Podle § 89 zák. č. 120/2001 Sb. (exekuční řád) dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. To však neznamená, že náklady řízení by měl oprávněný hradit vždy. Ze slova "může" nutno naopak dovodit, že to bude přicházet v úvahu tehdy, kdy zastavení řízení bude odůvodněno zaviněním oprávněného. Jde o obdobu ustanovení § 271 o.s.ř. umožňující soudu při zastavení výkonu rozhodnutí uložit i oprávněnému náhradu nákladů "podle toho z jakého důvodu" k zastavení výkonu rozhodnutí došlo.

U s n e s e n í Krajský soud v Ú.rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.L. J.a soudců JUDr.J.B. a Mgr.V. P.v exekuční věci oprávněného JUDr.Ing. O. H., proti povinnému K., s.r.o. se sídlem v Ú.,pro vymožení 363.921,20 Kč s přísl., o odvolání oprávněného proti usnesení Okresního soudu v Ú. ze dne 7.10.2003 , č.j. 42 Nc 7000/2002 – 23, t a k t o : Usnesení okresního soudu se ve výroku I. o zastavení exekuce p o t v r z u je, jinak se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora citovaným usnesením zastavil okresní soud podle ust.§ 268 odst.1 písm.e) o.s.ř. exekuci na majetek povinného a s odkazem na ust.§ 89 zák.č. 120/2001 Sb. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), dále již „ex.ř.“, zavázal oprávněného povinností zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku ve výši 3.569,60 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto usnesení, a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě odvolání oprávněný, který jej napadl v plném rozsahu (tj. co do výroku o zastavení exekuce, tak i výroku o náhradě nákladů exekuce exekutorovi včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení účastníků). Nesouhlasí s tím, že společnost povinného nevykonává činnost z důvodu zrušení živnostenského oprávnění, kdy poukazuje na to, že dle přiloženého aktuelního výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že společnost povinného nebyla zrušena a povinný stále vykonává činnosti podle živnostenských listů. K tomu dodává, že povinný již v průběhu řízení o náhradu škody před rozhodčí komisí a před nařízením výkonu rozhodnutí úmyslně převedl majetek společnosti jinam, aby zmařil uspokojení pohledávky oprávněného, a dále rozvedl, jakým majetkem do této doby disponoval s tím, že exekutorovi i sdělil, že povinný má běžný účet u HVB a.s., pobočky v Ú. ze kterého lze zjistit, kam finanční prostředky z tohoto účtu převedl. Na závěr oprávněný namítá, po rekapitulizaci věcí, na které exekutora ohledně povinného upozornil, že ještě v době podání návrhu na nařízení exekuce bylo reálné, aby exekutor v místě firmy majetek povinného sepsal. Následně pravděpodobně byl majetek jednatelem ing. I.I. převeden na syna I.I.nebo na někoho jiného a část majetku ještě existuje a další majetek bude vypátrán prostřednictvím Policie ČR, kde podá oprávněný trestní oznámení pro trestný čin poškozování věřitele proti oběma jednatelům povinného. Z vyložených důvodů oprávněný navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, kde bude ve výkonu exekuce pokračováno a povinnému uložena povinnost zaplatit náklady exekuce, „vedle vzniklé škody podle návrhu oprávněného“, čímž odvolatel mínil pravděpodobně vymáhanou částku. Soudní exekutor a povinný se k odvolání oprávněného nevyjádřili. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení v plném rozsahu včetně řízení, jež vydání napadeného usnesení předcházelo, a poté, aniž by nařizoval jednání (§ 214 odst.2 písm.c) o.s.ř.), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze ve výroku ad II. o uložení povinnosti oprávněnému nahradit náklady exekuce,a v závislém výroku ad III., jímž bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.Proto v této části napadené usnesení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, neboť zde doposud nejsou osvědčeny podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu. Naopak co do výroku o zastavení exekuce, nebylo odvolání shledáno důvodným, a proto odvolací soud v této části napadené usnesení potvrdil /§ 219 o.s.ř./. V posuzované věci okresní soud výrok o zastavení řízení s odkazem na ust.§ 268 odst.1 písm.e) o.s.ř. za použití i ust.§ 55 odst.1 ex.ř. odůvodnil tím, že není znám žádný majetek povinného, který by bylo možné v rámci exekuce zpeněžit. Odvolací soud s tímto ne zcela konkrétně odůvodněným závěrem okresního soudu souhlasí, neboť z obsahu spisu vyplývá, že po nařízení exekuce (na základě usnesení Okresního soudu v Ú. ze dne 2.12.2002, č.j. 42 Nc 7000/2002-10, které nabylo právní moci dne 1.1.2003) k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 363.921,20 Kč s přísl. a nákladů předcházejícího řízení ve výši 10.921,-Kč, kdy byl současně provedením exekuce pověřen JUDr.I.R., soudní exekutor se sídlem v Ú.; tento soudní exekutor podáním doručeným okresnímu soudu dne 6.10.2003 požádal o zastavení exekuce soudem s ohledem na majetkové poměry povinného. V tomto podání uvedl, že v sídle firmy se nenašel žádný zpeněžitelný majetek. Dále, že tato firma (povinný) nevykonává žádnou činnost z důvodu zrušení živnostenského oprávnění, dále, že vlastní účet u HVB B., ale delší dobu zde nejsou finanční prostředky. Povinný vlastní automobil Mercedes 208 D, r.v. 1977, který je nepojízdný a bezhodnotný, s tím, že není vlastníkem žádných nemovitostí. Tyto skutečnosti jím uvedené doložil zprávami Okresního úřadu v Ú.,referátu dopravy a silničního hospodářství ze den 18.12.2002, výsledky vyhledávání v souboru katastru nemovitostí ČR ze dne 27.12.2002, dále zprávou HVB B. C.R., pobočky v Ú. ze dne 19.12.2002 a rozhodnutím Okresního úřadu v Ú.ze dne 5.9.2001, kterým bylo zrušeno živnostenské oprávnění povinnému s předmětem podnikání „Projektová činnost ve výstavbě“. Z těchto listinných důkazů vyplývá, že pověřený exekutor prováděl úkony směřující k povedení exekuce ve smyslu ust.§ 46 ex.ř. K tomu je možno dodat, že s ohledem na tvrzení odvolatele v odvolání, sám oprávněný s exekutorem byl v součinnosti a navrhoval i jakým způsobem má provést exekuci (tj. např. ve vztahu k účtu povinného). Přes tuto součinnost však nebyl nalezen způsob provedení exekuce, neboť nebyl nalezen jakýkoliv majetek povinného /ve smyslu § 58 a § 59 ex.ř./, ze kterého by mohla být pohledávka oprávněného uspokojena, neboť nebyl zjištěn žádný nemovitý majetek povinného, a pokud byl zjištěn movitý majetek, tak zcela bez hodnoty (shora uvedený automobil). Dále nebyly zjištěny i žádné finanční prostředky na účtu povinného, a proto i způsob provedení exekuce přikázáním z účtu nebyl možný. S ohledem na shora uvedené, se odvolací soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu, neboť výtěžek této exekuce by nebyl vyšší než náklady nařízené exekuce. K tomu je možno dodat, že námitky odvolatele k možným dalším postupům exekutora např. ve vztahu zjišťování, kam byly peněžní prostředky ze shora uvedeného účtu převedeny jsou irelevantní, právně bezvýznamné, neboť tuto povinnost exekutor podle zákona nemá. K převodu majetku povinného, ke kterému dle odvolatele došlo již v průběhu řízení před rozhodčí komisí, lze nad rámec dodat, že obranou oprávněného při existenci této vymahatelné pohledávky je jako jeden z prostředků odpůrčí žaloba ve smyslu ust.§ 42a obč.zákoníku, nikoli pokračovat v tomto stádiu v bezúspěšné exekuci. Dále v posuzované věci okresní soud výrok o nákladech řízení odůvodnil tím, že povinný zastavení exekuce nezavinil a naopak oprávněný si musel při podání návrhu být vědom rizika „neúspěchu exekuce“. Takový závěr – posuzováno z obsahu odůvodnění napadeného usnesení – však implicitně vychází z předpokladu, že dojde-li k zastavení exekuce,je třeba (vždy) uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Tento závěr je však zjevně nesprávný, neboť z dikce ust.§ 89 ex.ř. vyplývá, že dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Již při jazykovém výkladu slova „může“, toto ust. v žádném případě tak, jak učinil okresní soud, vyložit nelze. Ust.§ 89 ex.ř. je třeba chápat jako výjimku ze zásady, že náklady exekuce platí ten, kdo nesplnil dobrovolně povinnost vymáhanou exekucí. K tomu je možno zdůraznit, že konstrukce ust. § 89 ex.ř. je obdobná ust.§ 271 o.s.ř. dovolujícímu soudu při zastavení výkonu rozhodnutí uložit i oprávněnému náhradu nákladů prováděného výkonu „podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu došlo“. Zmíněnou procesní zásadu je třeba v jednotlivých konkrétně posuzovaných případech aplikovat z pohledu procesního zavinění a je tedy možno uzavřít, že k aplikaci ust.§ 89 ex.ř. lze přistoupit v situaci, kde to bude odůvodněno procesním zaviněním (nedbalostí) oprávněného, který vedle zastavení exekuce ponese ještě následky spočívající v hrazení jejich nákladů /kdy by např.oprávněný přehlédl, že vymáhá pohledávku, kterou povinný ještě před zahájením exekučního řízení uhradil/. Při procesní situaci, kdy okresní soud své rozhodnutí odůvodnil pouze tím, že oprávněný „si při podání návrhu musel být vědom rizika neúspěchu exekuce“, tedy se vůbec nezabýval vyřešením otázky procesního zavinění z hlediska úvahy o příp. aplikaci ust.§ 89 ex.ř., odvolacímu soudu nezbylo, než napadené usnesení v rozsahu, jenž se podává ve výrokové znělce tohoto usnesení dle ust.§ 221 odst.1 o.s.ř., zrušit a věc v předmětném rozsahu vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení. Při dalším rozhodování se bude okresní soud důrazně zabývat otázkou procesního zavinění. Právní názor obsažený v tomto rozhodnutí je pro okresní soud závazný (§ 226 odst.1 o.s.ř.) Proti potvrzující části tohoto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR v Brně ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Ú. Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné, a ani proti zrušující části není dovolání přípustné. V Ú. dne 27.ledna 2004 Předsedkyně senátu