č. j. 17 A 217/2019 - 31 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl soudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci   žalobce:   V. K. V., narozený X, státní příslušník X, bytem D. 2126/9, C., zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem, sídlem Opletalova 1417/5, Praha 1, proti   žalované:   Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3,   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. CPR-12609-4/ČJ-2019-930310-V248 ze dne 7. 11. 2019, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobce je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 3 000 Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to v kolcích nebo na účet Krajského soudu v Plzni č. 3703-4321311/0710, variabilní symbol 1739021719. Odůvodnění: 1. Žalobci byl na základě výjezdního příkazu povinen vycestovat z území České republiky do 18. 11. 2018. Protože tak neučinil, zahájila s ním Policie CŘ Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje správní řízení ve věci správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Po zjištění rodinných vazeb dospělo krajské ředitelství policie k závěru, že rozhodnutí o správním vyhoštění by nepřiměřeně zasáhlo žalobcův soukromý život. Uložilo proto žalobci povinnost opustit území České republiky podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců ve znění do 30. 7. 2019. 2. K odvolání žalobce toto rozhodnutí žalovaná potvrdila. Shledala, že již orgán prvního stupně vzal na zřetel, že žalobce žije ve společné domácnosti se svou ženou a jejich dcerou. Manželka žalobce se o dceru může starat sama do doby, než si žalobce opatří pobytové oprávnění. Stejným způsobem se o dceru starala v době žalobcova výkonu trestu odnětí svobody, kvůli kterému byl žalobci zrušen trvalý pobyt. Jakkoliv uložením povinnosti opustit území České republiky dojde k zásahu do rodinného žalobce, jde o zásah na základě zákona a v zájmu veřejné bezpečnosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Povinnost opustit území státu je mírnějším opatřením než správní vyhoštění. Nepředstavuje totiž přitěžující okolnost pro následné dosažení pobytového oprávnění. Žalobce přitom na území České republiky pobýval úmyslně neoprávněně po dobu několika dnů. 3. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, v níž namítl, že rozhodnutí krajského ředitelství policie postrádalo srozumitelné a dostatečné posouzení přiměřenosti zásahu do rodinného života žalobce a ani žalovaný se s touto otázkou nevypořádal. Tím byla porušena nejen povinnost hodnotit přiměřenost rozhodnutí, ale též povinnost zjistit skutkový stav v nezbytném rozsahu. Kdyby žalovaný vyhodnotil všechna nutná kritéria ve vzájemné souvislosti a porovnal zájem žalobce a jeho rodiny se zájmy státu, musel by dojít k závěru, že pobyt žalobce nepředstavuje žádné nebezpečí. Naopak rozhodnutím o povinnosti opustit území dojde k výraznému a neobnovitelnému zásahu do žalobcova rodinného života. 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě sdělil, že podrobným a přezkoumatelným způsobem hodnotil přiměřenost zásahu do rodinného života žalobce. V poměrech konkrétního případu je uložení povinnosti k opuštění území státu přiměřené. 5. Žaloba není důvodná. 6. Krajské ředitelství policie rozhodlo podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců účinného v době jeho rozhodování, tj. ve znění do změny provedené zákonem č. 176/2019 Sb. V té době platilo, že policie vydá rozhodnutí o povinnosti opustit území cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat na území. V době rozhodování žalované se znění § 50a zákona o pobytu cizinců změnilo, což měli žalovaná žalobce zohlednit (§ 89 odst. 2 správního řádu). Věcně však k zásadní změně relevantní právní normy nedošlo, neboť rozhodnutí žalované lze podřadit § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců ve znění od 31. 7. 2019, podle něhož policie vydá rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož … by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. 7. K § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců ve znění do 30. 7. 2019 se v rozhodovací činnosti správních soudů ustálil závěr, že je třeba posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí i v případě vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území, a to podle kritérií § 174a téhož zákona (srov. rozsudky NSS č. j. 7 Azs 24/2017-29 ze dne 28. 3. 2017, č. 3574/2017 Sb. NSS, č. j. 8 Azs 290/2018-27 ze dne 19. 12. 2018, č. 3852/2019 Sb. NSS). Přestože citované rozsudky Nejvyššího správního soudu v podrobnostech nevysvětlují svůj názor, že bez hodnocení přiměřenosti rozhodnutí o povinnosti opustit území by nebyl náležitě implementován čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES (tedy že k náležitému zohlednění kritérií čl. 5 nepostačuje již samotné nevyhoštění při uložení mírnějšího opatření, což je prvotní předpoklad přímého účinku směrnice), lze jejich závěr v zásadě přijmout i pro úpravu účinnou od 31. 7. 2019. V každém případě aplikace § 50a zákona o pobytu cizinců totiž musí být přítomna alespoň nevyřčená úvaha, zda se přednostně neuplatní některý z přímo aplikovatelných pramenů mezinárodního (i unijního) práva, tedy i čl. 8 Úmluvy nebo některé pravidlo směrnice č. 2008/115/ES. 8. Platí však, že rozhodnutí o povinnosti opustit území je ve své podstatě nejmírnějším opatřením pro cizince neoprávněně pobývající na území ČR. Na rozdíl od správního vyhoštění zde totiž nejsou stanovena žádná negativní omezení do budoucna v podobě zákazu vstupu na území ČR po určitou dobu. Dopady tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života tak jsou výrazně méně intenzivní. Nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince v důsledku vydání rozhodnutí o opuštění území bude zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které by ospravedlňovaly naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území ČR (srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 296/2018-35 ze dne 24. října 2018). 9. V tomto ohledu však mezi žalobce a žalovaná nebyli ve při: žalobce tvrdil, že před uložením povinnosti k opuštění území ČR, potažmo EU, má být posouzena přiměřenost zásahu do rodinného života. S tím žalovaná výslovně souhlasila. 10. Žaloba v zásadě spočívala na jediném žalobním bodu, a to tvrzení o vadách řízení spočívajících v především nepřezkoumatelnosti pro nedostatek (skutkových) důvodů. Tu žalobce spatřoval v absenci posouzení přiměřenosti z hledisek relevantních pro rodinný život žalobce. Tomu však přisvědčit nelze. 11. Skutková zjištění k rodinnému životu uvedl již správního orgán prvého stupně na str. 3 svého rozhodnutí. Jejich správnost žalobce nezpochybnil ani ve správním řízení (tam se k podkladům nevyjádřil, srov. protokol o seznámení s podklady z 16. 1. 2019), ani před soudem. Přiměřenost dopadu do práv žalobce správní orgán prvého stupně stručně, ale s odkazem na výše cit. judikaturu Nejvyššího správního soudu hodnotil na str. 5 svého rozhodnutí. Na základě skutkových zjištění krajského ředitelství policie pak přiměřenost hodnotila i žalovaná na str. 4, 5 a 7 svého rozhodnutí. Není tedy důvodné tvrzení žalobce, že žalovaný (a předním správního orgán prvého stupně) neuvedl žádnou úvahu o přiměřenosti. Z hlediska jednotlivých kritérií přiměřenosti pak žalobce konkrétní výhrady – nad rámec blokové citace prejudikatury – k posouzení žalované neměl. V tom ohledu nereagoval na výhrady, které soud vyjádřil vůči absenci konkrétních skutkových tvrzení v usnesení č. j. 17 A 217/2019-20 o nepřiznání odkladného účinku žalobě. 12. Bez opory v žalobní argumentaci i správním spisu pak je tvrzení, že by žalovaný po posouzení přiměřenosti dospěl k závěru, že pobyt žalobce na území České republiky nepředstavuje žádné nebezpečí. Jen stručně lze uvést, že žalobce pozbyl povolení k pobytu z důvodu závažné trestné činnosti spojené s obchodem s drogami. Přestože byl varován jak trestem uloženým mu Zemským soudem v Lipsku, správním zákazem vstupu na území Spolkové republiky Německo, tak i zrušením oprávnění k pobytu na území České republiky, úmyslně neuposlechl výjezdní příkaz s tím, že svůj pobyt vyřeší po uplynutí lhůty k vycestování. Tím opakovaně prokázal nechuť řídit se pravidly pro pobyt na území států, jichž není občanem. Co se týče tvrzené neobnovitelnosti (spíše nenapravitelnosti) zásahu do rodinného života, ze správního spisu plyne, že manželka žalobce je schopna rodinu finančně zabezpečit (vlastní prací a s pomocí známých, srov. str. 4 protokolu o výslechu žalobce z 6. 12. 2018 a str. 4 a 5 protokolu o výslechu manželky z 3. 1. 2019), nejmladším dítětem žalobce byla v době rozhodnutí téměř 17letá dcera a obě ženy se obešly bez přítomnosti žalobce po dobu výkonu jeho trestu. Žalobci pak napadené rozhodnutí právně nebrání v návratu na území státu. V čem je tedy zásah nenapravitelný není zřejmé, natožpak aby šlo o naprostou nezbytnost přítomnosti žalobce na území ČR ve smyslu závěrů rozsudku č. j. 1 Azs 296/2018-35. 13. Rozhodnutí žalovaného tedy netrpí vytýkanými vadami řízení. Soud proto žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a úspěšnému žalované nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 věta první s. ř. s.).  14. Protože soud před jednáním ve věci samé nevybral soudní poplatek, rozhodl o povinnosti jej zaplatit spolu s tímto rozsudkem podle § 9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích. Výše soudního poplatku za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu činí 3 000 Kč podle položky 18 sazebníku poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích. Žalobce pak není osvobozen podle § 11 odst. 2 písm. i) zákona o soudních poplatcích či jiného ustanovení tohoto zákona, neboť soud rozhodoval ve věci rozhodnutí o povinnosti opustit území států EU, tj. nikoliv správním vyhoštění či omezení osobní svobody žalobce. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Plzeň 25. května 2020 Mgr. Jan Šmakal, v.r. samosoudce     Shodu s prvopisem potvrzuje J.P.