30A 104/2017-68 ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY     Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: P.N.L., nar. …, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, v ČR bytem …, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 5. 2017, čj. MV-31622-7/SO-2017,     t a k t o :   I.  Žaloba   s e   z a m í t á .    II.   Žádný z účastníků   n e m á   právo na náhradu nákladů řízení.      O d ů v o d n ě n í   I. Předmět řízení  Žalobou došlou soudu dne 19. 6. 2017 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 18. 5. 2017, čj. MV-31622-7/SO-2017, jímž Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 7. 12. 2016, čj. OAM-31160-11/DP-2016, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR za účelem společného soužití rodiny podle § 44a odst. 4 s odkazem na § 46a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“ nebo „zákon č. 326/1999 Sb.“).   Důvodem zamítnutí žádosti žalobce podle uvedených ustanovení bylo pravomocné odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu.   II. Žaloba Žalobce především napadá způsob, jakým se žalovaná vypořádala s odvolací námitkou týkající se neposouzení přiměřenosti vydaných rozhodnutí. Žalovaná odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, čj. 9 A 222/2010-47. Toto rozhodnutí však nelze použít na případ žalobce, neboť se týkalo řízení o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, které samo o sobě nemá takovou ochranu, jako povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny. Dále je nutné poukázat na to, že se judikatura i zákonná úprava od doby vydání poukazovaného rozsudku Městského soudu v Praze posunula. V zákoně č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do dne 18. 12. 2015, byly taxativně vymezeny důvody, pro které lze zrušit povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny, v § 46a odst. 2 bylo stanoveno, že je nutné posuzovat přiměřenost důsledků rozhodnutí do soukromého a rodinného života ve všech těchto případech, tj. i při zrušení platnosti povolení z důvodu, že cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Následná novela zákona č. 326/1999 Sb., účinná od 19. 12. 2015 sice tento důvod vyčlenila do § 46a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, kde již není přímo dána povinnost zkoumat přiměřenost, avšak to neznamená, že by správní orgány neměly přiměřenost zkoumat. Skutečnost, že zákonodárce tento důvod vyčlenil do jiného odstavce, sama o sobě neznamená, že by správní orgány měly slepě ignorovat přiměřenost, zvláště pokud v předchozí zákonné úpravě jim tato povinnost byla jasně stanovena. Vypořádání se s odvolací námitkou tedy bylo ze strany žalované nedostatečné a způsobila nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, neboť žalovaná odkázala na nepřiléhající rozsudek Městského soudu v Praze, ze kterého nelze dovozovat to, že správní orgán není povinen přiměřenost zkoumat. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, čj. 1 Azs 81/2016-33, se podává: „Kasační soud tedy dovodil, že i přes to, že právní úprava výslovně nestanoví povinnost zkoumat dopady rozhodnutí do sféry účastníka řízení, vždy je nutné, aby správní orgány přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života zkoumaly.“ Dle výše uvedeného rozsudku byly tedy správní orgány povinny posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí v souladu s § 174a zákona o pobytu cizinců zvláště v případu žalobce, který pobývá na území ČR 12 let, za kterých si plně přivyknul zdejšímu stylu života a považuje ČR za svoji domovskou zemi. Žalobce má na území České republiky vytvořeno veškeré zázemí, má zde manželku paní V.T.N., nar. …, a dceru P.H.M., nar. …,, které mají povolen trvalý pobyt a se kterými žije ve společné domácnosti. Neposouzením přiměřenosti ze strany správních orgánů byla způsobena nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí.   III. Vyjádření žalovaného správního orgánu Žalovaná se k žalobě vyjádřila ve svém podání ze dne 20. 7. 2017.  Podle názoru Komise správní orgán I. stupně nebyl podle § 44a odst. 4 s odkazem na § 46a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. povinen zkoumat přiměřenost důsledků rozhodnutí. Tuto povinnost by správnímu orgánu I. stupně měl, pokud by bylo rozhodováno podle § 46a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. Ustanovení § 46a zákona č. 326/1999 Sb. tak v odstavci 1 reflektuje vysokou závažnost protiprávního jednání cizince (žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu), oproti odstavci 2. Na podporu výše uvedeného právního názoru Komise poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, čj. 9 A 222/2010-47, a uvedla, že se jedná o obdobný případ, kdy ustanovení § 46a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., stejně jako ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., zohledňuje stejně vysokou závažnost protiprávního jednání cizince, a proto obě uvedená ustanovení neobsahují povinnost zkoumat přiměřenost důsledků rozhodnutí oproti např. § 46a odst. 2 nebo § 37 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb.   Žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, čj. 1 Azs 81/2016-33, který byl vydán ve věci řízení o zrušení přechodného pobytu na území rodinného příslušníka občana Evropské Unie podle § 87f odst. 1 ve spojení s § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. Žalobce si protiřečí, když v první žalobní námitce namítá odlišnost případů (řízení o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání) a následně poukazuje na rozsudek ve věci řízení o zrušení přechodného pobytu na území rodinného příslušníka občana Evropské Unie. Žalobcem uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, čj. 1 Azs 81/2016-33, kdy cituje část bodu 12 žaloby je zcela nepřiléhavý tomuto případu. Žalobce citovanou část neuvádí v kontextu.   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, čj. 1 Azs 81/2016-33, v bodu 12 odkazuje na jiný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8.2015, čj. 6 Azs 96/2015-30, ve kterém se uvádí: „ ... u těchto rozhodnutí zákon o pobytu cizinců výslovně požaduje, aby správní orgán zkoumal přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, zatímco u zamítnutí žádosti o pobytové oprávnění zákon takový požadavek explicitně nestanoví, vyjma jen některých důvodů (pro případ zamítnutí žádosti o přechodný pobyt se tento požadavek vztahuje k důvodu dle § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přičemž tak stanoví odst. 2 téhož ustanovení).“ Komise dále uvádí, že tento rozsudek, čj. 6 Azs 96/2015-30, v bodu 31 cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, čj. 8 As 68/2012-39, a to následovně: „přezkum rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu (či rozhodnutí o správním vyhoštění) je z povahy věci intenzivnější než přezkum rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu (či rozhodnutí o neudělení vstupu na území), neboť v prvním případě jde o daleko závažnější zásah do práv jednotlivce (k tomu srov. blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, čj. 7 As 112/2011-65; či nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11).“   Komise na podporu svého názoru, že správní orgán I. stupně nebyl povinen podle § 44a odst. 4 s odkazem na § 46a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. zkoumat přiměřenost důsledků rozhodnutí, poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, čj. 9 Azs 288/2016-30, ve kterém se uvádí následující: „Ustanovení § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, stanoví pouze to, jakými okolnostmi se má správní orgán zabývat v případech, kdy je povinen zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona. Na základě daného ustanovení však nelze určit, u kterých rozhodnutí má správní orgán povinnost přiměřenost dopadů zkoumat. To je nutno zhodnotit na základě jiných částí právního řádu než § 174a zákona o pobytu cizinců na území České republiky.“ Dále žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2017, čj. 10 Azs 249/2016-47, ve kterém se uvádí: „Povinnost posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nelze vztahovat na všechna rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců, jak se nesprávně domnívá stěžovatel (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 1. 2017, čj. 9 Azs 28882016-30, bod 23, a ze dne 18. 11. 2015, čj. 6 Azs 226/2015-27, bod 11). Správní orgán má naopak posuzovat přiměřenost jen těch rozhodnutí, u nichž to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví (např. dle § 19 odst. 1, § 37 odst. 2, § 46a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a dalších). Zákon o pobytu cizinců v § 174a obsahuje demonstrativní výčet kritérií, ke kterým správní orgány přihlédnou při posuzování přiměřenosti. Ustanovení §37 odst. 1 správním orgánům neukládá povinnost posuzovat přiměřenost dopadů do rodinného a soukromého života.“ Z výše uvedených judikátů jednoznačně vyplývá, že ustanovení § 46a odst. 1 oproti § 46a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. neuvádí povinnost posuzovat přiměřenost rozhodnutí, a proto správní orgán I. stupně nebyl povinen posuzovat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Podle žalobce by měly správní orgány zkoumat přiměřenost důsledků rozhodnutí do soukromého a rodinného života, zvláště pokud v předchozí zákonné úpravě jim tato povinnost byla stanovena. Komise s tímto názorem zcela nesouhlasí. Správní orgán I. stupně je povinen rozhodovat podle skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Žádost žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky byla podána dne 24. 10. 2016, tedy v době, kdy nebylo v daném případě potřeba posuzovat přiměřenost.   IV. Jednání před soudem  Žalovaná se z účasti na jednání omluvila. Zástupce žalobce při jednání odkázal na písemné vyhotovení žaloby, zdůraznil, že žalobce má za to, že v jeho případě měl správní orgán posuzovat dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Dále uvedl, že absence takového posouzení je v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, konkrétně pak v rozporu s evropskou směrnicí (pozn. Směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003, o právu na sloučení rodiny), přičemž zákonnou úpravu je třeba vyložit souladně s těmito závazky.   V. Vlastní argumentace soudu  Podle § 44a odst. 4 věta pátá zákona o pobytu cizinců platnost povolení k dlouhodobému pobytu vydaného za účelem společného soužití rodiny nelze prodloužit, je-li důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto povolení (§ 46a).  Ustanovení § 46a zákona o pobytu cizinců upravuje důvody zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny následovně:   (1) Na žádost cizince ministerstvo platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny zruší. Ministerstvo platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny zruší rovněž, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. (2) Ministerstvo dále zruší platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, jestliže a) jiný stát Evropské unie nebo smluvní stát uplatňující společný postup ve věci vyhošťování rozhodl o vyhoštění cizince ze svého území9a z důvodu odsouzení cizince k trestu odnětí svobody v délce nejméně 1 rok anebo pro důvodné podezření, že spáchal závažnou trestnou činnost nebo takovou činnost připravuje na území některého státu Evropské unie nebo smluvního státu uplatňujícího společný postup ve věci vyhošťování, a dále z důvodů porušení právních předpisů upravujících vstup a pobyt cizinců na jejich území, b) cizinec při pobytové kontrole nepředloží doklad o cestovním zdravotním pojištění, které odpovídá podmínkám uvedeným v § 180j, a to ani ve lhůtě stanovené policií; to neplatí, jde-li o případy uvedené v § 180j odst. 4, c) bylo zjištěno, že by cizinec mohl při dalším pobytu na území ohrozit bezpečnost České republiky nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, d) cizinec přestal splňovat podmínky prokazované podle § 42b odst. 1 písm. c) nebo d), e) zjistí, že náležitosti předložené k žádosti o vydání nebo prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny jsou padělané anebo pozměněné nebo údaje podstatné pro posouzení žádosti v nich uvedené neodpovídají skutečnosti, f) cizinec nemá na území zajištěno ubytování, g) cizinec by mohl při dalším pobytu na území ohrozit veřejné zdraví tím, že trpí nemocí uvedenou v požadavcích opatření před zavlečením infekčního onemocnění, pokud k takovému onemocnění došlo před vstupem cizince na území, h) cizinec neplní účel, pro který bylo toto povolení vydáno, i) zjistí, že se cizinec dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat toto povolení, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství, j) požádal nositel oprávnění ke sloučení rodiny o zrušení povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu nebo mu bylo toto povolení zrušeno, nebo k) držiteli modré karty byla platnost modré karty zrušena anebo mu nebyla prodloužena nebo jiným členským státem Evropské unie nebylo vyhověno jeho žádosti o vydání modré karty a platnost modré karty vydané na území skončila,   za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.   (3) Ministerstvo v rozhodnutí stanoví lhůtu k vycestování z území a cizinci udělí výjezdní příkaz; cizinec je povinen ve stanovené lhůtě z území vycestovat.   Pravomocným rozsudkem vydaným Okresním soudem v Karlových Varech dne 3. 8. 2015 pod sp. zn. 2 T 123/2014 byl žalobce uznán vinným spácháním přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku ve formě účastenství jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let.   K tomu zdejší soud konstatuje, že podle ústavního pořádku České republiky jen (trestní) soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 věta druhá Ústavy České republiky a čl. 40 Listiny základních práv a svobod). Jiné orgány státní moci (např. správní orgány a správní soudy) jsou tedy vázány rozhodnutím (trestních) soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (pro správní soudy to výslovně stanovuje § 52 odst. 2 věty prvé s. ř. s.). Z toho je zřejmé, že správní orgány ani správní soudy tu (oprávněně) nemají žádný prostor pro jakékoliv relativizování znaku „byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu“.   V řízení před správním orgánem prvního stupně žalobce nevznesl k obsahu spisového materiálu žádné připomínky, návrhy na doplnění dokazování či námitky.   V odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, žalobce mj. uvedl, že napadeným rozhodnutím je nežádoucím způsobem zasaženo do jeho rodinného života, a že se správní orgán měl zabývat přiměřeností dopadů rozhodnutí.   Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců v žalobou napadeném rozhodnutí mj. vyjádřila a odůvodnila názor, že přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce v daném případě nebylo na místě zkoumat, neboť to zákon na rozdíl od situací vypočtených § 46a odst. 2 nepožaduje.   V § 46a zákona o pobytu cizinců je upraveno zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Je-li naplněn některý z důvodů uvedených v § 46a odst. 1, Ministerstvo vnitra platnost povolení bez dalšího zruší. Je-li naproti tomu naplněn některý z důvodů uvedených v § 46a odst. 2, Ministerstvo vnitra zruší platnost povolení jen za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti. Obdobně je konstruován též např. § 37 či § 46d uvedeného zákona.   Z uvedeného je patrno, že zákonodárce jasně rozlišil důvody, pro něž se platnost povolení ruší bez dalšího, a důvody, pro něž se platnost povolení ruší pouze za podmínky přiměřenosti důsledků tohoto rozhodnutí s tím, že při posuzování přiměřenosti se přihlíží zejména k dopadům tohoto zrušení do soukromého a rodinného života cizince. Žalobce na území České republiky přechodně pobýval na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Jelikož pravomocné odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu náleží do důvodů uvedených v § 46a odst. 1 tohoto zákona, znamená to, že správní orgán z takového důvodu platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání ruší zásadně bez dalšího, nikoli toliko za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti.   Tento názor zdejší soud vyjádřil již ve svém rozhodnutí ze dne 20. 10. 2015, čj. 30 A 136/2014-34. V tomto rozhodnutí odkázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2012, čj. 8 As 34/2011-85, který ve vztahu k § 37 zákona o pobytu cizinců judikoval: „[15] … Správní orgán při rozhodování o zrušení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, resp. o zrušení dlouhodobého pobytu, není povolán ke zkoumání trestného jednání stěžovatele z pohledu trestního práva, ale posuzuje toliko podmínku stanovenou daným ustanovením, a sice zda byl stěžovatel pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Z dikce § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců plyne, že správní orgán není oprávněn rozhodovat o tom, zda dané ustanovení bude s ohledem na specifika věci v konkrétním případě aplikovat. Nemá tedy možnost správního uvážení v tom smyslu, že by mohl u určitého trestného činu či v některých specifických případech shledat, že nenastaly podmínky pro zrušení dlouhodobého pobytu cizince, zatímco v jiných případech, že takové podmínky existují. Naopak, pokud došlo k pravomocnému odsouzení cizince za spáchání úmyslného trestného činu v době následující po vydání povolení k dlouhodobému pobytu, správní orgán musel přistoupit ke zrušení povolení k dlouhodobému pobytu. V jeho pravomoci tedy není zvažovat další kritéria či konkrétní okolnosti a specifika rozhodované věci jako kupř. povaha a závažnost spáchaného trestného činu, kooperace s orgány činnými v trestním řízení, dosavadní bezúhonnost stěžovatele ani jeho řádný život po vydání odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokud by příslušné správní orgány nebo městský soud přihlížely ke stěžovatelem uváděným aspektům, postupovaly by v rozporu s předmětnou právní normou. … [21] … Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2008, čj. 7 As 21/2008 - 101, vyjádřil přesvědčení, že proporcionální posuzování práva stěžovatele na ochranu jeho rodiny a veřejného zájmu na ochraně společnosti provedl již zákonodárce přijetím předmětné zákonné úpravy a shledal, že zájem státu a společnosti na tom, aby se na území České republiky nezdržovali cizinci, kteří spáchali úmyslný trestný čin, za nějž byli odsouzeni, a mohli tedy představovat byť jen potencionální hrozbu pro společnost, je mnohem důležitější a závažnější, než individuální právo tohoto cizince na ochranu jeho rodinného života. [22] Nejvyšší správní soud v předmětném rozsudku dále dovodil, že výjimkou z pravidla, kdy by správní orgán nemusel aplikovat určitý právní předpis nebo měl užít „zmírňujícího“ správního uvážení, by mohly být jen mimořádné okolnosti, zejména to, že aplikací uvedeného právního předpisu by se správní orgán dopustil jednání, které by bylo v rozporu s principy materiálního právního státu, zejména v rozporu s principy lidskosti. Připustil, že takovou situací by obecně mohly být i případy, kdy by hrozil zásah do rodinného života dotčené osoby. [23] Taková mimořádná situace však v posuzovaném případě nepochybně nenastala. Stěžovatel ve svém odvolání, v podstatě v návaznosti na tvrzení správního orgánu prvého stupně, že zákon o pobytu cizinců v § 37 odst. 1 písm. a) nevyžaduje zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, uvedl, že je třeba se v jeho případě touto otázkou zabývat. Jak v odvolání, tak i v žalobě se v podstatě omezil na obecné konstatování existence zásahu a na ekonomickou závislost rodiny na stěžovateli; na území České republiky přitom pobývá jen manželka stěžovatele, jejich děti zůstaly ve Vietnamu. Stěžovatel v průběhu řízení tedy nespecifikoval, v čem konkrétně mělo podle něj dojít k onomu natolik intenzivnímu, nepřiměřenému a bezdůvodnému zásahu do soukromého a rodinného života, které vedlo k porušení zmiňovaných principů materiálního právního státu a z čeho je třeba dovodit povinnost, aby právo na soukromý a rodinný život stěžovatele převážilo nad ochranou veřejného zájmu. Nejvyšší správní soud neshledal výklad práva příliš restriktivní. Stejně tak ve výsledném rozhodnutí nespatřuje porušení zásady proporcionality. …“.   Soud dále odkazuje i na některá rozhodnutí citovaná žalovanou, konkrétně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2017, čj. 10 Azs 249/2016-47, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, čj. 9 Azs 288/2016-30. Lze shrnout, že judikatura se v obdobných případech přiklání k závěru, že obecně je třeba vycházet z textu a uspořádání zákona, a že povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců má správní orgán pouze v případech, kdy je tak v zákoně výslovně uvedeno. Zároveň zde mohou být výjimečné případy, kdy by zásah do práv na rodinný a soukromý život cizince byl tak mimořádně tvrdý, že jej v právním státě nelze připustit, v takových výjimečných případech by měl správní orgán posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí do života cizince i přes to, že tuto povinnost zákon výslovně nestanoví.   Z uvedeného je patrné, že žalobcova námitka by mohla být důvodná toliko tehdy, kdyby zde skutečně šlo o rozpor s principy materiálního právního státu, zejména s principy lidskosti. V řízení před správními orgány nevyšly takovéto skutečnosti najevo, nalézacímu správnímu orgánu žalobce nic takového nesdělil. Ani na základě tvrzení uvedených v žalobě zdejší soud nemohl dojít k závěru, že žalobcův případ je natolik mimořádný a zvláštního zřetele hodný, že by tu zásadní automatismus dopadu pravomocného odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu bylo s ohledem na principy materiálního právního státu nutno eliminovat jako výjimečně nepřiměřený a bezdůvodný zásah do žalobcova soukromého a rodinného života.   Soudu není známa relevantní judikatura vztahující se přímo a výhradně k otázce posuzování přiměřenosti při rozhodování podle § 46a odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění po novele z. č. 314/2015 Sb., tento případ je však dle názoru třeba nahlížet stejně jako případy rozhodování podle § 37 zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení se použije v případě ukončení či neprodloužení oprávnění pobytu na základě víza nad 90 dnů nebo některých druhů povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu odsouzení cizince za spáchání úmyslného trestného činu. Jedná se tedy o srovnatelné situace. Ustanovení je členěno shodným způsobem: povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí se stanoví pouze u důvodů vyjmenovaných ve druhém odstavci.   Naopak žalobce svou argumentaci v žalobě opřel citaci z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, čj. 1 Azs 81/2016-33. Toto rozhodnutí se týkalo ukončení přechodného pobytu na území rodinného příslušníka občana Evropské Unie podle § 87f odst. 1 ve spojení s § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., z důvodu obcházení zákona účelově prohlášeným souhlasem s určením otcovství. Soud nepovažuje toto rozhodnutí za zcela přiléhavé na danou věc. Je třeba konstatovat, že zákon o pobytu cizinců v souladu s evropskými předpisy přiznává odlišné postavení rodinným příslušníků občanů EU a rodinným příslušníkům občanů třetích zemí. Případy se dále liší v tom ohledu, že žalobkyně ve věci projednávané Nejvyšším správním soudem nebyla odsouzena za úmyslný trestný, nýbrž obešla zákon účelově prohlášeným souhlasem s určením otcovství.   Námitka rozporu rozhodnutí správního orgánu s požadavky Směrnice o právu na sloučení rodiny byla poprvé uplatněna až při ústním jednání. Tento žalobní bod hodnotí soud v souladu s § 71 odst. 2 s. ř. s. jako opožděně uplatněný, a v odůvodnění rozsudku se jím tedy podrobněji nezabýval.   Závěrem soud shrnuje, že správní orgán nepochybil, když zamítl žádost žalobce o prodloužení dlouhodobého pobytu, aniž by posuzoval přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Důvody zamítnutí žádosti i důvody, proč nezkoumal přiměřenost rozhodnutí, správní orgán dostatečným způsobem popsal v napadeném rozhodnutí.   VI. Celkový závěr a náklady řízení Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Jelikož na základě výše uvedené argumentace neshledal žalobu důvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji rozsudkem zamítl.   Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Úspěch ve věci samé podle názoru soudu pohlcuje dílčí neúspěch v akcesorickém řízení o žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě. Žalovanému správnímu orgánu však žádné zvláštní náklady řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.     P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.       V Plzni dne 9. května 2018      JUDr. PhDr. Petr KUCHYNKA, Ph.D., v.r.      předseda senátu Za správnost: K.