Pokud obviněný padělal již neplatný průkaz řidiče taxislužby, nejde o dokonaný přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku, ale toliko o pokus podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, jelikož se padělání dopouštěl ve vztahu k nezpůsobilému předmětu útoku, když padělal neplatný doklad. Samotná výměna původní fotografie na průkazu řidiče taxislužby za jinou fotografii, na níž je zachycena stejná podobizna obviněného, nemůže být trestným činem, neboť taková změna se nedotkla podstaty této veřejné listiny.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Plzni rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne [datum] v trestní věci obviněného [údaje o účastníkovi] takto: K odvolání obviněného [jméno] [příjmení] se podle § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu zrušuje rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. 8. 2021 č. j. 19 T 91/2021-88 v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu se znovu rozhoduje tak, že obviněný [jméno] [příjmení], [datum narození] v [obec], invalidní důchodce, bytem [adresa], je vinen, že v přesně nezjištěné době koncem roku 2020 na nezjištěném místě v Sokolově vyjmul ze zalisovaného plastového obalu svůj průkaz řidiče taxislužby [číslo] který vystavil [datum] Městský úřad v Sokolově a který byl už v té době neplatný, sundal z něj svoji původní fotografii a poté jej bez fotografie okopíroval a místo původní fotografie na něj nalepil jinou svoji fotografii a pak uvedený průkaz nejpozději 6. ledna 2021 v Sokolově umístil za čelní sklo vozidla VW Touran, [registrační značka], s nímž provozoval taxislužbu, tedy dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby padělal veřejnou listinu v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, a takovou listinu užít jako pravou, a učinil tak v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo, čímž spáchal pokus přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 21 odst. 1 a § 348 odst. 1 trestního zákoníku a odsuzuje se podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na šest (6) měsíců, jehož výkon se podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání dvou (2) roků. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem byl obviněný [jméno] [příjmení], [datum narození], uznán vinným, že v přesně nezjištěné době ke konci roku 2020 na nezjištěném místě v Sokolově pozměnil a padělal průkaz řidiče taxislužby [číslo] který byl dne [datum] na jeho jméno vystaven Městským úřadem v Sokolově na dobu 5 let, kdy tento průkaz je veřejnou listinou, a to tak, že původní průkaz vyjmul ze zalisovaného plastového obalu, odejmul z něho původní fotografii své osoby, poté průkaz bez fotografie okopíroval, následně na původní a okopírovaný průkaz nalepil dvě své různé fotografie a oba průkazy pak umístil za čelním sklem motorových vozidel tov. zn. Seat Leon, [registrační značka], a tov. zn. VW Touran, [registrační značka], s nimiž provozoval taxislužbu. Nalézací soud posoudil jednání obviněného jako přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku (dále i „tr. zákoníku“) a podle téhož ustanovení odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. 2. Proti tomuto rozsudku podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které odůvodnil jednak prostřednictvím svého obhájce, jednak doplněním své argumentace přímo do protokolu o veřejném zasedání před odvolacím soudem. 3. Odvolání směřuje proti výrokům o vině i trestu. V kvalifikovaném odůvodnění odvolání odvolatel uvádí, že řízení, které předcházelo vynesení rozsudku, trpí vadami, byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci, skutková zjištění jsou nejasná a neúplná, okresní soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a uložený trest musím považovat za nepřiměřený. Připouští, že obměnil fotografii na průkazu řidiče taxislužby, který měl již rozlepený roh, a fotografie byla nečitelná. Průkaz rozlepil a na běžné kopírce pořídil pouhou kopii průkazu řidiče taxislužby. Na originál průkazu řidiče taxislužby nalepil tu samou fotografii, která tam byla původně a kterou měl k dispozici z dřívější doby, byla čitelnější. Bohužel měl k dispozici z původní sady fotografií jen jednu, a proto na kopii průkazu použil svou fotografii ze současné doby a obojí zalisoval do obalu. 4. Podle názoru obhajoby není pravdou, že by obviněný neměl koncesní list a řidičské oprávnění, jak je uváděno ve výsledku šetření Policie České republiky na základě prvotních podkladů Městského úřadu Sokolov. Při svém výslechu na Policii České republiky předložil veškeré podklady ke svému živnostenskému oprávnění, evidenci vozidla taxislužby, následně byly i Městským úřadem Sokolov tyto dohledány. Původně několik let živnost taxislužby neprovozoval, živnost si ponechal otevřenou. Byl mu přiznán částečný invalidní důchod a příležitostně si přivydělával brigádami jako strojník. V době omezení z důvodu Covid-19 byl kontaktován lidmi a opět začal uvažovat o tom, že by se věnoval živnosti jako vedlejší výdělečné činnosti, protože je částečný invalidní důchodce. Zejména pro větší komfort starších lidí si předběžně ve stádiu přípravy pořídil větší vozidlo. Zvažoval změnu živnosti na smluvní přepravu osob a byl se o podmínkách informovat osobně na Městském úřadu v Sokolově, kde mu úřednice sdělila, že nic takového neexistuje. Později byl na úřadu požádat o nový průkaz řidiče taxislužby, dotazoval se na možnost smluvní přepravy osob, jiná úřednice mu sdělila, že tato volba existuje, a poskytla mu potřebné informace. Pravděpodobně ani některé úřednice Městského úřadu v Sokolově nejsou v plném rozsahu proškoleny a nemusejí mít zcela ujasněno, v jakých oborech lze podnikat a poskytovat služby lidem. 5. Běžela mu zkušební doba podmíněného odsouzení a nový průkaz řidiče nedostal. Čekal do [datum], kdy mu skončila zkušební doba, ve které žádnou z omezujících podmínek, které mu stanovil okresní soud, neporušil a choval se jako řádný občan této republiky. Předpokládal, že požádá o zahlazení odsouzení a bude moci pokračovat ve své živnosti ať již jako řidič taxislužby nebo smluvní přepravy osob. Toto bohužel již nebylo možné, protože dne [datum] mu bylo sděleno podezření z přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny. Zdůraznil, že považuje za důležité a podstatné, že si vůbec nebyl vědom, že průkaz řidiče taxislužby je veřejnou listinou, při jeho vydávání mu bylo pracovníkem městského úřadu sděleno, že se jedná o doklad potvrzující znalosti o městě, po celou dobu proto průkaz za takový doklad považoval. 6. Uvažoval tak, že technický průkaz vozidla je veřejnou listinou, v jeho případě tedy je veřejnou listinou koncesní list, ovšem protokol o technické kontrole již nemá povahu veřejné listiny, v jeho případě tedy průkaz řidiče taxislužby. Při výměně fotografie a pořízení její obyčejné kopie netušil, že by se mohl dopouštět protiprávního jednání. Nyní již má povědomost o tom, že při padělání a pozměnění veřejné listiny se jedná o podstatnou změnu obsahu veřejné listiny, a to zejména tehdy, jestliže se tato změna dotkne podstaty listiny, tedy že dojde ke změně údajů o těch skutečnostech, které právě tato listina osvědčuje, nebo o orgánu, který listinu vydal. Nepravdivostí veřejné listiny je zde myšlena výlučně nepravdivost formálních atributů veřejné listiny. Je přesvědčen, že obsahově žádný formální atribut veřejné listiny nezměnil tím, že pouze obnovil původní fotografii. Podle jeho názoru tuto skutečnost nelze považovat za nepravdivý údaj, neboť se stále jednalo o jeho, danému stavu odpovídající, fotografii. Myslí, že toto nelze považovat za nepravdivý údaj, neboť to byla stále jen a pouze jeho fotografie, shodná s předchozí původní fotografií, pouze nepoužívaná a tedy jako nová, podle mě lépe odpovídající faktickému stavu. 7. Vyslovil názor, že závěry okresního soudu nejsou podloženy žádnými důkazy, že jeho obhajoba nebyla a ani nemohla být vyvrácena. Okresní soud skutkový děj postavil toliko na domněnkách a odůvodnění rozsudku neodpovídá ustanovení § 125 odst. 1 trestního řádu Okresní soud podle něj nevyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a zejména o které důkazy svá skutková zjištění ve vztahu k osobě obviněného opřel. 8. Zdůraznil, že přečin padělání a pozměnění veřejné listiny je přečinem úmyslným. On rozhodně úmyslně nejednal, ani nepřímo, nechtěl výměnou fotografie a pořízením kopie porušit ani ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, ani si nebyl vědom, že by takovým jednáním mohl porušení nebo ohrožení způsobit a již vůbec j nebyl pro případ, že takové porušení nebo ohrožení způsobí, s tím srozuměn. 9. Vytkl okresnímu soudu, že zcela pominul jeho obhajobu. Za vzniklé případné porušení nebo ohrožení veřejného zájmu se ani subjektivně nemůže cítit odpovědným. To proto, že nevěděl, že jednání je protiprávní a trestné a že jím poruší zájem společnosti na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěru v pravost a pravdivost veřejných listin. Proto si myslí, že tak není naplněna subjektivní stránka přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny, že skutek označený v návrhu na potrestání není trestným činem. 10. Pokud jde o napadený výrok o trestu, odvolatel nad rámec výhrad uplatněných proti výroku o vině namítl, že při vlastním ukládání sankce je třeba zohlednit individuální okolnosti konkrétního případu, zejména povahu a závažnost spáchaného činu a poměry pachatele. Má za to, že okresní soud nepřihlédl zejména k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života za současného zohlednění možnosti nápravy obviněného 11. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadený rozsudek zrušil a sám na základě § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že se obviněný [jméno] [příjmení] návrhu na potrestání státní zástupkyně zprošťuje dle § 226 písm. b) trestního řádu. 12. Ve veřejném zasedání sám obviněný doplnil argumentaci v tom směru, že živnost taxislužby má od roku 2000, ví, že koncesní listina, takto je vlastně jakoby techničák nebo„ výučák“, ten se nemůže padělat, a i přesto je originál v deskách účetnictví a kopie se dává ofocená do dokladů v každém tom taxíku, vozí se to v autě jako doklady, které je potřeba předložit. Takže vycházel z toho, že i ta průkazka, co mu tenkrát pan [příjmení], vedoucí odboru dopravy, tvrdil, že to je vlastně jakási průkazka znalosti místopisu. Nicméně trval na tom, že neudělal nic, jenom vyměnil svoji vlastní starou fotku za současnou fotku, a tím, že pořídil druhé auto jako taxislužbu, které ještě nebylo dohlášené, protože byl Covid, a on si vlastně chtěl udělat přepravu osob, takže vlastně nebyla šance. Ale to, že tam dal za okno něco, to ještě neznamená, že se něčím provinil. V právech se nevyzná, v zákonech se nevyzná, ale rozhodně je přesvědčený o tom, že neudělal žádný trestný čin nebo přestupek, nic trestného v tom směru, aby něco padělal. V té souvislosti předložil judikát Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. 4 Tz 76/2019. 13. Následně zdůraznil, že opravdu na té kartě neudělal nic, jenom vyndal svojí starou vybledlou fotku. Vyslovil názor, že„ holt je někomu nevyhovující“. Poukázal na to, že nejdřív to bylo, že nemá koncesní listinu, taxík že není přihlášený a tak dále, až když ty věci vlastně doložil na úřadě i na policii, tak najednou se to prostě změnilo na úřadu města, že je to v pořádku. 14. Po konečném návrhu státního zástupce, který navrhl, aby odvolací soud v případě, že se ztotožní s argumentací odvolatele, obviněného zprostil, odvolatel poděkoval státnímu zástupci za jeho návrh a navrhl zproštění návrhu na potrestání. 15. Podle § 254 odst. 1 trestního řádu nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací z podnětu včas podaného a řádně odůvodněného odvolání přezkoumal všechny napadené výroky, jakož i řízení předcházející jejich vydání, a došel k závěru, že odvolání je důvodné jen zčásti. 16. Pokud jde o procesní postup okresního soudu předcházející vydání přezkoumávaného rozhodnutí, odvolací soud neshledal žádné podstatné vady řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu, které by samy o sobě odůvodňovaly zrušení napadeného rozhodnutí bez dalšího. Okresní soud postupoval striktně podle ustanovení trestního řádu sloužícího ke zjištění skutečného stavu věci, a to při plném respektu k právu obviněného na obhajobu. Lze mu však vytknout, že neprovedl k důkazu spisy o předchozích odsouzeních obviněného, které neměly až tak velký význam pro rozhodnutí o vině, nicméně z hlediska § 12 odst. 2 trestního zákoníku se při posouzení zásady subsidiarity trestní represe musí posuzovat trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené nejen z hlediska závažnosti jednání obviněného, jakož i posouzení okolností projednávaného případu, ale také s přihlédnutím k poměrům obviněného a možnostem jeho nápravy, o nichž vypovídají i spisy o předchozích odsouzeních bez ohledu na to, zda předchozí odsouzení lze považovat za přitěžující okolnost podle § 42 písm. q) trestního zákoníku. Navíc tyto důkazy mají význam také pro případné rozhodování o druhu a výši trestu. Neprovedení těchto důkazů však nemůže být považováno za již zmíněnou podstatnou vadu řízení, která by měla vliv na zákonnost a věcnou správnost napadeného rozsudku. Navíc zdejší soud v tomto směru dokazování doplnil. Po doplnění dokazování má odvolací soud tedy dostatek podkladů pro posouzení věci a rozhodnutí o vině či nevině bez důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. 17. Je při tom nutno zdůraznit, že limity přezkoumané povinnosti odvolacího soudu stanoví odvolatel sám svými konkrétními námitkami uplatněnými v odůvodnění odvolání. Zdejší soud se ztotožnil s obhajobou v tom směru, že samotná výměna původní fotografie na průkazu vydaném Městským úřadem v Sokolově za jinou fotografii, na níž je zachycena stejná podobizna obviněného, nemůže být trestným činem. Jak správně obhajoba namítla, taková změna se nedotkla podstaty veřejné listiny. Výhradně z toho důvodu, že celé jednání obviněného bylo okresním soudem posouzeno v podstatě jako jediný skutek, nerozhodoval zdejší soud o zproštění obviněného z návrhu na potrestání podle § 226 písm. b) trestního řádu, tedy se závěrem, že projednávaný skutek není trestným činem, právě ve vztahu k prosté výměně původní fotografie za stejnou fotografii z téhož období, avšak méně opotřebovanou. Toto jednání tedy pominul a neuznal obviněného vinným, že se ho dopustil. Nejednalo se totiž o trestný čin. 18. Již v té souvislosti je však nutno odmítnout obhajobu v tom směru, že obviněný nevěděl, že průkaz řidiče taxislužby je veřejnou listinou. Sám vypověděl, od kdy taxislužbu provozoval, původní průkaz řidiče taxislužby [číslo] mu byl vystaven [datum] na dobu 5 let. Již v té době obsahoval Zákon o silniční dopravě č. 111/1994 Sb. ve znění účinném až do 30. 4. 2013 ustanovení o tom, že průkaz řidiče taxislužby je veřejnou listinou. V ustanovení § 21 odst. 8 zmíněného zákona, který byl základním předpisem, jímž se měl obviněný jako řidič taxislužby řídit, se uvádí, že průkazy o způsobilosti řidiče taxislužby jsou veřejnou listinou a vydávají se s platností na dobu 5 let. Ostatně podobná právní úprava platí i ve vztahu k době páchání projednávané trestné činnosti, protože podle § 21c odst. 4 Zákona o silniční dopravě je průkaz řidiče taxislužby veřejnou listinou. Tento normativní znak je nutno vykládat ve smyslu ustanovení § 131 odst. 1 trestního zákoníku, podle něhož se veřejnou listinou rozumí listina vydaná orgánem veřejné moci nebo jiným subjektem k tomu pověřeným či zmocněným jiným právním předpisem v mezích jeho pravomoci, potvrzující, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu nebo jiného subjektu, který listinu vydal, anebo osvědčující některou právně významnou skutečnost. Takovou veřejnou listinou je podle poslední věty zmíněného ustanovení i listina, kterou prohlašuje za veřejnou listinu jiný právní předpis, což je právě výše rozebraný zákon č. 111/1994 a jeho ustanovení § 21c odst. 4. 19. Neobstojí tedy obhajoba obviněného v tom směru, že nevěděl, že průkaz řidiče taxislužby je veřejnou listinou. Měl to vědět již od doby, kdy taxislužbu začal provozovat a pokud žádal o vystavení nového průkazu, protože průkaz, který kopíroval, byl již neplatným, neboť uplynula doba, na kterou byl vystaven, navíc aktuálně se takový průkaz vydává již v jiném formátu, jak vyplývá ze vzoru průkazu řidiče taxislužby stanoveného prováděcím právním předpisem k Zákonu o silniční dopravě, měl vědět, že takový průkaz je veřejnou listinou, neboť při výkonu taxislužby se musí řídit obecně závaznými předpisy a logicky i zmíněným zákonem. Pokud byl pracovníkem odboru dopravy informován jinak, nezbavovalo ho to povinnosti seznámit se s příslušnou právní úpravou, pokud tak neučinil, byl přinejmenším srozuměn s tím, že průkaz taxislužby je takovou veřejnou listinou. V daném případě nejde ani o nějaký právní omyl ve smyslu § 19 odst. 1 trestního zákoníku, protože zaviněně nejedná jen ten pachatel trestného činu, který neví, že jeho čin je protiprávní, pokud se omylu nemohl vyvarovat. Z druhého odstavce téhož zákonného ustanovení vyplývá, že omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. 20. V projednávané věci vyplývala povinnost ze zákona i z povolání řidiče taxislužby. Jak již bylo uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, zatímco zdejší soud neshledal spáchání trestného činu podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku podstatnou změnou originálu průkazu řidiče taxislužby, došel k závěru, že pořízení kopie bylo neoprávněným vystavením průkazu řidiče taxislužby, k jehož vydání je oprávněn ze zákona pouze příslušný úřad, tak jak je uvedeno v již zmíněném ustanovení § 133 trestního zákoníku, tudíž nikdo jiný není oprávněn takový průkaz vystavit nebo vyrobit si sám. To platí i k pořízení kopie se záměrem tuto kopii využívat v druhém automobilu, kterým chtěl provozovat obviněný taxislužbu, a to tím spíše, že sám obviněný připustil, že si pořídil druhé auto na provozování taxislužby, to však ještě nebylo„ dohlášené“, takže si nemohl průkaz taxislužby opatřit shora popsaným způsobem. Navíc nelze odhlédnout, že podle prováděcí vyhlášky č. 478/2000 Sb. k výše uvedenému zákonu č. 111/1994 Sb., konkrétně podle ustanovení § 21 upravujícího podmínky provozování taxislužby, smí dopravce provozovat taxislužbu pouze vozidlem, které je zapsáno v evidenci vozidel taxislužby a je označeno také evidenční nálepkou vozidla taxislužby, která byla pro toto vozidlo vydána, přičemž dopravce při provozování taxislužby nesmí použít vozidlo taxislužby, které pro něj není zapsáno v evidenci vozidel taxislužby (odst. 1 a 2), takže v projednávané věci to druhé vozidlo obviněný nemohl vybavit ani žádnou případnou kopií průkazu taxislužby, protože v něm taxislužbu provozovat nemohl. 21. Navíc je nutné zdůraznit, že průkaz řidiče taxislužby [číslo] jímž obviněný disponoval, byl vystaven toliko na 5 let, tedy s platností do [datum] (č. l. 16, 55). 22. Podle názoru odvolacího soudu tedy obviněný pořízením kopie veřejné listiny ji de facto padělal, a to v úmyslu, aby jí bylo použito jako pravé a jako pravou ji také užil. To vyplývá z protokolu o místním šetření založeném na č. l. 7 spisu, z něhož vyplývá, že místní šetření bylo úřadem provedeno na podkladě stížnosti zákazníka obviněného, který uvedl, že [datum] absolvoval jízdu s taxi [jméno] [příjmení] v předmětném vozidle, které nemělo viditelně umístěný tachometr, není evidováno podle webu Ministerstva dopravy jako vozidlo taxislužby a doložil to i fotografií zmíněného vozidla. 23. Jak již vysvětlil zdejší soud, obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém, avšak z toho, že poskytoval taxislužbu v době, kdy už průkaz řidiče taxislužby byl neplatným lze dojít až k závěru o tom, že jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve vztahu k neoprávněnému provozování taxislužby, kdy se zaštiťoval kopií neoprávněně zhotovenou a umístěnou ve vozidle, které nebylo schváleno pro provozování taxislužby a tuto službu poskytoval, přestože dobře věděl, že nedisponuje platným průkazem řidiče taxislužby, protože ten původní skončil svoji platnost [datum]. Navíc z výpovědi obviněného vyplývá i to, že si byl vědom, že nemůže požádat o nový průkaz řidiče taxislužby, dokud nebude osvědčen ve zkušební době podmíněného odsouzení, protože nesplňoval podmínku dobré pověsti, tedy bezúhonnosti podle živnostenského zákona ve smyslu § 7 zákona č. 111/1994 Sb. ve znění účinném v době spáchání projednávané trestné činnosti, jelikož mu stále běžela zkušební doba podmíněného odsouzení. Ta totiž běžela až do [datum], takže projednávané trestné činnosti se obviněný dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení uloženého mu mimo jiné rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 6. 2018 sp. zn. 21 T 9/2018 pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, tedy v souvislosti s dopravní nehodou způsobenou pod vlivem návykové látky. 24. Výhradně z toho důvodu, že obviněný padělal již neplatný průkaz řidiče taxislužby, neposoudil zdejší soud jednání obviněného jako dokonaný přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku, ale toliko jako pokus podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, jelikož se padělání dopouštěl ve vztahu k nezpůsobilému předmětu útoku, padělal tedy neplatný doklad. Jeho jednání však bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a dopustil se ho v úmyslu takový trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání s ohledem na již zmíněnou neplatnost nemohlo dojít. 25. K námitkám obhajoby se zdejší soud na rozdíl od soudu nalézacího zabýval podrobněji i zásadou ultima ratio a tzv. subsidiaritou trestní represe. Je nutno zdůraznit, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno s hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku s tím, že společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Při tom platí, že podle § 39 odst. 2 trestního zákoníku jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. 26. Pokud jde o zájem chráněný trestním zákoníkem, ten rozebral již obhájce obviněného v kvalifikovaném odůvodnění obhajoby, na to lze plně odkázat, s tím, že závažnost trestného činu je v konkrétním případě do určité míry snižována tím, že jednání obviněného zůstalo toliko ve stádiu pokusu, avšak je nutno přihlédnout také k cíli obviněného, jímž bylo neoprávněné provozování taxislužby na podkladě již neplatného průkazu taxislužby, což by mohlo být kvalifikováno jako přestupek podle§ 34e Zákona o silniční dopravě (vedle toho, že obviněný neodevzdal prošlý průkaz řidiče taxi a jezdil bez platného průkazu), a pokud by se prokázalo více jízd, (tedy„ ve větším rozsahu“) neoprávněné podnikání by mohlo být kvalifikováno i jako další přečin neoprávněného podnikání podle § 251 ods.t 1 trestního zákoníku. 27. Z tohoto pohledu je nutno považovat okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a zavinění obviněného za momenty, které závažnost trestného činu a již zmíněnou škodlivost zvyšují. Stupeň společenské škodlivosti je však výrazně zvyšován především osobou samotného obviněného. Ten má v opisu rejstříku již 5 záznamů o předchozím soudním postihu, s výjimkou posledního specifikovaného odsouzení, na které poukázal zdejší soud výše, jsou první tři postihy pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákoníku toliko okolnostmi, k nimž je nutno přihlížet při rozhodování o výši a druhu trestu z pohledu zjištění, že možnosti nápravy obviněného jsou již do určité míry ztíženy. Poté, co se však osvědčil ve zkušebních dobách podmíněného odsouzení, nemohly být považovány ani za přitěžující okolnost. 28. Nicméně nelze odhlédnout od toho, že obviněný byl již jednou ve výkonu trestu odnětí svobody, a to na podkladě trestního příkazu Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 2. 2014 (což je datum, kdy obviněný trestní příkaz obdržel) sp. zn. 1 T 170/2013, kdy mu byl sice pro přečin nebezpečného vyhrožování uložen původně podmíněný trest odnětí svobody s přiměřenými omezeními a povinnostmi, avšak [datum] byl trest změněn na nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, z něhož byl obviněný podmíněně propuštěn [datum] a následně byl osvědčen až ze zákona podle § 83 odst. 3 trestního zákoníku, tedy bez toho, aby soud přezkoumával jeho chování ve zkušební době podmíněného propuštění. V evidenci přestupků má 3 záznamy, poslední pro přestupek podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2016 spáchaný [datum]. V evidenční kartě řidiče (č. l. 109-111) má 17 záznamů o přestupcích, poslední pokuta mu byla uložena za nedodržení maximální rychlosti v obci [datum]. Zdejší soud ještě zjistil, že proti obviněnému byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu obecného ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit [datum] (č. l. 123), avšak věc byla postoupena s tím, že by se mohlo jednat o přestupek. Protože ve věci dosud nebylo rozhodnuto, k tomuto poslednímu řízení zdejší soud nepřihlížel. 29. S ohledem na shora uvedené došel zdejší soud k závěru, že nelze již uzavřít, že by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a stupeň škodlivosti je takový, že plně odůvodňuje závěr o vině obviněného a použité právní kvalifikaci. 30. Pokud jde o rozhodování o druhu a výši trestu, obviněný je ohrožen trestem odnětí svobody až na 3 léta. S ohledem na obecnou recidivu obviněného a absenci jeho doznání či projevené lítosti mu mohl být uložen trest již v horní polovině zákonného rozpětí a zdejší soud má navíc vážné pochybnosti o tom, zda za situace, kdy žádný z předchozích podmíněných trestů odnětí svobody či podmíněného odsouzení s probačním dohledem obviněného nenapravily, měl být ukládán opětovně již pošesté (!) trest odnětí svobody s podmíněným odkladem. Podle názoru odvolacího soudu již nebyly splněny podmínky pro podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu § 81 odst. 1 trestního zákoníku, protože především vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu, má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, už bylo namístě uložit nepodmíněný trest odnětí svobody ve smyslu § 55 odst. 2 trestního zákoníku, neboť vzhledem k osobě pachatele by uložení jiného než nepodmíněného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby vedl řádný život. To uvádí zdejší soud přesto, že si je vědom částečné invalidity obviněného. Namísto trestu uloženého okresním soudem měl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody byť kratšího trvání. To platí tím spíše, že odvolatel se neponaučil ani z předchozího krátkodobého výkonu trestu odnětí svobody. Možnosti nápravy obviněného ve smyslu § 39 odst. 1 trestního zákoníku jsou totiž ztíženy. V té souvislosti je nutno poukázat na opakovanou obhajobu obviněného, že je někomu„ nepohodlný“. Pokud by tomu tak bylo, musel by mu být již v minulosti uložen nepodmíněný trest, a to nejméně poté, co byl počtvrté odsouzen pro přečin podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, ostatně se plně projevilo, že v podmíněném odsouzení selhal, proto mu byl trest nařízen k výkonu. 31. Obviněnému nic nepolehčuje, naopak nalézací soud došel správně k závěru, že mu přitěžuje ve smyslu § 42 písm. q) tr. zákoníku v účinném znění (nikoli tedy podle § 42 písm. p) tr. zákoníku), že již byl pro trestný čin odsouzen a správně přihlédl také k tomu, že projednávané trestné činnosti se obviněný dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Pokud okresní soud shledal u obviněného polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. l) trestního zákoníku (správně je § 41 písm. m) tr. zákoníku v účinném znění), že napomáhal při objasňování své trestné činnosti, je nutno to odmítnout, protože obviněný sice popsal, jak manipuloval s průkazem taxislužby, nicméně popíral subjektivní stránku jako obligatorní zákonný předpoklad pro uznání vinny ve vztahu k úmyslnému přečinu. 32. Jelikož se však odvolal pouze obviněný, nemohl zdejší soud výše zmiňované pochybení okresního soudu v podobě podmíněného odkladu výkonu trestu napravit, protože nesmí zhoršit procesní postavení obviněného za situace, kdy v jeho neprospěch si nepodal odvolání státní zástupce (§ 259 odst. 4 tr. řádu). Zdejší soud je tedy vázán trestem, který byl uložen v nalézacím řízení a nemůže uložit trest přísnější. S ohledem na skutečnost, že část projednávané trestné činnosti byla pominuta jako součást jediného skutku a pořízení neoprávněné kopie bylo posouzeno jen jako pokus trestného činu, muselo se to přes výhrady, které má zdejší soud k rozhodnutí o trestu okresního soudu, promítnout při rozhodování odvolacího soudu o druhu a výši trestu ve smyslu § 38 a 39 trestního zákoníku. 33. Proto zdejší soud podle § 258 odst. 1 písm. b) – tedy pro nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež neodpovídalo požadavkům § 125 odst. 1 tr. řádu, jakož i podle písm. d) téhož ustanovení trestního řádu (pro nesprávnou aplikaci hmotně právních ustanovení tr. zákoníku ve vztahu k aplikaci znaků § 348 odst. 1 tr. zákoníku ohledně údajné podsttné změny veřejné listiny a ohledně pokusu padělání veřejné listiny) zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a sám podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že - jak již bylo opakovaně uvedeno, pominul podstatné pozměnění veřejné listiny výměnou fotografie a při správných skutkových zjištěních nalézacího soudu ve vztahu k druhé části projednávané trestné činnosti posoudil jednání toliko jako pokus k přečinu podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku. Výhradně z toho důvodu považoval za dostačující trest v trvání 6 měsíců odnětí svobody (ukládaný v sazbě do 3 roků). Pokud jde o zkušební dobu podmíněného odsouzení, ta je stanovena v rozsahu od 1 do 5 roků (§ 82 odst. 1 tr. zákoníku). S ohledem na délku zkušebních dob podmíněného odsouzení stanovených v předchozích rozhodnutích o odsouzení obviněného zdejší soud došel k závěru, že nemá již prostor pro snížení zkušební doby stanovené nalézacím soudem. To platí tím spíše, že obviněný se dopustil projednávané trestné činnosti stále ještě v době, kdy měl prokázat svoji snahu po nápravě a to, že k jeho nápravě postačuje samotná pohrůžka trestem. Je nutno připomenout, že rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 6. 2018 sp. zn. 21 T 9/2018 byl odvolateli uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků na zkušební dobu 3 let. Protože se nenapravil, zdejší soud uložil zkušební dobu podmíněného odsouzení ve stejné výměře jako soud nalézací. 34. Odvolatel má již bohaté zkušenosti s tím, jak se má chovat ve zkušební době podmíněného odsouzení, aby následně okresní soud rozhodl o jeho osvědčení. Má osobní zkušenosti i s tím, že v případě, že nebude žít řádně a neprokáže snahu po nápravě, může soud rozhodnout nejen o prodloužení zkušební doby a případném stanovení přiměřených omezení a povinností, ale také o tom, že tento trest vykoná jako nepodmíněný. Bude tedy plně záležet na tom, jak se bude chovat. 35. Závěrem je nutno poukázat na to, že za situace, kdy obviněnému je již pošesté podmíněně odkládán výkon trestu odnětí svobody, musí obviněný důvodně předpokládat, že pokud se opětovně dopustí trestné činnosti, především úmyslné, povede to v jeho případě k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody se zřetelem k již zmiňovanému ustanovení § 55 odst. 2 trestního zákoníku. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný další řádný opravný prostředek. Proti tomuto rozhodnutí může podat dovolání nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce, anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoliv výroku, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, jakož i obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný tak může učinit pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které by nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť by takto bylo označeno. Dovolání se podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3 tr. řádu) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu, i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Plzeň 4. listopadu 2021 JUDr. Pravoslav Polák předseda senátu