60Az 27/2017-32               ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY   Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: T.U., Ev. č. ..., nar. …, st. přísl. Ukrajina, …, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČ 00007064, Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.03.2017, č.j. OAM-132/ZA-ZA11-LE24-2017,   t a k t o :     I. Žaloba se z a m í t á.   II. Žádný z účastníků n e m á   n á r o k  na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í :   Žalobce se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustná podle § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavení.   Žalobce v žalobě tvrdil, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a spočívá v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Žalobce v žalobě tvrdil, že žalovaný nedostál své povinnosti náležitě a přezkoumatelně posoudit, zda je vůbec dána jeho kompetence (pravomoc) k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu s ohledem na ustanovení § 25i ve spojení s § 10a písm. b) zákona o azylu. Podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, v rozhodném znění, je nepřípustnou taková žádost o mezinárodní ochranu, k jejímuž posuzování je příslušný jiný členský stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie – Nařízením. Podle článku 7 odst. 1 v kapitole třetí Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26.6.2013 (dále jen „Nařízení“), kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti v některém z členských států, členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v této kapitole, se určuje na základě stavu v době, kdy žadatel podal první žádost o mezinárodní ochranu v některém členském státě. Z napadeného rozhodnutí není podle žalobce zřejmé, na základě jakého ustanovení a jakých skutečností shledal žalovaný svou příslušnost posoudit žádost žalobce o mezinárodní ochranu. Žalobce totiž až do března 2015 pobýval ve Španělsku, a to na základě víza o sloučení rodiny. Než se dostal do ČR, pobýval rovněž v Polsku, Německu a Francii. Ve Španělsku má žalobce rodiče. První žádost o udělení mezinárodní ochrany podal žalobce v ČR rovněž v březnu 2015. S ohledem na ustanovení článku 12 Nařízení byl tedy správní orgán povinen zabývat se i skutečností, zda k posouzení žádost nejsou příslušné úřady Španělského království nebo jiného členského státu EU. V případě, že ČR není příslušná k posouzení žádosti, je namístě zastavit řízení podle § 25i zákona o azylu pro nepřípustnost žádosti dle § 10a ods.t 1 písm. b) zákona o azylu, a její projednání českými orgány namísto orgánu příslušného členského státu je odepřením práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 Ústavy a v rozporu s článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Dále žalobce měl za zmatečný závěr žalovaného, že nebyly shledány důvody pro opakované posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, neboť žalobce neuvedl žádnou novou skutečnost dle zákona o azylu odůvodňující opětovné vedení správního řízení. Tento závěr je dle žalobce zmatečný již proto, že ačkoliv správní orgán žádnou novou skutečnost odůvodňující vedení nového správního řízení nenalezl, řízení přesto vedl a jeho výsledkem je žalobou napadené rozhodnutí. Rovněž podle žalobce není pravdou, že by neuvedl žádnou novou skutečnost. Žalobce totiž poukázal na skutečnosti a zjištění vyplývající z prožité skutečnosti jeho kamaráda, který sloužil v armádě ve válečné zóně. Popsal metody nátlaku, jemuž jsou na Ukrajině vystaveni branci, popsal obtíže, jimž jsou vystaveni, a to i v oblasti zaměstnávání. Tyto skutečnosti pak nebyly předmětem zkoumání v předchozím pravomocně ukončeném řízení. Žalobce tak měl za to, že v jeho případě byly dány důvody dle § 12, resp.14a zákona o azylu. Rovněž napadené rozhodnutí podle žalobce nemůže obstát pro nesprávné uvedení ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, když v rozhodnutí je odkaz na ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu, avšak text ustanovení § 10a je členěn na odstavce.   Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobce uváděl shodné důvody jako v řízení předchozím. Institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování či doplňování předchozí žádosti, a nové skutečnosti ve smyslu zákona o azylu žalobce v novém řízení nesdělil. K absenci ustanovení příslušného právního předpisu ohledně příslušnosti Ministerstva vnitra žalovaný odkázal na NSS a jeho rozsudek ze dne 11.1.2012 č.j. 3Ads 92/2011-118 (dostupný na www.nssoud.cz), podle něhož „zatím, co na samotný výrok či označení účastníků jsou kladena velmi přísná měřítka, u jiných údajů obsažených ve výroku (resp. v záhlaví rozhodnutí) tomu tak není. Určitá nepřesnost či opomenutí některých údajů ve výrokové části (jako např. opomenutí nebo vada v odkazu na příslušné ustanovení právního předpisu) nemá sama vliv na nezákonnost rozhodnutí, pokud jinak bylo vydáno v mezích zákonem stanovené kompetence a zákonem stanoveným způsobem a obsahovalo by ostatní podstatné náležitosti rozhodnutí. Zrušení rozhodnutí jen z tohoto důvodu by bylo přepjatým formalismem“. Jelikož je žalobce již plnoletý, podal žádost pouze na území ČR, nikoliv ve Španělsku, a prvé řízení bylo se žalobcem vedeno také v ČR, je dle zákona příslušná vést správní řízení o této žádosti ČR. Napadené rozhodnutí není proto v rozporu ani s článkem 7 odst. 1 kapitoly 3 III. či článkem 12 Nařízení EU.   Součástí správního spisu je Poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 21.2.2017, z něhož vyplývá, že žalobce podruhé žádal o mezinárodní ochranu proto, že se nemůže vrátit domů, že je tam válka. Že nemůže zabíjet lidi, neví, kdo s kým bojuje. Nechce, aby ho zabili a po částech ho pak přivezli matce. Nechce bojovat. Chtěl by tady být jen nějakou dobu, a až bude na Ukrajině vše v pořádku, vrátí se tam. Současně žalobce potvrdil, že předchozí žádost o udělení mezinárodní ochrany podal dne 20.3.2015 v ČR a vstoupil na území ČR dne 14.3.2015 autobusem poté, co od srpna 2013 do března 2015 pobýval ve Španělsku a kromě toho projížděl tranzitem přes Polsko, Německo, Francii.   Dále je součástí spisu žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 30.3.2015, kde žalobce uváděl, že z Ukrajiny jel v roce 2013 za rodiči do Španělska, kde zůstal, a to na polské vízum na půl roku do Polska autobusem, dále letadlem do Španělska, kde žil necelé dva roky a 14.3.2015 odjel do ČR autobusem na falešné polské doklady a vízum nepotřeboval. Jako důvod žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že zde chce zůstat, protože neuznává Ukrajinskou vládu, která ho posílá do války ve svůj prospěch. V pohovoru před správním orgánem dne 9.4.2015 žalobce uvedl, že žádá o mezinárodní ochranu v ČR proto, že nechce na Ukrajinu. V případě návratu do vlasti se obává, že když se vrátí, bude muset do války a neví, za koho by měl bojovat. Když dostane azyl, zůstane tady, pokud ne, tak když bude možnost, odjede do Španělska, ale zatím ne na Ukrajinu, dokud je válka. Při seznámení se s podklady pro rozhodnutí dne 21.4.2015 žalobce doplnil, že s politikou nemá nic společného, chce spokojeně žít, nechce jít bojovat někam, kde by nevěděl proti komu. Pokud by ho chtěli vzít do války, neměl by na výběr, byl by násilím odvlečen, a to nechce. Byl by raději, aby v čele vlády byl Janukovič, protože za jeho vlády byla situace lepší. V písemném podání ze dne 24.4.2015 žalobce doplnil údaje k pohovoru s tím, že když se dostal do ZZC Bělá – Jezová, opakovaně telefonoval babičce a dědečkovi a ti mu sdělili, že k nim přišli armádní důstojníci v doprovodu člověka v civilním oděvu a vyptávali se, kde se žalobce nachází. Uváděli, že jsou příslušníci vojenské správy a chtěli mu doručit obsílku, aby se dostavil na vojenskou správu z důvodu absolvování vojenské služby v ozbrojených silách Ukrajiny. Varovali také dědečka a babičku, že pokud se v nejbližší době nedostaví na vojenskou správu, bude proti němu zahájeno trestní řízení, v případě otevřené válečné operace bude postaven před vojenský tribunál podle zákona o válečném stavu, kdy trestem může být i zastřelení za dezerci. Poté ještě několikrát přišli lidé v civilu s červenočernými páskami, kteří se představili jako členové pravého sektoru a kteří se také vyptávali, kde se schovává, a vyhrožovali, rovněž přišli lidé ve vojenské polní uniformě s nášivkami AZOV, kteří přímo žádali, aby žalobci zavolala s tím, že je těžce nemocná a potřebuje jeho pomoc. Nadávali a říkali, že když jejich bratři Ukrajinci umírají v bojích s Rusy, tento „Rusáček“ se rozhodl schovávat (žalobce hovoří rusky), dále uváděli, že ho určitě dostanou a donutí dokázat za cenu vlastní krve, že je vlastencem nové Ukrajiny, jinak že ho zabijí jako Moskala, které jejich dědové u UPA za druhé světové války zabíjeli. V dnešní situaci, kdy váleční zločinci zabíjejí pokojné obyvatelstvo (Rusy, Bělorusy, Poláky), jsou na Ukrajině vládou oficiálně uznávaní jako hrdinové a jsou pronásledovaní všichni jiného smýšlení, nepřející si bojovat s Rusy, se žalobce velmi obává návratu na Ukrajinu, tím spíše, že žije v Ivanofrankivské oblasti, kde je nacionalistické hnutí nejsilnější. Dále je žalobce věřící člověk a jeho víra, náboženství, morální principy mu nedovolují používat zbraň k zabíjení lidí. Avšak když vychází z nejnovějších událostí na Ukrajině, zvlášť ty z nacionalistického hnutí v západní části a válečného konfliktu na jihovýchodě, ze slov babičky, které vyhrožovali a vyžadovali po ní, aby podvodným způsobem dosáhla žalobcova brzkého návratu domů, je žalobce přesvědčen, že ho buď přinutí k účasti ve vojenském konfliktu na jihovýchodě, nebo ho fyzicky zlikvidují, proto se žalobce obává o svůj život.   Rozhodnutím žalovaného ze dne 20.5.2015 žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999.Sb. V odůvodnění žalovaný zkonstatoval, že snaha vyhnout se nástupu do armády není sama o sobě důvodem pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, zejména pokud povinnost nastoupit se týká všech obyvatel země bez ohledu na jejich rasu, národnost, náboženství či politické přesvědčení. Branná povinnost je legitimní občanskou povinností uznávanou nejen Úmluvou o právním postavení uprchlíků z roku 1951, ale i Mezinárodním paktem o občanských a vojenských právech a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle Ženevské konvence není ani vyhýbání se nástupu vojenské služby či dezerce, byť by byla trestná, důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, neboť podle Příručky procedur a kritérií a přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků (Ženeva 1951) a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků (1967), vydané Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Ženevě v září roku 1979, člověk jasně není uprchlíkem, pokud jeho jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby je jeho averze vůči vojenské službě nebo strach z boje. Podle rozsudku Vrchního soudu v Praze sp.zn. 6A 508/97 povolávání k výkonu vojenské služby samo o sobě není pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, byť by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích při válečném konfliktu. Strachem z pronásledování rovněž není obava, že v souvislosti s dezercí armády by mohl být trestně stíhán. K tvrzení žalobce, že mu víra nedovoluje používat zbraň, žalovaný konstatoval, že Ústava Ukrajiny a zákon z roku 1991 definují náboženská práva a tato jsou respektována. Dle informací o zemi původu umožňují ukrajinské zákony příslušníkům uznaných náboženských organizací registrovaných na Ukrajině odepřít z důvodu svědomí a náboženství službu v armádě a vykonávat náhradní vojenskou službu, tedy službu beze zbraně. K vyhrožování ze strany pravého sektoru a dobrovolnického praporu AZOV, správní orgán uvedl, že prarodiče žalobce se mohli v případě nesouhlasu s tímto jednáním obrátit na příslušné státní orgány, aby jim byla poskytnuta ochrana před jednáním těchto nestátních aktérů. Z výpovědi žalobce však nevyplývá, že by k ochraně svých práv prarodiče využily všech mechanismů, které jim právní řád jeho vlasti nabízí. Tudíž nelze předjímat, že by jim nebyla ze strany státních orgánů adekvátní pomoc zajištěna. Podle opatřených zdrojů nedochází na území Ukrajiny, snad s výjimkou regionu, kde aktuálně probíhají střety mezi bezpečnostními silami a proruskými povstalci, k pronásledování z jazykových, národnostních a náboženských důvodů, či k politickým persekucím, a to ani ze strany státních aktérů. Správní orgán rovněž konstatoval zjevnou účelovost žádosti o mezinárodní ochranu, kdy jí podal až po zadržení, za prokazovaná totožnosti padělaným dokladem a po umístění do zařízení pro zajištění cizinců a poučení o možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu. K obavám žalobce ze smrti zastřelením za případné nenastoupení do armády žalovaný zkonstatoval, že dle informace Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze dne 15.1.2015 mohou lidé, kteří se vyhýbají odvodu do armády dostat trest, který se pohybuje od pokuty po odnětí svobody v délce 2-5 let, tudíž obavu žalobce ze smrti zastřelením považuje správní orgán za neodůvodněnou. Povinnost vykonat vojenskou službu nelze vnímat jako vážnou újmu, neboť je jednou z nejzákladnějších státoobčanských povinností, za vážnou újmu stejně tak nelze považovat případný postih v případě odmítnutí nastoupení výkonu vojenské služby. Vyhnutí se vojenské službě je trestným činem i v ČR. Žalobce byl naposledy přihlášen k pobytu ve městě Kaluš v Ivanofrankivské oblasti na západě Ukrajiny, kde není bezpečnostní situace negativně ovlivněna na základě událostí v Doněcku a Luhansku. Ve městě Kaluš vlastní prarodiče dům, který může žalobce obývat.   Dále správní orgán opatřil aktuální zprávy o zemi původu, zejména Výroční zprávu o Ukrajině na téma svoboda ve světě pořízenou Freedom House dne 27.1.2016, Výroční zprávu Amnesty International z 24.2.2016, Výroční zprávu Human Right Watch z 12.1.2017, Zprávu Amnesty International z dubna 2016 na téma trestu smrti, Zprávy ČTK z období od 26.9.2016 do 30.1.2017, Zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států Amerických o dodržování lidských práv z 13.4.2016, Zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině za období 16.8. až 15.11.2016 a Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze září 2015 k posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině, dále Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 9.10.2015 k podmínkám výkonu základní vojenské služby a postihu za nenastoupený výkonu základní služby a Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 3.6.2016 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti.   Při seznámení se s podklady rozhodnutí dne 3.3.2017 žalobce uvedl, že sice nemohou nikoho nutit sloužit v ATO, ale psychologicky se navozuje klima, že když se tam branci nepřihlásí sami, jsou považováni za zrádce a nevlastence zrazující svoji vlast, je tam vyvíjen veliký nátlak. Aktuální zdroje považuje za důvěryhodné s tím, že před dvěma roky, když byl na stejném pohovoru, uváděly se tam neobjektivní informace, které neodpovídaly situaci na Ukrajině. Informace, které slyšel dnes, jsou podle něho správné. Dále žalobce uváděl, že se setkal se svým kamarádem, který také bydlí tam, kde on. Nyní přijel do ČR. 3 roky byl v Ukrajinské armádě a žalobci řekl to, co uvedl žalobce o nátlaku, protože si tím sám prošel. Řekl mu, že když někdo nechce bojovat v ATO a zabíjet, dají mu rýč a půjde do ATO kopat zákopy. A když si nikdo neprošel vojenskou službou, je velice těžké si najít práci.   V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný zkonstatoval, že žalobce v průběhu řízení o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany označil za důvod žádosti obavu, že v případě návratu na Ukrajinu by byl poslán do války. K posouzení důvodů uvedených žalobcem pro podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany správní orgán konstatoval, že žalobce uvádí naprosto stejný motiv odchodu z vlasti a neochoty se na Ukrajinu se opětovně vrátit, jako v průběhu správního řízení o předchozí žádosti, tj. že je tam válka a on se obává odvodu do armády a nasazení do války. Nyní pouze tento motiv více rozvinul. Jiné důvody žádosti však neuvedl, tedy ani důvody nové, ve smyslu zákona o azylu. Správní orgán tak neshledal důvody pro opakované posuzování žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany ve vztahu k jím uváděným důvodům, neboť neuvedl naprosto žádnou novou skutečnost, tím méně novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné vedení správního řízení a opětovné hodnocení důvodu odchodu žadatele o udělení mezinárodní ochrany z vlasti a obavy z návratu do vlasti. Tím žalovaný konstatoval naplnění podmínek § 10a písm. e) zákona o azylu o zastavení řízení o žádosti pro její nepřípustnost podle § 25 písm. i) zákona o azylu.   O věci samé bylo rozhodnuto podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), neboť s tím žalovaný souhlasil a žalobce se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.   Soud žalobu neshledal důvodnou.   Podle článku 7 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, členský stát, který je příslušný podle kritérii stanovených v této kapitole, se určuje na základě stavu v době, kdy žadatel podal první žádost o mezinárodní ochranu v některém členském státě.   Z výše shrnutého obsahu první žalobcovy žádosti totiž vyplývá, že žalobce podal žádost v době, kdy již pobýval v ČR. Žalobce potvrdil, že na území ČR vstoupil dne 14.3.2015, a zde podal žádost dne 20.3.2015, což je rozhodné datum z hlediska výše cit. čl. 7 odst. 2 Nařízení EU č. 604/2013. První žádost tak žalobce podal až po skončení legálního pobytu ve Španělsku na základě polského víza, které mu bylo uděleno v roce 2013 a pouze na půl roku. Současně žalobce byl v době podání první žádosti již zletilý, proto pobyt jeho rodičů ve Španělsku nezakládá příslušnost tohoto státu k posouzení jeho žádosti. V dané věci žalovaný nepochybil, když se zabýval oběma žádostmi žalobce o mezinárodní ochranu.   Žalovaný dle názoru soudu také správně porovnal obě žalobcovy žádosti a dospěl k závěru, že žalobce v nové žádosti uváděl stejné důvody opuštění vlasti a obav z návrtu, tedy že se nemůže vrátit domů proto, že je tam válka a že by ho odvedli, příp na frontě zabili. Těmito důvody se, věcně a dostatečně podrobně, žalovaný zabýval již v rámci řízení o první žádosti žalobce, jak vyplývá z výše shrnutého rozhodnutí žalovaného ze dne 20.5.2015. Za novou skutečnost nelze považovat ani tvrzení žalobce o zkušenostech jeho kamaráda z ukrajinské armády, neboť jednak se toto netýká konkrétní situace žalobce, a jednak jde stále o tentýž důvod žalobce jako v první žádosti, tedy o snahu vyhnout se vojenské službě. Výkon vojenské služby je však (jak vyplývá z prvního rozhodnutí žalovaného) obecně uznávanou občanskou povinností a nelze snahu vyhnout se jí akceptovat jako azylově relevantní důvod, není-li diskriminačně uplatňována. Nebyly proto v řízení o nové žádosti žalobcem uváděny žádné nové skutečnosti ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu, tj. které by nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a které svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.   Soud neshledal žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a řízení mu předcházející za zmatečné pouze z toho důvodu, že bylo i o druhé žádosti žalobce vedeno řádné správní řízení podle zásad správního řádu a že byly v novém řízení opatřeny novější - aktuální zprávy o zemi původu. Tento postup je jednak nepochybně ve prospěch účastníka řízení, a jednak umožňuje porovnání obou žádostí, neboť jsou ve spise obsaženy i podklady z předchozí žádosti (první žádost o mezinárodní ochranu a první rozhodnutí žalovaného). Žalovaný po provedeném řízení správně vydal rozhodnutí procesního charakteru spočívající v zastavení řízení o druhé žádosti žalobce pro její nepřípustnost ve smyslu § 11a zákona o azylu.   Nedůvodnou byla shledána i námitka nesprávného uvedení ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, když v rozhodnutí je odkaz na ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu, avšak text ustanovení § 10a je členěn na odstavce. Dle názoru soudu absence uvedení odst. 1 v jinak správném odkazu na příslušný § 11a zákona o azylu nemůže být vadou způsobující nezákonnost napadeného rozhodnutí ve smyslu hmotněprávním, neboť ustanovení právní normy, podle níž bylo rozhodováno, je v rozhodnutí celé uvedeno, tudíž je vyloučeno, že by bylo nesrozumitelné (ve smyslu § 76 odst. 1 s.ř.s.), podle jakého právního ustanovení bylo o věci rozhodováno.   Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s.   O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.      P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.   V Plzni dne 18. července 2017   Za správnost vyhotovení: Mgr. Jana Komínková, v.r. Martina Kerberová samosoudkyně