č. j. 33 Az 15/2024 – 29             ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY   Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: K. A. zastoupený: JUDr. Matějem Šedivým, advokátem, sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha              proti   žalovanému:   Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě ze dne 6. 8. 2024 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2024, č.j. OAM-814/BA-BA07-ZA21-2024,  takto: I. Žaloba se zamítá.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Napadeným rozhodnutím ze dne 19. 7. 2024, č.j. OAM-814/BA-BA07-ZA21-2024, bylo rozhodnuto o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu ze dne 20. 6. 2024 tak, že se dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), mezinárodní ochrana neuděluje. II. Žaloba 2. Žalobce v úvodu žaloby namítal nezákonnost napadaného rozhodnutí, neboť žalovaný se odmítl podanou žádostí věcně zabývat, a to s ohledem na závěr, že žalobce nečelí azylově relevantnímu pronásledování. K tomuto žalobce dodal, že žalovaný nepostupoval dle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, když nezjistil skutečný stav věci a zcela pominul ústřední bod výpovědi žalobce, který zasadil důvody svých obav do kontextu obvinění jeho osoby ze spáchání pokusu znásilnění dcery souseda, coby zvlášť závažného zločinu, kdy naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu je kriminalizováno jak v ČR, tak i v domovském státě žalobce. Podezření ze spáchání takto závažného skutku musí být vždy prošetřeno a vést buďto k obvinění pachatele, potažmo k vyvrácení obvinění a zahájení řízení vůči oznamovateli z důvodu křivého obvinění, avšak uzbecká policie danou věc vůbec nevyšetřila, což jde k tíži žalobce, neboť ačkoliv by měl v takovémto řízení vystupovat jako podezřelý, tak by případné prošetření věci a následně zproštění jeho osoby souvisejícího obvinění vedlo k ochraně žalobce, který by se poté mohl dovolávat postihu věc oznamujícího souseda, který se navíc dopouští trestného činu vydírání (se zbraní), pokud od žalobce nárokuje uhrazení vysoké finanční kompenzace. Pokud policie domovského státu předmětnou věc zcela odmítla a pojala spor žalobce s jeho sousedem jako ryze soukromoprávní konflikt, tak tímto jednáním vystavila žalobce pronásledování, pro které má za to, že mu měla být udělena doplňková ochrana, neboť pasivita policejního orgánu je fakticky omisivním pronásledováním, neboť nečinnost orgánu povolaného k ochraně státního příslušníka vede k tomu, že je vystaven újmě na životě a na zdraví. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 3. Ve vyjádření k žalobě dne 11. 9. 2024 žalovaný konstatoval, že žalobní námitky zestručňují obsah sdělení učiněných žalobcem v průběhu správního řízení s akcentem na existenci omisivního pronásledování, když se policie v domovském státě odmítla oznámením o spáchání trestného činu znásilnění zabývat. Žalobní námitky tak otevírají další argumentační linii, kterou však žalovaný považuje ve vztahu k zákonným důvodům pro udělení mezinárodní ochrany za irelevantní. Žalovaný upozornil na to, že žalobce zdaleka nevyčerpal všechny možnosti, které uzbecký systém poskytuje. Žalobce neprojevil takřka žádnou iniciativu v rámci řešení situace, např. neobrátil se ani na nadřízené či kontrolní orgány policie. Místo toho, aby situaci řešil oficiálními cestami, z domovského státu vycestoval, a to spíše z ekonomických důvodů než pro nyní tvrzené potíže. Ekonomické důvody lze najít napříč celou jeho výpovědí v rámci pohovorů, kde sám hovoří o tom, že si zajistil nejprve pracovní vízum do Polska, a protože tam nebyla dobře placená práce, odjel ji hledat do ČR. Ani žaloba tak neotvírá žádné téma, které by odůvodňovalo azylově relevantní obavu žalobce z návratu do domovského státu. Žalovaný tak má za to, že odůvodnění v logickém sledu a srozumitelně reaguje na zjištěné skutečnosti. Sdělení žalobce ve svém souhrnu nevedou v důsledku k předpokladům, jež by mohly být považovány za zdroj důvodných obav z pronásledování či vážné újmy. Důvody závěrů vyslovených žalovaným jsou z odůvodnění rozhodnutí dostatečně zřejmé. Ani doplňková ochrana nebyla žalobci udělena, neboť na základě individuálního posouzení případu žalovaný neshledal přítomnost opodstatněných obav ze skutečného nebezpečí vážné újmy. Skutečnosti prezentované v této souvislosti žalobcem ani po zohlednění shromážděných podkladových informací o zemi původu netvoří logický předpoklad vystavení žalobce riziku pronásledování či skutečného nebezpečí vážné újmy pro případ návratu do Uzbekistánu. V tomto ohledu žalovaný odkázal na konkrétní souvislosti uvedené v odůvodnění rozhodnutí. Žalovaný vzhledem k výše uvedenému shrnul, že neshledal obsah žalobních námitek způsobilý zpochybnit jím vyslovené závěry. Rozhodnutí považoval za věcně správné, zákonné a přezkoumatelné, netrpící vadami vytýkanými v žalobě. Závěrem žalovaný poukázal na rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003. Z výše uvedených důvodů žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl. IV. Posouzení věci soudem 4. Řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.). 5. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť byly pro takový postup splněny podmínky dle § 51 odst. 1 s.ř.s. V. Rozhodnutí soudu 6. Žaloba je nedůvodná. 7. Ze správního spisu má soud mimo jiné za prokázané, že dne 20. 6. 2024 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Dne 26. 6. 2024 poskytl údaje k podané žádosti a sdělil, že je státním příslušníkem Republiky Uzbekistán (dále jen Uzbekistán), hlásí se k uzbecké národnosti a je schopen se dorozumět v uzbeckém a ruském jazyce. Vyznává islám, ne však příliš aktivně. Ke svému politickému přesvědčení vypověděl, že žádné nemá a politicky se nijak neangažuje. Je ženatý a má tři děti. Poslední místo registrovaného bydliště ve vlasti měl ve městě B. Z Uzbekistánu naposledy vycestoval dne 25. 7. 2020 letecky na Ukrajinu, odkud pokračoval do Polska. V Polsku pobýval dva měsíce, potom odcestoval do ČR, kam vstoupil 25. 9. 2020 autobusem. O mezinárodní ochranu nikdy v minulosti nežádal. Žalobce neuvedl žádné zdravotní problémy ani zvláštní potřeby. Nikdy nebyl odsouzen ani trestně stíhán, a to ani v ČR, ani v zahraničí. K důvodům své žádosti uvedl, že má v Uzbekistánu problém se svým sousedem, který tvrdí, že žalobce chtěl znásilnit jeho ženu. Tento člověk jej pronásleduje, každý den vyhrožuje jeho otci, že žalobce zabije. Proto se bojí vrátit do Uzbekistánu. V průběhu pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 3. 7. 2024, žalobce zopakoval informace o svém pobytu v EU a vyjasnil některé nejasnosti. Poté uvedl, že zpočátku se chtěl vrátit do Uzbekistánu, ale rodiče mu řekli, aby se kvůli problémům nevracel. S vyřízením pasu neměl žádné potíže. Problémy neměl ani při odjezdu ze země. Ohledně svých problémů s bezpečnostními orgány uvedl, že se obracel na policii, když byl obviněn z pokusu o znásilnění. Ti mu řekli, že nechtějí otevírat trestní stíhání, že se mají dohodnout mezi sebou. Vlast opustil, protože muž, se kterým měl konflikt, po něm požadoval 8 000 dolarů. Takové peníze však žalobce neměl, a byl jím tímto mužem napaden nožem a skončil v nemocnici. Během jeho pobytu mu daný muž stále vyhrožoval. Poté, co opustil nemocnici, uprchl do Taškentu, kde se asi 3-4 měsíce skrýval, ale našla ho tam policie, jež konflikt řešila, neboť dotyčný muž na policii nahlásil, že žalobce znásilnil jeho ženu, žalobci k tomu nebyly poskytnuty žádné dokumenty. Policie opět požadovala, aby se spolu domluvili a nedělali potíže. To však žalobce odmítl. Poté na internetu našel informaci, že je možné si vyřídit polské pracovní vízum, na základě, kterého následně opustil Uzbekistán. Tyto problémy měl od roku 2019. Žalobce vyjádřil obavu, že při svém návratu bude opět pronásledován, budou po něm požadovány ještě větší peníze a dle slov jeho otce proti němu bude vzneseno obvinění ze spáchání trestného činu, neboť má indicie, že daný člověk má spojení na policii a orgány justice. Vychází z toho, že byl napaden nožem, podal z toho důvodu oznámení, které se žádným způsobem neřešilo, řešilo se pouze oznámení, které podal soused. Pokud by existovala možnost obrátit se na policii v Uzbekistánu, již by v Evropě nebyl. Dříve o mezinárodní ochranu nežádal, protože byl přesvědčen, že má platné pobytové oprávnění. Jeho problémy by se nevyřešily ani přestěhováním, protože nic se nezměnilo ani tím, že odešel do Taškentu. Žalobce sdělil, že se chtěl vrátit již několikrát, pokaždé mu však otec oznámil, že se o něj zajímá policie, ptá se ho, kdy se vrátí a stejně tak se o něj zajímá i soused. Z vlasti odcestoval 5 měsíců po svém napadení. Jiné potíže kromě uvedených neměl. V Uzbekistánu oficiálně nebyl trestně stíhaný, ale přesně to neví, protože se o něj stále zajímá obvodní oddělení policie. O mezinárodní ochranu žádá, protože je mu vyhrožování smrtí a bojí se, že se dostane do vězení. O mezinárodní ochranu požádal až po svém zajištění, protože dříve neměl jistotu, že by se jím uváděné důvody nedostaly do Uzbekistánu. Teprve po jeho zajištění mu byly přesně vysvětleny podmínky a on nabyl přesvědčení, že žádná z jím poskytnutých informací se do Uzbekistánu nedostane. Na závěr pohovoru žalobce sdělil, že ačkoli je Uzbekistán hodnocen jako právní stát, tak jsou tam základní práva pošlapávána a ve státní správě panuje velká korupce. Protože v průběhu správního řízení vytanuly nejasnosti týkající se žalobcem uváděných informací a jejich konzistence s policejním protokolem o podání vysvětlení ze dne 16. 6. 2024 a také protokolem o poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu, přistoupil správní orgán k provedení doplňujícího pohovoru, kde byla žalobci dána možnost vysvětlit nekonzistenci mezi svými vyjádřeními. Doplňující pohovor byl proveden dne 17. 7. 2024, v jehož rámci mimo jiné žalobce uvedl, že v Polsku nepožádal o mezinárodní ochranu, protože tam cestoval legálně, v dokumentech byly jeho údaje a měl strach, že podle těch by mohl být nalezen. Pokud se vrátí do Uzbekistánu bude uvězněn nebo bude předán sousedovi, který jej pronásleduje. Proč za uzavření celé věci po něm tento člověk požaduje peníze, neví. Situaci v Uzbekistánu popsal tak, že pokud máte peníze, tak máte pravdu. Pokud se tam změní vláda a budou jiné zákony, bude se moct do Uzbekistánu vrátit. Soused chtěl peníze za to, že vezme zpět své udání z toho, že mu žalobce znásilnil ženu. Žalobce se k tomuto snažil získat doklady, žádné se mu však nepodařilo. Člověk, se kterým má žadatel konflikt, se jmenuje N. T. K incidentu došlo tak, že žalobce s dotyčným bydlí vedle sebe v ulici. Manželka tohoto muže žalobce požádala o pomoc se zvednutím postele venku na dvoře. Žalobce jí pomohl, vzápětí však přišel její manžel a začal žadatele bít a vyhrožovat mu. Nic z tohoto však nelze prokázat, kdyby se pokusil případ znovu otevřít, ublížil by rodině. 8. Dle § 12 zákona o azylu „Azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a)       je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b)      má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“ 9. Podle § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu „Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a)       trest smrti nebo poprava, b)      mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c)       vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.“ 10. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce je obava z muže – souseda, který žalobce napadl a obvinil ho ze znásilnění manželky; z téhož důvodu po něm požaduje peníze. 11. První skupina námitek směřovala proti neudělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Žalobce však v průběhu správního řízení ani nyní v řízení o žalobě neuvedl takové skutečnosti, které by svědčily o pronásledování nebo  by je bylo možné podřadit pod pojem pronásledování z důvodů vylíčených v ust. § 12 písm. a) nebo b) zákona o azylu. Z výpovědí žalobce je zřejmé, že v zemi původu neuplatňoval svá politická práva a svobody, neboť jak sám uvedl při poskytnutí údajů k žádosti dne 26. 6. 2024, nemá politické přesvědčení. Ve vztahu k důvodům uvedeným pod ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, soud konstatuje, že v průběhu správního řízení žalobce uvedl, že motivem, pro který o mezinárodní ochranu žádá, jsou skutečnosti uvedené výše. Tyto důvody poté žalovaný správně neshledal podřaditelnými pod zmíněné ustanovení zákona o azylu. Výčet důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu je taxativní, to znamená, že jiné skutečnosti, než uvedené v citovaném ustanovení nezakládají důvod pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce žádné problémy, které by souvisely s výše uvedenými důvody stanovenými zákonem o azylu, kvůli kterým by se musel obávat návratu do vlasti a žádat o mezinárodní ochranu, neuvedl, naopak popřel, že by se s takovými potížemi v Uzbekistánu potýkal. 12. Ač dle ustanovení § 2 odst. 6 zákona o azylu, může být původcem pronásledování i soukromá osoba, a to za předpokladu, že stát není schopný nebo ochotný poskytnout pronásledované osobě pomoc a ochranu, je nezbytné, aby byla tato osoba pronásledována z důvodů vylíčených v ustanovení § 12 písm. a) nebo b) zákona o azylu. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť deklarovaným důvodem závadného jednání souseda žalobce byla motivace osobní pomsty a ziskuchtivosti. 13. Poslední skupina žalobních námitek směřovala proti neudělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. V tomto směru soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to konkrétně na str. 5-7. Se závěry žalovaného tam vyjádřenými se soud plně ztotožňuje. 14. Ve vztahu k § 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu, soud uvádí, stejně jako žalovaný, že ze strany uzbeckých státních orgánů žalobci nehrozí trest smrti ani poprava. Uvedené vyplývá z Informace OAMP - Uzbekistán: Bezpečnostní a politická situace v zemi, ze dne 13. 3. 2024, která konkrétně uvádí: „Uzbecký právní systém neumožňuje udělit trest smrti za žádný trestný čin“ Rovněž žalobce neprokázal ani nedoložil rozhodnutí, jímž by byl k takovému trestu odsouzen či s ním bylo vedeno trestní řízení s možností uložení trestu smrti či popravy. Žalobce tudíž nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu. 15. Soud se dále zabýval otázkou, zda žalobci hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Soud však ve shodě s žalovaným k takovému závěru v případě žalobce nedospěl. Dle platné judikatury totiž lze doplňkovou ochranu v případě nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu shledat pouze tam, kde takové nebezpečí reálně a bezprostředně hrozí, nikoli tam, kde vůbec nastat nemusí či může nastat jedině v případě přidružení se jiných okolností nebo skutečností, které dosud nelze předjímat. Zpravidla tedy žadatel musí předložit nějaké zvláštní rizikové faktory týkající se konkrétně jeho osoby, které odkazují přímo k závěru, že v konkrétním případě návratu do země původu či místa trvalého bydliště nastane v jeho případě reálné, skutečné a bezprostřední nebezpečí „mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestu”. K tomu je nutné podotknout, že samotná špatná obecná situace v cílové zemi zpravidla pro shledání existence reálného nebezpečí nestačí a tvrzení žadatele by měla korespondovat s informacemi o zemi původu. 16. Tvrzení žalobce týkající se obavy ze souseda a trestního řízení v Uzbekistánu shledal soud nedůvodná. V první řadě nutno žalobci vytknout, že pro svá tvrzení nepředložil žádné důkazy, ač k tomu měl dostatek prostoru a příležitostí. Nutno podotknout, že v případě řízení o mezinárodní ochraně je sice důkazní břemeno vychýleno značně v neprospěch žalovaného, avšak tento fakt neznamená, že žalobce může zůstat pasivní a zcela na tuto povinnost z jeho strany rezignovat. V takovém případě se vystavuje žalobce následkům své pasivity v podobě neprokázání některých tvrzených skutečností či nevyvrácení zjištěného stavu žalovaným. Žalobce v tomto případě především nedoložil žádné listiny osvědčující reálnost tvrzených podání na policii či jeho napadení a odmítnutí poskytnutí pomoci či jakýkoliv důkaz o incidentu se sousedem. Stejně tak žalobce nedoložil ani žádné lékařské zprávy osvědčující reálnost tvrzeného napadení a s tím související ublížení na zdraví nebo cokoliv jiného podporující tvrzení o možném trestním řízení. 17. Žalobce jako důvod žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že měl mít problémy s fyzickou osobou jménem N. T. - soused. V kontextu celého azylového případu žalobce se soud ztotožnil se závěry žalovaného, kdy ten neakceptoval argument, že daný člověk je osobou natolik mocnou, aby jeho útoky zůstaly v případě důsledného nahlášení bez reakce uzbeckých policejních složek. Soud v tomto směru konstatuje, že sám žalobce nebyl schopen žalovanému na otázku, proč by tento člověk měl být takto mocný, poskytnout dostatečné osvětlení. Současně sám žalobce sdělil, že vychází jen z vlastních domněnek bez dalších konkrétních podkladů pro svá tvrzení (žalobce sdělil pouze jméno bez uvedení jeho postavení ve společnosti či původu jeho vlivu). Rovněž lze poukázat na to, že policie se pokoušela spory mezi oběma muži řešit smírně bez nátlaku a hrozby trestním řízením či jiné trestní represe ze strany státu. Pakliže by zmíněná osoba měla tvrzený vliv a konexe, jistě by zvolila jiný a efektivnější způsob řešení dané situace, než by bylo využití policie k nabádání ke smírnému řešení. 18. Ze zpráv shromážděných ve správním spise vyplývá, že občané Uzbekistánu se mohou na policii obrátit a může jim být poskytnuta pomoc a ochrana, uzbecká policie rovněž dokáže přijmout opatření, pokud se na ni obrátí občan s obavou z ohrožení. Dále z této informace plyne, že v Uzbekistánu existuje i systém pro stížnosti proti nezákonnému postupu příslušníků uzbecké policie. V informaci je sice dále uvedeno, že policie může být v některých případech nečinná, jedná se však především o situace trestných činů páchaných vůči určité skupině lidí, které jsou problematické pro samotný režim (Informace MZV ČR, č.j. 103964-6/2024-MZV/LPTP (činnost policie, ombudsman) ze dne 1. 3. 2024). Jelikož se však žalobce za osobu politicky problémovou nepovažuje, resp. neuvedl žádné důvody, pro něž by se tak bylo možno domnívat, lze předpokládat, že by mu policie výše uvedené poskytla. Žalovaný v napadeném rozhodnutí rovněž poukázal na to, že v téže zprávě (Informace MZV ČR, č.j. 103964-6/2024-MZV/LPTP) je také uvedeno, že „pokud jde o skupiny trestných činů, velmi citlivou otázkou je např. domácí násilí či sexuální obtěžování, které policie obvykle neřeší.“ Žalovaný v tomto směru poté vyjádřil názor, kdy považoval za překvapivé a nepříliš pravděpodobné, že by policie byla v kontextu informací z této zprávy ochotna postihovat žalobce za sexuální delikt, který navíc i z žalobcova popisu působí poměrně nevinně až banálně. Naopak za souladné s touto zprávou žalovaný považoval to, že uzbecká policie tlačila na smírné řešení celého sporu mezi oběma muži, tak aby samotný problém se sexuálním násilím i napadením žalobce nemusela řešit. V tomto směru poté žalovaný stejně jako soud považuje za účelové tvrzení žalobce o tom, že jej policie hledala kvůli znásilnění sousedovy manželky. Soud taktéž poukazuje na to, že je nepravděpodobné, aby bylo proti žalobci vzneseno jakékoli obvinění, když dané potíže měl mít žalobce zřejmě několik měsíců bez toho, aby k jakémukoli stíhání došlo, protože vízum si dle svých slov měl začít vyřizovat až poté, co ho měla policie vypátrat v Taškentu, kde se několik měsíců skrýval, kdy i samotné vyřízení tohoto typu víza nepochybně zabralo delší dobu. Žalovaný vzal také v potaz fakt, že žalobci bylo umožněno bezproblémové opuštění země v době, kdy již měl být policií hledán. 19. V tomto směru soud dále konstatuje, že žalobce stále opakuje obavu z obvinění ze znásilnění sousedovy manželky a stále trvající dotazy na jeho osobu ze strany policie, aniž by však mohl jednoznačně potvrdit povahu a důvod těchto návštěv. Není tudíž vůbec jisté, z jakého důvodu uzbecká policie žalobcovu rodinu v Uzbekistánu navštěvuje, stejně jako není prokázáno, že tomu tak skutečně je. Dále soud podotýká, že žalobce neuvedl nic, co by vedlo k domněnce, že ho policie hledá právě z důvodu obvinění ze znásilnění, a ne například z důvodu vyšetření napadení jeho osoby sousedem. Veškeré žalobcem tvrzené skutečnosti v tomto směru jsou tak hypotetické a postrádající reálný podklad pro žalobcova tvrzení. Soud zdůrazňuje, že mezinárodní ochrana neslouží jako ochrana pro trestně stíhané v jejich zemi původu, pakliže v zemi původu existuje fungující právní systém, který poskytuje ochranu svým občanům. Takové počínání by bylo možné považovat za zneužívání a skrývání se před spravedlností. Jelikož nebylo zjištěno, že by v případě návratu žalobce do země původu byl vystaven nespravedlivému obvinění bez možnosti hájit svá práva, neshledal soud stejně jako žalovaný splněné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany. Rovněž soud vyloučil vliv žalobcova souseda na policejní či jiné státní složky vystupující v trestním řízení tak, aby mohl ovlivnit výsledek řízení. Naopak z žalobcem předloženého azylového příběhu vyplývá, že uzbecká policie se odmítala zabývat oběma záležitostmi, tj. obviněním ze znásilnění i obviněním z napadení, kdy odkázala oba aktéry na vzájemnou domluvu s tím, že nechce v těchto věcech podnikat žádné oficiální kroky. V tomto kontextu poté soud spatřuje další důvod, proč shledává stejně jako žalovaný tvrzení žalobce nedůvodnými. Tímto důvodem je fakt, že žalobce efektivně nevyužil ochrany státních orgánů v zemi původu, v důsledku čehož nemohl přesvědčivě tvrdit jejich neochotu poskytnout mu ochranu. Ač žalobce tvrdí, že se na policii dostavil, aby nahlásil jeho napadení či rozporoval obvinění ze znásilnění, a pomoc mu nebyla poskytnuta, nebránilo žalobci nic obrátit se i na jiné složky státní moci či podat stížnosti proti nezákonnému postupu příslušníků uzbecké policie a bránit se proti jejich nečinnosti. Rovněž mohl žalobce vyčkat případného soudního řízení a bránit svá práva před soudem. 20. V případě obav žalobce z útoku souseda mohlo dojít k vyřešení situace rovněž v rámci vnitřního přesídlení, neboť tím, kdo žalobce vyhledal v Taškentu, nebyl sám soused žalobce, nýbrž policie, která opět řešila situaci snahou o smír. 21. Dále soud podotýká, že žalobce od roku 2019, kdy mělo dojít k incidentu znásilnění i napadení nožem, neuvedl žádné související problémy vyjma údajného vyhrožování otci žalobce a návštěv policie. O těchto skutečnostech se však dozvěděl žalobce zprostředkovaně od své rodiny a nebyly proti němu činěny přímo. Rovněž žalobce v tomto směru nedoložil žádné důkazy, ač tomu nic nebránilo, neboť bylo zcela jistě možné tyto prostřednictvím jeho rodinných příslušníků obstarat. V případě výhružek nebráni žalobci ani členům jeho rodiny, aby se obrátili na uzbeckou policii či jiné příslušné veřejné orgány. 22. Soud dále odkazuje na závěry žalovaného, který v napadeném rozhodnutí poukázal na to, že nelze pominout ani časový odstup, který od daného incidentu, který se měl odehrát v roce 2019, uplynul, což snižuje pravděpodobnost, že by žalobci mohla být způsobena jakákoli vážná újma. Z obdobných důvodů považoval žalovaný za účelové tvrzení, že za žalobcovou rodinou i po pěti letech chodí policista z obvodu a ptá se, zda se žadatel již vrátil. Pokud by o jeho návrat uzbecká policie takto usilovala, nepochybně by již v době jeho pobytu v Uzbekistánu učinila některé procesní kroky k zahájení trestního stíhání, případně by mu mohlo být zamezeno v opuštění země. Pokud  k tomuto nedošlo, nepovažoval žalovaný důvodně za pravděpodobné, že by uzbecká policie byla ochotna investovat své kapacity do toho, aby se chodila pět let tázat k rodině žalobce, zda se již vrátil. Nad to žalovaný poukázal na překvapivou shodu náhod, že tito policisté měli žalobcovu rodinu navštívit zrovna v době, kdy uvažoval o podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. 23. Ve vztahu k ustanovení § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu soud konstatuje, že na základě shromážděného spisového materiálu, tvrzení žalobce i veřejně známých informací dospěl k témuž závěru jako žalovaný, a to že v zemi původu žalobce neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možné pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle výše uvedeného ustanovení zákona o azylu. 24. S ohledem na vše výše uvedené se jeví jako lichá námitka žalobce stran nezákonnosti napadeného rozhodnutí, kdy se žalovaný neměl věcně zabývat žádostí žalobce. Žalovaný rozhodl o žádosti žalobce tak, že mu neudělil mezinárodní ochranu v žádné z jejích forem, a to proto, že žádné z žalobcových tvrzení, po řádném a podrobném posouzení, neshledal důvodným. Žalobcova žádost tudíž byla posouzena věcně. 25. Soud závěrem dospěl také k závěru, že žalovaný vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci. Žalovaný si opatřil dostatek podkladů pro učinění objektivních závěrů, zejména vycházel z výpovědí žalobce a informací o zemi původu žalobce. Jelikož žalobce neuvedl, v čem přesně spařuje nedostatečně zjištěný stav věci, stejně jako nedoložil žádné podklady pro podporu svých tvrzení, považuje soud takto zjištěný stav za dostatečný pro vydání rozhodnutí, které vychází ze stavu věci, který byl zjištěn způsobem, který neponechává prostor pro pochybnosti o přijatých závěrech. 26. Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí je prosté vytýkaných vad a současně jsou závěry učiněné žalovaným správné, přezkoumatelné a rozhodnutí nenese žádné známky svévole žalovaného. Žalovaný tedy zcela v souladu se zákonem o azylu neudělil žalobci mezinárodní ochranu v žádné z jejích forem. Veškeré úvahy žalovaného v tomto směru shledal soud přezkoumatelnými. Současně si pro své závěry žalovaný obstaral dostatek relevantních, objektivních a aktuálních podkladů, a proto soud žalobu jako nedůvodnou v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. VI. Náklady řízení 27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., kdy by na náhradu nákladů řízení měl právo žalovaný, jenž měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu, proto nebyla náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení přiznána.   Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.   Plzeň 17. října 2024     Mgr. Jaroslava Křivánková v.r. samosoudkyně         Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.