15Ca 1/2009-20     ČESKÁ REPUBLIKA  ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY        Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Štullerové a soudců JUDr. Ivy Kaňákové a JUDr. Ivy Kurešové v právní věci žalobců: a/ J.L., „X“, b/ J.N., „X“, oba zast. JUDr. Lubomír Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08  Praha 5, v řízení o žalobách proti rozhodnutí  žalované ze dne 10.12. 2008 č. 2085 415 709/BV, takto:     I. Věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 15 Ca 1/2009 a sp.zn. 15 Ca 2/2009 se  spojují ke společnému projednání. Věci budou nadále vedeny pod sp.zn. 15 Ca 1/2009.   II. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 12. 2009 č. 205 415 709/BV se zrušuje pro nezákonnost a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.   III.  Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 15.768,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.     Odůvodnění:     Žalobci  se žalobami podanými v zákonem stanovené lhůtě domáhali zrušení rozhodnutí žalované ze dne  10.12.2008  č.  205 415 709/BV, kterým žalovaná podle  §  5  odst. 7  věty první  a  §  7 odst.  2  zákona   č. 261/2001 Sb. přiznala  jednorázovou peněžní částku  ve výši 289,- Kč   1) J.L.,  2)  J.N.,  3)  J.N.,  4)  J.N.,  5)  V.N.,  6)  M.N.,   7) V.N. Oba žalobci, zastoupeni advokátem JUDr. Lubomírem  Mullerem, shodně  odůvodnili  žaloby tím, že  žalovaná přiznala   rozhodnutím   ze dne  12. 2. 2002  č. 2O5 415 709  zemřelé  A.N.  (matka žalobců)  jednorázovou částku podle zák.č. 261/2001 Sb.  ve výši  70.000 Kč,  poté  byla napadeným  rozhodnutím částka  přepočtena  na  částku   72.017  Kč,  tzn. dosud  nevyplacená částka   činí  2.017  Kč.  Žalobci pokládají  za  nesprávné,  že  do  řízení vstupuje   sedm    dědiců,  každý  jednou  sedminou,  neboť   zemřelá  A.N.  měla  4  děti,  které ji přežily,  a  syna  V. st.,  který  zemřel  a  měl 3 děti (které jsou v napadeném rozhodnutí  uvedeny  jako  ad. 5) N.V.,  ad. 6) N.M.  a   ad 7)  N.V.   Žalobci  zastávají  názor,  že jestliže A.N.  měla  pět  dětí,  z nichž  čtyři  žijí  a  jedno  zemřelo,  pak  dědicové  zemřelého  syna  nemohou  do  jeho  práv  a  povinností  vstoupit  celkově  větším  podílem,  než  měl  on  sám.   Žalobci   mají  za to,  že   každému  nenáleží  289,-  Kč,  ale  404,-  Kč.       Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě setrvala na svém  rozhodnutí  a   navrhla  zamítnutí  žaloby.  Poukázala  na  ust. §  7  odst.  2  zák.č.  261/2001  Sb.,  které  stanoví,  že včas  upatněný  nárok,  pokud o  něm  nebylo  rozhodnuto  nebo  pokud  nedošlo  k výplatě  jednorázové   peněžní  částky,  přechází  v případě  úmrtí  oprávněné  osoby  na  její  dědice.  Stejným  způsobem  takto  postupovala  v řadě  srovnatelných  případů.  Vycházela  přitom  z ustálené  judikatury,  přičemž  poukázala  na  rozsudek  Vrchního  soudu  v Olomouci  zn.  2A  735/98  ze  dne 8. 10. 1998 (jednorázová   peněžní  částka  podle  zák.  č.  217/1994 Sb.),   na  rozsudek  Vrchního  soudu  v Praze  ze  dne 14.9.2001  zn. 5A 519/2001 ( ust.  §  6  odst. 2 zák.č. 39/2000 Sb.),  nebo  rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  zn. 2A  1153/2002 (ust. § 7  odst. 2  zák.č. 261/2001 Sb.).     Žalovaná dále uvedla,  že  se  s judikaturou  ztotožňuje  a  má  za to, že ust.  §  7  odst. 2  zák.č. 261/2001 Sb.  je  ustanovením  obsahujícím  speciální  právní  úpravu,  a  proto  je  vyloučena  možnost   aplikace   úpravy  obecné.   Souhlasí s názorem,  že  užití  termínu  „dědici“  pro  vyjádření  okruhu  osob,  na něž  nárok  zemřelé  oprávněné  osoby  přechází  není  zákonodárcem  vhodně  zvolen. Vyjádřila přesvědčení, že  přiznání   jednorázové peněžní  částky  po  zemřelé  A.N.  každému  z jejích  7  dědiců  je  v souladu  s platnou  právní  úpravou.     Žalobci  v podané  replice  setrvali  na žalobních námitkách.          Obě žaloby směřují proti jednomu a témuž rozhodnutí,   a  proto je soud  v souladu   s ustanovením  §  39  odst. 1  zák.č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) spojil  ke  společnému  projednání.          O nich pak rozhodl v souladu s ustanovením  §  51  odst.  1 věty první  s.ř.s.  bez  jednání, neboť žalobci i žalovaná s tím souhlasili.         Napadené  rozhodnutí    soud  přezkoumal  v řízení  podle  části třetí,  dílu prvního  hlavy  druhé  s.ř.s.,  která  vychází  z dispoziční  zásady   vyjádřené  v ustanoveních  § 71 odst.  1  písm.c),  písm.d),  odst.2  věty druhé a třetí  a   § 75  odst. 2  věty první  tohoto zákona. Z ní  vyplývá, že soud  přezkoumává  rozhodnutí  správního orgánu  pouze  v rozsahu, který žalobce  uplatnil  v    žalobě  nebo během  dvouměsíční  lhůty  po  oznámení  napadeného  rozhodnutí (§  72  odst.  1  věty první  s.ř.s.).  Povinností žalobce  je  proto  tvrdit, že  správní  rozhodnutí  nebo  jeho  část odporuje  konkrétnímu  zákonnému  ustanovení  a  toto  tvrzení   odůvodnit.  Bez  návrhu  žalobce  pak musí soud podle  §  76  odst. 2  s.ř.s. přihlédnout  toliko  k takovým   vadám  napadeného   rozhodnutí,  které  vyvolávají  jeho  nicotnost,  ovšem  takové  nedostatky   nebyly v projednávaných  věcech  zjištěny.        Po  přezkoumání  skutkového  a  právního stavu  věci  dospěl soud k závěru,  že žaloby jsou  důvodné.        Předmětem  projednávané  věci  je  otázka výkladu  ustanovení   § 7  odst. 2  zák.č. 261/2001 Sb.   zda  v případě  úmrtí  oprávněné  osoby  se  postupuje  podle speciální  úpravy  jak  uvádí žalovaná,  nebo se  postupuje  podle  obecné úpravy  dědického  řízení,  jak namítají žalobci.          Podle  ustanovení   §  2  odst.  1  zák.č. 261/2001  Sb. se tento zákon  vztahuje na  občany  České  republiky,  kteří  byli  vězněni    mezi  25. únorem  1948  a  1. lednem  1990   a  u  kterých  bylo  rozhodnutí  o jejich  věznění  zcela  nebo  částečně  zrušeno  podle  zák.č. 119/1990 Sb.  o  soudní rehabilitaci,  ve znění  pozdějších  předpisů, nebo  podle  zák.č.  198/1993 Sb  o  protiprávnosti  komunistického  režimu  a  o  odporu  proti  němu (dále jen „politický  vězeň“).       Podle  ustanovení  § 2  odst. 2  zák.č. 261/2001  Sb.  se  tento  zákon  rovněž  vztahuje  na  vdovy  a  vdovce  po  osobách  uvedených  v odstavci 1,  pokud  jdou občany  České  republiky,  jejichž  manželství  trvalo  po  celou dobu věznění,  či  vzniklo  během  jejich  věznění  a  jejich manžel kdykoliv  později  zemřel;  stejně  se  tak  tento  zákon  vztahuje  na vdovy  a  vdovce,  pokud jsou  občany  České  republiky,  kteří  uzavřeli  nové  manželství.       Podle  § 5  odst.  2  a  odst.  7  věta  první  zák.č. 261/2001  Sb.  činí  výše  jednorázové  částky  pro  politického  vězně  při  věznění  delším  než  1 rok  120 000 Kč.  Za  každý  další  měsíc  věznění  se  výše  jednorázové  peněžní  částky  zvyšuje  o 1000 Kč.  Výše  jednorázové  peněžní  částky  pro  vdovu nebo vdovce  po  účastníku  národního  odboje  za  osvobození  nebo  po  politickém  vězni  činí  vždy  její  polovinu.       Podle  § 7  odst. 2  zák.č. 261/2001 Sb. včas  uplatněný   nárok,  pokud  o  něm  nebylo  rozhodnuto  nebo  pokud nedošlo  k výplatě  jednorázové  peněžní  částky,  přechází  v případě  úmrtí  oprávněné  osoby  na  její  dědice.        K problematice  §  7 odst.  2 cit. zákona  se  již  vyjadřoval  rozšířený  senát  Nejvyššího  správního soudu,  který  ve svém  rozsudku  ze dne  4.5.2010  č.j. 4 Ads 77/2007-91  poukázal na to,  že  jak  ve  sféře  práva  veřejného,  tak  ve  sféře  práva  soukromého je  zásadně  věcí  zákonodárce,  jakým  způsobem  upraví  přechod  práv,  a  mezi  nimi  i  práv   majetkových,  mezi  jednotlivými  osobami. V dispozici  zákonodárce  je   zásadně   i rozhodnutí o  tom,  zda  určité  právo  v případě,  že  nastaly  určité  relevantní  právní  skutečnosti  (v projednávaném  případě  smrt  oprávněné  osoby), vůbec  předchází,  zda  předchází  za  každých  okolností , anebo  jen  za  určitých  podmínek,  a na  kterou  osobu  či  které  osoby přechází.      Nejvyšší  správní  soud  poukázal  na  to,  že  na  právní  řád  je třeba  pohlížet  jako  na celek,  který  musí působit  jako  jednotný  a  bezrozporný.  Proto  je  třeba  při  výkladu    ustanovení  o  přechodu  nároků  zemřelých  osob  na  jiné  osoby  nezbytné  zohlednit,  že  právní  řád  obsahuje  komplexní  a  v zásadě  univerzální  úpravu  přechodu  majetkových  práv  fyzických  osob   v důsledku  jejich  smrti, a  sice  děděním.      Žalovaná  ve  svém  vyjádření  uvedla,  že  ustanovení  § 7  odst. 2 zák.č. 261/2001 Sb. je  ustanovením  obsahujícím  speciální  právní  úpravu, takže  již  samotná  jeho  existence  vylučuje možnost  aplikace  úpravy  obecné,  a naopak,  že užití  obecné  úpravy  by  přicházelo  v úvahu  pouze v případě,  kdyby  zákon  toto speciální  pravidlo  pro  přechod  nároku  neobsahoval.  I  v tomto  případě  soud  poukazuje na shora citovaný  rozsudek  Nejvyššího  správního soudu, ve kterém  Nejvyšší  správní  soud  uvedl,  že pokud by   zák.č. 261/2001  Sb.  obsahoval  ústavně  konformní  autonomní  úpravu  přechodu  nároku  na jím  upravenou  dávku  na  jiné  osoby,  použila  by  se  takováto  úprava  podle  pravidla,  že  zvláštní  zákon  má  přednost  před  zákonem  obecným (tj. před občanskoprávní úpravou dědění).  Pokud  však  zákon  č, 261/2001 Sb.  autonomní  úpravu  neobsahuje,  je nutno  použít  úpravy  obecné,  kterou bude  i  v tomto případě, tj. i tehdy, jedná-li se o veřejnoprávní nárok,  zásadně  občanskoprávní  úprava  dědění.          Nelze-li  v konkrétním  případě zák.č. 261/2001 Sb. taková  zvláštní pravidla  vysledovat, je nutno dospět  k závěru,  že odkaz  na „dědice“  neznamená  nic  jiného  než  odkaz  na  komplexní  pravidla   dědického  práva, včetně  pravidla o  prioritě  dědění  ze závěti  před  děděním  ze  zákona,  o  podmínkách  vydědění  a  ustanovení  o nepominutelných  dědicích  a  včetně  pravidel o  tom,  že  za  určitých  okolností  se  výše  podílů  jednotlivých  dědiců  liší  s ohledem  na  režim  dědické  posloupnosti (tj. že se  uplatní pravidlo zakotvené  v §  473  odst. 2  obč. zákona,  podle něhož  nedědí-li  některé  dítě,  nabývají  jeho  dědického  podílu  stejným  dílem  jeho  děti.  Jestliže  nedědí  ani tyto  děti  nebo  některé  z nich,  dědí  stejným  dílem  jejich  potomci).            Dále  Nejvyšší  správní  soud  poukázal na to,  že  žalovaná  v řízení  o nároku  podle  zák.č. 261/2001  Sb.  nemá pravomoc  rozhodnout, kdo je dědicem  oprávněné osoby,  proto musí  vždy  přerušit  správní  řízení  do  vyřešení  otázky,  kdo je  dědicem  nároku.  V žádném  případě  zde   neplatí  ustanovení  §  64  odst.  1  písm.c/  správního řádu  v tom ohledu, že může   uvážit  o  tom, zda  má  tak  učinit nebo  nikoliv.  Žalovaná  je  v dalším  řízení  vázána  rozhodnutím  dědického  soudu  o tom, komu  z dědiců  uplatněný  nárok připadá,  tj. je  i  vázána  případně  rozhodnutím  o  tom,  v jakých  podílech  dědicové  nárok  nabývají ( je-li  jich  více),  a pokud  uplatněný  nárok  přizná,  musí to  zohlednit  ve výroku  při  určení,  která osoba  obdrží  jako  část  přiznané  jednorázové  peněžní  částky.              Jestliže žalovaná   v předmětné věci  rozhodla  podle  své dosavadní  praxe v rozporu se  zákonnou  úpravou,  dospěl  soud  k závěru, že  napadené  rozhodnutí  žalované  je  s ohledem na  skutečnosti shora uvedené, nezákonné,  a  proto   je v souladu   s ustanovením  § 78  odst. 1  s.ř.s.  zrušil  a  současně   věc  vrátil  žalované  k dalšímu  řízení (§ 78  odst.4 s.ř.s.).  V dalším  řízení  bude  pak  žalovaná  podle  §  78  odst. 5  s.ř.s. vázána  právním  názorem,  který byl vysloven  v tomto  zrušujícím  rozsudku.        Žalobci  měli  v projednávané věci  plný  úspěch,  a  proto  soud  podle § 60  odst. 1  věty  první  s.ř.s.  uložil  žalované povinnost   zaplatit  žalobcům  do  třiceti  dnů  od  právní moci  rozsudku  náhradu  nákladů  řízení  ve výši   15.768 Kč.  Protože  obě  žaloby  jsou naprosto shodné,  skládá se odměna    z částky   6.300  Kč  za tři úkony po 2.l00 Kč ( převzetí  věci, podání  žaloby,  přípis soudu),  dále  z částky  900 Kč  za  tři   s tím  související režijní paušály,   v případě  druhé  žaloby   z odměny za  tři  úkony  ve výši   5.040  Kč ( převzetí  věci, podání  žaloby,  přípis  soudu -  sníženo o  20%  dle   §  12 odst. 4  advokátního tarifu), dále z částky 900 Kč za tři s tím  související  režijní  paušály  po 300  Kč,  a  z částky  2.628 Kč  představující 20%   DPH.       P o u č e n í :  Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního. Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li sám stěžovatel vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Ústí nad Labem dne 29. července 2010   JUDr. Dagmar Štullerová  v.r.  předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová