Čin je spáchán na věci, kterou má jiný při sobě, podle okolností případu i za situace, kdy poškozený věc odloží (např. při slunění na deku), ale má ji pod kontrolou, přičemž není nutné, aby věc neustále hlídal a mohl ji kdykoliv uchopit, aby zabránil jejímu odcizení. Pokud si takovou věc pachatel přisvojí tím, že se jí zmocní, dopouští se trestného činu krádeže ve smyslu § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku.

K přečinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, znak „při sobě“ (od str. 3) 8 To 171/2014 - 163 U s n e s e n í Krajský soud v Plzni rozhodl v neveřejném zasedání 9. dubna 2014 takto: Na podkladě stížnosti státního zástupce se podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu ruší usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 18. února 2014 č. j. 6 T 173/2013-150 a okresnímu soudu se ukládá, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Odůvodnění Napadeným usnesením okresní soud postoupil podle § 222 odst. 2 tr. řádu k projednání a rozhodnutí Městskému úřadu v Chebu, se sídlem Cheb, nám. Krále Jiřího 1/14, trestní věc obžalovaného R. O., nar. ., trvale bytem , toho času, stíhaného obžalobou Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 12.12.2013, č.j. 1 ZT 101/2013-6, pro skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 18. srpna 2013 od přesně nezjištěné odpolední doby do 19:57 hodin na břehu přehrady Jesenice u obce Okrouhlá, okres Cheb, nejprve sledoval poškozeného M. H. G., nar., který se zde rekreoval, kdy k tomuto si též na chvilku přisedl a následně jej požádal o částku 5,- Eur, když byl odmítnut, tohoto následoval na jiné místo, kam se jmenovaný poškozený přemístil, a ze vzdálenosti 2-3 m jej sledoval, přičemž v okamžiku, kdy se poškozený zvedal z lehu, do tohoto strčil tak, že jej srazil do křoví, přičemž mu vzal na zemi odložené krátké látkové kalhoty zelené barvy v hodnotě 50,- Kč spolu s mobilním telefonem značky Samsung GT E1050, bílé barvy s IMEI 359579041879727 v hodnotě 500,- Kč a svazek 7 klíčů s černým přívěškem se stříbrným nápisem Manfred v hodnotě 1.800,- Kč, které byly uloženy v kapsách kalhot, s nimiž z místa odjel na jízdním kole, a způsobil tak jmenovanému poškozenému škodu v celkové výši nejméně 2.350,- Kč, neboť projednávaný skutek není trestným činem, avšak mohl by být tímto orgánem posouzen jako přestupek. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce ihned stížnost, v níž označil rozhodnutí okresního soudu za neodůvodněné a nepřezkoumatelné, neboť jednostranně vychází z obhajoby obžalovaného, kterou uplatnil až před soudem a není podepřena žádným důkazem. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením poškozeného jako specificky nevěrohodného jen proto, že tento sám soudu úvodem svého výslechu neuvedl, že mezi ním a obžalovaným došlo ke krátkému intimnímu kontaktu, za který obžalovaný dle svého tvrzení požadoval 25 EUR (dle poškozeného 5 EUR) a dále, že sám neuvedl, že se na místě pohlavně sebeuspokojoval. To ostatně poškozený soudu přijatelným a pochopitelným způsobem vysvětlil s tím, že iniciativa vzešla od obžalovaného. K hodnocení otázky specifické otázky věrohodnosti poškozeného je třeba dále zdůraznit, že poškozený v přípravném řízení i před soudem popisoval okolnosti, za nichž mu obžalovaný odcizil kalhoty, v základu zcela shodně, přičemž skutečnost, že před jejich zmocněním použil obžalovaný vůči němu fyzické síly směřující nepochybně k odvrácení očekávaného odporu, nepřímo potvrzuje též svědek H. D., který byl první osobou, s níž poškozený po útoku přišel do styku a viděl na zádech poškozeného poranění. Ta jsou zadokumentována rovněž fotodokumentací. Za důkazně nepodložený považuje stěžovatel též závěr soudu, že kalhoty poškozeného, které obžalovaný odcizil, nebyly v době spáchání skutku v dosahu jejich majitele jen proto, že obžalovaný k dotazu soudu uvedl, že v době jejich odcizení stál poškozený tři až čtyři metry od nich. Přitom dle výpovědi obžalovaného ležely předmětné kalhoty na dece poškozeného a dle poškozeného a jím pořízeného náčrtku místa činu v přípravném řízení, ležely u deky, na které se měl poškozený v době útoku nacházet. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby krajský soud zrušil podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadené usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Plzni přezkoumal podle § 147 odst. 1 trestního řádu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k těmto závěrům. Předně je třeba konstatovat, že v řízení, které předcházelo napadenému usnesení, nebyly zjištěny žádné podstatné vady. Byla dodržena všechna zákonná ustanovení včetně těch, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu a která zajišťují řádné zjištění skutkového stavu věci. Okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu tak, aby mohl učinit správné skutkové i právní závěry. Provedené důkazy hodnotil způsobem uvedeným v § 2 odst. 6 trestního řádu a své závěry také v odůvodnění napadeného rozhodnutí logicky vysvětlil. Skutkové závěry okresního soudu považuje stížnostní soud za správné a odpovídající zásadě „in dubio pro reo“, tedy v pochybnostech ve prospěch obžalovaného. V daném směru stížnostní soud odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného usnesení a zdůrazňuje, že výpověď poškozeného není jednoznačná a zcela věrohodná a byť lze pochybovat i o věrohodnosti výpovědi obžalovaného, jsou zde jen velmi těžko rozptýlitelné pochybnosti o tom, že obžalovaný užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. V tomto směru okresní soud poškozenému neuvěřil. Protože je to právě nalézací soud, který má to výsadní postavení, že může důkazy přímo provádět a hodnotit, udělat si bezprostřední obraz o věrohodnosti vyslýchaných osob a stížnostní soud má v daném směru možnosti omezené (viz ustanovení § 263 odst. 7 trestního řádu), není možné z tohoto důvodu napadené usnesení rušit a ukládat nalézacímu soudu zavazující pokyny. Okresní soud své skutkové závěry logicky vysvětlil, přičemž lze navíc poukázat i na další nesrovnalost, která spočívá v tom, že svědek H. D. nepotvrdil tvrzení poškozeného, že se s ním setkal ještě před celou událostí. V tomto směru nebyla stížnost státního zástupce shledána důvodnou. Byla však akceptována jeho námitka ohledně právního posouzení předmětné trestní věci. Okresní soud vzal za prokázané, že obžalovaný poškozenému odcizil kalhoty s klíči a telefonem v hodnotě 2.350,- Kč. Jednání obžalovaného však neposoudil ani jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Dospěl totiž k závěru, že odcizené věci poškozený neměl „při sobě“, neboť tento znak základní skutkové podstaty je vykládán tak, že poškození musí mít věci ve své moci v bezprostřední své blízkosti umožňujícímu s nimi ihned nakládat. Za věci při sobě se nepovažují věci, které se nacházejí pouze na dohled od jejich vlastníka či držitele. Podle nevyvrácené obhajoby obžalovaného byl poškozený v době, kdy se obžalovaný věcí zmocňoval, vzdálen tři až čtyři metry a nedíval se tím směrem. Za této situace neměl nad svými věcmi kontrolu a neměl je tedy při sobě. Jednání obžalovaného tak nenaplnilo kromě zmocnění se věcí a jejich přisvojení další znaky základní skutkové podstaty přečinu krádeže uvedené v § 205 odst. 1 či 2 trestního zákoníku. S tímto právním názorem se stížnostní soud neztotožnil. Přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku se dopustí pachatel tím, že si přisvojí cizí věc, tím že se jí zmocní a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě. Zákon přitom výkladovými ustanoveními (§ 110 až § 139 trestního zákoníku) nevysvětluje, co míní znakem „při sobě“. Je proto na soudu, aby podle konkrétních podmínek projednávané věci posoudil, zda byl uvedený znak jednání pachatele naplněn. Výklad použitý v projednávané věci okresním soudem považuje stížnostní soud za příliš úzký a zjevně neodpovídající záměru zákonodárce. Okresní soud konstatoval, že poškozený musí mít věci ve své moci v bezprostřední své blízkosti umožňující mu s nimi ihned nakládat. Uvedené zákon nestanoví, ostatně pokud by měl něco takového v úmyslu, vyjádřil by to pojmem bezprostředně ve své moci. To neučinil, přitom na jiných místech termín „bezprostředně“ používá. Zejména tak činí hned u trestného činu krádeže, neboť v ustanovení § 205 odst. 1 písm. c) tento pojem uvádí jako znak skutkové podstaty v případě, že se pachatel pokusí bezprostředně po činu uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí. V tomto případě má pojem bezprostředně sice časový význam, nicméně pokud by měl zákonodárce na mysli to, k čemu dospěl okresní soud, užil by takový pojem, případně další pojmy zmiňované okresním soudem, i v ustanovení § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Pokud tak neučinil, ponechal výklad tohoto ustanovení na soudech. Podle názoru stížnostního soudu je zásadní rozdíl mezi tím, když se pachatel zmocní cizí věci, která je zcela volně přístupná a bez dozoru a tím, když se zmocní věci, kterou má poškozený nedaleko od sebe, může s ní bez větších překážek nakládat a kontrolovat ji. To je právě projednávaný případ. Obžalovaný uvedl, že kalhoty, ve kterých se nacházely klíče od automobilu a mobil poškozeného, ležely na dece poškozeného. Byly k obžalovanému nejblíže, a proto se jich také zmocnil. Poškozený měl stát ve vzdálenosti asi tří čtyř metrů od kalhot a obžalovaný měl využít momentu, kdy se díval nikoli na obžalovaného, ale jinam. Podle názoru stížnostního soud tak měl poškozený uvedené věci „při sobě“. Argumentuje-li okresní soud tím, že poškozený musí mít možnost s věcmi ihned nakládat a musí je mít ve své moci, je třeba zmínit, že pokud by majitel věcí, například na dece ležel a měl vedle ruky věc, například mobilní telefon a pachatel by mu jej nečekaně odcizil, jistě by soud nepochyboval o tom, že tuto věc měl poškozený při sobě, byť by pro chvilkovou nepozornost odcizení věci zabránit nemohl. I v projednávaném případě využil obžalovaný, podle svého tvrzení, chvilkové nepozornosti poškozeného. Stížností soud je toho názoru, že v případě, kdy poškozený při koupání a slunění odloží svou věc (oblečení, zavazadlo, klíče, doklady, peněženku apod.) na deku nebo jinou podložku a na této dece leží, případně u ní stojí, má zmiňovanou věc při sobě, neboť ji má v dohledu, pod kontrolou a ve své dispozici, přičemž není nutné, aby věc neustále kontroloval, hlídal a mohl ji kdykoliv uchopit, aby zabránil jejímu odcizení. Pokud si takovou věc přisvojí pachatel tím, že se jí zmocní, dopouští se trestného činu krádeže ve smyslu § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Takové jednání nemůže být posouzeno jako přestupek, proto nebylo důvodu, aby okresní soud věc postupoval s odkazem na ustanovení § 222 odst. 2 trestního řádu Městskému úřadu v Chebu. V daném směru shledal krajský soud stížnost státního zástupce důvodnou, proto zrušil podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadené usnesení a okresnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl při respektování ustanovení § 149 odst. 6 trestního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný další řádný opravný prostředek. V Plzni 9. dubna 2014