Omluva obžalovaného, i z důvodu pracovní neschopnosti, bez žádosti o odročení hlavního líčení, při splnění podmínek ustanovení § 202 odst. 2 tr.ř., nevylučuje konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti.

U s n e s e n í Krajský soud v Ú. rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 1.7.2003 v trestní věci obžalovaného o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ú. proti rozsudku Okresního soudu v Ú. ze dne 18.7.2002 č.j. 3 T 173/94-107 t a k t o : Podle § 256 tr.ř. se odvolání z a m í t á . O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem uznal Okresní soud v Ú. obžalovaného vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.zák. a odsoudil jej podle § 247 odst. 2 tr.zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Ú. ze dne 22.8.1997 č.j. 4 T 104/97-85, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Obžalovaný se podle výroku napadeného rozsudku dopustil shora uvedeného trestného činu tím, že v přesně nezjištěné době v noci z 22.8.1994 na 23.8.1994 po vypáčení dveří za pomoci krumpáče vnikl do kanceláře v 1. patře domu č. 41 v ulici Masarykova v Ústí nad Labem, odkud ke škodě firmy, která zde v té době prováděla práci, odcizil plastový kufr s vrtačkou a příslušenstvím v celkové hodnotě 87 085,86 Kč, které prodal za částku 5 000,-- Kč a tyto peníze použil pro vlastní potřebu. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ú. v zákonné lhůtě odvolání. V jeho písemném odůvodnění uvedl, že je podává ve prospěch obžalovaného, přičemž podstatou odvolání je námitka o porušení práva obžalovaného na obhajobu. Ze záznamu o účasti na hlavním líčení dne 18.7.2002 plyne, že před zahájením jednání byla čtena omluva obžalovaného, která měla být soudu prvního stupně doručena dne 16.7.2002 s tím, že se k jednání pro nemoc nemůže dostavit. Na to soud prvního stupně vyhlásil usnesení, že v souladu s ustanovením § 202 odst. 2 tr.ř. se hlavní líčení provede v nepřítomnosti obžalovaného. Na základě uvedeného má státní zástupce za to, že hlavní líčení nemělo být konáno v nepřítomnosti obžalovaného, neboť tento se měl řádně omluvit a ze záznamu o hlavním líčení není patrno, že by byly splněny všechny podmínky nutné pro užití ustanovení § 202 tr.ř., čímž bylo porušeno právo obžalovaného na obhajobu, resp. na účast při hlavním líčení. V závěru odvolání proto státní zástupce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející, avšak podané odvolání neshledal důvodným. Řízení, které předcházelo vydání přezkomávaného rozsudku, netrpí procesními vadami či nedostatky a obžalovanému byla zajištěna všechna jeho práva, včetně práva na obhajobu. Odvolací soud zjistil, že obžalovanému bylo dne 29.8.1994 podle § 160 odst. 1 tr.ř. řádně sděleno obvinění a téhož dne byl vyšetřovatelem k věci vyslechnut a zároveň vyrozuměn a možnosti seznámit se dne 17.10.1994 s výsledky vyšetřování, čehož však nevyužil. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že obžalovanému byla dne 18.4.2002 soudem prvního stupně protokolárně předána obžaloba a sdělen mu termín konání hlavního líčení dne 18.7.2002 s tím, že již nebude obesílán. Obžalovaný se však dne 16.7.2002 osobně dostavil do podatelny soudu prvního stupně a předal svoji omluvu z hlavního líčení dne 18.7.2002 s tím, že je po operaci a pohybuje se velmi obtížně s pomocí francouzských holí. Přesto, že tato omluva, včetně konkrétních důvodů v ní uvedených, byla známa soudu prvního stupně, projednal tuto věc v hlavním líčení konaném dne 18.7.2002 v nepřítomnosti obžalovaného, neboť pro takový postup shledal podmínky uvedené v ustanovení § 202 odst. 2 tr.ř. Odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně, který za situace, kdy se obžalovaný nedostavil k hlavnímu líčení a toliko se omluvil, aniž by požádal o jeho odročení, jednal v souladu s ustanovením § 202 odst. 2 tr.ř. v jeho nepřítomnosti zcela ztotožnil. V tomto směru státním zástupcem vznesená námitka o zkrácení práva obžalovaného na obhajobu tak byla shledána nedůvodnou. V dané věci byly totiž splněny všechny zákonné podmínky, za nichž lze podle § 202 odst. 2 tr.ř. konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného, a to jak podmínky materiální, tedy možnost učinit spolehlivé rozhodnutí a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, tak podmínky formální, a sice řádné doručení obžaloby obžalovanému a jeho včasné a řádné předvolání k hlavnímu líčení, vyslechnutí obžalovaného ke skutku, který je předmětem obžaloby, dodržení ustanovení o zahájení trestního stíhání a konečně i upozornění obžalovaného na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Navíc soud prvního stupně správně poukázal na reálnou možnost účasti obžalovaného u hlavního líčení, a to i při jeho imobilitě. Odvolací soud, jak již bylo zmíněno výše, však neshledal ani jiná procesní pochybení v postupu soudu prvního stupně, v němž byly provedeny všechny potřebné a dostupné důkazy významné pro objasnění skutečného stavu a pro rozhodnutí ve věci. Provedené dokazování je proto úplné a řízení rozsudku předcházející netrpí žádnými procesními vadami či nedostatky. Provedené důkazy byly také náležitě a v souladu s trestním řádem hodnoceny, a to jak každý důkaz zvlášť, tak všechny důkazy ve vzájemných souvislostech a skutková zjištění, k nimž soud prvního stupně na základě tohoto hodnocení dospěl, a jež jsou popsána ve výroku o vině napadeného rozsudku, jsou úplná, správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování tak, jak je podrobně, logicky a přesvědčivě rozvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se odvolací soud zcela ztotožňuje, a proto také na ně v celém rozsahu odkazuje. Ani v rámci odvolacího řízení nebylo totiž zjištěno nic, co by správnost úvah a závěrů soudu prvního stupně stran věrohodnosti jednotlivých důkazů zpochybňovalo. Při zjišťování skutkového stavu zcela správně vycházel z doznání obžalovaného, které učinil v přípravném řízení, a které je v souladu jak s výpovědí svědka, tak s listinnými důkazy, zejména protokolem o ohledání místa činu. Vycházeje ze správných skutkových zjištění nepochybil soud prvního stupně ani při právní kvalifikaci jednání obžalovaného. Je totiž nepochybné, že obžalovaný vnikl vloupáním do knaceláře z níž odcizil vrtačku s příslušenstvím v hodnotě 87 085,86 Kč, tedy v hodnotě, která představuje škodu nikoli malou a naplnit tak tímto svým jednáním všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, písm. b) odst. 2 tr.zák., a tímto byl uznán vinným. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně se náležitým způsobem zabýval i otázkou, jaký trest obžalovanému za spáchané a prokázané jednání uložit tak, aby byla splněna všechna hlediska ustanovení § 23 odst. 1 tr.zák. a § 31 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti řádně hodnotil stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost, jakož i okolnosti na straně jeho osoby a možnosti jeho nápravy. Nepochybil, pokud dospěl k závěru, že společenská nebezpečnost je v daném případě zvyšována výší způsobené škody, ovšem na druhou stranu je snižována dobou téměř devíti let, která již od spáchání trestného činu uplynula. Přesto však, vzhledem k následnému odsouzení obžalovaného trestním příkazem Okresního soudu v Ú. ze dne 22.8.1997 č.j. 4 T 104/97-85 za dva trestné činys krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., dva trestné činy zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr.zák., zvážil správně soud prvního stupně, že obžalovanému je nutno uložit trest souhrnný ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák., neboť nyní posuzovaný trestný čin spáchal před doručením právě výše citovaného trestního příkazu. Ukládaný souhrnný trest je tak trestem za šest úmyslných trestných činů, a proto jeho druh ani výše, t.j. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, nelze považovat za trest nepřiměřeně přísný. Správně byl přitom zrušen výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Ú. č.j. 4 T 104/97-85, jakož i všechny další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pokud jde o výrok o náhradě škody, jímž byl poškozený podle § 229 odst. 1 tr.ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, nelze ani zde vytýkat soudu prvního stupně žádné pochybení, neboť odcizená vrtačka byla poškozenému vrácena, a pokud se přesto poškozený domáhá úhrady částky 10 000,-- Kč vynaložené na zpětný výkup vrtačky, není tato škoda v příčinné souvislosti se škodou způsobenou trestnou činnost obžalovaného. Z důvodů shora uvedených odvolací soud odvolání státního zástupce jako nedůvodné zamítl. V Ú., dne 1. července 2003 JUDr. Marie Sušková v.r. předsedkyně senátu