Fyzická osoba, která byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí před 1.1.1992 vzniklo právo osobního užívání pozemku, mohla - vzhledem k důsledkům ustanovení § 872 odst. 1 občanského zákoníku, spočívajícím v transformaci práva osobního užívání pozemku na právo vlastnické . vydržet vlastnické právo k tomuto pozemku, jestliže se jednalo o oprávněnou držbu pozemku ( nikoliv pouze o detenci) a uplynula desetiletá lhůta, jejíž běh započal dnem 1.1.1992.

Okresní soud v T. rozhodl v právní věci žalobců , obou zastoupených advokátem v T. , proti žalovanému městu, zastoupenému advokátem v T. , o určení vlastnického práva, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Podanou žalobou se žalobci domáhali vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že do jejich společného jmění patří tam specifikované parcely v k.ú. B., neboť v roce 1970 jim byly tyto parcely přiděleny do osobního užívání, byla s nimi zavřena dohoda o osobním užívání, avšak nebyla provedena její registrace u státního notářství a žalobci pozemky užívali do roku 1993 v domnění, že jsou vlastníky. Vydáním rozhodnutí se domáhali z titulu vydržení vlastnického práva k pozemkům. Naléhavý právní zájem spatřují v potřebě zaznamenat jejich vlastnické právo do katastru nemovitostí, čehož nelze dosáhnout jinak, nežli určovací žalobou. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že podle § 872 odst. 8 obč. zák. je stanoveno, že pro případ, že přede dnem účinnosti novely obč. zák. (1.1.1992) vzniklo občanovi právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku, avšak do 1.1.1992 nedošlo k registraci dohody pravomocným rozhodnutím státního notářství, vzniklo oprávněnému právo na uzavření kupní smlouvy k pozemku, jehož se týkalo rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání a to ve lhůtě do 1.1.1993. Přestože byla ve výše uvedeném smyslu uzavřena kupní smlouva mezi žalobci a žalovaným po uplynutí zákonem stanovené jednoroční lhůty, byl vklad do katastru nemovitostí zamítnut rozhodnutím Katastrálního úřadu v Teplicích z 30.1.1996 z důvodu uplatněného restitučního nároku. Žalobce jako účastník řízení uvedl, požádal o přidělení pozemku, že dne 3.6.1970 bylo vydáno stavební povolení na výstavbu rodinného domu na předmětných parcelách, do trvalého užívání byla stavba uvedena 21.2.1972 a dům žalobci užívají dodnes. Dne 14.9.1993 obdržel dopis, kterým se žalovaný omluvil za nedbalost bývalého stavebního úřadu. Žalobce dal novou žádost o přidělení pozemku, došlo k uzavření smlouvy o koupi pozemků. Později zjistil, že jako vlastník je zapsána jiná osoba. Z rozhodnutí ze dne 7.4.1970 bylo zjištěno, že žalobcům byla přidělena do osobního užívání pozemková parcela o výměře 988 m2. Z dohody ze dne 18.5.1970 vyplývá, že byla mezi MěNV v B. a žalobci uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání téhož pozemku. Z rozhodnutí ze dne 3.6.1970 a 21.2.1972 vyplývá, že MěNV v B. žalobcům povolil provedení stavby rodinného domu v ulici v B. na uvedeném pozemku a její uvedení do trvalého užívání. Rozhodnutím MěNV v B. z 30.4.1973 bylo žalobcům poskytnuto osvobození od daně domovní do 31.12.1985. Z přiznání k domovní dani a složenek vyplývá, že žalobce platil domovní daň za budovu v B. a za zastavěnou plochu 113 m2. Z výpisů z katastru nemovitostí bylo zjištěno, že dům žalobců je postaven na parcele ve vlastnictví žalovaného a další předmětná parcela je ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření žalovaného. Soud shledal naléhavý právní zájem uvedený žalobci odůvodněným. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. V roce 1970 bylo tehdejším ONV v T.vydáno rozhodnutí o přidělení parcely do osobního užívání žalobcům. V témž roce byla podepsána mezi tehdejším MNV B. a žalobci dohoda o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku. Tato dohoda nebyla zaregistrována příslušným státním notářstvím. Žalobci pozemky užívali, vystavěli na nich rodinný dům, ze kterého platili domovní daň. Domovní daň také platili ze zastaveěné plochy. V roce 1993 žalobci zjistili, že nejsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle § 872 odst. 1 věty prvé obč. zák. právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby. Podle § 205 odst. 1, odst. 2 obč. zák. účinného ke dni 31.12.1991 rozhodnutím o přidělení pozemku do osobního užívání vznikne občanovi právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku. rozhodnutí vydává okresní národní výbor. Na podkladě přidělení pozemku do osobního užívání anebo na základě toho, že občanovi vzniklo právo na uzavření dohody o osobním užívání podle ustanovení § 135a odst. 2, uzavře dohodu o zřízení práva osobního užívání s občanem národní výbor nebo organizace, které mají pozemek ve správě, nebo organizace, která je vlastníkem pozemku. Dohoda musí mít písemnou formu, je k ní třeba registrace státním notářsvím. Právo osobního užívání pozemku vznikne registrací dohody u státního notářství. Podle § 2 odst. 1, odst. 2 zák.č. 143/1961 Sb., o domovní dani, domovní dani podléhají budovy zřízené k trvalým účelům. s výjimkou budov, které jsou v socialistickém vlastnictví. Spolu s budovami podléhá dani plocha jimi zastavěná a nádvoří. Podle § 3 odst. 1 věty prvé téhož zákona daň platí vlastník budovy. Ve vztahu k prvé parcele soud žalobu zamítl pro nedostatek pasivní legitimace, neboť jejím vlastníkem je Česká republika, což vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí jako veřejné listiny, kterou soud hodnotil ve smyslu § 134 o.s.ř. Ve vztahu k druhé parcele soud žalobu zamítl proto, že žalobci do konce roku 1991 byli přesvědčeni, že jsou osobními uživateli této parcely (aniž právo osobního užívání vzniklo, neboť dohoda o zřízení tohoto práva nebyla zaregistrována státním notářstvím), avšak ze stejného důvodu se nemohli domnívat, že jsou jejími vlastníky, tedy nebyli oprávěnými držiteli, neboť pozemek nedrželi v dobré víře, že jej vlastní. Domovní daň za zastavěnou plochu žalobci platili jako vlastníci stavby na ní stojící a nikoli jako vlastníci zastavěné plochy. Své vlastnické právo mohli dovozovat podle § 872 odst. 1 obč. zák, a proto má soud za to, že žalobci byli v dobré víře, že právo osobního užívání se dnem 1.1.1992 změnilo na právo vlastnické. tímto dnem začala běžet desetiletá vydržecí lhůta, její běh však skončil okamžikem, kdy se žalovaní dozvěděli, že nejsou jako vlastníci zapsáni v Katastru nemovitostí, k čemuž došlo v roce 1993. Vydržení proto nenastalo pro nenaplnění podmínky desetileté oprávěné držby pozemku. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný, který byl v řízení úspěšným a podle výsledku řízení by mu vniklo právo na náhradu nákladů řízení, se tohoto práva vzdal. V T. dne 13.3.2002 předseda senátu 12 Co 253/2002-110 R o z s u d e k jménem republiky Krajský soud v Ú. rozhodl v senátě v právní věci žalobců, zast. advokátem se sídlem v T., proti žalovanému městu, zast. advokátem se sídlem v H., o určení vlastnického práva, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v T.ze dne 13.3.2002, č.j. 18 C 37/96-95, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e v tom znění, že se z a m í t á žaloba na určení, že vlastníkem pozemkových parcel k.ú. B. jsou žalobci. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na určení, že vlastníkem tam uvedených parcel k.ú. B. jsou žalobci. Zároveň žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Takto rozhodl poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 2.11.2000, č.j. 18 C 37/96-55 usnesením krajského soudu ze dne 17.9.2001, č.j. 11 Co 124/2001-70 zrušen a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Při svém rozhodování vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobcům byla přidělena do osobního užívání pozemková parcela o výměře 988 m2, a to rozhodnutím tehdejšího ONV v T. ze dne 7.4.1970. Dne 18.5.1970 byla mezi MěNV v B. a žalobci uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání téhož pozemku, tato dohoda byla zaregistrována příslušným státním notářstvím. Pozemek byl později přečíslován. Žalobci pozemnky užívali, vystavěli na nich rodinný dům. V roce 1993 zjistili, že nejsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci. Dům žalobců je postaven na parcele, která je ve vlastnictví žalovaného. Druhá parcela je ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření žalovaného. Dospěl k závěru, že ohledně druhé parcely není žalovaný pasivně legitimován, neboť jejím vlastníkem je Česká republika. Ohledně prvé parcely dospěl k závěru, že podmínky vydržení nenastaly, neboť nebyla naplněna desetiletá oprávněná držba pozemku. Žalobci do konce roku 1991 byli přesvědčeni, že jsou osobními uživateli této parcely (aniž právo osobního užívání vzniklo, neboť dohoda o zřízení tohoto práva nebyla státním notářstvím zargistrována), ze stejného důvodu se proto nemohli domnívat, že jsou jejími vlastníky a nebyli tedy oprávněnými držiteli, neboť pozemek nedrželi v dobré víře, že jej vlastní. Vlastnické právo mohli dovozovat podle § 872 odst. 1 obč. zák., tedy až do 1.1.1992, tímto dnem jim začala běžet desetiletá vydržecí doba, její běh skončil okamžikem, kdy se žalovaní dozvěděli, že jako vlastníci nejsou zapsáni v katastru nemovitostí, k čemuž došlo v roce 1993. Stejné podmínky by pak vedly k zamítnutí žaloby ohledně prvé parcely, pokud by jejím vlastníkem byl žalovaný. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že v řízení úspěšný žalovaný se tohoto práva vzdal. Ve včas podaném odvolání žalobci namítali, že prokázali, že v roce 1970 na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání uzavřeli dohodu o osobním užívání pozemkových parcel. Bez jejich zavinění však nebyla registrována a její právní účinky nenastaly. Nelze souhlasit s tím, že u žalobců je nedostatek dobré víry s ohledem na režim užívání pozemku platných v té době. Zákon nerozlišuje dobrou víru na domnělém vlastnictví založeném na kupní smlouvě nebo dohodě o osobním užívání. Podmínkou je, aby oprávněný držitel byl přesvědčen o tom, že je vlastníkem předmětné věci. V době před 1.1.1992 se sice stavební pozemky přidělovaly do osobního užívání, což právně nebylo totožné s vlastníkem, šlo však o právní rozlišení, které nemělo pro většinu občanů význam, nebo ti dohodu o zřízení práva osobního užívání považovali za nabývací titul. Změna, která pak byla provedena ust. § 872 odst. 1 obč. zák. svědčí o tom, že právní institut práva osobního užívání byl vlastně jinou formou vlastnictví. Žalobci užívali předmětný pozemek v dobré víře, lze na ni usuzovat ze všech okolností, za nichž se tento stav projevuje. Pokud jde o parcelu v evidenci nemovitostí u katastrálního úřadu zapsanou jako vlastnictí České republiky, tento zápis neodpovídá skutečnosti. Dvě nynější pozemkové parcely vznikly rozdělením pozemku původně ve vlastnictví státu. V případě jedné parcely požádalo město o zápis na LV podle zák.č. 172/1991 Sb., o převodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, u druhé parcely tak neučinilo. Žalobci jsou přesvsědčeni, že i druhá parcela je rovněž podle zák.č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví žalovaného, avšak pouze nebyl proveden administrativní pořádek, na který však navrhovatelé nemají vliv. Navrhovali proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání polemizoval s odvolacími důvody. Poukazoval na to, že užívací právo je jednou ze součástí vlastnického práva a jedná se spíše "o charakter nájmu na dobu určitou, po kterou bude předmět práva osobního užívání ve vlastnictví státu užívat k zákonem stanovenému účelu". navrhoval proto potvrzení napadeného rozsudku. Odvolací soud napadený rozsudek podle ust. § 212 o.s.ř. přezkoumal spolu s řízením jeho vydání předcházejícím a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud se v posuzované věci ztotožňuje se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci provedeným soudem prvního stupně. V posuzované věci je poté,k co byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 20.12.2001, č.j. 18 C 37/96-75 připuštěna změna žaloby, předmětem řízení požadavek žalobců, aby soud určil, že vlastníky specifikovaných parcel v k.ú. jsou žalobci s tím, že se stali vlastníky parcel na základě vydržení. Především se odvolací soud zabýval otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, který je podle ust. § 80 písm. c) o.s.ř. předpokladem přípustnosti určovací žaloby. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně tuto považuje za splněnou. Naléhavý právní zájem lze spatřovat v tom, že bez požadovaného určení je právní postavení žalobců nejistým, rozsudek soudu o určovací žalobě je postačujícím podkladem pro zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, o což žalobcům nepochybně jde. Pokud jde o skutková zjištění soudu prvního stupně, v tomto směru odvolací soud v zájmu větší stručnosti odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku (ohledně skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně žádný z účastníků námitky nevznesl). Závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného ohledně prvé z parcel je správný. Jako vlastník této parcely je v katastru nemovitostí zapsána Česká republika - právo hospodaření pro žalovaného. Ostatně, i kdyby jako vlastník nebyl zapsán jiný subjekt než žalovaný, stíhal by uvedenou parcelu stejný režim jako druhou parcelu v k.ú., neboť obě parcely byly součástí jedné parcely v k.ú. (takto byla i žalobcům přidělena do osobního užívání). Vzhledem k tomu, že institut vydržení byl do zák.č. 40/1964 Sb. (dále jen občanský zák.) zaveden až novelou provedenou zák.č. 131/1982 Sb. s účinností od 1.4.1983 a že žalobci drží pozemek o výměře 988 m2 od roku 1970, je nutno nabytí vlastnického práva vydržením posuzovat jen z hlediska podmínek v ust. § 135a odst. 1 a 2 obč. zák. ve znění po 1.4.1983. Podle tohoto ustanovení se vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1 obč. zák.) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Předpokladem pro oprávněnost držby (§ 132a obč. zák. ve znění novely provedené zák.č. 131/1982 Sb.) je to, aby ten, kdo s věcí nakládá jako se svou, byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc jako vlastníkovi patří. Viědomost užívání věci z jiného titulu odlišného od práva vlastnického (např. z titulu práva osobního užívání či nájmu), tedy dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi vylučuje. Soud prvního stupně svůj závěr o nedostatku dobré víry založil na tom, že si žalobci museli být vedomi, že nejsou vlastníky pozemku, neboť do roku 1991 byli přesvědčeni, že jsou jejími osobními uživateli (aniž by právo osobního užívání vzniklo). Až dnem 1.1.1992 mohli být v dobré víře, že jsou vlastníky a tímto dnem začala běžet desetiletá vydržecí doba, její běh byl ukončen v roce 1993, kdy se dozvěděli, že nejsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. Jak je již shora uvedeno, držba opírající se o jiný titul než o vlastnické právo není pro nabytí vlastnictví vydržením podstatná. Jesltiže žalobci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim právo osobního užívání pozemku vzniklo, nemění to nic na tom, že chybí dobrá víra ve vztahu k vlastnictví a že tato podmínka vydržení vlastnického práva není splněna. Žalobci pak netvrdí, že by měli jiný důvod k přesvědčení, že se stali vlastníky pozemku, než, že jim svědčilo právo osobního užívání pozemku. Podle právní úpravy účinné do 31.12.1991 vznikalo právo osobního užívání na základě dvou skutečností: Rozhodnutí o přidělení pozemku (vydáno 7.4.1970 finančním odborem ONV v T.), dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku (uzavřená dne 18.5.1970), k níž byla nezbytná registrace státním notářstvím - právo osobního užívání vzniklo až registrací dohody (tato nebyla provedena). Jestliže fyzické osobě svědčilo právo osobního užívání pozemku ke dni 31.12.1991, dnem 1.1.1992 se přeměnilo přímo ex lege na právo vlastnické (§ 872 odst. 1 obč. zák.). V tomto okamžiku došlo současně k zániku práva původního vlastníka nebo jiného subjektu. Přesvědčení, že se stali vlastníky mohli tedy žalobci mít nejdříve od 1.1.1992, od této doby jim mohla začít běžet desetiletá vydržecí doba. Jestliže se v roce 1993 žalobci dozvěděli, že v katastru nemovitostí nejsou jako vlastníci zapsáni, došlo tak k přerušení jejího běhu. Soud prvního stupně proto věc posoudil po právní stránce dobře a odvolací soud jeho rozhodnutí jako věcně správné podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil pouze s tím upřesněním uvedeným ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, úspěšný žalovaný se tohoto nároku vzdal. Proti tomuto rozsudku n e n í odvolání přípustné. Dovolání j e přípustné jen, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek má po právní sránce zásadní význam (§ 237 odst. 1, pím. c) o.s.ř.), a to do dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích k nejvyššímu soudu ČR v Brně. V Ú. dne 14. ledna 2003 předsedkyně senátu