Průtahy v řízení nutno kvalifikovat jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., zakládající odpovědnost státu za škodu, která vlivem těchto průtahů účastníkům řízení vznikla. Za škodu však nelze považovat údajnou újmu spočívající v tom, že v důsledku novelizace cenového předpisu musela žalobkyně při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (BSM) bývalému manželovi vyplatit vyšší částku, než kdyby, nebýt průtahů v řízení, byly nemovitosti oceněny podle cenového předpisu před jeho novelizací.

ROZSUDEK Krajský soud v Ú. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. V. P. a soudců Mgr. M. K. a JUDr. V. Š. v právní věci žalobce M. P., zast. JUDr. I. K., advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvo spravedlnosti, P., 232.631,60 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v T. ze dne 13.11.2003, č.j. 12 C 98/2002-25, t a k t o: Rozsudek okresního soudu se ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba v části pro 229.517,-Kč s 8% úrokem z prodlení od 6.9.2001 do zaplacení, p o t v r z u j e; jinak se z r u š u j e a věc se mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl zcela žalobu o zaplacení částky 232.631,-Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud z žaloby dovodil, že zaplacení uvedené částky se žalobce proti žalované domáhá z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem Okresního soudu v T. a je vyjádřením rozdílu mezi částkou, kterou by na vypořádání podílů v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů musel zaplatit, pokud by soud rozhodl bez průtahů, a částkou, kterou podle posléze vydaného rozhodnutí, zaplatit musel (229.517,-Kč), a dále náklady na zbytečně opakované znalecké posudky (3.114,30 Kč). Vzal za prokázáno, že žalobce uplatnil tvrzený nárok u žalované a že mimosoudní vypořádání bylo odmítnuto dopisem doručeným žalobci dne 25.2.2002. Dále ze spisu Okresního soudu v T. sp. zn. 12 C 137/86 zjistil, že v řízení vedeném pod touto spisovou značkou se žalobce domáhal vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jehož součástí byla též nemovitost – rodinný dům č.p. 311 v N. včetně garáže a pozemků. Toto řízení bylo zahájeno žalobou doručenou dne 5.5.1986, ve věci byla nařízení jednání na 7.11.1986, 8.5.1987, 3.7.1987, 16.10.1987, 5.2.1988, 13.5.1988, 23.6.1989, 15.9.1989, 13.10.1989, 3.11.1989, 30.3.1990, 25.1.1991, 23.11.1995, 16.11.1996, 4.12.1997, 23.12.1997, 24.2.1998, 21.1.1999, 14.9.1999, 22.2.2001 a posléze dne 9.3.2001 byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo žalobci uloženo na vyrovnání podílů zaplatit částku 212.009,-Kč a oběma účastníkům uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit na nákladech řízení státu, a to na znalečném, 6.921,60 Kč a zaplatit soudní poplatek z návrhu 12.702,-Kč. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 7.8.2001. V průběhu řízení byl v březnu 1991 vypracován znalecký posudek, který určil cenu nemovitosti částkou 124.745,90 Kč. Vzhledem ke změně cenového předpisu k 1.11.1991 byl vypracován doplněk tohoto posudku, stanovící cenu na částku 287.882,90 Kč, a v důsledku další změny cenového předpisu byly dalším znalcem vypracovány další znalecké posudky, a to ze 14.4.1996 oceňující nemovitosti na částku 391.740,-Kč a z 8.10.2000, který stanovil cenu nemovitosti částkou 583.780,-Kč. Z této částky okresní soud v rozhodnutí o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů vycházel. Tento skutkový stav okresní soud podřadil pod ustanovení § 13 odst. 1,2 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dovodil, že za nesprávný postup vedoucí k odpovědnosti státu je třeba považovat i opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu, či jiné vady ve způsobu řízení, to vše za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následků. Uzavřel, že v průběhu řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů docházelo v určitých případech k průtahům, které však byly vyvolány nutností vypracovaní znaleckých posudků ohledně ocenění nemovitostí a ohledně tvrzení samotného žalobce, že v průběhu řízení do nemovitosti ze svého investoval prováděním modernizace a jiných stavebních úprav, a že délka řízení byla ovlivněna i postupem účastníků řízení, zejména jejich neschopností řešit věc smírně, přičemž délka řízení nebyla způsobena výlučně bezdůvodnou nečinností soudu. Dále okresní soud dospěl k přesvědčení, že je vyloučeno, aby následkem délky předmětného řízení mohla vzniknout majetková újma spočívající v rozdílu hodnoty věcí, které byly předmětem rozdělení zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť náhrada, kterou musí žalobce vyplatit druhé straně se sice zvýšila z důvodu novelizace cenových předpisů, ale zvýšení hodnoty domu zároveň znamená, že hodnota, kterou získal žalobce, tedy hodnota odpovídající druhé polovině majetku, rovněž stoupla. Plynutím času se zvyšovala hodnota celého majetku, nikoliv jen jeho část představovaná částkou zaplacenou žalobcem na vyrovnání podílů. Podle názoru okresního soudu je vyloučeno, aby následkem délky řízení mohla vzniknout majetková újma spočívající v rozdílu hodnoty věcí, které byly předmětem rozdělení zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Odvoláním se žalobce domáhá změny napadeného rozsudku a vyhovění žalobě v celém rozsahu. Okresnímu soudu vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu a nesprávné právní posouzení. Namítá, že skutkové závěry spočívající v tom, že délka řízení byla ovlivněna postupem účastníků, zejména jejich neschopností řešit věc smírně, a že délka řízení byla zásadně ovlivněna procesními návrhy a stanovisky účastníků, nemají oporu v obsahu spisu Okresního soudu v T., sp. zn. 12 C 137/86. Tvrdí, že z obsahu tohoto spisu naopak plyne, že v uvedeném řízení měl soud k dispozici všechny podklady pro rozhodnutí již dne 8.3.1991, když v té době již byly provedeny všechny účastníky navrhované důkazy i znalecké posudky nařízené k ohodnocení movitých i nemovitých věcí. Veškeré další postupy okresního soudu byly zcela neefektivní nebo formální. Shrnuje, že veškeré výtky ze strany soudu prvního stupně adresované účastníkům řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů stran ovlivnění průtahů řízení jejich postupy jsou liché, neboť všechny jmenované kroky účastníky byly jen důsledkem předchozích, ničím nezdůvodnitelných průtahů v činnosti soudu. Pokud jde o právní hodnocení, nesouhlasí žalobce s právními závěry okresního soudu. Vychází z civilistické doktríny, která škodu kvalifikuje jako majetkovou újmu vyjádřitelnou v penězích. V daném případě tato újma spočívá v částce, kterou by žalobce na vyrovnání podílů nemusel vyplatit protistraně v původním řízení, nebýt porušení právních povinností soudem, a právě proto, že žalobce byl nucen tuto částku vyplatit, vznikla mu majetková újma, jejichž náhrady se domáhá. Úvahu o neexistenci újmy v souvislosti s nárůstem ceny nemovitostí v čase, současně s nárůstem částky na vyrovnání podílů, považuje žalobce za irelevantní, neboť cena předmětných nemovitostí by rostla i v případě neexistence uvedeného soudního řízení. V této souvislosti poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7.1.2003 ve věci: B. proti České republice, stížnost č. 41486/98. Závěrem poukazuje na ustanovení § 6 o.s.ř., čl. 38 odst. 2 Listiny práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dovozuje, že Okresní soud v T. svým postupem v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 137/86 tyto předpisy porušil. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo a shledal odvolání důvodným pouze z malé části, a to jen pokud jde o náhradu škody spočívající v zaplacené náhradě nákladů státu. V projednávané věci uplatňuje žalobce nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Tento nesprávný úřední postup spatřuje v průtazích v řízení, které bylo vedeno o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bývalých manželů M. P. a V. Š., pod sp. zn. 12 C 137/86 Okresního soudu v T. Jak je ze spisu v označené věci patrné, bylo toto řízení zahájeno žalobou doručeno okresnímu soudu dne 5.5.1986. Až do 8.3.1991 probíhalo řízení plynule a bez průtahů, což ostatně ani žalobce nezpochybňuje. Nesprávný úřední postup zakládající odpovědnost státu za náhradu škody tím vzniklé lze tedy spatřovat až počínaje od 8.3.1991. V té době podmínky této odpovědnosti upravoval zák. č. 58/1969 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Tento zákon byl zrušen zákonem č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona české národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, který nabyl účinnosti od 15.5.1998. Podle § 36 posléze uvedeného zákona č. 82/1998 Sb. se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy. Nesprávný úřední postup, průtahy v řízení, počíná tedy za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb., pokračuje i po nabytí účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. a vlastní konečný akt dovršující tvrzený vznik škody, tj. rozhodnutí ukládající povinnost zaplacení vyrovnání výše podílů, je také až za účinnosti posléze uvedeného zákona. Protože teprve tímto aktem jsou naplněny veškeré pojmové znaky tvrzené škody, je právním předpisem, podle kterého je nutno nárok žalobce posuzovat, zákon č. 82/1998 Sb.. Okresní soud tedy správně žalobu posuzoval podle § 13 odst. 1 a 2 tohoto zákona č. 82/1998 Sb. a při právním hodnocení správně vycházel ze závěru již opakovaně vysloveného v konstantní judikatuře (viz. rozsudky Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, 2 Cdon 129/97, 2 Cdon 607/97 a další), a to že nesprávným úředním postupem je třeba rozumět nejen činnost příslušných orgánů, ale i jejich nečinnost. Nečinností je potom třeba rozumět nejen nečinnost absolutní, ale rovněž tak i stav, kdy jsou sice ze strany orgánu – soudu činěny některé úkony, ale jde o úkony formální, nevedoucí k rozhodnutí ve věci samé, anebo o úkony vynucené předcházející absolutní nečinnosti. Toto hodnocení nelze vztáhnout na průtahy, které jsou důsledkem nečinnosti účastníků nebo na nepřiměřenou délku řízení, která je důsledkem nedůvodných procesních postojů účastníků, ale vztahuje se na ty případy, kdy k průtahům dochází z důvodů na straně soudu. Není rozhodující, zda tyto důvody jsou důsledkem nečinnosti konkrétního soudce, ať již subjektivně zaviněné, nebo objektivně vyvolané, nebo důsledkem celkové situace soudu, před kterým se řízení vede. Jak je ze spisu 12 C 137/86 patrné, začalo v řízení od roku 1991 docházet k průtahům, když nebyla nařizována jednání v přiměřených lhůtách a když od této doby až do vydání rozhodnutí ve věci samé, byly prováděny důkazy pouze reagující na změny právního stavu, tj. na změny cenového předpisu. V té době došlo také k přidělení věci k vyřízení jinému soudci, ale také i k tzv. uzavření senátu 12 C na dobu 5-ti měsíců. Uvedený stav je dán objektivně a není rozhodující, zda tak bylo v důsledku personální situace u Okresního soudu v T. v té době. Z odůvodnění napadeného rozsudku se naznačuje, že okresní soud, dospěl k závěru, že samotná délka řízení byla zásadně ovlivněna procesními návrhy a stanovisky účastníků, a proto nesprávný úřední postup v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nespatřoval. V důsledku toho neshledal naplnění podmínek odpovědnosti státu podle § 13 zák. č. 82/1998 Sb.. S takovým závěrem se odvolací soud neztotožňuje. Nutno vzít v úvahu, že se sice v uvedeném období nejednalo o absolutní nečinnost, tedy o stav, že by nebyly činěny žádné úkony, ale úkony, které byly tehdy činěny byly buď formální, nebo reagující na změnu právního stavu, kterou byly změny cenového předpisu, a které by nebyly nutné pokud by bylo rozhodnuto již v roce 1991, kdy pro rozhodnutí byly veškeré podklady. Žádnému z účastníků řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nelze přičítat prodlužování a komplikování průběhu řízení. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které bylo vedeno pod sp. zn. 12 C 137/86 Okresního soudu v T. docházelo od března 1991 do rozhodnutí v březnu 2001 k průtahům, a tím k nesprávnému úřednímu postupu, který ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá odpovědnost státu za škodu, která touto nečinností některému z účastníků uvedeného řízení vznikla. V tomto směru je tedy odpovědnost žalované dána a je nutné dále se zabývat otázkou, zda a jaká konkrétní škoda žalobci vznikla, tedy zda žalobcovy nároky jsou škodou. Nelze pochybovat o tom, že zákon č. 82/1998 Sb. je součástí občanského práva. Škodu podle tohoto zákona je tedy samozřejmě chápat ve smyslu občanského práva, tedy jako majetkovou újmu, kterou lze objektivně vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. penězi, která spočívá ve zmenšení, ve snížení či v jiném znehodnocení již existujícího majetku poškozeného, jakož i ve vynaložení nákladů na odstranění tohoto znehodnocení. Žalobce v žalobě uplatňuje nároky na náhradu dvou rozdílných škod. Jde jednak o škodu spočívající v zaplacení náhrady nákladů řízení, které by nevznikly, pokud by bylo rozhodnuto bez zbytečných průtahů, tj. v březnu 1991, kterou vyčísluje částku 3.114,30 Kč a dále o škodu vzniklou tím, že v důsledku změn cenového předpisu byla v době rozhodování, tj. v roce 2001, podstatně vyšší cena nemovitosti (583.780,-Kč Kč) přikázané do jeho vlastnictví ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, oproti roku 1991, kdy bylo možno věc rozhodnout (124.749,90 Kč), a v důsledku toho byla částka uložená mu zaplatit na vyrovnání podílu vyšší, a polovina rozdílu těchto cen v částce 229.517,-Kč představuje tuto další škodu. Pokud jde o první nárok, tj. nárok na náhradu škody vzniklé placením nákladů řízení v uvedené době, je zřejmé, že skutečně vynaložené náklady řízení vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu, tj. v dané věci v důsledku průtahů v řízení v době od roku 1991 do roku 2001, jsou majetkovou újmou, a tedy škodou za kterou žalovaná žalobci odpovídá (viz. Ústavní soud ČR, Pl. ÚS 18/01-Sbírka zákonů č. 234/2002). Vzhledem k tomu, že okresní soud dospěl k opačnému závěru, že odpovědnost žalované za tuto škodu není dána, neprováděl žádné dokazování k objasnění výše této škody. Jejich prováděním by odvolací soud prováděl takové důkazy zcela nově a nešlo by tak ani o opakování ani o doplnění dokazování (§ 213 odst. 2 o.s.ř.ve znění před novelou zák. č. 59/2005 Sb. – viz. čl. II. bod 2 tohoto zákona, dále jen o.s.ř.), a proto v tomto rozsahu, tj. ohledně nároku na náhradu škody vzniklé placením nákladů řízení byl napadený rozsudek podle § 221 odst. 1 písm. a) a odst. 2 o.s.ř. zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. V dalším uplatněném nároku označuje žalobce za škodu majetkovou újmu, která mu vznikla tím, že při vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví do jeho vlastnictví byly přikázány nemovitosti, jejichž cena se v důsledku mezitímní změny oceňovacích předpisů za dobu od 8.3.1991 do 9.3.2001 zvýšila ze 124.745,90 Kč na 583.780,-Kč, tedy o 459.034,10 Kč, takže v důsledku toho mu bylo v konečném rozhodnutí uloženo vyplatit na vyrovnání podílů částku o 229.517,-Kč vyšší. Pro hodnocení tohoto nároku nutno zopakovat, že řízení před Okresním soudem v T., pod sp. zn. 12 C 137/86 bylo řízením o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů M. P. a V. Š., jejichž manželství zaniklo dnem 12.6.1986. Vypořádání bylo provedeno rozsudkem Okresního soudu v T. ze dne 9.3.2001, č.j. 12 C 137/86-248, který nabyl právní moci dne 7.8.2001. Je z něho patrno, že do masy zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví byl zahrnut rodinný dům v N., se zastavěnou plochou na parcelním čísle 110/1 o výměře 315 m2 a garáž na parcelním čísle 110/2 o výměřen 27 m2, uvedené na LV č. 33 v okrese T., v obci N., katastrální území N., dále jen nemovitosti. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů bylo jednou z forem vlastnictví, které upravoval zák. č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ve znění před novelou zák. č. 509/1991 Sb., dále jen občanský zákoník. Jednalo se o zvláštní formu spoluvlastnictví, které mohlo vzniknout pouze mezi manžely, a zánikem manželství též zanikalo. Ve smyslu § 149 občanského zákoníku bylo potom prováděno vypořádání tohoto zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů a podle odstavce 3 tohoto § 149 občanského zákoníku bylo vypořádání prováděno soudem. Pro vypořádání byla stanovena základní zásada, že podíly obou manželů jsou stejné. Rozsudkem o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se rozděloval společný majetek a přidělovaly jednotlivé věci z tohoto majetku do výlučného vlastnictví bývalým bezpodílovým spoluvlastníkům. V případě nerovnosti cen takto přikázaných věcí nastupovala povinnost vyrovnat výši podílů. Již od publikování rozsudku Krajského soudu v H. K., sp. zn. 5 Co 329/69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 70, č. 2 str. 80, respektovala praxe soudů zásadu, že ceny staveb v osobním vlastnictví, jež byly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, se pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví určují podle cenového předpisu platného v době rozhodování, jímž se provádí tohoto vypořádání. Ke změně cenového předpisu do doby rozhodování, soudy přihlížely z úřední povinnosti. Konstantní judikatura vycházela a stále vychází i po novelizaci občanského zákoníku ze zásady, že pro ocenění věci pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví je určující stav věci v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví, přičemž je třeba vycházet z cen odpovídajících cenám platných v době, kdy se bezpodílové vlastnictví vypořádává. Viz. též Rozbor a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v ČSSR ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972, č. 42, str. 263 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 7.12.1999, 2 Cdon 2060/97. Je mimo pochybnost, že cena nemovitosti stanovená podle cenového předpisu vyjadřuje hodnotu této nemovitosti v daném čase. Rozsudek o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, má konstitutivní povahu a teprve jím se přidělují jednotlivé věci z bývalého společného majetku do výlučného vlastnictví bývalým bezpodílovým spoluvlastníkům. Touto cenou se také zahrnuje nemovitost do ceny celé masy bezpodílového spoluvlastnictví a ta je rozhodující pro určení výše podílů bývalých manželů. Ze skutečnosti, že teprve až rozsudkem o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vzniká vlastnické právo k nemovitosti jednoho z nich, je zcela evidentní, že teprve tímto okamžikem se jeden z bývalých manželů stává vlastníkem hodnoty vyjádřené cenou nemovitosti v tomto okamžiku podle platných cenových předpisů. Z toho potom vyplývá, že zvýši-li se cena nemovitosti náležející do masy BSM, zvýší se současně hodnota celého BSM a že toto zvýšení hodnoty se musí odrazit na výši podílů každého z bývalých manželů, a tedy i na vyrovnání, které v případě nerovnosti podílů je povinen platit, ten komu byl přikázán podíl ve vyšší hodnotě. Takové vyrovnání podílů však zůstává v rámci hodnoty celého bezpodílového spoluvlastnictví a proto nemůže být žádnou majetkovou újmou, tedy snížením majetku, a tedy škodou. Pokud jde o rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7.1.2003 ve věci B. proti České republice (stížnost č. 41486/98), na který žalobce poukazuje, nutno uvést následující: Ministerstvo zahraničních věcí sdělením publikovaným pod č. 243/1998 Sb. sdělilo, že dne 11.5.1994 byl ve Strasburku přijat a jménem České republiky podepsán Protokol č. 11 k Úmluvě o ochraně lidských práva a základních svobod, kterým se mění kontrolní mechanismus v ní ustavený. S protokolem vyslovil souhlas Parlament České republiky a schválil jej podle čl. 39 odst. 4 Ústavy České republiky, jako mezinárodní smlouvu o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky. Prezident republiky protokol ratifikoval a ten vstoupil v platnost dnem 4.11.1998 i pro Českou republiku. Zřízení Evropského soudu pro lidská práva, jeho pravomoce a jeho mechanismus rozhodování jsou dány v Hlavě II. Úmluvy. Článek 46 odst. 1 Úmluvy stanoví, že vysoké smluvní strany se zavazují, že se budou řídit konečným rozsudkem soudu ve všech případech, jichž jsou stranami. V rozhodnutí o přijetí rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti ve věci K. a další proti České republice (stížnosti č. 69190/01) přijatém dne 30.3.2004, je vyložen tento článek 46 Úmluvy, a to tak, „že jeho (rozuměj Evropského soudu pro lidská práva) rozsudky jsou ve své podstatě deklaratorní (viz. Marckx proti Belgii, 1997)“. Nelze tedy dovozovat, jako činí žalobce v odvolání, že rozhodnutí a závěry Evropského soudu pro lidská práva ve věci B. proti České republice je závazné pro rozhodování soudů České republiky ve věci žalobce M. P. Je pravda, že v uvedeném rozsudku Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že „stěžovatelka utrpěla materiální škodu, jež vyplývá přímo z délky řízení potud, pokud se náhrada, kterou musí vyplatit druhé straně, zvýšila z důvodu novelizace cenových předpisů, k níž došlo v listopadu 1994“. V této části rozhodl Soud pěti hlasy proti dvěma, když soudkyně T. a soudce J. zaujali nesouhlasné stanovisko odůvodněné takto: „Nemohu souhlasit s většinou senátu, která na základě spravedlnosti rozhodla, že žalovaný stát je povinen uhradit stěžovatelce částku 10.000 Euro jako náhradu materiální škody z důvodů uvedených v odstavci 67 rozsudku. Většina soudí, že stěžovatelka utrpěla materiální újmu, která přímo vyplývá z délky řízení potud, pokud náhrada, kterou má vyplatit protistraně, byla navýšena z důvodu novelizace cenových předpisů v listopadu 1994. Je skutečností, že v listopadu 1994 činila hodnota domu manželů 1.204.053,20 Kč, kdežto o dva roky později, 31.10.1996, tato hodnota činila již 2.158.730,-Kč. Po vynesení rozsudku v roce 1996 byla stěžovatelka z tohoto důvodu nucena zaplatit svému bývalému manželovi jako náhradu částku mnohem vyšší, než by mu zaplatila v roce 1994, pokud by jí soud tehdy přiznal vlastnictví domu. Toto ale nedovoluje vyvodit závěr, že stěžovatelka utrpěla neodůvodněnou materiální škodu, jelikož zvýšení hodnoty domu zároveň znamená, že hodnota, kterou získala stěžovatelka, tedy hodnota odpovídající druhé polovině majetku, rovněž stoupla. Pokud by soud uznal, jak stěžovatelka navrhovala, že by bylo spravedlivější, aby svému bývalému manželovi vyplatila polovinu hodnoty domu v roce 1994, pak by se mohl bývalý manžel domáhat, že z důvodu délky řízení získal méně, než polovinu současné hodnoty, a že tedy utrpěl materiální škodu. Domnívám se, že judikatura Soudu, o níž většina Senátu opírá své rozhodnutí, jak je uvedeno v odstavci 67, není na tento případ použitelná. Uvedená judikatura se vztahuje na peněžní částky, které z důvodu délky řízení ztratily na hodnotě. To ovšem není tento případ. Naopak hodnota domu stoupla ve prospěch obou stran, bývalého manžela i stěžovatelky. Soudím tedy, že stěžovatelka neutrpěla materiální škodu vyplývající z délky řízení z důvodů, pro které jí většina přiznala 10.000,-Euro“. Jde tedy o shodné závěry, ke kterým dospěly též soud prvního stupně i soud odvolací, a s přihlédnutím k deklaratornímu charakteru rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, se odvolací soud neztotožnil s návrhem na aplikaci rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v jiné věci na věc projednávanou. Ze všech výše vyložených důvodů neshledal odvolací soud důvodnou žalobu na náhradu škody v částce 229.517,-Kč s úrokem z prodlení a proto podle § 220 o.s.ř. v tomto rozsahu napadený rozsudek potvrdil. Proti tomuto rozsudku n e n í odvolání přípustné a proti výroku o zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci není přípustné ani dovolání, které jinak ohledně části o potvrzení napadeného rozsudku je přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Takové dovolání může účastník podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V Ú. dne 19. října 2005 předseda senátu