č. j. 63 Az 2/2024 - 38 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Szalonnásem v právní věci   žalobce:   V. T. N., narozen dne X, státní příslušnost: X, t. č. v ZZC Balková, Balková 1, 331 65  Tis u Blatna,  proti   žalovanému:   Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2024, č. j. OAM-1714/BA-BA07-HA13-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění: Předmět řízení 1. Žalobce brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2024, č. j. OAM-1714/BA-BA07-HA13-2023, jímž žalovaný rozhodl o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že tato žádost je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), a že se řízení o ní dle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavuje. Žalovaný vyšel z toho, že žalobce podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, přičemž do ní však nepojal žádnou novou skutečnost, která by odůvodňovala opětovné vedení správního řízení a opětovné hodnocení důvodů odchodu žalobce z vlasti a jeho obav z návratu do ní. Žalovaný totiž zjistil, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla žalobcem znovu založena na tvrzení o existenci dluhu, jakkoli tentokrát však nikoli vůči bance ale vůči tzv. černé společnosti.   Obsah žaloby 2. Žalobce v žalobě uvedl, že o udělení mezinárodní ochrany požádal především proto, že má důvodné obavy o své zdraví a bezpečnost, jelikož v případě návratu do Vietnamu nebude schopen sehnat zaměstnání tak rychle, aby se dokázal vyhnout krutým trestům ze strany svých věřitelů za nesplácení svých dluhů. Vietnamské orgány neposkytují nezaměstnaným podporu, žalobce bude odkázán na solidaritu spoluobčanů, což však není žádná záruka, že žalobce bude mít alespoň takovou životní úroveň, která mu i jeho rodině umožní alespoň přežívat bez újmy na zdraví. Ve Vietnamu si žalobce půjčil peníze od lichvářů, kteří si naúčtovali obrovské úroky. Splacení celého obnosu je pro žalobce nemožné. Věřitelé mu již několikrát pro případ neuhrazení dluhu vyhrožovali smrtí. Měl-li by se vrátit do Vietnamu, hrozí mu tak bezprostřední újma na životě a zdraví, protože věřitelé budou svou pohledávku vymáhat násilnou cestou, která je daleko za hranicí zákonnosti. Žalobce se nachází na hranici chudoby, proto hledal možnosti, jak svůj dluh splatit, přičemž řešení spatřoval ve vycestování ze země původu za cílem získat finanční prostředky. Sháněl proto i práci v České republice. Je vděčný, že na jejím území může být, protože je zde integrovaná početná vietnamská komunita, což mu usnadňuje shánění životních příležitostí. Česká republika mu je blízká a nepřeje si nic jiného, než zde pobývat a legálně vydělávat finanční prostředky pro obživu svou a své rodiny a na splácení dluhů, aby předešel násilným vymahačským praktikám. Proto podal žádost o mezinárodní ochranu, kterou považuje za důvodnou. 3. I pokud žalovaný neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 zákona o azylu, měl se důkladněji zabývat udělením humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu, protože je žalobce přesvědčen, že v jeho případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro udělení této formy mezinárodní ochrany. Bylo by zcela nehumánní nuceně jej vracet do Vietnamu. 4. Nad rámec uvedeného je žalobce přesvědčen, že v jeho případě je přinejmenším dán důvod pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Je tu totiž dána důvodná obava, že pokud by se vrátil do země původu, tak by mu hrozilo skutečné nebezpečí závažné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, konkrétně kruté, nelidské a ponižující zacházení, přičemž ze strany vietnamských státních orgánů nepřichází efektivní využití ochrany v úvahu, protože ty nechávají občany bez zaměstnání a dlužníky tzv. černých společností odkázané na sebe. To může v krajním případě představovat fakticky rozsudek smrti.   Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil. Při rozhodování vzal v úvahu skutečnosti, které žalobce tvrdil, shromáždil k nim relevantní a aktuální informace o situaci v zemi původu. Rovněž vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci a má za to, že přijaté řešení odpovídá konkrétním okolnostem daného případu a je patřičným způsobem odůvodněno – dle žalovaného tedy přijaté rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nepřípustnosti žádosti dle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu odpovídá zjištěnému stavu věci a je zákonné. 6. Žalovaný setrval na tom, že žalobce ve své aktuální žádosti neuvedl žádné skutečnosti, které by bylo možné posuzovat jako nové ve smyslu zákona o azylu a kterými by se měl správní orgán znovu meritorně zabývat. Pokud tedy jde o samotnou právní kvalifikaci případu žalobce, i zde má žalovaný za to, že nevybočil z mezí zákonného ustanovení § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, když tuto druhou žádost posoudil jako nepřípustnou se závěrem, že nenalezl žádné nové skutečnosti, které žalobce bez vlastního zavinění nemohl sdělit v průběhu předchozího řízení, a které by vyžadovaly opakované posouzení. V podrobnostech odkazuje na vydané správní rozhodnutí, s nímž se plně ztotožňuje. „Institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele, a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení. Zpravidla se přitom bude jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo v důsledku plynutí času. Jako takové lze připomenout např. změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele.“ (z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2014, č. j. 1 Az 22/2014 – 33). V podrobnostech pak odkazuje na stranu 2 - 3 napadeného správního rozhodnutí, kde správní orgán pečlivě vyhodnotil důvody uvedené u aktuálně podané opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany dle § 11a odst. 1 písm. a) i b) zákona o azylu. 7. Účelem udělení mezinárodní ochrany není řešení finanční situace žalobce. Správní orgán tuto žádost považuje za naprosto účelovou. Výše uvedené důvody vedou žalovaného k přesvědčení, že žalobce se snaží na území České republiky legalizovat svůj pobyt. Na otázku, jaké jsou důvody, proč žádáte o mezinárodní ochranu nyní, jmenovaný řekl: „Jsem ve Vietnamu zadlužený u černé společnosti ve Vietnamu. Půjčil jsem si od nich peníze.“. Žalovaný v prvé řadě konstatuje, že výčet důvodů pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu je taxativní, což znamená, že pro jiné azyl nelze udělit. Azyl je zcela výjimečným institutem, jehož účelem rozhodně není řešení situace osob, které jsou zasaženy nepříznivou ekonomickou situací ve své zemi nebo kterým se nedaří nalézt si ve své vlasti zaměstnání. Žalovaný připouští, že možnosti uplatnění na trhu práce jsou v ČR v porovnání s Vietnamem zřejmě rozsáhlejší, avšak tato skutečnost nemůže být bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný rovněž podotýká, že žadatel je dospělým, svéprávným jedincem, který nedoložil, že by jeho pracovní způsobilost byla jakýmkoliv způsobem omezena. V případě, že by měl žadatel zájem pracovat na území ČR, odkazuje jej žalovaný na zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, jehož prostřednictvím si žadatel může zajistit na území ČR legální pobyt a následně i povolení k výdělečné činnosti. Žalovaný odkazuje na rozsudek NSS ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004-94, ve kterém mj. konstatoval: „Azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Je patrné, že zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na „složitost mechanizmů“, které tento upravuje.“. 8. K obavě žalobce z vyhrožování soukromými osobami žalovaný konstatuje, že žalobce jako občan Vietnamu se může v případě problémů obrátit na kompetentní orgány země svého původu a využít dostupné vnitrostátní prostředky. Pokud by státní orgány země původu nebyly schopné nebo ochotné žalobci odpovídající pomoc poskytnout, tuto skutečnost by bylo možné považovat za azylově relevantní. V této souvislosti žalovaný odkazuje na rozsudek NSS č. j. 4 Azs 185/2004 ze dne 13. 9. 2004, ve kterém je uvedeno: „Za pronásledování by mohlo být v souvislosti s ohrožením soukromými osobami pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před tímto ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu.“.   Posouzení věci 9. Soud ve věci rozhodl bez jednání. Žalovaný s rozhodnutím ve věci bez jednání výslovně souhlasila, žalobce se na výzvu soudu, zda s rozhodnutím věci bez jednání souhlasí, nevyjádřil ani ve stanovené lhůtě, ani až do dne vyhlášení tohoto rozsudku. Proto se má v souladu s § 51 odst. 1 věta druhá s. ř. s. za to, že s rozhodnutím věci bez jednání rovněž souhlasí. 10. Žaloba je nedůvodná. 11. Ze správního spisu soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 13. 3. 2018, č. j. OAM-36/LE-LE-LE05-LE28-2018, rozhodl žalovaný o žalobcově v pořadí prvé žádosti o mezinárodní ochranu (ze dne 28. 2. 2018) tak, že se mu mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu neuděluje. Z citovaného rozhodnutí, stejně jako z protokolu o poskytnutí údajů ze dne 7. 3. 2018 a protokolu o pohovoru z téhož dne, jež jsou rovněž založeny ve správním spise, vyplývá, že žalobce v roce 2018 svou žádost odůvodnil poukazem na své dluhy. Ve Vietnamu je těžký život a nejsou tam pracovní příležitosti. Proto již v roce 2006 odjel pracovat do ČR. V letech 2010 – 2013 pobýval v Německu, kde v roce 2012 (ve skutečnosti v dubnu 2009, pozn. soudu) také žádal o mezinárodní ochranu, avšak neúspěšně. Od roku 2013 je zpět v ČR. Dluhy mu vznikly v době krize kolem roku 2008 jak v ČR, tak ve Vietnamu. Obává se, že ti lidé, od kterých si půjčil, by ho mohli zabít, pokud by nesplácel. Chtěl by v ČR zůstat, aby tu mohl žít a pracovat. Ve Vietnamu má manželku a tři děti. Žalovaný uzavřel, že důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha o legalizaci pobytu v ČR, a provedl hodnocení možnosti subsumovat žalobcem tvrzené důvody pro podání žádosti pod jednotlivé důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Dospěl však k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení žádné z forem mezinárodní ochrany, a proto ji žalobci neudělil. 12. Dne 19. 12. 2023 podal žalobce opakovanou žádost o mezinárodní ochranu. V protokolu o poskytnutí údajů k této žádosti žalobce mj. uvedl, že do ČR přicestoval tak, že v prosinci 2016 odletěl z Vietnamu do Ruska na turistické vízum, pak „ve stejné době“ jel taxíkem přes Ukrajinu do ČR, kam přijel v prosinci 2017 a následně požádal o prvou žádost o azyl. Je si vědom, že v ČR již žádost o mezinárodní ochranu podával, ale neví, kdy se tak stalo. Ve Vietnamu je zadlužený u černé společnosti, to však v minulé žádosti neuvedl. Ve Vietnamu má manželku a tři děti. Data jejich narození však uvedl oproti své první žádosti jinak (nyní tvrdí roky 2007, 2011 a 2014, dříve uváděl 1996, 1998 a 2008). Na upozornění žalovaného, že to není pravda, protože stejné údaje uváděl již minule, odvětil žalobce, že si to nepamatuje, uváděl, že nemá ve Vietnamu kde bydlet, protože manželka utekla s dětmi na jih Vietnamu. 13. Podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu: „Žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1.“ 14. Dle § 11a odst. 1 zákona o azylu: „Podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.“ 15. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu: „Řízení se dále zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.“ 16. Soud z obsahu správního spisu ověřil, že právní kvalifikace, kterou žalovaný zhodnotil žalobcovu opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, je přiléhavá. Není sporu o tom, že žalobce podal na území ČR již v pořadí druhou žádost o mezinárodní ochranu, ani o tom, že důvody, o které se tato žádost opírá, jsou shodné s těmi, které žalobce uváděl na podporu své první žádosti o mezinárodní ochranu v roce 2018, tj. obava z postupu soukromých věřitelů, u nichž má žalobce ve Vietnamu vysoký dluh. Tímto důvodem pro udělení mezinárodní ochrany se žalovaný již důkladně zabýval v průběhu správního řízení o minulé žalobcově žádosti o mezinárodní ochranu v roce 2018. Je přitom třeba připomenout, že žalovaným tehdy vydané rozhodnutí ze dne 13. 3. 2018, č. j. OAM-36/LE-LE-LE05-LE28-2018, kterým žalobci tehdy nebyla mezinárodní ochrana udělena, obstálo i v soudním přezkumu. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 6. 2018, č. j. 60 Az 31/2018-43, byla zamítnuta žalobcova žaloba tomuto rozhodnutí směřující; kasační stížnost, kterou se žalobce domáhal zrušení citovaného rozsudku, pak NSS odmítl svým usnesením ze dne 19. 12. 2018, č. j. 1 Azs 274/2018-27. Již tehdy oba soudy dospěly k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, které sám spatřuje v pronásledování, které mu hrozí od nestátního subjektu a které byly vymezeny i v judikatuře správních soudů (např. rozsudky NSS ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2007-57, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS, nebo rozsudek č. j. 5 Azs 50/2008-62). 17. Opakovaná žádost o mezinárodní ochranu, kterou žalobce podal nyní, však neobsahuje žádná nová tvrzení. I ona se totiž opírá o tvrzené nebezpečí hrozící žalobci ze strany tzv. černých společností, což mají být právě ony společnosti, od nichž si žalobce půjčil peníze, které dosud nesplatil. Žalobce pak nijak nezpochybnil závěr žalovaného, podle něhož ve Vietnamu nedošlo v mezidobí od posouzení jeho předchozí žádosti o mezinárodní ochranu k žádné změně, která by mohla představovat novou skutečnost ve smyslu § 11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, nebo by svědčila o tom, že by žalobce mohl být vystaven pronásledování z důvodů dle § 12 zákona o azylu, případně že by mu hrozila vážná újma dle § 14a zákona o azylu. Tyto závěry pak dovozuje žalovaný především z aktuální informace odboru azylové a migrační politiky ze dne 14. 6. 2023. 18. Za takové situace je nutno uzavřít, že žalovaný postupoval správně, když žalobcovu opakovanou žádost o mezinárodní ochranu vyhodnotil jako nepřípustnou podle hledisek upravených v § 11a odst. 1 zákona o azylu. Proto ani neexistoval procesní prostor pro další (opakované) zvažování udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Není přitom ani zřejmé, proč si žalobce myslí, že mu ve Vietnamu hrozí kruté, nelidské a ponižující zacházení dle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, když názor, podle něhož státní orgány ponechávají občany bez zaměstnání a dlužníky tzv. černých společností odkázané na sebe, je v rozporu s vyjádřením jeho samotného v řízení o jeho první žádosti o mezinárodní ochranu. Tehdy žalobce sdělil, že má možnost se společnostmi, jimž dluží peníze, jednat a diskutovat, má možnost hradit svůj dluh ve splátkách, nemusí vše uhradit najednou. Pokud by se cítil věřiteli ohrožen, má možnost se obrátit na policii, ale obavy o svou bezpečnost označil výslovně jen za svou domněnku, nic se ve skutečnosti stát nemusí. Tyto názory samotného žalobce jsou pak potvrzovány i obsahem informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 28. 2. 2023, č. j. 103347/2023-MZV/LPTP, která je založena ve správním spise, a z níž plyne, že vietnamskými orgány jsou případné lichevní půjčky poskytované mimo rámec bankovních a nebankovních institucí považovány za nežádoucí. Občané mohou proti podmínkám smluv o takových půjčkách brojit jak v rámci civilního soudního řízení, tak v řízení trestním. Oběť trestného činu lichvy přitom postihována není.   Závěr a náklady řízení 19. Soud dospěl závěru, že žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, není důvodná, výrokem I. ji proto zamítl. 20. Výrokem II. tohoto rozsudku pak soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování o nákladech řízení se soud vyšel z § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož: „Nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů.“ Účastníkem, který měl ve věci plný procesní úspěch, je žalovaný, neboť žaloba byla soudem zamítnuta. Žalovaný je nicméně správním orgánem, který podle příslušné judikatury Nejvyššího správního soudu nemá právo na náhradu těch nákladů, které nepřevyšují náklady spojené s výkonem jeho běžné úřední činnosti. Soud nezjistil, že by nějaké takové náklady žalovaný v souvislosti s probíhajícím řízení vynaložil, žalovaný navíc své právo na náhradu nákladů řízení neuplatnil. Proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno, který o kasační stížnosti rozhoduje. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.  Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. (§ 12 odst. 1, § 102, § 104a, § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).  Plzeň 15. dubna 2024   JUDr. Ondřej Szalonnás v.r. samosoudce         Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.