č. j. 68 A 6/2024 - 27      USNESENÍ Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Alešem Smetankou ve věci žalobce: H. B., narozen dne X, státní příslušník X v ČR bytem R. zastoupen JUDr. Matějem Šedivým, advokátem sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha 1 proti   žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 6. 2024, č. j. MV-81344-5/SO-2024, takto: Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě se zamítá. Odůvodnění: 1. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 8. 4. 2024, č. j. OAM-15103-18/ZR-2023 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), zrušilo žalobci platnost povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a podle § 77 odst. 3 téhož zákona stanovilo žalobci lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k vycestování z území ČR, neboť žalobce pobýval mimo území ČR po dobu delší než 6 let. Žalobcovo odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí zamítla žalovaná shora uvedeným napadeným rozhodnutí. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, s níž spojil návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. 2. Žalobce žalobu podal k Městskému soudu v Praze dne 23. 7. 2024. Usnesením ze dne 7. 8. 2024, č. j. 16 A 31/2024-19, postoupil Městský soud v Praze žalobu zdejšímu soudu z důvodu své místní nepříslušnosti. Zdejší soud obdržel žalobu a soudní spis dne 14. 8. 2024. O žalobcovu návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě zdejší soud rozhodl bez zbytečného odkladu po obdržení soudního spisu. 3. Žalobce ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě tvrdil, že by bylo záhodno umožnit mu pobyt na území ČR do vydání rozsudku, neboť byl postupem žalované poškozen a očekává procesní úspěch podané žaloby. Žalobce v ČR pobývá již více než rok, plní účel pobytu a nijak nezatěžuje sociální systém, splňuje rovněž podmínku trestní zachovalosti. Přiznáním odkladného účinku tak nevznikne žádná škoda veřejnému zájmu. 4. Podle žalované byla návrhová tvrzení příliš obecná, než aby mohla odůvodnit přiznání odkladného účinku žalobě. Případný úspěch žalobcovy žaloby nelze předjímat. Plnění účelu pobytu, nezatěžování sociálního systému a trestní zachovalost nejsou mimořádné skutečnosti, které by měly odůvodnit přiznání odkladného účinku žalobě. 5. Podle § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. 6. Z citovaného zákonného ustanovení plynou dvě hmotněprávní podmínky přiznání odkladného účinku žalobě, a sice (i) že právní následky napadeného rozhodnutí by znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a (ii) že přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. 7. Smyslem přiznání odkladného účinku žaloby není oddálení účinku pravomocného rozhodnutí správního orgánu. Jedná se o zvláštní nástroj, který má zabránit situaci, kdy by v důsledku okamžitého výkonu pravomocného rozhodnutí správního orgánu došlo ke zcela konkrétní, závažné a nevratné újmě. Poskytnutí odkladného účinku se tedy vyznačuje svým mimořádným charakterem. Soud totiž přiznáním odkladného účinku ještě před rozhodnutím ve věci samé prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí správního orgánu. Proto je třeba k užívání tohoto nástroje přistupovat velmi zdrženlivě (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 Afs 261/2018-28). Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby soud nerozhoduje tak, že by předjímal rozhodnutí ve věci samé, ale zjišťuje existenci zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku žaloby uvedených v § 73 odst. 2 s. ř. s. 8. Ve vztahu k prvé podmínce v obecné rovině platí, že je na žalobci, aby ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku specifikoval, v čem má jemu hrozící újma spočívat, a aby tvrzené skutečnosti náležitě doložil, příp. alespoň věrohodně osvědčil. Jen tak může soud posoudit, zda neprodleným výkonem nebo jinými právními následky správního rozhodnutí může žalobci skutečně vzniknout nepoměrně větší újma, resp. újma těžko nahraditelná či kompenzovatelná. 9. V usnesení ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS, rozšířený senát Nejvyššího správního soud vyložil, že § 73 odst. 2 s. ř. s. zavazuje soud v každém řešeném případě vzít v úvahu všechny pro věc významné okolnosti: „Zákonodárce záměrně koncipoval odkladný účinek jako normu, při jejíž aplikaci musí soud vždy zvážit všechny individuální okolnosti sporné věci. (…) Nelze soudním výkladem nastavit podmínky přiznání odkladného účinku tak, že je v podstatě splní každý cizinec, kterému hrozí povinnost opustit území státu. Jak správně uvádí usnesení ze dne 6. 1. 2016, čj. 2 Azs 271/2015-32, v bodě 7, takový přístup by „vedl k paušálnímu přiznávání odkladného účinku všem kasačním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím, se kterými je spojena povinnost vycestovat z území České republiky, čímž by byla zcela popřena výjimečná povaha institutu odkladného účinku, jakož i záměr zákonodárce nepřiznat kasačním stížnostem brojícím proti takovému typu správních rozhodnutí odkladný účinek automaticky, tedy přímo ze zákona“.“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dodal, že „[…] i zájem na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti nepochybně může být (dle okolností) důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nemělo by tomu tak být ovšem automaticky bez dalšího, ale obvykle jen ve spojení s dalšími důvody (např. týkajícími se rodinného či soukromého života stěžovatele), nebo v návaznosti na individuální okolnosti a specifika soudního řízení v dané věci. Všechny tyto individuální okolnosti by však měly jasně a konkrétně plynout ze stěžovatelem osvědčených tvrzení. Soud zde vždy poměřuje újmu, která hrozí stěžovateli, a újmu, která přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, stejně jako možný rozpor přiznání odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem (…)“. Dále rozšířený senát Nejvyššího správního soudu uvedl, že „[č]istě jazykový výklad § 73 odst. 2 s. ř. s. by mohl svádět k závěru, že při rozhodování o tom, zda odkladný účinek přiznat, anebo nikoli, se poměřuje pouze a jen vzájemný poměr újmy žadatele o jeho přiznání a újmy jiných osob. V tomto smyslu by tedy i vcelku nepatrná újma žadatele mohla být důvodem přiznání odkladného účinku, byla-li by újma ostatních osob ještě mnohem „nepatrnější“. Takový mechanický výklad však opomíjí základní znak odkladného účinku, a sice že jde o institut výjimečný, který nemá být v řízeních před správními soudy pravidlem. A měl-li by pravidlem být, nestanovil by zákonodárce jako základní pravidlo, že kasační stížnost odkladný účinek nemá. Pojetí odkladného účinku jako výjimky z pravidla tedy znamená, že újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že kasační stížnost odkladný účinek nemá mít, nebylo výjimečně uplatněno (usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, čj. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS, bod 25)“. 10. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu též vyplývá, že žalobce je pro úspěšnost svého návrhu povinen tvrdit včas, úplně a konkrétně rozhodné skutečnosti o vzniku nenahraditelné újmy. Z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2020, č. j. 8 As 203/2020-78, vyplývá, že „[n]ávrh na přiznání odkladného účinku musí být dostatečně individualizován a osvědčen, protože je to stěžovatel, který je povinen tvrdit a osvědčit první z předpokladů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, tj. že výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro něj znamenaly újmu, přičemž hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická a bagatelní (viz usnesení ze 3. 10. 2017, čj. 9 Afs 275/2017-20). (…) skutečnosti, z nichž je hrozící újma dovozována, se musí týkat zejména bezprostřední budoucnosti (…).“ K závažnosti hrozící újmy pak v usnesení ze dne 23. 2. 2012, č. j. 1 As 17/2012-30, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[d]ůvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou vždy individuální, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel. Stěžovatel musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí, z jakých konkrétních okolností to vyvozuje a uvést její intenzitu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit tomu, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická a bagatelní.“ 11. Naopak tvrdit a osvědčovat rozpor přiznání odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem, popř. i újmu, jež by měla vzniknout jiným osobám, je úkolem žalovaného. Soud přitom není oprávněn (tím spíše není povinen) zjišťovat splnění uvedených podmínek z úřední povinnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2017, č. j. 2 Azs 163/2017-20). 12. K citované judikatuře soud doplňuje, že, byť byly uvedené závěry vysloveny Nejvyšším správním soudem v souvislosti s posouzením návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, dozajista se mutatis mutandis uplatní i pro případy posuzování návrhů na přiznání odkladného účinku žalobě. 13. Žalobce nekonkretizoval, jaká závažná újma mu právními účinky napadeného rozhodnutí bezprostředně hrozí. Nepoukázal na žádné individuální, specifické a mimořádné okolnosti svého života, které by mohly odůvodnit přiznání odkladného účinku žalobě. Z žalobcových tvrzení neplyne, jaká konkrétní závažná újma by mu měla hrozit tím, že mu byla zrušena platnost povolení k trvalému pobytu v ČR a stanovena lhůta 30 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí k vycestování z území ČR, nadto v případě, kdy žalobci není napadeným rozhodnutím uložena definitivní povinnost opustit území ČR (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2021, č. j. 8 Azs 303/2019-49, č. 4281/2022 Sb. NSS). 14. Žalobce nežil na území ČR déle než 6 let. Z napadeného rozhodnutí soud zjistil, že se žalobce v domovské zemi oženil a narodili se mu synové. Žalobce ale netvrdil, že by s ním jeho manželka a synové žili v ČR. Samotná skutečnost, že žalobce v ČR žije déle než 1 rok, nemohla založit důvodnost žalobcova návrhu, neboť na ní není nic mimořádného a svědčí pouze o kvantitě žalobcova pobytu v ČR, nevypovídá však vůbec nic o jeho kvalitě. Mimoběžnými byla žalobcova tvrzení, že plní účel pobytu, nijak nezatěžuje sociální systém a splňuje podmínku trestní zachovalosti, neboť se nevztahovala k újmě žalobci hrozící právními účinky napadeného rozhodnutí. Navíc na tom, že žalobce plní účel pobytu, nezatěžuje sociální systém a nepáchá trestnou činnost, není nic mimořádného, naopak se jedná o běžný způsob života, který lze požadovat po každém, kdo na území ČR žije. 15. Rovněž mimoběžným s podmínkami pro přiznání odkladného účinku žalobě bylo žalobcovo tvrzení o předpokládaném procesním úspěchu jeho žaloby. Z tohoto tvrzení totiž nijak nevyplývala újma, která by žalobci právními účinky napadeného rozhodnutí měla hrozit. Při posouzení žalobcova návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud zároveň nemohl hodnotit žalobcovu žalobu věcně (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2019, č. j. 3 As 184/2019-91), nelze proto předjímat její procesní osud. 16. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že žalobce netvrdil, že by mu právními účinky napadeného rozhodnutí bezprostředně hrozila závažná újma. Nesplnění této první ze dvou výše uvedených podmínek pro přiznání odkladného účinku žalobě je plně dostačující pro to, aby soud odkladný účinek podané žalobě nepřiznal. Soud již proto nepřistupoval k posouzení otázky, zda by byla naplněna i druhá z podmínek, tedy zda by přiznání odkladného účinku nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. 17. Lze tedy uzavřít, že žalobce netvrdil, že by mu výkonem nebo jinými právními následky napadeného rozhodnutí hrozila závažná a reálná újma, a proto soudu nezbylo, než výrokem I. tohoto usnesení návrh na přiznání odkladného účinku žalobě podle § 73 odst. 2 s. ř. s. a contrario zamítnout. 18. Soud na tomto místě zdůrazňuje, že nepřiznáním odkladného účinku v žádném případě nepředjímá své meritorní posouzení žaloby, ve kterém se bude zabývat přezkoumáním zákonnosti napadeného rozhodnutí. V této fázi řízení se soud zabýval pouze otázkou naplnění podmínek na přiznání odkladného účinku žalobě podle § 73 odst. 2 s. ř. s. 19. O nákladech řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku soud nerozhodoval, když bude postupovat analogicky podle § 145 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 64 s. ř. s. a o případných nákladech vzniklých v této souvislosti rozhodne v rozhodnutí o věci samé. Poučení: Proti tomuto usnesení je kasační stížnost nepřípustná [§ 104 odst. 3 písm. c) s. ř. s.]. Plzeň 22. srpna 2024 Mgr. Aleš Smetanka v.r. samosoudce   Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.