Nárok na určení neplatnosti smlouvy pro její absolutní neplatnost nepodléhá promlčení.

U s n e s e n í Krajský soud v Ú. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. V. Š. a soudců JUDr. J. K. a Mgr. M. K. ve věci žalobce ČR – Zemědělské vodohospodářské správy, se sídlem v B., zast. JUDr. L. H., advokátem, proti žalovaným: 1) L. V., 2) R. V., 3) P. V., 4) Ing. F. V. a 5) M. M ., zastoupeným JUDr. V. P., advokátem , o určení neplatnosti dohody o poskytnutí náhrady, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v L. ze dne 7. května 2002, č.j. 13 C 31/2001-91, t a k t o: Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce, jež se domáhal určení, že dohoda o poskytnutí náhrad, uzavřená mezi účastníky 22.11.1994, včetně dodatku z 27.10.1999, je neplatná. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a konečně bylo žalobci uloženo zaplatit ČR – Okresnímu soudu v L. soudní poplatek ve výši 1.000,-Kč, do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se domáhal určení neplatnosti dohody ze dne 22.11.1994, kterou uzavřel se žalovanými o finanční náhradě za zaniklé stavby a trvalé prosty dle § 15, 16 a 18 zák. č. 229/91 Sb., včetně dodatku dohody z 27.10.1999. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zmíněná dohoda, včetně dodatku, byla učiněna jasně, vážně a srozumitelně, v písemné formě a že byly konkretizovány hodnoty, které byly na pozemcích, jichž se náhrada týká. Dle závěrů okresního soudu se žalobce po celá léta choval tak, že ubezpečoval žalované o plnění z dohody s tím, že nárok bude uspokojen. Odepření plnění z dohody o náhradě by tak odporovalo ustanovení § 3 občanského zákoníku. Okresní soud dále dospěl k závěru, že právo žalobce na určení neplatnosti dohody bylo rovněž promlčeno v obecné tříleté promlčecí lhůtě, neboť právo mohlo být vykonáno poprvé den po uzavření smlouvy, tedy 23.11.1994 a žalobce se domáhá neplatnosti dohody až 14.2.2001. Žaloba na určení neplatnosti dohody, včetně dodatku, je tak nedůvodná. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Vytýká soudu prvního stupně nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení v projednávané věci. Namítá, že okresní soud se nezabýval namítanými důvody absolutní neplatnosti dohody, včetně dodatku, který je nutné považovat za zcela nový dokument. Dále namítá, že nebyla řešena otázka držby dotčených nemovitostí – staveb a trvalých porostů žalobcem, či jeho právním předchůdcem v době zániku těchto nemovitostí -a trvalých porostů. Odvolatel tak dovozuje, že nebyl osobou povinnou k uzavření dohody o náhradě. Odvolatel se domáhal změny napadeného rozsudku tak, aby žalobě bylo ve smyslu žalobního návrhu vyhověno. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, jež mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. V projednávané věci je najisto, že účastníci dne 22.11.1994 uzavřeli písemnou dohodu o poskytnutí náhrad ze zaniklé stavby a trvalé prosty dle § 15, 16 zák. č. 229/1991 Sb. o půdě, ve znění pozdějších předpisů. Součástí této dohody bylo ujednání, že oprávněné osoby (žalovaní) uplatní nároky na náhrady za zaniklé stavby a trvalé prosty na pozemcích, blíže specifikovaných v této dohodě, v celkové výši 702.330,-Kč u Pozemkového fondu ČR. Dle dodatku ze dne 27.10.1999 se žalobce (právní předchůdce) zavázal k přímému poskytnutí finanční náhrady v celkové výši 702.330,-Kč, v jednotlivých částkách připadajících na oprávněné osoby (žalované). Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně náležitě nezabýval žalobcem namítanou neplatností (absolutní) dohody o náhradě, spočívající v rozporu s konkrétními ustanoveními zákona o půdě. V této souvislosti nutno poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (28 Cdo 1120/2001, 28 Cdo 1425/2005, 28 Cdo 1217/2002, 28 Cdo 1472/2002), jež v zásadě připouští přezkum restitučních dohod, ať již jde o dohody uzavřené dle zákona č. 87/1991 Sb., či zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, právě pro rozpor s právní úpravou obsaženou v těchto normách. Případy absolutní neplatnosti právních úkonů (tedy i restitučních dohod o náhradě), jsou upraveny ustanovením § 37 a násl. občanského zákoníku a absolutně neplatný je rovněž právní úkon (dohoda), který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu (§ 39 občanského zákoníku). V případě absolutní neplatnosti restituční dohody ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. pak musí soud z úřední povinnosti vyvodit příslušné právní závěry. Dosavadní závěr okresního soudu o tom, že dohoda uzavřená účastníky v roce 1994, včetně dodatku z roku 1999 je platná, není podložen dostatečným skutkovým zjištěním, neboť námitkami v žalobě uplatněnými žalobcem o rozporu předmětné dohody s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 229/1991 Sb., se okresní soud nezabýval. Napadené rozhodnutí je proto z tohoto pohledu nepřezkoumatelné. Je nesprávný rovněž závěr okresního soudu, kdy se napadené zamítavé rozhodnutí opírá o žalovanými vznesenou námitku promlčení práva žalobce na uplatnění absolutní neplatnosti právního úkonu v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Jak již bylo výše uvedeno, soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Zákon nestanoví nějakou časovou mez, do kdy je třeba k vadě právního úkonu přihlížet. Jde o to, že z takového právního úkonu nevznikne žádné právo, a tedy ani právo, které by se mohlo v daném případě promlčet. Právní úprava připouští promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu (§ 40a občanského zákoníku), o takový případ se však v projednávané věci nejedná. Soudu prvního stupně lze rovněž vytknout, že se náležitě nezabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na určení neplatnosti dohody (§ 80 písm. c) o.s.ř.). Absolutní neplatnosti právního úkonu se může s úspěchem dovolat jen ta osoba, jejíž hmotně právní postavení může být – objektivně posuzováno – absolutní neplatností právního úkonu ovlivněno. Dle názoru odvolacího soudu, pokud se žalobce úspěšně domůže rozhodnutí o určení neplatnosti dohody o náhradě, zásadním způsobem se změní jeho hmotně právní postavení ve vztahu k žalovaným, a to s ohledem na finanční plnění, ve kterém se v dohodě zavázal. Tím je dán naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti dohody. Úkolem okresního soudu v dalším řízení bude, aby k veškerým námitkám uplatněným žalobcem v tomto řízení, pro rozpor s právní úpravou přezkoumal dohodu účastníků o náhradě za zničené stavby a trvalé prosty. Především jde o přezkoumání postavení žalobce a jeho právních předchůdců, jako osoby povinné k náhradě za stavby a trvalé prosty na pozemcích, k nimž bylo obnoveno vlastnické právo žalovaných (oprávněných osob) rozhodnutím správního orgánu – pozemkového úřadu. Lze předpokládat, že doplnění řízení se neobejde bez doplnění dokazování v podobě spisu pozemkového úřadu, č.j. 945/92, včetně dalších důkazů navržených žalobcem. Závěrem odvolací soud upozorňuje na nesprávnost části výroku napadeného rozsudku o vzájemných nákladech účastníků, včetně odůvodnění rozhodnutí, spočívající v nesprávném označení strany soudního sporu, jež byla zavázána k plnění nákladů řízení. Nesprávně rovněž soud prvního stupně rozhodl o poplatkové povinnosti žalobce, neboť jak vyplývá z obsahu spisu, soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení žalobce zaplatil na výzvu okresního soudu dne 7.8.2001 a rovněž zaplatil soudní poplatek z odvolání v částce 1.000,-Kč (na výzvu soudu) dne 23.9.2002. Z vyložených důvodů krajský soud neshledal podmínky pro potvrzení či změnu napadeného rozsudku a nezbylo, než napadený rozsudek dle § 221 odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.3.2005) zrušit a rozsudek v celém rozsahu dle § 221 odst. 2 o.s.ř. vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení. V konečném rozhodnutí okresní soud znovu rozhodne o nákladech řízení účastníků. Proti tomuto usnesení n e n í odvolání ani dovolání přípustné. V Ú. dne 18. listopadu 2005 předseda senátu