I smlouva o nájmu a podnájmu nebytových prostor může být konkludentně obnovena.

ROZSUDEK Krajský soudu v Ú. rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. A. B. a soudců JUDr. J. K. a JUDr. V. Š. ve věci žalobce města C h., proti žalovanému J. P., o 11.747,-Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ch., ze dne 18.5.2001 č.j. 8 C 36/97-57, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem okresní soud žalovanému (výrokem II.) uložil povinnost zaplatit žalobci částku 11.747,-Kč s 16% úrokem z částky 9.551,-Kč od 6.1.1995 do zaplacení a se 17% úrokem z částky 2.196,-Kč od 6.1.1995 do zaplacení, dále (výrokem I.) co do požadovaných úroků z prodlení od 6.12.1993 do 5.1.1995 řízení zastavil“ podle § 96 o.s.ř. v důsledku částečného zpětvzetí žaloby a (výrokem III.) „ve zbytku, tedy v části požadující vyšší než přiznané úroky z prodlení“ žalobu zamítl. Okresní soud vzal za prokázané, že žalovaný užíval nebytový prostor-atelier č. 14 v domě čp. 4596, ul. E. Uhra v Ch. který žalovaný užíval od 1.1.1991 do 16.4.1997 na základě nájemní smlouvy ze dne 29.12.1990 uzavřené na dobu neurčitou od 1.1.1991 do 31.12.1992, od listopadu 1993 do prosince 1994 neplatil sjednané nájemné ve výši 277,-Kč měsíčně ani dohodnuté měsíční zálohy na služby poskytované s užíváním předmětného atelieru 5,-Kč a sjednané platby za teplo a teplou vodu ve výši 450,-Kč měsíčně. Okresní soud uzavřel, že mezi účastníky s ohledem na ust. § 676 obč. zák. tak až do 16.4.1997 existoval nájemní vztah, jehož předmětem byl předmětný atelier a protože žalovaný nezaplatil nájemné a vyúčtovaný nedoplatek za služby spojené s užíváním atelieru (tj. teplo a teplovou vodu, vodné a stočné, výtah, osvětlení společných prostor, odvoz domovního odpadu) shledal žalobu v uplatněné jistině poprávu a to včetně příslušenství-úroků z prodlení, avšak v případě částky 9.951,-Kč jen v rozsahu 16%, neboť v době splatnosti této zažalované částky činil dvojnásobek diskontní sazby 8,5% a proto žalobu v části uplatněného nároku na příslušenstvím v rozsahu vyšším než 16% zamítl. Konečně soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení v plné výši 515,-Kč. Žalovaný podal včas odvolání proti rozsudku, v němž žádá zrušení napadeného rozhodnutí a jeho vrácení soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podrobuje kritice právní závěry okresního soudu a poukázal na to, že podle § 676 odst. 2 obč.zák. se nájemní vztah obnovuje pouze na rok další, nikoliv však na další roky a pokud tedy byla mezi účastníky uzavřena smlouva nájemní na dobu určitou 1.1.1991 do 31.12.1992 pak žalobce má právo pouze na nájemné za rok 1993, avšak nikoli již na v pořadí další rok 1994, na který se již obnovení nevztahuje, platby za rok 1994 nemají být přiznány z titulu nájemní smlouvy, nýbrž podle režimu bezdůvodného obohacení, ohledně kterého měl uplatnit samostatnou žalobu. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu jen v části napadené odvoláním žalovaného. Výrokem I. a III. odvoláním nedotčeným a na napadeném výroku nezávislým se vzhledem k ust. 206 odst. 3 o.s.ř. a § 212 o.s.ř. nezabýval a proto výrok I. i III. nabyl samostatně právní moci. Odvolání žalovaného důvodné není. Okresní soud zjistil skutkový stav řádně, v rozsahu pro rozhodnutí potřebném a protože žalovaný tato zjištění ani nenapadá, účastníci jej nezpochybňují, odvolací soud z něj vychází, převzal je. Na tomto místě proto může odvolací soud pro stručnost a lepší přehlednost na správně (ze skutkových zjištění) vyvozené skutkové závěry okresního soudu odkázat. Ze svého zjištění soud prvého stupně pak také dle názoru krajského soudu vyvodil i správné závěry právní. Protože odvolací soud se soudem prvního stupně shoduje i v jeho právních závěrech, lze zcela odkázat na obsáhlé a především přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud tak jen dále rozvíjí a doplňuje závěry okresního soudu s důsledky jeho věcně správného rozhodnutí. Předpokladem úspěšnosti žaloby na zaplacení nájemného včetně úroků z prodlení je jednak existence nájemního vztahu a jednak porušení resp. prodlení žalovaného se závazkem platit nájemné a služby spojené s užíváním předmětu nájmu. O porušení této povinnosti (jakož i jejího rozsahu) nebylo mezi účastníky sporu, zůstalo proto jen vyřešit jako předběžnou (prejudiciální) otázku existence platné nájemní smlouvy. Právě platnost nájemní smlouvy (existence nájemního závazkového vztahu) v rozhodném období, jinak řečeno toto „dílčí“ právní posouzení věci bylo i jediným odvolacím důvodem a to pak ve svém důsledku bylo i důvodem pro rozhodnutí o odvolání bez nařízení jednání za souhlasu obou účastníků (§ 214 odst. 3 o.s.ř.). Podle zjištění okresního soudu uzavřel právní předchůdce žalobce s žalovaným dne 29.12.1990 smlouvu o nájmu nebytového prostoru, jejímž předmětem byl ateliér č. 14 v domě čp. 4596 v ul. E. Uhra v Ch. Nájem byl uzavřen na dobu určitou. Žalobce se nedomáhal vyklizení nebytových prostor a žalovaný nadále předmětný atelier užíval až do 16.4.1997. Od měsíce listopadu 1993 do měsíce prosince 1994 žalovaný neplatil sjednané nájemné a služby spojené s užíváním atelieru. Okresní soud správně s již ustálenou soudní praxí dovodil (blíže rozhodnutí NS ČR sp. zn. 2 Cdon 141/97 pod Rc 10/99), že mezi účastníky došlo ve smyslu ust. § 676 odst. 2 obč.zák. k obnovení nájemního vztahu nájmu bytu podle nájemní smlouvy ze dne 29.12.1990 a to na dobu dalšího jednoho roku. Právní závěr, že k obnovení nájemního vztahu došlo opětovně a to opakovaně vždy na dobu jednoho roku až do 16.4.1997, dle názoru odvolacího soudu, jak již naznačeno shora, správný je také. Případná je na zjištěný skutkový stav i aplikace právě ust. § 676 obč. zák., byť předmětem nájmu je nebytový prostor, na který se vztahuje právní úprava zákona č. 116/1990 Sb. Pokud tento zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor neobsahuje úpravu konkludentního prodlužování nájemní smlouvy, nezbývá než dovodit, že při absenci určitého ustanovení ve zvláštním předpise, je nutno použít předpis obecný - v daném případě obecná ustanovení o skončení nájmu obsažená v občanském zákoníku. Podle § 676 odst. 2 obč. zák. užívá-li nájemce věci i po skončení nájmu a pronajímatel proti tomu nepodá návrh na vydání věci nebo na vyklizení nemovitosti u soudu do 30 dnů, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně. Nájem sjednaný na dobu delší než rok se obnovuje vždy na rok, nájem sjednaný na dobu kratší se obnovuje na tuto dobu. Vycházeje ze znění shora citovaného § 676 odst. 2 obč. zák. zastává odvolací soud názor, že pokud zákon výslovně umožňuje účastníkům nájemního vztahu uzavřeného na dobu určitou v tomto právní vztahu pokračovat, pak nelze bez rozumného důvodu připustit kvantitativní omezení práv účastníků nájemního vztahu co do počtu takového konkludentního způsobu obnovení právního vztahu. Opačný výklad by byl v rozporu s ústavně zaručeným principem „co není výslovně zakázáno, je dovoleno“ a svobodou rozhodování subjektů občansko právních vztahů. Tomuto závěru nasvědčuje i historický výklad ust. § 676 odst. 2 obč. zák. Obecný zákoník občanský totiž v části upravující nájemní (pachtovní) smlouvy na takovou možnost výslovně pamatuje a termín „opětovného obnovení“ užívá jako zákonný pojem (§ 1115 o.z.o.). S ohledem na shora uvedené lze učinit závěr, že i poté, kdy dojde k prvému obnovení nájemního vztahu na základě původní nájemní smlouvy (byť s případným zákonným omezením jeho délky) a podmínky ust. § 676 odst. 2 obč. zák. (tj. užívání předmětu nájmu nájemcem a nepodání žaloby na vyklizení pronajímatelem ve stanovené 30 lhůtě počítané od ukončení obnoveného nájemního vztahu) budou splněny, dochází k dalšímu obnovení (pokračování) nájemního vztahu podle původně uzavřené nájemní smlouvy. K dalšímu užívání předmětu nájmu je třeba zdůraznit, že konstantní judikatura soudů nijak blíže nerozlišuje intenzitu s jakou nájemce nadále (i po skončení sjednané doby) užívá předmět nájmu, a lze tedy mít oprávněně za to, že pokračujícím užíváním nebytových prostor je již jejich nevyklizení. Lze tedy přisvědčit žalobci s ohledem na zjištěný skutkový stav, že nájem mezi účastníky pokračoval i po 31.12.1993, vždy se obnovoval na další rok, do prosinci 1994, dále do prosince 1995 atd., až do 16.4.1997. Z toho pak plyne, že žalovaný v postavení nájemce je povinen platit sjednané nájemné a dohodnuté úhrady za plnění spojená s užíváním předmětu nájmu i v období od listopadu 1993 do prosince 1994 a protože svou povinnost řádně a včas neplnil dostává se do prodlení, s nímž je spojena sankce platit úroky z prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.). Nárok uplatněný žalobcem je proto důvodný. Vzhledem ke shora naznačeným skutečnostem byl proto rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen (§ 219 o.s.ř.). Vzhledem k úspěchu ve věci by žalobci příslušelo i právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, avšak jak lze konstatovat z obsahu spisu, žalobci žádné takové náklady nevznikly, neúspěšný žalovaný na jejich náhradu právo nemá a proto odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku n e n í odvolání přípustné, j e však proti němu přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení u Okresního soudu v Chomutově V Ú. dne 18.června 2004 předsedkyně senátu