30 A 87/2017-49     ČESKÁ REPUBLIKA     ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY       Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: P.T.C., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem v ČR …, zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 1417/25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 4. 2017, čj. MV-34234-4/SO-2017, t a k t o: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 27. 4. 2017, čj. MV-34234-4/SO-2017, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 2. 1. 2017, čj. OAM-14821-55/PP-2014, se zrušují  a věc   se vrací k dalšímu řízení žalované.   II.  Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 16.342,- Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Petra Václavka, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.             O d ů v o d n ě n í   [I] Předmět řízení Žalobkyně se žalobou ze dne 18. 5. 2017 domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 27. 4. 2017, čj. MV-34234-4/SO-2017, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 2. 1. 2017, čj. OAM-14821-55/PP-2014, kterým byla podle § 87e odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobkyně o vydání povolení k přechodnému pobytu podaná dle § 87b zákona o pobytu cizinců.  [II] Žaloba   Žalobkyně nejprve obecně namítala, že žalovaná porušila ustanovení § 2, § 3, § 4, § 68 odst. 3, § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“) a dále poukázala, že rozhodnutí správních orgánů jsou v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců.   Žalobkyně se zejména zaměřila na námitku spočívající v posuzování případu podle znění zákona, které se na danou věc žalobkyně nevztahuje. Žalobkyně je přesvědčena, že její žádost měla být posouzena podle zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 17. 12. 2015, a nikoliv podle zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 18. 12. 2015. Žádost o přechodný pobyt byla totiž podána před nabytím účinnosti novely zákona o pobytu cizinců. Ve smyslu přechodných ustanovení k zákonu č. 314/2015 Sb. přitom platí, že „řízení podle zákona č. 326/1999 Sb., zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne neskončené, se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Jestliže rozsudkem Krajského soudu v Plzni bylo rozhodnutí správních orgánů zrušeno s účinky ex tunc, bylo zasaženo do právní moci těchto rozhodnutí, tudíž se na tato rozhodnutí hledí, jakoby právní moci nenabyly a tudíž není dán důvod pro postup v rozporu s přechodným ustanovením § 183 zákona č. 314/2015 Sb. Nadto, je třeba dodat, že přechodné ustanovení přitom nepracuje s pojmem právní moc rozhodnutí, ale s pojmem řízení dosud neskončená před nabytím účinnosti tohoto zákona. Argumenty správních orgánů jsou tedy dle žalobkyně zcela nesprávné. Je totiž naprosto zřejmé, že řízení o předmětné žádosti dosud nebylo skončeno. Jde totiž o řízení stejné, o řízení o totožné žádosti o povolení k přechodnému pobytu. Skutečnost, že Krajský soud v Plzni správní rozhodnutí v této věci pro jejich nezákonnost zrušil a věc správním orgánům vrátil k dalšímu projednání, rozhodně již z logiky věci nemůže znamenat, že jde o správní řízení nové, které bylo zahájeno snad okamžikem nabytí právní moci rozsudku krajského soudu. Takové závěry jsou zcela nesprávné a vzhledem ke znění § 44 odst. 1 správního řádu též nezákonné, neboť toto ustanovení zcela jasně praví, že řízení o žádosti je zahájeno dnem, kdy žádost došla věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Žalobkyně dále uvedla, že skutečnost, že správní orgány pochybily, a proto bylo jejich rozhodnutí pro nezákonnost soudem později zrušeno, nemůže vést ke zhoršení postavení žalobkyně jakožto účastníka řízení o žádosti. Takový výklad by dle názoru žalobkyně byl nesprávný a vedl by k absurdním závěrům.   Žalobkyně dále namítala, že žalovaná nedostála povinnostem odvolacího orgánu a řádně se nevypořádala s většinou věcných námitek, které v rámci odvolání žalobkyně vznesla, a to s odůvodněním, že se tyto námitky vztahují k neúčinnému znění zákona o pobytu cizinců. Žalovaná tedy tímto postupem pochybila a zatížila napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.   Následně žalobkyně uvedla, že i kdyby měla být věc posuzována dle znění zákona o pobytu cizinců účinného od 18. 12. 2015, tak též správní orgány pochybily, když shledaly, že nejsou splněny podmínky pro vyhovění žádosti o přechodný pobyt. Žalobkyně namítala, že žalovaná a správní orgán prvého stupně nesprávně dochází k závěru užitím nesmyslné argumentace, že žalobkyně nemůže být považována za rodinného příslušníka občana Evropské unie dle § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 18. 12. 2015, neboť vnučka žalobkyně získala české občanství až po příjezdu do České republiky, tedy poté, co v zemi původu přestala sdílet společnou domácnost se žalobkyní. Proto žalobkyně namítala naprosto nezákonnou interpretaci tohoto ustanovení, která je v rozporu se smyslem zákona o pobytu cizinců.   V neposlední řadě žalobkyně poukázala na to, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřiměřená z hlediska jejich dopadu do soukromého a rodinného života žalobkyně a její rodiny.   [III] Vyjádření žalované k žalobě   Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že se ztotožňuje se správním orgánem I. stupně, tedy že je dán zákonný důvod k zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. V řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně je rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců s ohledem na její vazbu s vnučkou paní L.H., státní občankou České republiky. Podle názoru žalované, napadené rozhodnutí splňuje všechny požadavky, které správní řád v § 68 odst. 3 správního řádu stanoví pro odůvodnění správního rozhodnutí. Žalovaná v podrobnostech odkázala na obsah spisového materiálu a navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.    [IV] Posouzení věci krajským soudem   Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“).   Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního, soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 věty prvé soudního řádu správního, soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.  Zástupkyně žalobkyně při jednáním před soudem konaném dne 15. 8. 2018 setrvala na dosavadních tvrzeních uvedených v žalobě. Žalovaná se z jednání omluvila.   Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.   Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně podala dne 22. 10. 2014 žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky dle § 87b zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně o žádosti rozhodl dne 23. 12. 2014 tak, že žádost zamítl pro nesplnění podmínky uvedené v § 87b ve spojení s § 15a zákona o pobytu cizinců a povolení k přechodnému pobytu žalobkyni nevydal. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaná dne 28. 5. 2015 zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Ono rozhodnutí napadla žalobkyně žalobou, o které rozhodl zdejší soud rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, čj. 30 A 75/2015-59, tak, že zrušil výše uvedená rozhodnutí správních orgánů a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Stěžejním rozhodovacím důvodem soudu bylo nedostatečné zjištění skutkového stavu správními orgány. Proti uvedenému rozsudku byla podána kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“ nebo „kasační soud“) rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, čj. 9 Azs 229/2016-43, zamítl.   Následně se tedy věc vrátila ke správnímu orgánu I. stupně, který uvedl, že ačkoliv se „jakoby“ pokračuje v původním řízení, je třeba postupovat podle nové právní úpravy. Dále konstatoval, že rozhodnutí již jednou nabylo právní moci, proto nelze vycházet z přechodných ustanovení zákona č. 314/2015 Sb., kdy pouze řízení pravomocně neskončená před účinností uvedeného zákona se dokončí podle znění zákona o pobytu cizinců účinného do 17. 12. 2015. Prvostupňový správní orgán posléze zrekapituloval průběh správního řízení, skutková zjištění a posuzoval, zda je možné považovat žalobkyni za rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně je babičkou paní L.H., nar. …, státní občanky České republiky. Správní orgán na základě posouzení předložených listin a výsledků pobytového šetření dospěl k závěru, že žalobkyně ani na výzvu nedoložila doklady, které by věrohodně prokazovaly, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně proto zamítl žádost žalobkyně dle § 87e odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, a to ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala odvolání, ve kterém rozporovala závěr správního orgánu, že je třeba postupovat podle zákona o pobytu cizinců ve znění účinném po 18. 12. 2015, jelikož řízení o její žádosti se stalo neskončeným, tudíž je legitimní postupovat dle znění platného v době podání žádosti. Žalovaná ve svém rozhodnutí ze dne 27. 4. 2017 dospěla k závěru, že odvolání není důvodné, když odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2016, čj. 10A 149/2015-45, a stanovisko Ministerstva vnitra, odboru legislativy a koordinace předpisů ze dne 1. 7. 2013, z nichž vyplývá, že pokud bude rozhodnutí soudem vráceno, nebude se jednat o „řízení neskončené“ do dne nabytí účinnosti nové právní úpravy. Žalovaná uvedla, že správní orgán I. stupně nepochybil, když po vrácení věci zdejším soudem posuzoval žádost žalobkyně podle současně platné a účinné právní úpravy, tzn. podle zákona účinného od 18. 12. 2015. Žalovaná tedy neshledala odvolací námitky důvodné, odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.   Soud proto primárně obrátil pozornost na námitku spočívající v tom, podle jakého znění zákona o pobytu cizinců mělo být ve věci postupováno.   Dle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců s účinností do 17. 12. 2015 platilo: „Ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti.“   Podle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců s účinností od 18. 12. 2015 platilo: „Rodinným příslušníkem občana Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí jeho potomek nebo předek anebo potomek nebo předek manžela občana Evropské unie, pokud je z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislý na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem Evropské unie nebo jeho manželem, nebo byl na této výživě nebo jiné nutné péči závislý bezprostředně před vstupem na území ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt.“   Dle § 87d zákona o pobytu cizinců s účinností do 17. 12. 2015 platilo: „Ministerstvo žádost o vydání potvrzení o přechodném pobytu na území zamítne, jestliže žadatel se stal neodůvodnitelnou zátěží systému dávek pro osoby se zdravotním postižením nebo systému pomoci v hmotné nouzi České republiky (§ 106 odst. 3), s výjimkou osob, na které se vztahuje přímo použitelný právní předpis Evropských společenství [písm. a)], je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek [písm. b)], je žadatel evidován v evidenci nežádoucích osob (§ 154) a trvá důvodné nebezpečí, že by mohl při svém pobytu na území ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek [písm. c)].“   Podle § 87e odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců s účinností od 18. 12. 2015 platilo: „Na zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu se důvody podle § 87d odst. 1 vztahují obdobně. Ministerstvo žádost dále zamítne, jestliže žadatel není rodinným příslušníkem občana Evropské unie uvedeným v § 15a nebo s ním společně nepobývá na území.“   Dle přechodných ustanovení k zákonu č. 314/2015 Sb. platí: „Řízení podle zákona č. 326/1999 Sb., zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne neskončené, se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“   Soud nejprve uvádí, že přechodná ustanovení byla navržena tak, aby byla zajištěna kontinuita zahájených řízení, která se dokončí podle dosavadních předpisů. V daném případě se věcně jedná o rozhodnutí týkající se žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu podanou podle § 87b zákona o pobytu cizinců. Soud obecně konstatuje, že právní mocí zrušujícího rozsudku krajského soudu je tzv. „odstraněno“ napadené správní rozhodnutí, které tímto přestává vyvolávat účinky vůči účastníkům řízení. Po zrušení a vrácení věci soudem správní orgán dále pokračuje ve správním řízení. Vzhledem k tomu, že v dané věci zdejší soud zrušil obě předchozí rozhodnutí správních orgánů, nelze tuto věc považovat za skončenou, a to s ohledem na shora uvedená přechodná ustanovení.   Žalovaná opřela svůj názor o aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení o rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2016, čj. 10 A 149/2015-45, se kterým se ovšem zdejší soud neztotožňuje. Je totiž toho názoru, že při aplikaci konkrétních zákonných ustanovení je nutno vycházet z toho, že přechodná ustanovení vytvářejí prostor pro to, aby o původní žádosti bylo rozhodnuto podle právního předpisu v době, kdy byla žádost podána. Zdejší soud dospěl k závěru, že za situace, kdy rozhodnutí žalované ze dne 28. 5. 2015 sice nabylo právní moci, avšak bylo napadeno správní žalobou a posléze (spolu s rozhodnutím správního orgánu I. stupně) zrušeno rozsudkem krajského soudu, vytvořil se prostor pro to, aby se pokračovalo v řízení o žalobkynině žádosti podané dne 22. 10. 2014, a to podle znění zákona o pobytu cizinců účinném ke dni podání žádosti. Okamžikem, kdy se uvedený rozsudek stal pravomocným, se totiž celá věc opět stala neskončenou a správní řízení o původní žádosti se mělo vést dle předpisu, který byl účinný v době podání této žádosti. Logickým požadavkem je, aby žádost a její náležitosti byly posuzovány ve vztahu k požadavkům, které jsou právně významné pro rozhodnutí na základě stavu, který tu byl v době podání žádosti. Účastník řízení má dle názoru zdejšího soudu plné právo, aby v případě zrušujícího rozsudku bylo o jeho žádosti znovu rozhodnuto podle právního předpisu, který byl platný v době, kdy byla žádost podána, a aby tak bylo jasně deklarováno a zákonnými požadavky podloženo to, co je nezbytné připojit k žádosti, jakým směrem je zapotřebí zaměřit zjišťování skutkového stavu věci a jaké skutečnosti jsou právně významné. Soud tedy konstatuje, že v daném případě je na místě, a to na základě aplikace přechodných ustanovení k zákonu č. 314/2015 Sb., posuzovat žalobkyninu žádost dle předpisu, který byl platný do 17. 12. 2015. Obiter dictum soud dále uvádí, že považovat řízení za skončené je jistě možné tehdy, kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí v příslušném řízení, avšak v českém právním systému je nutné počítat s případným soudním přezkumným řízením, kdy daná správní rozhodnutí mohou být zrušena. Zruší-li soud rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, vrací se věc de facto do fáze řízení v prvním stupni, tedy o věci není dosud rozhodnuto a správní orgány musí v řízení pokračovat.   Názor soudu stran výše prezentované žalobní námitky má přímý dopad i na vypořádání námitek ostatních. Správní orgány se v dalším řízení vypořádají s žalobkyninými tvrzeními a důkazními návrhy podle požadavků zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 17. 12. 2015, stejně tak neopomenou závazné právní názory vyjevené v původním rozsudku krajského soudu ze dne 22. 6. 2016, čj. 30 A 75/2015-59, resp. v rozsudku kasačního soudu ze dne 8. 2. 2017, čj. 9 Azs 229/2016-43.   [V] Celkový závěr a náklady řízení   Vzhledem k výše uvedenému soud napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a současně vyslovil, že věc se vrací žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.) Soud ve smyslu § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť to bylo jeho rozhodnutí, které primárně trpělo vytýkanou procesní vadou. Správní orgány jsou v dalším řízení vázány právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).   Žalobkyně, která měla ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem v celkové výši 16.342,- Kč, skládající se ze zaplacených soudních poplatků za žalobu (3.000,- Kč) a návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě (1.000,- Kč) a dále z odměny advokáta za tři úkony právní služby po 3.100,- Kč/úkon podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (tedy 9.300,- Kč + DPH, celkem 11.253,- Kč) a z náhrady hotových výdajů – výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné za tři úkony právní služby po 300,- Kč/úkon podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu (tedy 900,- Kč + DPH = 1.089,- Kč). Za úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu se považují 1) převzetí a příprava zastoupení, 2) žaloba, 3) účast na jednání. Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalovanému určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a stanovena přiměřená lhůta podle § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. (s přihlédnutím k možnostem žalovaného tuto platbu realizovat).     P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud (§ 12 odst. 1, § 102, § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).     V Plzni dne 15. srpna 2018       JUDr. Václav Roučka, v.r.         předseda senátu Za správnost: K.