Pracovním místem zřízeným ve smyslu ust. § 5 zák.č. 91/1991 Sb. o zaměstnanosti a působení orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti a § 4 odst. 1 písm. b) vyhl.č. 35/1997 Sb., dohodou mezi úřadem práce a zaměstnavatelem, není zaměstnavatel oprávněn disponovat bez dohody s úřadem práce. Nemůže jej proto obsadit jiným svým zaměstnancem ani v rámci plnění nabídkové povinnosti podle § 46 odst. 2 zákoníku práce.

R O Z S U D E K Krajský soud v Ú. rozhodl dne 6. října 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. B. a soudců Mgr. V. P. a JUDr. P. V. ve věci žalobkyně K. C., zastoupené JUDr. K. B., advokátem, proti žalované S. m. š. pro děti s více vadami, zastoupené JUDr. R. P., advokátem, o neplatnost skončení pracovního poměru, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v L. ze 6.10.1999, č.j. 5 C 648/98 - 54, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího a dovolacího řízení částkou 16.236,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. R. P., advokáta. O d ů v o d n ě n í : Shora citovaným rozsudkem zamítl okresní soud žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru daná jí dopisem žalované z 20.2.1998, je neplatná. Dospěl poté, kdy jeho první zamítavé rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno a prvostupňový soud v intencích zrušovacího usnesení doplnil dokazování, k závěru, že hodnocená výpověď z pracovního poměru splňuje formální požadavky zákona a žalovaná neměla k dispozici žádné volné pracovní místo, ať už kvalifikované nebo nekvalifikované, které by mohla nadbytečné žalobkyni nabídnout. Rozsudek napadla odvoláním žalobkyně. Vytkla okresnímu soudu vadné hodnocení důkazů, poukázala na to, že v průběhu roku 1998 uzavřela žalovaná pracovní poměry na funkci pomocné pečovatelky, 9.4.1998 přijala sociální pracovnici. Samo organizační opatření žalobkyně, předcházející výpovědi žalobkyně, předpokládalo přijetí dvou pomocných pečovatelek a nelze tedy považovat za objektivní tvrzení žalované, že nemohla splnit nabídkovou povinnost. Žalobkyně je přesvědčena, že skutečným důvodem její výpovědi je fakt, že si podala žádost o studium speciální pedagogiky na vysoké škole a mohla tak lépe konkurovat stávající ředitelce ve výběrovém řízení na její funkci. Navrhla tedy napadený rozsudek změnit tak, že její žalobě bude vyhověno. Odvolací soud rozsudkem z 28.11.2001 zamítavý rozsudek prvostupňového soudu změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované z 20.2.1998 je neplatná a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. Narozdíl od soudu prvého stupně dospěl k závěru, že žalovaná nesplnila svou nabídkovou povinnost, vyplývající pro ni z ust. § 46 odst. 2 zákoníku práce. Podle organizačního opatření žalované č. 1/98 spadala potřeba přijetí dvou pomocných pečovatelek a potřeba snížení stavu učitelek do jednoho časového okamžiku, přičemž jedna pomocná pečovatelka již byla přijata v lednu 1998. V době, kdy byla žalobkyni dávána výpověď, byla současně zřízena dvě místa pomocných pečovatelek, z nichž ani jedno nebylo žalobkyni nabídnuto. Nelze se pak ztotožnit s tvrzením ředitelky žalované, že v únoru 1998 nebylo ve školce žádné volné pracovní místo, které mohla žalobkyni nabídnout. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Namítla, že napadaný rozsudek odvolacího soudu vyšel ze skutkových zjištění, která neměla oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud navíc opřel své rozhodnutí o skutková zjištění, která neučinil soud prvého stupně a účastníkům řízení tak byla odepřena možnost stran těchto zjištění právně argumentovat a přezkoumat je v odvolacím řízení, byla tedy porušena zásada dvojinstančnosti soudního řízení. Odvolacím soudem formulované závěry nejsou správné, když prvé místo pomocné pečovatelky, obsazené od ledna 1998, bylo zřízeno dohodou žalované s úřadem práce již z předchozího roku a další dodatkem k této dohodě z 24.7.1998, tedy až po skončení pracovního poměru žalobkyně. Dovolatelka navrhla napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. K podanému dovolání Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze 4.2.2003 rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V podrobném a přehledném rozhodnutí vyložil obsah vztahujících se zákonných ustanovení, odmítl tvrzení dovolatelky, že by v konkrétní věci byla porušena zásada dvojinstančnosti, přitakal však dovolatelce potud, že napadaný rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť vychází z takového skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že v době dání výpovědi žalobkyni byla současně zřízena u žalované dvě místa pomocných pečovatelek, není správný. odvolací soud přehlédl, že pracovní místa pomocných pečovatelek nevznikla organizačním opatřením žalované č. 1/98 z 19.2.1998. Jedno pracovní místo bylo vytvořeno dohodou mezi žalovanou a Úřadem práce v L. č. 09/9807 z 15.12.1997 na dobu od 5.1.1998 do 31.12.1998, další pracovní místo bylo vytvořeno dodatkem z 24.7.1998 k uvedené dohodě a další rozšířením dodatku z 10.11.1998. Závěr o tom, že v době dání výpovědi žalobkyni byla současně zřízena u žalované dvě pracovní místa pomocných pečovatelek, tedy nemá oporu v provedeném dokazování.Dovolací soud zároveň vyložil, že pro posouzení, zda zaměstnavatel má, nebo nemá možnost nabídnout zaměstnanci jiné pracovní místo nestačí, že zaměstnavatel takové místo má, ale je podstatné, zda takové volné pracovní místo může také zaměstnanci, s nímž hodlá pracovní poměr ukončit výpovědí, nabídnout a tímto zaměstnancem je též obsadit. Citovanou dohodou s úřadem práce se žalovaná zavázala, že zřízená pracovní místa obsadí pouze uchazeči o zaměstnání evidovanými úřadem práce a že uchazeče doporučeného úřadem práce neodmítne. Takováto dohoda je zcela v souladu s ust. § 5 zákona č. 9/1991 Sb. o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti a § 4 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 35/1997 Sb., kterou se stanoví podrobnosti zřizování společensky účelných pracovních míst a vytváření veřejně prospěšných prací. Žalovaná by tedy nemohla nabídnout žalobkyni případné volné pracovní místo, zřízené na základě dohody mezi ní a Úřadem práce v L. I kdyby takové místo žalobkyni nabídla, nesměla by je žalobkyní obsadit. Žalobkyně pak v pokračujícím odvolacím řízení polemizovala s důvody rozhodnutí dovolacího soudu potud, že potřeba přijetí alespoň dvou pomocných pečovatelek vyplynula již ze samotného organizačního opatření č. 1/98 a již z tohoto důvodu nemohla zároveň neexistovat nemožnost dalšího zaměstnávání žalobkyně, jiný výklad by odporoval principům státní politiky zaměstnanosti, vyjádřeným v ust. § 3 zákona č. 1/91 Sb. o zaměstnanosti. Požadavku produktivního využití zdrojů pracovních sil by bezpochyby odporovala situace, kdy ze stávajícího zaměstnance se stane nezaměstnaný a jiný nezaměstnaný bude na volné místo přijat. Popisované dohody žalované s pracovním úřadem či jejich dodatky nezakládají vznik nového pracovního místa ale jsou jen formou obsazení již existujícího pracovního místa. Žalobkyně pak připomněla i osobní rovinu celého sporu. Žalovaná navrhla napadený rozsudek potvrdit. Odvolací soud, vycházeje přirozeně z výše citovaného rozsudku dovolacího soudu a vázán jeho právním názorem (§§ 243 d/, 226 odst. 1 občanského soudního řádu), shledal podmínky pro potvrzení napadeného zamítavého rozsudku (§ 219 o.s.ř.). Stran otázek týkajících se vzniku pracovního poměru účastníků, nemožnosti přezkoumávat zaměstnavatelem přijaté organizační opatření a naplnění zákonného výpovědního důvodu podle ust. § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce a formálních náležitostí zkoumaného právního úkonu může odvolací soud na tomto místě již jen odkázat na důvodovou část svých předchozích rozhodnutí v této věci. Ve světle závěrů rozhodnutí dovolacího soudu neobstojí původní závěr odvolacího soudu, že v rozhodné době dání výpovědi žalobkyni disponovala žalovaná dvěma volnými místy pomocných vychovatelek, která žalobkyni nenabídla, ač by žalobkyně i o takové místo zájem měla a nesplnila tedy nabídkovou povinnost podle ust. § 46 odst. 2 zákoníku práce. Tato místa v době dání výpovědi žalobkyni nebyla volná, navíc žalobkyně je podle dohody s pracovním úřadem nemohla žalobkyni ani nabídnout ani je žalobkyní, bylo-li by takové místo zřízené žalovanou po dohodě s úřadem práce volné, obsadit. Další volná pracovní místa u žalované v rozhodném momentu dání výpovědi žalobkyni nebyla zjištěna a ani tvrzena, nelze tedy z vyložených důvodů dospět k závěru o neplatnosti posuzované výpovědi. Žalovaná byla v odvolacím i dovolacím řízení úspěšná a i v této fázi jí tedy přísluší náhrada nákladů řízení (§§ 224 odst. 1, 142 odst. 1 o.s.ř.). Ty v částce 16.236,- Kč zahrnují náklady odvolacího řízení předcházejícího dovolacímu řízení 2.276,- Kč (jeden úkon právní služby advokáta 1.000,- Kč, paušál věcných výdajů advokáta 75,- Kč na poskytnutý úkon právní služby, náhrada ztráty času advokáta cestou k odvolacímu jednání 300,- Kč a zpáteční jízdné advokáta k odvolacímu jednání 901,- Kč), náklady dovolacího řízení 10.150,- Kč ( dovolací poplatek 5.000,- Kč, paušální odměna advokáta 5.000,- Kč podle § 7 písm. c/ vyhl. č. 484/2000 Sb. a dva paušály věcných výdajů advokáta po 75,- Kč na dva poskytnuté úkony právní služby advokátem) a náklady tohoto odvolacího řízení (srv. ust. § 19 vyhl. č. 484/2000 Sb.) ve výši 3.810,- Kč (poloviční paušální odměna advokáta 2.500,- Kč při jediném úkonu právní služby podle § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., paušál věcných výdajů advokáta 75,- Kč na poskytnutý úkon právní služby, 300,- Kč náhrady ztrátu času advokáta cestou k odvolacímu jednání v rozsahu šesti půlhodin a zpáteční jízdné advokáta k odvolacímu jednání 935,- Kč. Proti tomuto rozsudku n e n í odvolání přípustné. Není proti němu přípustné ani dovolání, ledaže by dovolací soud na základě jeho podání dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V takovém případě lze dovolání podat k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V Ú. dne 6. října 2004 předseda senátu