Právo domáhat se neplatnosti závěti se promlčuje, a to v tříleté promlčecí době (§§ 40a, 479 obč. zák.). Pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodné, kdy se oprávněný dědic o závěti dověděl (byl s ní seznámen).

U s n e s e n í Krajský soud v Ú. rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Z. B. a soudců JUDr. B. G. a Mgr. J. V. v řízení o dědictví po M. W., zemřelé 28.11.1994, jehož účastníky jsou: 1. pozůstalý manžel M. W., zastoupený JUDr. J. S., advokátem, 2. pozůstalý syn M. W., zastoupený pozůstalým manželem M. W., 3. pozůstalý syn P. W., zastoupený L. W., 4. pozůstalý syn P. W. 5. pozůstalá dcera V. B., zastoupené JUDr. M. Ž., advokátem, o odvolání pozůstalé dcery V. B. proti usnesení Okresního soudu v T. ze dne 27.11.2003, č.j. 36 D 1712/94-172, t a k t o : I. Usnesení okresního soudu se ve výroku I. m ě n í tak, že se určuje, že dědici po zůstavitelce M. W. jsou pozůstalá dcera V. B. a pozůstalý syn P. W. Pozůstalý syn M. W. a pozůstalý syn P. W. nejsou dědici po zůstavitelce. II. Ve výroku II. zůstává usnesení okresního soudu nedotčeno. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením rozhodl okresní soud tak, že v řízení o dědictví po zůstavitelce M. W. bude nadále jednáno s pozůstalou dcerou V. B. a pozůstalými syny M. W., P. W. a P. W. S pozůstalým manželem bude jednáno pouze pokud půjde o určení obecné ceny majetku zůstavitelky a pozůstalého manžela a vypořádání zaniklého bezpodílového vlastnictví manželů. Proti označenému usnesení podala odvolání pozůstalá dcera V. B., která se domáhá změny napadeného usnesení tak, že v dědickém řízení bude nadále jednáno jako s dědičkou pouze s ní. Usnesení okresního soudu považuje za nesprávné a v rozporu se zákonem, založené na nesprávných zjištěních – že P. W. učinil úkon spočívající v dovolání se neplatnosti závěti již dne 21.12.1998, protože odvolatelce o takovém úkonu není nic známo. Dědicové pozůstalý syn M. a pozůstalý syn P. W. se sice relativní neplatnosti závěti dovolali, ale až při jednání před notářkou 8.9.2003. Do té doby pouze uváděli, že se závětí nesouhlasí, což však není dovolání se relativní neplatnosti závěti. Pokud okresní soud dovodil, že odvolatelka vznesla námitku promlčení práva dovolat se neplatnosti závěti pouze ve vztahu k pozůstalým synům M. a P. W., odvolatelka trvá na tom, že námitku promlčení tohoto nároku vznesla dne 8.9.2003 proti všem pozůstalým synům. Okresnímu soudu vytýká, že posoudil počátek běhu promlčecí doby v rozporu s ust. občanského zákoníku, a to § 40a, § 100 a § 101, neboť pro počátek běhu obecné tříleté promlčecí lhůty ( která platí pro právo dovolat se relativní neplatnosti závěti) je rozhodné, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, což je u závěti v den jejího pořízení, tedy 4.11.1985. Odvolatelka opětovně vznáší námitku promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení a shledal odvolání zčásti důvodným. Podle ust. § 175k odst. 1 a 2 o.s.ř. jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice. V dědickém řízení soud musí mít vždy vyjasněno, kdo je dědicem, a proto při zpochybnění dědického práva některým z dědiců je nutné toto právo vyřešit. Rozhodujícím pak je, zda skutečnosti, které jsou zpochybňovány, jsou spornými otázkami právními nebo skutkovými. Pokud jsou zpochybňovány otázky, jejichž skutkový základ je nesporný a které lze řešit na základě právního posouzení, řeší je soud sám v dědickém řízení dle § 175k odst. 1 o.s.ř. O podmínkách dědického práva podle citovaného ustanovení soud rozhoduje zásadně usnesením, po jehož právní moci jedná s tím dědicem jako s účastníkem dědického řízení, o němž tak bylo rozhodnuto. V souzené věci je základem pro určení dědického práva závěť zůstavitelky M. W., kterou pořídila pro případ své smrti notářským zápisem Státního notářství v T. dne 4.11.1985. Z obsahu dědického spisu vyplývá, že zůstavitelka měla děti V. B., M. W., P. W. a P. W. a manžela M. W. Poté, kdy byli při jednání u notářky 5.ledna 1996 se závětí a jejím obsahem seznámeni, uvedli, že se závětí nesouhlasí a okresní soud usnesením ze dne 3.10.1997 uložil pozůstalému synu M. W., pozůstalému manželu M. W. a pozůstalým synům P. W. a P. W., aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podali proti V. B. žalobu na neplatnost závěti. P. W. podal dne 26.11.1997 žalobu vedenou u Okresního soudu v T. pod sp. zn. 12 C 508/97 a pozůstalý manžel M. W. podal žalobu 20.11.1997 u Okresního soudu v T. vedenou pod sp.zn. 11 C 511/97. Ze shora označených spisů se pak podává, že P. W. sice podal ve lhůtě stanovené soudem žalobu, ale na relativní neplatnost závěti a tato žaloba byla pravomocně zamítnuta ( ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ú. 12 Co 248/200-36 ze dne 12.2.2001). Pozůstalý manžel M. W. na základě rozhodnutí okresního soudu žalobu nepodal, neboť pod sp.zn. 11 C 511/97 byla projednávána žaloba na určení vlastnictví k nemovitostem. Za této situace okresní soud, pokud nebyla podána žaloba na neplatnost závěti ( nikoli relativní neplatnosti závěti) pohlížel na závěť zůstavitelky ze dne 4.11.1985 jako na závěť platnou ve smyslu ust. § 476 občanského zákoníku, podle níž je dědičkou V. B. V ust. § 479 občanského zákoníku je pamatováno i na ochranu neopomenutelných dědiců. Nezletilým potomkům zůstavitele se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná. Nerespektováním ochrany neopomenutelných dědiců v závěti není však závěť postižena absolutní neplatností ( a to ani částečně), ale dotčeným dědicům dává ustanovení § 40a obč.zák. možnost napadnout závěť v rozsahu povinného podílu dovoláním se relativní neplatnosti. Jde o hmotněprávní úkon, jímž se může oprávněný dědic dovolat neplatnosti závěti v řízení o projednání dědictví. Právo dovolat se relativní neplatnosti se promlčuje, a to ve tříleté promlčecí době, která počíná běžet od okamžiku, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V případě závěti nejde o počátek běhu promlčecí doby počínaje dnem, kdy došlo k jejímu sepsání, protože se jedná o právní úkon účinný pro případ smrti a jeho účinnost tedy nastává až ke dni úmrtí zůstavitele. Protože se jedná o úkon jednostranný, je také podmínkou uplatnění relativní neplatnosti, aby se o závěti oprávněný dědic dozvěděl. V dané věci byli dědicové seznámeni s obsahem závěti při jednání, které se konalo u notářky JUDr. M. S. 5.ledna 1996, přičemž dědic M. W. byl zastoupen obecným zmocněncem pozůstalým manželem M. W. Od tohoto okamžiku počala běžet tříletá promlčecí doba, v níž se dědicové mohli relativní neplatnosti závěti dovolat. Pozůstalý syn P. W. podal okresnímu soudu žalobu, v níž se dovolával relativní neplatnosti z důvodu ochrany neopomenutelného dědice ( § 40a občanského zákoníku) a stejnopis této žaloby také zaslal dědickému soudu dne 21.12.1998. Tento jeho úkon považuje krajský soud za dovolání se relativní neplatnosti, a to v době, kdy neuplynula ještě promlčecí doba k dovolání se relativní neplatnosti. Je proto nadále třeba s ním jako s dědicem ( neopomenutelným) jednat, jak o tom správně okresní soud rozhodl. Jiná situace je u dalších dědiců, kteří podle § 479 občanského zákoníku mají právo neopomenutelného dědice – M. W. a P. W. Ti, jak již shora uvedeno, byli seznámeni s obsahem závěti dne 5.ledna 1996 a dovolávali se její relativní neplatnosti až u jednání dne 8.9.2003. Pokud dědička V. B. vznesla námitku promlčení k uplatnění dovolání se relativní neplatnosti závěti, je nutno dále postupovat tak, že tento nárok dědiců M. W. a P. W. je promlčen a v důsledku toho nebudou nadále účastníky předmětného dědického řízení. Krajský soud se nemůže ztotožnit se závěry okresního soudu, že promlčecí lhůta k uplatnění nároku dovolání se relativní neplatnosti počíná běžet až od pravomocného rozhodnutí soudu o žalobě, kterou podal P. W. na určení neplatnosti závěti, protože od této doby účastníci teprve věděli, že je závěť platná. Tento závěr nerespektuje skutečnost, že P. W. se žalobou nedovolával určení neplatnosti závěti, ale dovolával se ( nesprávně v soudním řízení) neplatnosti relativní. Pokud pak nebyla podána žaloba na neplatnost závěti z důvodů její absolutní neplatnosti pro nedostatek náležitostí právního úkonu uvedených v § 37 odst. 1 občanského zákoníku, pro nedostatek způsobilosti zůstavitele k právním úkonům ( § 38 odst. 1 občanského zákoníku), pro nezpůsobilost zůstavitele k závěti z důvodu duševní poruchy ( § 38 odst. 2 obč. zák.), pro rozpor se zákonem nebo dobrými mravy ( § 39 obč. zák.) nebo pro nedostatek náležitostí závěti uvedených v § 476 a násl. obč. zák. je nutno závěť považovat za platnou s tím, že je zachováno právo dědice na uplatnění neopomenutelného dílu k dědictví v podobě dovolání se relativní neplatnosti. Počátek promlčecí doby nemůže pak být závislý na soudním rozhodnutí o relativní neplatnosti závěti, které se dědic domáhal v dědickém řízení a soud k němu je povinen přihlížet ze zákona. Krajský soud z vyložených důvodů usnesení okresního soudu změnil tak, jak ve výroku uvedeno, přičemž účast pozůstalého manžela M. W. jako účastníka řízení pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zůstavitelkou je nepochybné a proto v této části nebylo rozhodnutí okresního soudu dotčeno. Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, které mohou účastníci podat k Nejvyššímu soudu ČR, a to do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V Ú. dne 28.dubna 2004 předsedkyně senátu