Pokud zaměstnanec v době pracovní pohotovosti koná práci, jde vždy o práci přesčas, neboť vzhledem k charakteru pracovní pohotovosti jde o práci mimo rámec pracovních směn zaměstnance. Zaměstnavatel je proto povinen o době výkonu práce v rámci pracovní pohotovosti vést přesnou evidenci, neboť ta je jediným podkladem pro výpočet mzdových (platových) náležitostí.

U s n e s e n í Krajský soud v Ú. rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Z. J. a soudkyň JUDr. J. N. a JUDr. I. U. ve věci žalobce MUDr. M. B., proti žalovanému M. D., zastoupenému JUDr. K. K., advokátem , o náhradu za ztrátu na výdělku, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v T., ze dne 17.7.2003,č.j. 12 C 312/93-110, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl návrh žalobce, kterým se domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 30 000,- Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, a dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 5 550,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalobce pracoval u právního předchůdce žalovaného (Nemocnice s poliklinikou v D.) jako praktický lékař. V rámci tohoto pracovního zařazení vykonával i lékařské služby první pomoci. Dne 30.8.1992, při zajišťování této služby, utrpěl pracovní úraz, v důsledku kterého byl poté v pracovní neschopnosti od 30.8.1992 do 26.3.1993. Za dobu pracovní neschopnosti mu právní předchůdce žalovaného vyplatil náhradu za ztrátu na výdělku celkově v částce 30 189,- Kč, s jejíž výší žalobce nesouhlasil. Právní předchůdce žalovaného do výpočtu průměrného výdělku, z něhož vycházel při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, nezapočítal částky, které představovaly podle žalobce jeho plat za pohotovost, čímž byl žalobce zkrácen na nárocích, které mu v důsledku pracovního úrazu náležely. Dále žalobce požadoval zaplacení částky 1 800,- Kč z toho důvodu, že tuto částku mu právní předchůdce žalovaného srazil ze mzdy s tím, že jím bude odvedena za žalobce na účet České pojišťovny, tak se ale nestalo a žalobce České pojišťovně musel tuto částku sám uhradit. Soudem ustanovená znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, mzdy ing. Soňa Bourová uvedla, že průměrný výdělek, který příslušel žalobci po dobu pracovní neschopnosti činil za období od 31.8.1992 do 31.12.1992 částku 29 346,-Kč, za období od 1.1.1993 do 26.3.1993 částku 30 064,- Kč. Po tomto zjištění okresní soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalovaného vypočetl průměrný výdělek jen v nepatrné výši vyšší než znalkyně ( za období od 31.8.1992 do 31.12.1992 v částce 29 398,- Kč a za období od 1.1.1993 do 26.3.1993 v částce 30 088,- Kč), tudíž návrh žalobce je nedůvodný. Námitka žalobce, že do průměrného výdělku měly být správně započítány také částky za pracovní pohotovost nemá oporu v zákoně ( § 4 odst.2, § 17 zákona č. 1/1992 Sb., § 3 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb.). Pokud jde o částku 1 800,- Kč, zde žalobce neprokázal jím tvrzené skutečnosti. Okresní soud proto návrh žalobce zcela zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst.1 a ve věci úspěšnému žalovanému přiznal náklady řízení sestávající z nákladů advokátního zastoupení. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce. Nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že jeho námitka, že do průměrného výdělku měly být započítány také částky za pracovní pohotovost, nemá oporu v zákoně. Uvedl, že pracovní pohotovostí se jednak rozumí čekání na práci, ale i konání samotné práce. A právě za toto konání práce v rámci pracovní pohotovosti on dostával mzdu, která mu měla být pro účely stanovení náhrady za ztrátu na výdělku, zahrnuta do průměrného výdělku. Poukazoval na různou praxi u různých zdravotních zařízení v případě vyplácení mzdy za dobu konání „lékařské pohotovosti“. Není totiž možné, aby lékař v době konání pohotovostní lékařské služby na práci jen čekal a nikdy práci nekonal. Okresnímu soudu vytýká, že své rozhodnutí založil pouze na ve věci vypracovaném znaleckém posudku, aniž by provedl další důkazy. Nesouhlasí dále s tím, že okresní soud nepřipustil rozšíření návrhu o nárok za bolestné a ztížení společenského uplatnění. Z obsahu odvolání je zřejmé, že žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě zcela vyhověl. Odvolací soud podle § 212 o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející, a to v systému neúplné apelace, a odvolání shledal důvodným. Pro systém neúplné apelace je charakteristické, že skutkový základ věci vycházející z uplatněných rozhodných skutečností ( z tvrzení o nich), který byl vybudován v řízení před soudem prvního stupně, nesmí být v odvolacím řízení změněn. V tomto systému není úkolem odvolacího soudu rozhodnout, zda je rozsudek soudu prvního stupně založen na zcela správně a úplně zjištěném skutkovém stavu věci, ale zda je založen na skutkovém stavu věci, zjištěném správně a úplně se zřetelem k tomu, co účastníci během řízení před soudem prvního stupně uvedli ( tvrdili) nebo co jinak vyšlo za řízení v prvním stupni najevo. Skutečnost, která byla v řízení před soudem prvního stupně známa, tedy může být v odvolání uvedena podrobněji a úplněji než původně, jen tehdy, jestliže se promítne do odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. e) o.s.ř., a je tedy z tohoto důvodu způsobilá odůvodnit závěr, že skutkový stav, na němž byl vybudován rozsudek soudu prvního stupně, nebyl správně zjištěn. Právě o takový případ v této konkrétní věci jde. Podle ustanovení § 83 odst. 5 zákoníku práce pracovní pohotovost je doba, v níž je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby provedena nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn. Podle ustanovení § 95 odst. 3 zákoníku práce za výkon práce v době pracovní pohotovosti přísluší zaměstnanci mzda; výkon práce v rámci pracovní pohotovosti nad rozsah stanovené týdenní pracovní doby je prací přesčas a zahrnuje se do limitů práce přesčas. Podle odst. 4 téhož ustanovení pracovní pohotovost, při které k výkonu práce nedojde, se do pracovní doby nezapočítává; zaměstnanci za tuto dobu přísluší odměna podle zvláštního právního předpisu. Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. mzdou se rozumí peněžitá plnění, nebo plnění peněžité hodnoty, poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci. Za mzdu se nepovažují plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů nebo obligací a odměna za pracovní pohotovost. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že rozsudek tohoto soudu je založen na skutkovém stavu věci doposud neúplně zjištěném. Žalobce již před soudem prvního stupně se zmínil ( blíže toto nerozvinul, ani k tomu soudem nebyl vyzván), že se domáhá doplatku náhrady za ztrátu na výdělku za dobu jeho pracovní neschopnosti proto, že při výpočtu této náhrady právní předchůdce žalovaného vycházel z nesprávně stanoveného průměrného výdělku, do kterého nebyly zahrnuty platby za pracovní pohotovostní služby. V podaném odvolání toto své skutkové tvrzení upřesnil a rozšířil tak, že v rámci pohotovostní služby pouze na výkon práce nečekal, ale i práci konal, a pokud za takto vykonanou práci obdržel mzdy, měla mu tato být započtena do průměrného výdělku stanoveného pro účel výpočtu náhrady podle § 194 zákoníku práce. Soud prvního stupně pochybil, pokud se nezabýval tím, co je míněno pod pojmem pracovní pohotovost, a jak je odměňována ( § 83 odst. 5 a § 95 odst. 3, 4, zákoníku práce). Za základ svého rozhodnutí vzal tak pouze znalecký posudek, ve kterém znalkyně jen matematicky vypočetla průměrný výdělek, který příslušel žalobci podle § 17 a násl. zákona o mzdě po dobu jeho pracovní neschopnosti, a to jen podle ve spise založených výplatních pásek. Na těchto páskách je krom jiného vyznačena kolonka nazvaná pohotovost a příslušná částka, z tohoto údaje však není vůbec zřejmé, zda se jedná o odměnu za pohotovost poskytovanou jen v souvislosti s omezením žalobce v době pracovní pohotovosti ( tj. v souvislosti s čekáním na práci) nebo o mzdu (plat) náležející žalobci za výkon práce v době pracovní pohotovosti. Právní předchůdce žalovaného, jakož i znalkyně vycházeli z toho, že se jedná pouze o odměnu za pohotovost, která, pokud by tomu tak skutečně bylo, by se do průměrného výdělku stanoveného podle § 17 v návaznosti na § 4 odst. 2 věty druhé zákona o mzdě, pro účely výpočtu náhrady podle § 194 zákoníku práce, nezapočítávala. Pokud zaměstnanec v době pracovní pohotovosti koná práci, jde vždy o práci přesčas, neboť vzhledem k charakteristice pracovní pohotovosti půjde vždy o práci mimo rámec pracovních směn zaměstnance. Zaměstnavatel je proto vždy povinen o době výkonu práce v rámci pracovní pohotovosti vést přesnou evidenci, neboť ta je jediným podkladem pro výpočet mzdových ( platových) náležitostí. Tím, že soud prvního stupně vůbec nerozlišoval, že za pracovní pohotovost může krom odměny ( která se skutečně do průměrného výdělku, jak uvedeno shora, nezahrnuje), náležet zaměstnanci i mzda (kterou je však třeba do průměrného výdělku započítat), nevedl účastníky k doplnění jednak skutkových tvrzení, ale i důkazů. Soud prvního stupně proto bude muset v dalším řízení poučit účastníky ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., aby jednak uvedli, jakým způsobem probíhaly lékařské pohotovosti první pomoci u právního předchůdce žalovaného, tj. jak byl vykazován v rámci této pohotovosti samotný výkon práce, případně, zde existovalo s ohledem na zvláštní charakter lékařské činnosti nějaké ujednání o způsobu placení práce lékaře v době těchto pohotovostí, a aby v tomto směru soudu navrhli potřebné důkazy. Až po tomto doplnění bude soud prvního stupně mít dostatek podkladů pro nové rozhodnutí o návrhu žalobce. Jelikož pochybení soudu prvního stupně při zjišťování skutkového stavu nemůže být v systému neúplné apelace reparováno v odvolacím řízení, nezbylo odvolacímu soudu, než napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení ( § 221 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) o.s.ř.). Odvolací soud k námitce žalobce, že nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně nepřipustil změnu ( rozšíření) jeho návrhu o nároky za bolestné a ztížení společenského uplatnění uvádí, že o změně návrhu soud rozhoduje podle ustanovení § 95 o.s.ř. a proti jeho rozhodnutí není odvolání přípustné ( § 202 odst. 1 písm. f) o.s.ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny návrhu je tak již pravomocné, a odvolacímu soudu nepřísluší toto jeho rozhodnutí přezkoumávat. Dále odvolací soud pouze připomíná, že i pokud soud prvního stupně zamítá žalobu, musí být jeho výrok určitý, tj. nestačí pouhé obecné uvedení „žaloba se zamítá“‚ ale je třeba uvést konkrétní znění žalobního návrhu, který se zamítá ( § 152 odst. 2 a § 155 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Ú. dne 4. března 2004 předsedkyně senátu