č. j. 57 Af 25/2017 - 45 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Jaroslava Škopka a Mgr. Lukáše Pišvejce (soudce zpravodaj) ve věci   žalobkyně:   S.P., se sídlem …   zastoupena advokátkou Mgr. Lenkou Šrámkovou, advokátkou, sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice proti   žalovanému: Finančnímu úřadu pro Karlovarský kraj, Krymská 2011/2a, Karlovy Vary   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 08. 2017, č. j. 822505/17/2400-11452-402151, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 08. 2017, č. j. 822505/17/2400-11452-402151 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byl zamítnut návrh žalobkyně na zastavení daňové exekuce na prodej movitých věcí nařízené exekučními příkazy č. j. 664211/16/2401-80542-400844 ze dne 11. 07. 2016, č. j. 664233/16/2401-80542-400844 ze dne 11. 07. 2016, č. j. 664258/16/2401-80542-400844 ze dne 11. 07. 2016 a č. j. 664287/16/2401-80542-400844 ze dne 11. 07. 2016 II. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě shrnula dosavadní průběh exekučního řízení (bod II. žaloby), následně uvedla, že napadeným rozhodnutím byla přímo zkrácena na svých právech, neboť žalovaný se nevypořádal dostatečně s namítanými důvody pro zastavení exekuce a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. V tomto duchu žalobkyně namítá, že návrh na zastavení exekuce nesměřoval pouze proti exekuci prodejem movitých věcí nařízené exekučními příkazy č. j.: 664211/16/2401-80542-400844 ze dne 11. 07. 2016, č. j.: 664233/16/2401-80542-400844 ze dne 11. 07. 2016, č. j.: 664258/16/2401-80542-400844 ze dne 11. 07. 2016 a č. j.: 664287/16/2401-80542-400844 ze dne 11. 07. 2016, ale rovněž proti exekuci na přikázání pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb, exekuce prodejem nemovitých věcí. Nesprávnost napadeného rozhodnutí a zkrácení na svých právech žalobkyně spatřuje především v nerozhodnutí o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce z důvodu vlastnictví třetí osobou, společností UZMAN KOZMETIK KIMYA SAN, VE TIC, A.S., ISTANBUL, TURKEY.  Žalobkyně trvá na svém závěru, že plné moci předložené s návrhem na vyloučení majetku z daňové exekuce byly bezvadné, neboť obsahovaly identifikaci zmocnitele - v podobě obchodní firmy, identifikačního čísla a adresy, obsažené v otisku razítka u podpisu. Nepochybně musela být tato identifikace pro žalovaného dostatečná, pakliže nadbytečnou výzvu k odstranění vad podání adresoval právě na adresu v Turecku uvedenou v otisku razítka (viz. výzva k odstranění vad ze den 2.9.2016). V návaznosti na to nutno uvést, že třetí osoba - vlastník zabaveného zboží, reagovala a údajné vady podání znovu podáním dne 18. 10. 2016 odstranila. Bylo tedy povinností žalovaného o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce rozhodnout v zákonem stanovených lhůtách. Pakliže tak žalovaný nepostupoval, nezákonně zasáhl do práva žalobkyně. Žalovaný nezákonně zasáhl do práva žalobkyně i v případě navazujícího postupu na doručení podání z 18.10.2016. Uvádí, že: „dne 18.10.2016 skutečně doručeno podání nazvané „Plná moc a žádost o okamžité vrácení zboží Fresh osvěžovače'1, zaevidované pod č.j.: 870638/16/2400-11452-402151, jehož přílohou byla plná moc zaevidovaná pod č.j.: 870646/16/2401-00510-404872, kterou turecký obchodní partner daňového subjektu zplnomocnil společnost AT KONZULT, s.r.o. (toho času rovněž zástupce daňového subjektu) k podávání návrhů na vyloučeni majetku z daňové exekuce a zastupování v daňovém řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že podatelem výše uvedených podání (č. j. 870638/16, č.j. 870646/16) nebyl zástupce daňového subjektu (jak bylo předestřeno v plné moci), ale sám daňový subjekt (paní S.P.), vydal správce daně dne 02.11.2016 v souladu s ustanovením § 74 odst. 1 daňového řádu výzvu k odstranění vad podání č.j.: 869709/16/2400-11452-402151 (zástupci daňového subjektu doručena do datové schránky dne 03.11.2016), přičemž lhůta pro odstranění vad podání byla stanovena na osm dní ode dne doručení předmětné výzvy, tj. do dne 11.11.2016. S ohledem na to, že vady nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny, stalo se předmětné podání uplynutím stanovené lhůty, tj. dne 12. 11. 2016, neúčinným. O uvedeném byl dne 12. 12. 2016 vyhotoven úřední záznam č. j.: 973126/16/2400-11452-402151. Turecká společnost UZMAN KOZMETIK KIMYA SAN, VE TIC, A.S., ISTAMBUL, TURKEY zmocnila k podání návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce jednak žalovanou, a to v dokumentu nazvaném: "Plná moc a žádost o okamžité vrácení zboží Fresh osvěžovače" ze dne 20. 7. 2016. Návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce byl na základě uvedeného dokumentu podán žalobkyní. Zástupce žalobkyně, daňová kancelář AT KONZULT s.r.o. následně 28.7.2016 podala u žalovaného další návrh na vyloučení majetku z exekuce, označený jako "Doplnění návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce", jež se týkal movitých věcí ve vlastnictví žalobkyně určených k její podnikatelské činnosti, ale který obsahoval také dokument nazvaný: "Plná moc a žádost o okamžité vrácení zboží Fresh osvěžovače" ze dne 20.7.2016. V souvislosti s tímto podáním (z 28.7.2016) pak žalovaný vyzval zástupce žalobkyně k odstranění vad podání z 28.7.2016 doložením originálu plné moci a to svou výzvou z 10.8.201 (č.j. 739446/16). Z jednání žalovaného tudíž vyplývá, že zástupce žalobkyně (společnost AT KONZULT s.r.o.) považoval za zástupce turecké společnosti ve vztahu k návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce. K odstranění vad podání z 28.7.2016 vyzval žalovaný také tureckou společnost, zmocnitele a to výzvou odeslanou poskytovatelem poštovních služeb ze dne 2.9.2016. Společnost AT KONZULT s.r.o. se ohledně návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce několikrát dotazovala u žalovaného na stav a žalovaný s ní komunikoval. Z uvedeného dle žalobkyně plyne, že jí považoval za oprávněného zástupce. Dále bylo dne 18.10.2016 podáno podání nazvané „Plná moc a žádost o okamžité vrácení zboží Fresh osvěžovače", zaevidované pod č.j.: 870638/16/2400-11452-402151, jehož přílohou byla plná moc, zaevidovaná pod č.j.: 870646/16/2401-00510-404872, kterou turecký obchodní partner žalobkyně zplnomocnil společnost AT KONZULT, s.r.o., jak konstatuje napadené rozhodnutí. Opakovaně byl tedy podán návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce. V tomto případě však žalovaný dovodil (jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí), že podatelem a tedy zmocněncem je žalobkyně, nikoliv společnost AT KONZULT s.r.o.. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že v návaznosti na podání žalobkyně ze dne 18.10.2016, ze kterého však vyplývalo, že turecká obchodní společnost zmocnila společnost AT KONZULT s.r.o., vyzval žalobkyni výzvou z 2.11.2016 k odstranění vad. Jak v napadeném rozhodnutí uvádí, zaslal však tuto výzvu do datové schránky generálního zástupce žalobkyně pro daňové řízení, společnosti AT KONZULT s.r.o., přestože společnost AT KONZULT s.r.o. nebyla podatelem a pakliže tato společnosti byla generálním zástupcem žalobkyně v daňovém řízení, jedná se v případě návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce o návrh samostatný, netýkající se vztahů žalobkyně a žalovaného a tedy nezpůsobilý k zahrnutí do vztahu zmocnitel – S.P. a zmocněnec - společnost AT KONZULT s.r.o. Přesto žalovaný vyzval společnost AT KONZULT s.r.o. k odstranění vad podání. Postupoval však v rozporu s ust. § 28 odst. 2, 3 a 4 daňového řádu. Žalovaný totiž měl vždy v případě předložení imperfektní plné moci zmocňující jinou osobu odlišnou od dřívějšího zmocnitele, vyzvat k odstranění jejích vad a to postupem dle ust. § 28 odst. 2 daňového řádu. Teprve odstraněním vad by nastaly účinky předvídané v ust. § 28 odst. 3 a 4 daňového řádu a žalovaný by byl povinen jednat s tímto novým zástupcem. V případě podání z 18.10.2016 žalovaný postupoval v rozporu s ust. § 28 odst. 2, 3 a 4 daňového řádu, když navzdory tomu, že návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce byl podán žalobkyní, vyzval k odstranění vad společnost  AT KONZULT s.r.o. a navíc vyzval pouze tuto společnost a nikoliv také tureckého zmocnitele. Jde zcela jednoznačně o postup v rozporu s platnou právní úpravou a tedy nezákonný zásah do práv žalobkyně. Žalovaný totiž nebyl oprávněn úředním záznamem ze dne 12.12.2016 pod č.j. 973126/16/2400-11452-402151 stanovit, že podání ze dne 18.10.2016 se stalo bezpředmětným, protože nemohlo dojít k uplynutí lhůty pro odstranění vad, jestliže výzva k odstranění vad byla zaslána osobě odlišné od zmocněnce a nebyla vůbec zaslána zmocniteli. Vadný postup žalovaného je dán také v případě výzvy ze dne 2.9.2016 zasílané do Turecka. Žalovaný na základě zahájení reklamačního řízení s poskytovatelem poštovních služeb ze dne 17.10.2016 a výsledku reklamačního řízení ze dne 1.12.2016 uzavřel, že zásilka z 2.9.2016 byla tureckému adresátovi doručena již dne 9.9.2016. Žalobkyně při jednání 23.1.2017 u žalovaného namítala, že tureckému adresátovi nebyla zásilka doručena 9.9.2016              a že žalovaný nemá doklad vyžadovaný daňovým řádem pro závěr o doručení zásilky. Žalovaný svůj závěr o doručení zásilky z 2.9.2016 dovozuje z právě z přípisu České pošty, s.p. ze dne 1.12.2016. Tento připiš však odkazuje na přílohu, která součástí spisu žalovaného při jednání 23.1.2017 nebyla. Nebylo tedy pouze na základě přípisu České pošty, s.p. ze dne 1.12.2016 možné uzavřít, že skutečně došlo k doručení zásilky, protože uvedený připiš České pošty, s.p. nelze považovat za doručenku ve smyslu ust. § 51 daňového řádu. Z reklamačního řízení a navazujících podkladů nacházejících se ve spisu žalovaného vyplývá, že neexistuje potvrzení o doručení zásilky, protože ani Česká pošta, s. p. jej neobdržela. Zmíněný připiš České pošty, s. p. ze dne 1. 12. 2016, navíc odkazuje na přílohu. Ta se však ve spisu žalovaného ke dni 23. 1. 2017 nenacházela. Ve smyslu § 51 daňového řádu se doručení prokazuje řádně vyplněnou doručenkou, jejíž náležitosti jsou uvedeny v odst. 2. Doručení přitom prokazuje žalovaný, a jestliže ten doručenkou nedisponuje, jak je zřejmé z obsahu spisu, nemohlo být tureckému zmocniteli doručeno a nemohlo dojít k marnému uplynutí lhůty pro odstranění tvrzených vad. V tomto směru je postup žalované zcela v rozporu se zákonem. Uvedeným postupem tak byla žalobkyně zkrácena na svých právech domáhat se vyloučení movitých věcí z exekuce, které prodeji movitých věcí nepodléhají a kdy v důsledku tohoto vadného postupu přistoupil žalovaný k prodeji movitých věcí k tíži žalobkyně. Nesprávnost spatřuje žalobkyně také v případě tvrzení o nemožnosti vyloučit movité věci z exekuce z moci úřední dle ust. § 179 daňového řádu a to pro údajnou absenci prokázání, že movité věci nejsou ve vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně předložila správci daně dostatek dokumentů, z nichž vyplývá, že žalobkyně není vlastníkem nemovitých věcí a dle žalobkyně muselo být žalovanému z dosavadních podání, návrhů a snah zúčastněných osob minimálně pochybné, zda nemovité věci jsou majetkem žalobkyně či nikoliv. Dle ust. § 171 daňového řádu je "správci daně přímo stanovena povinnost zahájit řízení o vyloučení věci nebo jiné majetkové hodnoty pro případ, že na základě své vlastní činností (např. vyhledávání), zjistí existencí práva znemožňujícího provedení daňové exekuce, či případně pokud vzniknou pochyby, podložené určitými zjištěními o tom, že by takové právo existovat mohlo.", viz důvodová zpráva k § 171 daňového řádu a podrobněji také Daňový řád: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7357-564-9. Žalobkyně má za to, že žalovaný v tomto směru zásadně pochybil, když navzdory výše uvedenému sám z moci úřední řízení o vyloučení movitých věcí z exekuce nezahájil. 3. Žalobkyně dále byla zkrácena na svých právech porušením obecných zásad vyplývajících z daňového řádu. Jak žalobkyně uvedla, jde konkrétně o vybočení ze zásady zákonnosti, neboť při respektování této zásady by žalovaný nemohl nikdy rozhodnout o zastavení řízení o vyloučení movitých věcí z exekuce pro neúčinnost podání, neboť neměl a dosud nemá v souladu s platnou právní úpravou prokázáno doručení výzvy k odstranění vad podání turecké společností UZMAN KOZMETIK KIMYA SAN, VE TIC, A.S.. Žalovaný rovněž porušil zásadu šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů (§ 5 odst. 3 daňového řádu) a používat při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní. Postup, kterým žalovaný zajistil veškerý majetek žalobkyně, včetně majetku, který nesouvisí s její podnikatelskou činností a znemožnil jí tak pokračovat v další podnikatelské činnosti, je v rozporu s výše uvedenou zásadou. Žalovaný zajistil majetek sloužící žalobkyni k její podnikatelské činnosti v podobě movitých věcí drogistické povahy. Tím znemožnil jeho prodej a tedy dosažení zisku z jeho prodeje. Ziskem z prodeje mohlo dojít nejen k úhradě dluhu a k nákupu dalšího majetku za účelem prodeje. Je nepochybné, že nákup a prodej movitých věcí je hlavní hospodářskou činností a generátorem příjmu žalované, tedy prostředků potřebných na úhradu dluhu. Postup, kterým dojde ke znemožnění prodeje movitých věcí, nemůže logicky přinést prostředky v takovém množství, aby bylo možné jednak uhradit dluh a pokračovat v podnikatelské činnosti způsobem, který umožní nákup a prodej dalších movitých věcí a tedy generování dalších finančních prostředků. Jde ve své podstatě o velmi elementární úvahu, kterou se však žalovaný dle žalobkyně neřídil a svým postupem "zaškrtil" podnikatelskou činnost žalobkyně. Tím jí znemožnil přístup k dalším prostředkům na úhradu dluhu. Likvidace podnikatelské činnosti by měla přijít na řadu až jako zcela poslední možnost po naprostém vyčerpání všech předchozích postupů. Jde o postup v rozporu se zásadou hospodárnosti dle § 7 odst. 2 daňového řádu, dle které má správce daně postupovat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. Postup správce daně v této věci byl a je zcela jednoznačně nehospodárný. Na doplnění žalobkyně uvádí, v čem spatřuje porušení zásady hospodárnosti a vytýkaný postup žalovaného. Žalovaný zajistil majetek sloužící žalobkyni k její podnikatelské činnosti v podobě movitých věcí drogistické povahy. Tím znemožnil jeho prodej a tedy dosažení zisku z jeho prodeje. Ziskem z prodeje mohlo dojít nejen k úhradě dluhu a k nákupu dalšího majetku za účelem prodeje. Je nepochybné, že nákup a prodej movitých věcí je hlavní hospodářskou činností a generátorem příjmu žalované, tedy prostředků potřebných na úhradu dluhu. Postup, kterým dojde ke znemožnění prodeje movitých věcí, nemůže logicky přinést prostředky v takovém množství, aby bylo možné jednak uhradit dluh a pokračovat v podnikatelské činnosti způsobem, který umožní nákup a prodej dalších movitých věcí a tedy generování dalších finančních prostředků. Jde ve své podstatě o velmi elementární úvahu, kterou se však žalovaný dle žalobkyně neřídil a svým postupem "zaškrtil" podnikatelskou činnost žalobkyně. Tím jí znemožnil přístup k dalším prostředkům na úhradu dluhu. Likvidace podnikatelské činnosti by měla přijít na řadu až jako zcela poslední možnost po naprostém vyčerpání všech předchozích postupů. K tvrzením žalovaného o tom, že žalobkyně toliko přerušila svou živnost, žalobkyně namítá, že svou činnost fakticky ukončila. Přerušení či ukončení živnostenského oprávnění považuje za formalitu. K ukončení živnostenského podnikání žalobkyni dohnaly okolnosti spočívající v obstavení veškerého majetku, zabavení movitých věcí sloužících k prodeji a faktické znemožnění provozování živnosti ze strany žalovaného. S tím související argument žalovaného, že žalobkyně založila společnost s ručením omezeným, která podniká ve stejném oboru jako dříve žalobkyně, a která vyznívá velmi kriticky, až opovržlivě, žalobkyně velmi důrazně odmítá. Jak bylo uvedeno výše, bylo žalobkyni znemožněno vyvíjet podnikatelskou činnost jako podnikající fyzické osobě. Žalobkyně má několik dalších závazků a má pochopitelně povinnost je hradit, stejně jako závazek vůči žalovanému. Žalobkyně má také vyživovací povinnost vůči sobě a svým nezletilým dětem, navíc v létě roku 2017 porodila svého dalšího potomka. Za takové situace je zcela nehumánní kritizovat jednání, kterým se žalobkyně snaží obstarat si prostředky na živobytí a výživu sebe a svých potomků, prostředky na uspokojení dalších svých životních potřeb a úhradu svých závazků. Z pohledu žalovaného je snad takové jednání nemorální, nicméně z pohledu žalobkyně naprosto pochopitelné a smysluplné. Žalobkyně má z argumentace žalovaného dojem, že snaha postarat se zodpovědně sám o své potřeby a potřeby svých blízkých se v dnešní době zřejmě již jaksi nenosí, což však považuje za velmi nešťastné ba přímo nebezpečné. Své jednání tak považuje za v pořádku v mezích právního řádu, na rozdíl od postupu žalovaného nastíněného výše. Žalovaného obhajoba svého postupu tak v konečném důsledku odhaluje porušení výše uvedených zásad, neboť žalovaný dle žalobkyně obecné zásady daňového řízení nerespektuje, neaplikuje je a postupuje v rozporu s nimi. 4. Nezákonnost postupu žalovaného a porušení svých práv pak žalobkyně spatřuje také v postupu žalovaného při jednání o splátkový kalendář na jednání konaném 21.4.2016. Žalovaný průběh a výsledek jednání nepovažoval za návrh na úhradu daňového nedoplatku ve splátkách, či návrh na posečkání ve smyslu ust. § 156 daňového řádu. Nutno ale na tomto místě upozornit, že sám žalovaný dotazoval žalobkyni na podrobnosti možnosti postupné úhrady daňových nedoplatků, kterou žalovaná předložila dne 13. 4. 2016. S přihlédnutím k obsahu a průběhu jednání dne 21.4.2016 žalobkyně situaci důvodně posoudila jako jednání o návrhu na splátky. Samotný protokol uvádí, že žalobkyně navrhla postupné hrazení svých splatných daňových nedoplatků formou splátek. Žalovaný návrh neodmítnul, ale dle žalobkyně mlčky akceptoval a žalobkyně proto důvodně vycházela ze závěru, že skutečně došlo k dohodě o úhradě dluhu ve splátkách. Okolnost, zda byl čí nebyl zaplacen správní poplatek je dle žalobkyně zcela bez významu, neboť je dle jejího přesvědčení povinností žalovaného k úhradě správního poplatku vyzvat. To však žalovaný neučinil a své nečinnosti nyní neoprávněně využívá. Totéž platí v případě, že návrh nebyl odůvodněn, jak žalovaný tvrdí nebo měl vady. V takovém případě měl být dle žalobkyně aplikován § 74 daňového řádu a žalobkyně měla být vyzvána k odstranění vad. K tomu však ze strany žalovaného nedošlo. Žalobkyně rovněž vytýká nedostatečnost a nepřiléhavost odůvodnění, kdy žalovaným zvolený odkaz na své dřívější rozhodnutí nepovažuje za dostatečný způsob odůvodnění rozhodnutí tak, aby naplňovalo veškeré zákonem požadované znaky a to z toho důvodu, že odůvodnění v této podobě je nepřezkoumatelné.   III. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. 6. Žalovaný uvedl, že nepokládá výsledek rozhodnutí ve věci návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce za legitimní důvod pro zastavení daňové exekuce ve smyslu ustanovení § 181 odst. 2 písm. i) daňového řádu. Daňová exekuce na prodej věcí movitých je nařízena vydáním exekučního příkazu, jehož výrok obsahuje mj. výši nedoplatku, pro který je daňová exekuce nařizována (§ 178 daňového řádu). Provádí se sepsáním věcí, které podléhají exekuci (§ 203 odst. 1 daňového řádu). Ve své podstatě je výkon daňové exekuce prodejem movitých věcí prováděn postižením takového majetku, který postačuje k úhradě daňových povinností specifikovaných v exekučním příkazu. Podání návrhu na vyloučení majetku daňové exekuce ve smyslu ustanovení § 179 daňového řádu pak v obecné rovině správci daně neumožňuje po dobu řízení o návrhu zpeněžit majetek, který je předmětem daného návrhu. Pokud by ale došlo k vyloučení majetku z daňové exekuce, nemá toto rozhodnutí jakýkoliv vliv na samotný exekuční příkaz na prodej movitých věcí, který je vždy nařizován pro výši úhrady daňových nedoplatků, nikoli na prodej konkrétních movitých věcí. Jinak řečeno, vyloučení majetku z daňové exekuce pouze sníží možnost úhrady daňových nedoplatků zpeněžením těchto věcí, ale není tím dán žádný jiný důvod pro zastavení daňové exekuce, resp. žádný jiný důvod pro to, aby nemohlo být v daňové exekuci na prodej movitých věcí nadále pokračováno, když výše daňových nedoplatků se nezměnila, resp. nedošlo k žádné změně exekučního titulu. Z výše uvedených důvodů pokládá žalovaný dále za bezpředmětné se blíže vyjadřovat k problematice vyloučení či nevyloučení majetku z daňové exekuce, jelikož toto nepokládá za legitimní důvod pro zastavení daňové exekuce a navíc žalobce měl možnost proti dílčím rozhodnutím v dané věci brojit prostřednictvím řádných opravných prostředků. 7. Žalovaný považuje za důležité zdůraznit, že daňové nedoplatky žalobce se neustále navyšují, ke dni vydání napadeného rozhodnutí již převyšovaly tři miliony korun, přičemž splatnost nejstarších daňových nedoplatků nastala již v kalendářním roce 2010. Žalobce se nachází dlouhodobě v prodlení úhrady svých daňových povinností, v historii opakovaně neplnil svou zákonnou povinnost a nepřiznával daň ve správné výši, po výzvách nepodával řádná ani dodatečná daňová přiznání, daňové povinnosti byly také prověřovány daňovou kontrolou. Na výši svých daňových nedoplatků byl žalobce opakovaně upozorňován. Žalovaný při vymáhání daňových nedoplatků v počátku volil způsob vymáhání formou vystavení exekučních příkazů postihujících bankovní účty žalobce a až když tato forma vymáhání nepřinesla kýžený výsledek, přistoupil postupně k vymáhání daňových nedoplatků formou exekuce na movité věci, nemovité věci i postižením mzdy žalobce. Nutno konstatovat, že ani jeden ze způsobů vymáhání nejenže dosud nevedl k vymožení daňových nedoplatků, ale ani k zastavení jejich dalšího růstu. Žalovaný od roku 2010 vystavil postupně celkem 65 exekučních příkazů, z toho 45 exekučních příkazů postihujících zjištěné bankovní účty žalobce, 6 exekučních příkazů na prodej movitých věcí, 10 exekučních příkazů na prodej nemovitých věcí a 4 exekuční příkazy postihující mzdu žalobce. Zde je na místě zdůraznit, že v případě exekučních příkazů na prodej nemovitých věcí nemohl dosud žalobce přistoupit k jejich realizaci z důvodu lepšího pořadí předcházejících exekučních příkazů soudních exekutorů, zapsaných na listech vlastnictví u katastrálního úřadu. V případě žalobou napadeného rozhodnutí, týkající se formy daňové exekuce na prodej věcí movitých žalovaný konstatuje, že při jejím zahájení (při vystavení exekučních příkazů) byl daňový nedoplatek ve výši 2 751 236,91 Kč, přičemž k dnešnímu dni činí 3 110 074,84 Kč. 8. Žalovaný konstatuje, že povolení posečkání, resp. rozložení úhrady na splátky, je zákonným důvodem pro zastavení daňové exekuce ve smyslu ustanovení § 181 odst. 2 písm. c) daňového řádu, nicméně rovněž ani s tímto tvrzením žalobce o nerespektování splátkového kalendáře nelze souhlasit z důvodu faktické neexistence tvrzeného splátkového kalendáře. Žalovaný k tomuto uvádí, že protokolované jednání bylo vedeno na základě požadavku navrhovatele, kde tento sám navrhoval postupné hrazení svých daňových nedoplatků. Jeho návrh byl vyjádřen toliko záměrem hradit nedoplatek formou tzv. „dobrovolných" splátek, a to jen do konce roku 2016, aniž by současně přesněji uvedl konkrétní výši a datoval závazné termíny provedení jednotlivých úhrad. Pro následující období (roku 2017) mělo být podle navrhovatele jednáno později. Žalovaný v reakci na vyjádřenou snahu o dobrovolné umořování tehdejšího nedoplatku pouze osvědčil číslo účtu, kam může navrhovatel své případné dobrovolné splátky hradit Vzhledem k tomu, že navrhovatele v předmětné době zastupovala daňová kancelář, evidovaná v Komoře daňových poradců ČR a při samotném protokolovaném jednání byl přítomen daňový poradce, nepředpokládá žalovaný, že by toto jeho vyjádření se v protokolu mohlo být navrhovatelem chápáno jako „rozhodnutí o povolení splátek". Posečkání, resp. povolení rozložení úhrady dlužné daně na splátky řeší ustanovení § 156 daňového řádu. Z obsahu protokolu je více než zřejmé, že vyjádření navrhovatele nelze chápat jako žádost o rozložení úhrady na splátky, ale pouze jako vlastní návrh žalobce k dočasnému řešení vzniklé situace. Žalovaný neměl pochyb o tom, že navrhovatel, resp. jeho zástupce Mgr. Bc. Blecha, daňový poradce, jakožto profesionál, měl zcela jistě povědomí, že pro povolení posečkání musí být dány zákonné důvody, uvedené v ustanovení § 156 odst. 1 písm. a) až písm. e) daňového řádu, které navrhovatel neuvedl, dále že samotná žádost podléhá uhrazení správního poplatku, který uhrazen navrhovatelem nebyl (žalovaný k vydání výzvy k úhradě správního poplatku nepřistoupil právě z důvodu, že obsahovou stránku protokolu nebylo možno vyložit jako podání žádosti o posečkání) a zejména pak toho, že žalovaný nikdy nevydal ani z moci úřední žádné rozhodnutí o posečkání a povolení rozložení úhrady na splátky. Tudíž nelze se odvolávat na povolený splátkový kalendář, který navrhovatel před vydáním exekučních příkazů dle svého tvrzení plnil. Zde žalovaný si dovoluje konstatovat, že v případě vydaného rozhodnutí o povolení splátek, by takovéto rozhodnutí pozbylo účinnosti dnem nedodržení některé z podmínek stanovených tímto rozhodnutím (§ 157 odst. 4 daňového řádu). Takovouto podmínkou by bylo dodržení termínů předepsaných splátek, kdy navrhovatel nedodržel ani termíny, které sám v protokolovaném jednání navrhoval. IV. Vyjádření účastníků při jednání 9. Žalovaný se k jednání nedostavil. Žalobkyně při jednání obsáhle popsala okolnosti předcházející zahájení daňové exekuce, zpochybnila zejména zákonnost průběhu daňové kontroly, na jejímž základě následně došlo k doměření daně. Podle názoru žalobkyně je tak samotný exekuční titul (platební výměr) nezákonný a k exekuci nemělo být vůbec přistoupeno. V. Posouzení věci soudem 10. Žaloba není důvodná. 11. Pokud se jedná o argumentaci žalobkyně vznesenou v průběhu soudního jednání týkající se nezákonnosti daňové kontroly a exekučních titulů, pak soud zdůrazňuje, že soudní řízení správní je ve smyslu § 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. ovládáno zásadou koncentrace, což znamená, že žalobní námitky je možno vznášet pouze ve lhůtě pro podání žaloby. V rámci dané lhůty žalobkyně žalobní bod uplatněný u jednání nevznesla, proto se jím soud nemohl věcně zabývat. Ve zkratce lze toliko odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a uvést, že zpochybňuje-li žalobkyně věcnou správnost exekučního titulu, platí, že ve vykonávacím řízení není správní orgán oprávněn věcnou správnost exekučního titulu, jehož obsahem je vázán, přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3277/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1919/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2428/2011). 12. V žalobě v prvé řadě žalobkyně namítala, že v rámci exekučního řízení nebylo vydáno rozhodnutí o vyloučení movitých věcí ve vlastnictví 3. osoby (turecké společnosti UZMAN KOZMETIK KIMYA SAN, VE TIC, A.S.) z exekučního řízení. Podle § 179 odst. 1 věta prví daňového řádu platí, že „po nařízení daňové exekuce správce daně na návrh osoby, které svědčí právo k majetku nepřipouštějící provedení exekuce nebo osoby, které je exekučním příkazem ukládána povinnost ohledně takového majetku.“ Z citovaného ustanovení je jasně patrné, že obsahuje úpravu oprávnění každé osoby, v jejíž prospěch svědčí právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, podat po nařízení daňové exekuce u příslušného správce daně návrh na vyloučení tohoto majetku z výkonu rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že ve správním soudnictví je žalobkyně oprávněna hájit toliko veřejná subjektivní práva, která jí osobně náleží, nemůže být daná žalobní námitka z povahy věci úspěšná, neboť žalobkyně není osobou, která je oprávněna podat excindační návrh, když není vlastníkem movité věci, která má být podle návrhu z exekučního řízení vyloučena (tím je turecká společnost), proto žalobkyní tvrzené nerozhodnutí o této otázce se nijak nedotýká její právní sféry a nemůže být ani v teoretické rovině důvodem konstatování nezákonnosti vedení exekučního řízení. Movité věci jsou tak postiženy zcela po právu výkonem rozhodnutí. 13. Ani zcela obecně formulovaná námitka porušení základních zásad daňového řízení z důvodu „zaškrcení“ podnikání žalobkyně v důsledku exekučního řízení není důvodná. Soud rovněž obecně uvádí, že exekuční řízení slouží k nucenému výkonu exekučního titulu za situace, v níž povinnost z exekučního titulu vyplývající nebyla dobrovolně povinným splněna. Samotná existence negativních dopadů vedení exekučního řízení na podnikání žalobkyně bez dalšího nemůže založit nezákonnost exekuce.  14. Pokud jde o otázku rozhodnutí o posečkání daně (stanovení splátkového kalendáře), pak platí, že daňový řád upravuje v § 156 řízení, v jehož rámci dochází k vydání rozhodnutí o této otázce. Soud zdůrazňuje, že z obsahu správního spisu jasně vyplývá, že žádné takové rozhodnutí v projednávané věci vydáno nebylo (žalobkyně toto rozhodnutí rovněž nepředložila), tudíž není možné dospět k závěru, že by zde byla překážka vydání exekučních příkazů v podobě rozhodnutí o posečkání daně. 15. Poslední žalobní námitka se opírá o tvrzení, že nebyl vyčerpán celý předmět řízení o žádosti žalobkyně na zastavení exekučního řízení, neboť podle žalobkyně měl větší šíři, než o které v napadeném rozhodnutí rozhodl žalovaný (návrh se měl se týkat nejen zastavení exekuce prodejem movitých věcí, o kterém žalovaný rozhodl, ale i zastavení exekuce prodejem nemovitostí a přikázání pohledávky z účtu). K tomu soud uvádí, že ani tato námitka nevypovídá nic o zákonnosti či nezákonnosti napadeného rozhodnutí, neboť má-li žalobkyně za to, že o části předmětu řízení nebylo žalovaným rozhodnuto, nic jí nebrání podat žalobu na ochranu před nečinností. VI. Rozhodnutí soudu 16. Soud neshledal žádný z žalobkyní uvedených žalobních bodů důvodným, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť není důvodná. VII. Odůvodnění neprovedení důkazů 17. Soud neprovedl žádný z žalobkyní navržených důkazů (doručenky týkající se předložení plné moci správci daně), neboť jejich provedení nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby. VII. Náklady řízení 18. Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, když měl ve věci plný úspěch. Jelikož žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Plzeň 11. prosince 2018 Mgr. Alexandr Krysl v.r. předseda senátu     Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.