č. j. 35 Az 4/2023 – 26        USNESENÍ Krajský soud v Plzni rozhodl soudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci žalobce: D. H. B. zastoupený advokátem JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti   žalovanému:   Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha,   o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-1184/BA-BA01-D08-2023 ze dne 7. 11. 2023, takto: Návrh na přiznání odkladného účinku žalobě se zamítá. Odůvodnění: 1. Žalovaný rozhodnutím č. j. OAM-1184/BA-BA01-D08-2023 ze dne 7. 11. 2023 zastavil řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu pro její nepřípustnost podle § 10a odst. 1 písm. b) ve spoj. s § 25 písm. i) zákona o azylu. Žalovaný dospěl k závěru, že státem příslušným k posouzení žádosti žalobce je Rumunsko podle čl. 12 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013. V Rumunsku bylo totiž žalobci vydáno povolení k pobytu s platností do července 2022. 2. Žalobce proti tomuto rozhodnutí brojil žalobou, kterou spojil s návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě. Na základě napadeného rozhodnutí má být žalobce přemístěn do Rumunska. Takovým postupem mu však bude způsobena nenávratná újma. Tu dále žalobce shledával i ve ztátě možnosti vystupovat v soudním řízení osobně a ztrátě přímého kontaktu s právním zástupcem. Přemístění do Rumunska považoval žalobce rovněž za nehospodárné před rozhodnutím soudu ve věci samé, neboť bude-li napadené rozhodnutí soudem zrušeno, bude žalobce přemístěn zpět do České republiky. Považoval tedy za vhodnější, aby do rozhodnutí soudu zůstal v České republice. 3. Žalovaný s návrhem nesouhlasil. Žalobce neuvedl, v čem konkrétně spatřuje nebezpečí při vycestování z České republiky. Přemístění žalobce do Rumunska nelze samo o sobě považovat za nenávratnou újmu. Rumunsko jako členský stát EU bylo považováno za bezpečnou zemi původu.  4. Důvody pro přiznání odkladného účinku žalobce uvedl dva: (1) potřebu vyčkat na území ČR k uplatnění procesních práv, a (2) nehospodárnost postupu (přemístění do Rumunska před rozhodnutím soudu ve věci samé). 5. Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud nerozhoduje tak, že by předjímal rozhodnutí ve věci samé, ale zjišťuje existenci zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku žalobě uvedených v § 73 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) Zákon stanoví dvě podmínky, které musí být současně splněny k tomu, aby bylo možné přiznat žalobě odkladný účinek: (1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; (2) přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. 6. Bylo na žalobci, aby tvrdil a osvědčil naplnění první z podmínek pro přiznání odkladného účinku žalobě, tj. že by výkon nebo právní následky rozhodnutí pro něho znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Závisí na žalobci, zda upřesní, v čem má újma spočívat, a aby takto tvrzené skutečnosti patřičně doložil. Rozpor přiznání odkladného účinku s veřejným zájmem, popř. i újmu, jež by měla vzniknout jiným osobám, má tvrdit a osvědčovat žalovaný (srov. usnesení KS v Praze č. j. 45 A 4/2013-29 ze dne 6. 2. 2013, č. 2852/2013 Sb. NSS). Jen tehdy může soud posoudit, vznikne-li neprodleným výkonem nebo jinými právními následky správního rozhodnutí žalobci nepoměrně větší újma, resp. těžko nahraditelná či kompenzovatelná újma. 7. K otázce přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí o určení příslušného členského státu EU k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu se závazně vyjádřil i Ústavní soud. Podle jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 2331/14 ze dne 18. 9. 2014 (N 172/74 SbNU 493) je předmětem rozhodování o odkladném účinku i o žalobě posouzení obdobné otázky. S ohledem na nebezpečí případného porušení čl. 3 Evropské úmluvy tak nelze vycházet jen z toho, že žalobce má být přemístěn do členského státu EU. V tom ohledu bude přiznání odkladného účinku spíše pravidlem, ledaže zjevně neobstojí obava z porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Evropská úmluva“). 8. Tak je tomu v souzené věci – tato obava není vůbec dána. Žalobce v návrhu na přiznání odkladného účinku této žalobě netvrdil, že mu v Rumunsku hrozí nebezpečí. Pouze v žalobě obecně namítl, že má z pobytu v Rumunsku velké obavy. Svou obavu z pobytu v Rumunsku nijak neprokazoval, a tedy ji ani neosvědčil. Za toho stavu není důvod se domnívat, že předáním do Rumunska mohla být dotčena práva žalobce podle čl. 3 Evropské úmluvy. To nikdy netvrdil. 9. Nedůvodná je argumentace žalobce odkazující na jeho potřebu být v osobním kontaktu s právním zástupcem, protože ji nijak nekonkretizoval a svá tvrzení neosvědčil. Kontakt s advokátem může být výkonem napadeného rozhodnutí omezen co do formy, nikoliv však rozsahu a intenzity (srov. i usnesení NSS č. j. 2 Azs 271/2015-32 ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 Azs 273/2017-19 ze dne 5. 10. 2017 či usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 8 Azs 339/2019-38 ze dne 16. 6. 2020). Potřeba osobního kontaktu s advokátem nebo potřeba osobní účasti na soudním jednání tedy neplynou ani z tvrzení žalobce, ani z okolností případu. 10. Nedůvodná je rovněž argumentace žalobce týkající se nehospodárnosti postupu žalovaného. Důsledkem každého rozhodnutí o zastavení řízení podle § 10a odst. 1 písm. b) ve spoj. s § 25 písm. i) zákona o azylu je přemístění žadatele do státu EU, který je příslušný k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. V souladu s cit. nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2331/14 pro přiznání odkladného účinku nestačí, že žalobce má být přemístěn do Rumunska, ale zároveň musí hrozit obava z porušení čl. 3 Evropské úmluvy. Jak již bylo uvedeno výše, tato obava v nynější věci nebyla dána.  11. Soud k tomu pouze dodává, že s ohledem na povahu věci rozhodne o žalobě urychleně. Z uvedených důvodů však žalobě odkladný účinek nepřiznal (§ 73 odst. 2 s. ř. s. a contrario).   Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není kasační stížnost přípustná [104 odst. 3 písm. c) s. ř. s.]. Plzeň 13. prosince 2023 Mgr. Jan Šmakal v.r. soudce     Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.