Pod pojmem porušení manželské věrnosti lze považovat navázání natolik úzkého vztahu s jinou osobou, který pro svůj intimní a citový rámec nevzbuzuje žádné pochyby o faktickém odcizení manželů, a to bez zřetele k tomu, jak ten který manžel subjektivně takovýto vztah vnímá. Za porušení manželské věrnosti lze proto z hlediska zákona o rodině považovat i situaci, kdy manžel naváže intimní vztah s jinou osobou, přičemž druhý manžel se subjektivně takovým chováním svého manžela necítí dotčen, neboť jde o skutečnost, kterou nutno poměřovat z objetkivního hlediska. Porušení manželské věrnosti jedním z manželů je třeba pokládat za chování, které je v rozporu s dobrými mravy, odůvodňující nepřiznání výživného manželovi, který se tohoto jednání dopustil, vůči manželovi, který manželskou věrnost neporušil.

ROZSUDEK Krajský soud v Ú. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. J. B. a soudců JUDr. P. V. a Mgr. V. P. v právní věci žalobkyně M. K., proti žalovanému B. K., zastoupenému B. K., o určení výživného manželky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v T. ze dne 5.9. 2003, č.j. 11 C 74/2001-21, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se m ě n í v napadené části tak, že se z a m í t á žaloba na určení výživného žalobkyni. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovanému se neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek státu. O d ů v o d n ě n í : Shora citovaným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného povinností přispívat na výživu žalobkyně od 12.4. 2001 částkou 600,- Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15 dne v měsíci předem k rukám žalobkyně (výrok I.), uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni nedoplatek výživného za období od 1.5. 2001 do 31.8. 2003 v celkové výši 16.800,- Kč a to ve splátkách po 300,- Kč měsíčně splatných s běžným výživným, pod ztrátou výhody těchto splátek, počínaje měsícem, ve kterém rozsudek nabude právní moci (výrok II.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), výrokem IV. rozhodl, že „co do zbytku se žaloba zamítá“, a konečně zavázal žalovaného povinností zaplatit státu na účet Okresního soudu v Teplicích soudní poplatek ze žaloby ve výši 360,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.). Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný. Nesouhlasí s určením výživného pro žalobkyni, neboť má [z důvodů podrobně v odvolání rozvedených, které se v zásadě upínají k negativnímu hodnocení žalobkyně (nezájem pracovat, špatná péče o syna) či ke zdůraznění zdravotního stavu odvolatele (spinocerebellarní degenerace)] za to, že v daném případě podmínky pro určení výživného splněny nebyly. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba zamítá. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného odmítla uplatněnou odvolací argumentaci, poukázala na napjaté vztahy mezi účastníky řízení a negativní vliv otce žalovaného. Z obsahu vyjádření je zřejmé, že žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v jeho odvoláním dotčené části jako věcně správný potvrdil. Krajský soud k odvolání žalovaného přezkoumal napadený rozsudek, pokud jím bylo určeno výživné pro žalobkyni ve výši 600,- Kč, když zamítavý meritorní výrok, jímž došlo k zamítnutí žaloby v rozsahu určení výživného ve výši 1.400,- Kč (žalobkyně se žalobou totiž domáhala určení výživného ve výši 2.000,- Kč měsíčně) odvoláním dotčen nebyla a proto v tomto rozsahu výrok IV. samostatně nabyl právní moci (srov. § 206 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal též na výroku I. závislé zbývající výroky, jakož i řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, při odvolacím jednání přihlédl k vyjádření žalobkyně, která mj. uvedla, že před dvěma lety navázala intimní známost s Janem Sabolou s nímž mj. navštívila svého manžela – žalovaného v jeho bytě, kde s tímto svým přítelem přespala, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je zcela opodstatněné, byť pro jiné důvody, než které byly v odvolání uplatněny. Jak vyplývá z obsahu spisu, okresní soud v řízení provedl v dostatečném rozsahu dokazování, z nějž zjistil skutkový stav, který přejímá i odvolací soud, pokud jde o zjištěné poměry účastníků řízení. Podle ust. § 91 odst. 1 až 3 zák. o rod. manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost. Nesplní-li jeden z manželů tuto povinnost, určí soud na návrh některého z nich její rozsah, přičemž přihlédne k péči o společnou domácnost. Rozsah vyživovací povinnosti stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Tato vyživovací povinnost předchází vyživovací povinnosti dětí. Podle § 96 odst. 2 zák. o rod. výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Zákon o rodině ani jiný (soukromoprávní předpis) sice neobsahuje legální definici pojmu „dobré mravy“, avšak v soudní praxi s interpretací tohoto jinak obsahově vágně formulovaného pojmu nevznikají žádné potíže. Podle konstantní judikatury dobrými mravy je míněn souhrn společenských, kulturních a mravních norem, které v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence sdílené rozhodující části společnosti, a mají povahu norem základních. Kompendium uvedených norem představuje společensky uznávané mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání,a by bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2060/98). Protože v odvolacím řízení bylo zjištěno, že žalobkyně za trvání manželství s žalovaným navázala intimní známost s jiným mužem, odvolací soud se za tohoto stavu zabýval otázkou, zda lze žalobkyni vůbec přiznat výživné, resp. zda přiznání výživného v dané situaci by nebylo v rozporu s dobrými mravy (§ 96 odst. 2 zák. o rod.). Uvedené ustanovení zákona o rodině totiž znemožňuje přiznání výživného manželu jen v tom případě, pokud by bylo shledáno, že výživné, na nějž by oprávněnému subjektu jinak vznikl nárok, je nutno pro rozpor s dobrými mravy odepřít. Podle názoru odvolacího soudu je takovou okolností mající vliv na nepřiznání výživného určité – v rozporu s dobrými mravy – chování jinak výživou oprávněné osoby vůči osobě výživou povinné. V případě manželů takovou skutečností bezpochyby je zjištění porušení manželské věrnosti. V ust. § 18 zák. o rod. je totiž manželům uložena povinnost žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. V této souvislosti odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 5.1. 2005, sp. zn. 10 Co 150/2004 zdůraznil, že ani okolnost porušení manželské věrnosti jedním z manželů nelegitimuje druhého manžela k témuž jednání a ve svém důsledku tedy k porušení téže zákonem uložené povinnosti zachovávat manželskou věrnost. Pod pojmem porušení manželské věrnosti lze přitom chápat navázání natolik úzkého vztahu s jinou osobou, jenž pro svůj citový a intimní rámec nedává žádné pochyby o faktickém odcizení manželů, nezávisle na tom, jak ten který manžel subjektivně vnímá takovou situaci (existentní vztah) vnímá. Za porušení manželské věrnosti možno tedy považovat i situaci, kdy manžel naváže intimní vztah s jinou osobou, přičemž druhý manžel subjektivně takovým chováním svého manžela se necítí dotčen; porušení manželské věrnosti je totiž objektivní kategorie, kterou je třeba poměřovat z hlediska zákona o rodině. V této souvislosti možno také instruktivně zmínit závěry prvorepublikové právní doktríny i judikatury, podle které: „Věrnost znamená nejen pohlavní věrnost, t.j. že manželé nemají cizoložiti, nýbrž v prvé řadě věrnost plynoucí ze životního společenství...Cizoložství je za všech okolností porušením věrnosti, jiné erotické styky jen za těch okolností, že odporují životnímu společenství, což je věcí hodnocení konkrétního případu." (viz Rouček, F., Sedláček, J. a kol.: Komentář k ust. § 90 k obecnému zákoníku občanskému, svazek 1, nakl. Linhart Praha, str. 458). Protože v odvolacím řízení bylo zjištěno, že již v průběhu řízení před okresním soudem v této věci žalobkyně porušila manželkou věrnost (intimně se po blíže neuvedenou dobu stýkala s Janem Sabolou), odvolací soud dospěl k závěru, že výživné (manželky) žalobkyni podle § 91 odst. 1, 2 zák. o rod, nelze přiznat, jelikož by to bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 96 odst. 2 zák. o rod.). Z vyložených důvodů proto odvolací soud, pokud rozsudkem okresního soudu (ohledně určení výživného ve výši 600,- Kč měsíčně) bylo zčásti žalobě vyhověno, rozsudek změnil tak, že v této části žalobu zamítl, když v zamítavém výroku (pokud žalobkyni nebylo přiznáno výživné do další výše 1.400,- Kč měsíčně) rozsudek okresního soudu dotčen nebyl a proto v této své části již nabyl právní moci. Změna v meritu věci přinášející zamítnutí žaloby i v části určení výživného pro žalobkyni ve výši 600,- Kč měsíčně měla vliv i na akcesorické výroky týkající se náhrady nákladů řízení a soudem prvního stupně uloženou poplatkovou povinnost žalovanému tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (vzhledem k tomu, že ve sporu úspěšný žalovaný se takové náhrady nákladů řízení vzdal) a že se žalovanému (vzhledem k jeho úspěchu ve sporu) povinnost zaplatit státu soudní poplatek neukládá. Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné. V Ú. dne 25. května 2005 předseda senátu