15Af 71/2010-83       Usnesení   Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: JUDr. Z. A., „X“, proti žalovanému: Odvolacímu finančnímu ředitelství, Masarykova 31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 28.8.2009, č.j. 9595/09-1500-506197, takto:   I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění : Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí původního žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 28.8.2009, 9595/09-1500-506197, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Libochovicích ze dne 30.9.2008, č.j. 32937/08/197960/2448, o zastavení řízení o odvolání žalobce proti výzvě k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě vydané Finančním úřadem v Libochovicích dne 30.9.2008, č.j. 32937/08/197960/2448.   Vzhledem k tomu, že dne 1.1.2013 vstoupil v účinnost zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o Finanční správě“), musel se zdejší soud předně vypořádat s otázkou, který správní orgán státní správy v oblasti výkonu správy daní je žalovaným subjektem práva od 1.1.2013, jelikož dle ustanovení § 19 odst. 3 zákona o Finanční správě byla mimo jiné s účinností od 1.1.2013 zrušena všechna finanční ředitelství zřízená podle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s tímto ustanovením bylo tudíž zrušeno Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, jež vydalo žalobou napadené rozhodnutí. V souladu s ustanovením § 20 odst. 2 zákona o Finanční správě se územními finančními orgány, které jsou uvedeny v rozhodnutích vydaných při správě daní, rozumí orgány finanční správy, jež jsou příslušné od 1.1.2013 dle zákona o Finanční správě.   Jelikož napadené rozhodnutí je rozhodnutí, které bylo vydáno v rámci odvolacího řízení Finančním ředitelstvím v Ústí nad Labem, tj. orgánem nadřízeným Finančnímu úřadu jakožto nejnižším orgánem v rámci již zrušené soustavy územních finančních orgánů, je zdejší soud toho názoru, že žalovaným s účinností od 1.1.2013 je namísto Finančního ředitelství v Ústí nad Labem dle ustanovení § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) ve spojení s ustanoveními § 5 a § 7 písm. a), jakož i ustanovením § 20 odst. 2, zákona o Finanční správě Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně. Podle ustanovení § 7 písm. a) zákona o Finanční správě vykonává Odvolací finanční ředitelství (věcnou) působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného finančním úřadům, které jsou nejnižšími správními úřady v rámci Finanční správy České republiky. S ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno odvolacím orgánem, tj. nikoliv nejnižším orgánem v rámci zrušených územních finančních orgánů, přešla v dané věci působnost na Odvolací finanční ředitelství, jakožto (jediný) odvolací orgán při výkonu správy daní (viz ustanovení § 5 zákona o Finanční správě). Tento závěr je současně podepřen i ustanovením § 69 s.ř.s., neboť dle tohoto ustanovení je zřejmé, že žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla, což v tomto konkrétním případě je Odvolací finanční ředitelství.   Žalobce v podané žalobě uvedl, že v době jeho pobytu v zahraničí mu byla doručena výzva k zaplacení nedoplatku na daň z nemovitostí v náhradní lhůtě ve výši 199 065,- Kč vydaná Finančním úřadem v Libochovicích dne 30.9.2008. Proti výzvě podal žalobce včasné odvolání s tím, že požádal o prodloužení lhůty doplnění důvodů odvolání. Po dvojím prodloužení lhůty k doplnění odvolání ze strany finančního úřadu bylo následně vydáno Finančním úřadem v Libochovicích rozhodnutí o zastavení řízení o odvolání ze dne 14.1.2009, č.j. 788/09/197960/2448.  Proti tomuto rozhodnutí o zastavení řízení o odvolání žalobce podal včasné odvolání podáním ze dne 8.2.2009, s tím, že s ohledem na žalobcův pobyt v zahraničí požádal, aby mu bylo umožněno odvolání odůvodnit po návratu ze zahraničí. Následně původně žalovaný bez dalšího dne 20.8.2009 vydal žalobou napadené rozhodnutí, kterým žalobcovo odvolání zamítl. Žalobce namítá, že mu postupem původně žalovaného nebylo umožněno odůvodnit svoje odvolání ze dne 8.2.2009 proti rozhodnutí správce daně o zastavení řízení o odvolání. Žalobce zdůrazňuje, že podstatou sporu není otázka výše daňové povinnosti žalobce, ale principiální posouzení, zda žalobci vzhledem k mezinárodním závazkům České republiky daňová povinnost vůbec svědčí, respektive zda za daných okolností není již samotné vyměření daňové povinnosti žalobci porušením mezinárodních závazků České republiky. Žalobce uvedl, že již od roku 2000 je v souvislosti s vymáháním jeho pohledávek za Českou stranou sociálně demokratickou řadou státních orgánů perzekuován. Jsou mu především některými soudy zadržovány desetimilionové částky, které žalobci náleží. Tímto postupem byl žalobce zbaven možnosti dostát svým závazkům, a to i ve vztahu ke správci daně. Ve své žalobě na některé takové případy poukázal. Poukázal i na skutečnost, že mu byla neoprávněně pozastavena Českou advokátní komorou možnost výkonu advokacie a podobná situace nastala i ve Slovenské republice. Dále se žalobce dovolává ústavního pořádku České republiky, který dle jeho názoru nepřipouští, aby stát žalobci na jedné straně zadržoval, či dokonce nechal zpronevěřit majetek za okolností, které nasvědčují, že je tak činěno proto, aby žalobci bylo znemožněno dostát svým závazkům, se zjevným záměrem pod záminkou postupu podle formálně platných právních předpisů znemožňovat žalobci výkon jeho občanských práv, a jinými státními orgány s ním jednat zvlášť ponižujícím způsobem jako s dlužníkem, když stát žalobci dluží v rozsahu mnohonásobku závazků žalobce. Poukázal i na 1. Dodatek protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod s tím, že státy mohou zatěžovat své občany daněmi a dalšími dávkami pouze v rozsahu, ve kterém jim stát zajistí ochranu jejich majetkových práv. Žalobce poukázal s odvoláním na čl. 10 Ústavy na protiústavnost postupu žalovaného jako orgánu veřejné moci, dovolal se soudní ochrany ve vztahu i k zákazu nelidského či ponižujícího zacházení a navrhl zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. V doplnění žaloby ze dne 23.3.2012 dále popsal ve zcela obecné rovině, v čem spočívá dle jeho názoru neústavnost postupu státních orgánů vůči jeho osobě a jak dochází k porušování jeho základních lidských práv ze strany státních orgánů.   Dle § 65 odst. 1 s.ř.s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Dle § 73 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), nezaplatí-li daňový dlužník splatný daňový nedoplatek včetně nedoplatku na pokutách uložených podle tohoto zákona v zákonné lhůtě, vyzve ho správce daně, aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě, nejméně osmidenní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí k vymáhání daňového nedoplatku. Proti výzvě se lze odvolat ve lhůtě patnácti dnů. Odvolání nemá odkladný účinek. Z právní úpravy je zřejmé, že výzvou vydanou ve shodě s citovaným ustanovením správce daně pouze vyzývá daňový subjekt ke splnění povinnosti platit daňový nedoplatek, a to v náhradní lhůtě, neboť daň byla splatná již dříve. Výzva je tak institutem, jímž se smírnou cestou, před zahájením vlastního vymožení daňového nedoplatku, vyzývá daňový subjekt ke splnění povinnosti v náhradní lhůtě. Výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle ustanovení § 73 odst. 1 daňového řádu tedy má již jen povahu pouhého procesního úkonu a při jejím zasílání se vychází z toho, že její adresát již je v pozici daňového dlužníka s přesně stanovenou daňovou povinností. Doručením výzvy se tak adresátova práva či povinnosti nemění a tím méně zakládají. Výzva je pouze prvým úkonem daňové exekuce. Předmětné ustanovení dává daňovému dlužníkovi možnost podat odvolání (tedy možnost využitou i žalobcem v daném případě); takové odvolání však již nemůže měnit samotný daňový nedoplatek, ale například pouze upozornit na nesoulad mezi nezávisle existujícím daňovým nedoplatkem a výší částky, k jejímuž zaplacení je daňový dlužník vyzýván. V rámci odvolání proti uvedené výzvě rovněž nelze již žádným způsobem přezkoumávat pravomocné výměry, kterými byla již dříve dodatečně doměřena daň. Právě uvedený názor o tom, že výzva je soudně nepřezkoumatelným úkonem ostatně potvrdil i Ústavní soud v usnesení ze dne 17.6.1999, sp. zn. IV. ÚS 198/99  (sv. 14, usnesení č. 43, str. 367 Sb. ÚS), kde vyložil, že: „Ze systematického zařazení § 73 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, lze usuzovat, že výzva k zaplacení nedoplatku daně v náhradní lhůtě má povahu pouhého procesního rozhodnutí, neboť neřeší ani neukládá hmotně právní povinnosti placení daně, nýbrž pouze upomíná o zaplacení daňového nedoplatku.“ Obdobný názor o tom, že výzva je soudně nepřezkoumatelným úkonem, zaujal i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku 3.11.2004, č.j. 1 Afs 22/2004-72, publikovaném pod č. 976/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (viz též www.nssoud.cz). Protože uvedená výzva neřeší ani neukládá hmotněprávní povinnost placení daně, ale svou podstatou je pouze upomínkou k zaplacení daňového nedoplatku, neukládá se jí daňová povinnost, ale pouze se jí určuje náhradní lhůta, v níž má povinný splnit povinnost již stanovenou a existující, kterou nesplnil v řádné lhůtě; není tato výzva a ani rozhodnutí o odvolání proti této výzvě rozhodnutím o subjektivních právech chráněných právem veřejným, jež by podléhalo soudnímu přezkoumání ve smyslu § 65 s.ř.s. V daném konkrétním případě však není předmětem přezkumu samotné odvolání proti výzvě dle § 73 daňového řádu, ale rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení o odvolání žalobce proti výzvě dle § 73 daňového řádu pro neodstranění vad odvolání. Na tomto místě soud musí konstatovat, že rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení o odvolání obecně podléhá soudnímu přezkumu, neboť vykazuje znaky správního rozhodnutí zakotvené ve výše citovaném ustanovení § 65 s.ř.s. V daném konkrétním případě však tkví podstatné specifikum věci ve skutečnosti, že samotná výzva k zaplacení nedoplatku daně v náhradní lhůtě, které bylo původním rozhodnutím, jak bylo výše rozvedeno, není rozhodnutím ve smyslu § 65 s.ř.s. Nezakládá-li žádná nová práva a povinnosti původní rozhodnutí (v daném případě výzva dle § 73 daňového řádu), tím méně je může zakládat rozhodnutí, kterým se rozhoduje pouze o odvolání proti rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení, vztahujícího se k původnímu řízení. Soud tedy vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že výzva podle § 73 odst. 1 daňového řádu a na něj navazující rozhodnutí odvolacího orgánu nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 s.ř.s. K obdobnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 16.12.2010, č.j. 1 Afs 102/2010-48.   Vzhledem k tomu, že soud ze shora uvedených důvodů shledává žalobou napadené rozhodnutí rozhodnutím, které není správním rozhodnutím ve smyslu § 65 s.ř.s., a je tedy dle § 70 písm. a) s.ř.s. ze soudního přezkumu vyloučeno, byl soud nucen konstatovat, že žaloba proti napadenému rozhodnutí původně žalovaného je podle § 68 písm. e) s.ř.s. nepřípustná, a proto ji podle § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. odmítl. V důsledku odmítnutí žaloby současně soud v souladu s ust. § 60 odst. 3 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. O soudním poplatku nebylo rozhodováno, neboť žalobce byl od soudního poplatku osvobozen. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.   V Ústí nad Labem dne 2. dubna 2013   JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.               předsedkyně senátu   Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová