadě bylo napadené rozhodnutí vydáno v rozporu se zákonem, neboť v řízení nebylo předloženo stanovisko dle zákona č. 100/2001 Sb. (nebo závěr zjišťovacího řízení dle tohoto zákona). Žalobce připomněl, že se jedná o záměr dle bodu 1.7 kategorie I přílohy č. 1 zákona č. 100/2001 Sb. Podle § 10 odst. 4 a 5 tohoto zákona nelze bez stanoviska dle tohoto zákona vydat rozhodnutí nebo opatření nutná k provedení záměru v žádném správním ani jiném řízení nebo v jiném postupu podle zvláštních právních předpisů (toto platí obdobně i pro závěr zjišťovacího řízení). Dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 100/2001 Sb. podléhají tomuto zákonu i změny záměru uvedeného v kategorii I, pokud má být významně navýšena jejich kapacita nebo rozsah nebo pokud se významně mění jejich technologie, řízení provozu nebo způsob užívání. V daném případě je záměr, oproti záměru povolenému, měněn. Dochází k podstatnému navýšení kapacity skladovací jímky na kejdu o 71 % a též k navýšení její rozlohy, tedy o změnu významnou, která podléhá režimu zákona č. 100/2001 Sb. Napadené rozhodnutí je tedy vydáno v rozporu s § 10 odst. 4 a 5 zákona č. 100/2001 Sb. Vzhledem k tomu, že tyto nezákonnosti prvostupňového rozhodnutí žalovaný neodstranil, zatížil jimi i rozhodnutí své a i proto by jej měl soud zrušit.   [III] Vyjádření žalovaného správního orgánu    Žalovaný se k žalobě proti napadenému rozhodnutí I vyjádřil v podání ze dne 26. října 2012, proti napadenému rozhodnutí II tak učinil v podání ze dne 17. ledna 2013. V obou případech navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné, když argumentačně vycházel z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí.   [IV] Posouzení věci krajským soudem   Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“).   Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.   Podle § 75 odst. 2 soudního řádu správního věty prvé soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.   Soud dospěl k závěru, že žaloby jsou důvodné.   Stran prvé žaloby byla rozhodným argumentem pro posouzení její důvodnosti shledána nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí I.   Krajský soud v Plzni nerozhodoval v této věci poprvé. Rozsudkem ze dne 16. 3. 2011, čj. 57A 10/2010-46, bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud vyslovil v roce v 2011 závazný právní názor, že žalobce měl být v předmětném řízení jeho účastníkem (ve smyslu § 78 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976), avšak zároveň připustil, že takové postavení v daném řízení nemusí být trvalé za předpokladu, že správní orgán prokáže opak. Stavebnímu úřadu byla stavebníkem (= Zbirožská a.s.) následně předložena „Rozptylová studie amoniaku z areálu pro chov skotu společnosti Zbirožská a.s. v obci Lhota pod Radčem, okr. Rokycany“ z října roku 2005 vypracovaná společností FARMTEC a.s. ve smyslu § 15 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů.   Podle § 78 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976 platí, že „sloučí-li stavební úřad s kolaudačním řízením řízení o změně dokumentace ověřené ve stavebním řízení (k čemuž v souzené věci došlo), jsou účastníky řízení i ti účastníci stavebního řízení, jichž by se změna mohla dotknout“. Nemůže být tedy sporu o tom, že zákon v citovaném ustanovení neuvažuje pro případné účastenství ve sloučeném řízení s „dokonaným“ dotčením účastníků stavebního řízení, ale postačí pouhá možnost takového dotčení. Proto bylo-li by v předmětném řízení ve věci Stavby možné dospět k závěru, že k něčemu takovému může dojít, zakládalo by to žalobcovo účastenství v takovém řízení. Pokud správní orgány obou stupňů dospěly shodně k tomu, že žalobce není účastníkem předmětného řízení, pak je naprosto logickým požadavkem, aby odůvodnění jejich rozhodnutí byla jasným a srozumitelným podkladem takového závěru. Takovému požadavku však napadené ani prvoinstanční rozhodnutí nedostálo, když je důležité znovu připomenout, že pro účastenství ve spojeném řízení postačí pouhá možnost dotčení práv.   Prvoinstanční správní orgán v odůvodnění svého usnesení (= prvoinstanční rozhodnutí I) vyslovil stran podstaty věci domněnku o tom, že k dotčení žalobcových práv nedojde (k tomu srov. str. 1: „Stavební úřad se domnívá, že k dotčení vlastnických práv k nemovitostem (...) nedojde.“), přičemž ovšem připustil, část žalobcových nemovitostí bude krátkodobou koncentrací amoniaku zasažena, avšak „v takovém množství, že je u obytné zástavby fakticky reálně nerozpoznatelné a nezřetelné, jakoby k žádnému uskladňování a manipulaci s kejdou vůbec nedocházelo.“. Jako podpůrnou argumentaci pak stavební úřad konstatoval „několik prověření stavu u nemovitostí Ing. K.B., v rámci několika měsíců při různých klimatických podmínkách“, resp. „několik subjektivních proběhlých šetření na místě“ se závěrem, že „provoz čerpací jímky a jímky na kejdu (...) v žádném případě nezasahuje do práv Ing. K.B.“.   Žalovaný správní orgán vyjevil argumenty pro svůj negativní postoj stran žalobcova účastenství na str. 7 napadeného rozhodnutí, kde mj. konstatoval: (...) Dle výsledných hodnot studie nelze vycházet ze skutečnosti, že odvolatel nebude za žádných okolností dotčen zápachem souvisejícím se změnou stavby, jak měl na mysli KS s odkazem na uvedené rozhodnutí NSS. Z kartografické interpretace výsledků doložené studie na str. 13 (maximální krátkodobé koncentrace amoniaku - neredukované) a na str. 14 (maximální krátkodobé koncentrace amoniaku - redukované) totiž vyplývá, že mimo jiné i severozápadní část obce, kde se mimo jiné nacházejí výše uvedené nemovitosti odvolatele, bude krátkodobými koncentracemi amoniaku zasažena, a to v obou uvedených případech hodnotami 40 μg.-3, emisní limity stanovené uvedeným vládním nařízením (emisní limit 100 μg.-3, mez tolerance 60 μg.-3) však překročeny nebyly. V případě průměrných ročních koncentrací amoniaku neredukovaných a redukovaných dosáhly na svém okraji dle kartografické interpretace v obou případech 2 μg.-3, avšak ani tímto okrajem k nemovitostem odvolatele nedosahují.“. K údajům ze studie pak žalovaný doplnil informaci, že celkový emisní faktor se propočítává podle kusů ustájeného dobytka, který zůstal nezměněn.   Prvoinstanční správní orgán tedy dospěl k závěru, že k dotčení žalobcových práv nedojde (což však dle zákonné dikce požadováno není, viz výše), avšak připustil, že ke krátkodobému zasažení žalobcových nemovitostí emisemi amoniaku, a tedy k dotčení jeho práv, může dojít (což naopak zákonným kritériem pro určení případného účastenství je). Žalovaný správní orgán následně uvedl, jak je citováno výše, obdobné – připustil, že k zasažení žalobcových nemovitostí emisemi amoniaku dojít, avšak finálním rezultátem bylo nedotčení jeho práv. Shrnuto, správní orgány obou stupňů jasně konstatovaly možnost dotčení žalobcových práv (byť jimi zároveň relativizovanou hodnotami emisí pod hranicí limitu i meze tolerance) a vyslovily tedy existenci zákonem předvídaného předpokladu pro jeho účastenství. Výrok rozhodnutí však byl přesně opačný. Ten byl ovšem v obou případech vztažen k „dokonanému“ dotčení práv možného účastníka, což vybočilo ze zákonného požadavku. Za těchto okolností nebylo možné jinak, než konstatovat vnitřní rozpornost jak prvoinstančního rozhodnutí I, tak napadeného rozhodnutí I. Ta nemohla být zhojena ani vlastními hodnotami koncentrace amoniaku, neboť je-li naměřená hodnota na úrovni 2/3 meze tolerance a 40 % emisního limitu, nejedná se, dle názoru soudu, o zanedbatelné hodnoty bez možného dotčení žalobcových práv. Stejně tak nemohla názor soudu změnit i stavebním úřadem tvrzená několikerá subjektivní šetření na místě, když žalobci i soudu zůstaly utajeny především informace o počtu takových šetření a způsobu a místě jejich provedení, tedy informace přímo ovlivňující relevanci takových šetření.   Na základě uvedeného proto soud ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 2. srpna 2012, čj. RR/1903/12, pro vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro jeho rozpornost. Protože stejnými nedostatky trpělo i prvoinstanční rozhodnutí I (viz výše), soud zároveň (podle § 78 odst. 3 s. ř. s.) zrušil i usnesení Městského úřadu Zbiroh, odboru výstavby a životního prostředí, ze dne 18. dubna 2012, čj. Výst.1648/2009.   Osud rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 29. října 2012, čj. RR/3339/12, byl přímo závislý na závěru soudu stran prvoinstančního rozhodnutí I a napadeného rozhodnutí I. Dospěl-li soud v těchto případech k tomu, že správní orgány nedostatečně zdůvodnily, že žalobce není účastníkem předmětného řízení, resp. neprokázaly, že takovým účastníkem není, nemohl obstát ani jejich závěr vyslovený v napadeném rozhodnutí II, totiž že se žalobcovo odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí zamítá jako nepřípustné (podle § 92 odst. 1 správního řádu) právě proto, že žalobce nebyl účastníkem daného řízení.   Na základě uvedeného proto soud ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 29. října 2012, čj. RR/3339/12, pro vady řízení.   Podle § 78 odst. 4 s. ř. s. soud v obou případech současně vyslovil, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. V něm je správní orgán vázán právním názorem, který ve zrušujícím rozsudku vyslovil soud (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Správní orgány, setrvají-li na závěru o neúčastenství žalobce ve spojeném řízení, budou muset takový závěr řádně a jednoznačně vyargumentovat.   Soud neprovedl žalobcem navržené důkazy vyjádřením žalobce ze dne 6. 12. 2012, oznámením záměru modernizace farmy dojnic ve Lhotě pod Radčem a výslechem svědků, neboť jejich provedení by bylo, vzhledem k důvodům, které vedly soud ke zrušení napadených rozhodnutí, zjevně nadbytečné.   [V] Náklady řízení   Žalobce, který měl ve věci úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé soudního řádu správního právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalované, která ve věci úspěch neměla.   Žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 15.600,- Kč, skládající se a) ze dvou zaplacených soudních poplatků za žalobu ve výši 3.000,- Kč, celkem tedy 6.000,- Kč, a dále b) z odměny žalobcova zástupce žalobce za dva úkony právní služby. Jednalo se o úkony právní služby poskytnuté před 1. 1. 2013 (převzetí a příprava zastoupení; žaloba), vše ohodnocené částkou 2.100,- Kč/úkon, tj. celkem 4.200,- Kč. Náhrada nákladů řízení dále sestává z náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč/úkon, celkem tak 600,- Kč, vše podle § 7, § 9, § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „advokátní tarif“). Ve smyslu § 12 odst. 3 advokátního tarifu se částka odměny žalobcova zástupce a náhrady hotových výdajů (tj. 4.700,- Kč) násobí dvěma, neboť při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Výše odměny žalobcova zástupce a náhrady hotových výdajů tak v daném případě činí 9.600,- Kč.   Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalovanému určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a stanovena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. (s přihlédnutím k možnostem žalované tuto platbu realizovat).       P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.     V Plzni dne 30. září 2014           JUDr. PhDr. Petr Kuchynka, Ph.D., v.r. předseda senátu   Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková