Nevyjde-li v konkurzním řízení míra uspokojení pohledávky věřitele najevo dříve, lze závěr o míře jejího uspokojení určit na základě rozvrhového usnesení. V případě pohledávky věřitele dlužníka vzniklé v době, kdy již statutární orgán dlužníka byl v prodlení se splněním povinnosti podat jménem dlužníka návrh na prohlášení konkurzu podle § 3 zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, tedy teprve v den právní moci rozvrhového usnesení bude postaveno na jisto, zda a v jaké výši bude jeho pohledávka uspokojena a zda a v jaké výši mu vznikla porušením označené povinnosti statutárního orgánu dlužníka škoda, jež je představována rozdílem mezi výší jeho pohledávky v době podání návrhu na prohlášení konkurzu a mírou jejího uspokojení v konkurzním řízení. Běh subjektivní dvouleté a objektivní tříleté promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody u soudu proto nezapočte dříve, než v den právní moci rozvrhového usnesení (§ 106 odst. 1 a 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31.12.2013).

14Co 292/2015-138 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Pekáče a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Martina Paška ve věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem Praze 10, V Olšinách 1667/10, proti žalované Ing. arch. I. I., o zaplacení 152.799,45 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 2. 2015, č. j. 13C 12/2014-90, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu s e p o t v r z u j e . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 20.856,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Pavla Vintera. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem okresní soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 152.799,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně počínaje od 16. 12. 2013 do zaplacení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce 55.199,- Kč (výrok II.), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud vycházel ze zjištění, že společnost MENHIR & DOLMEN, a.s. (dále také jen „dlužník“) dne 14. 3. 2006 objednala u žalobce dodávku a montáž nerezového zábradlí na akci „Interiérové schodiště Pansiko u hranic Praha“ dle odsouhlasené dokumentace a cenové nabídky. Předpokládaný termín dokončení díla byl stanoven do 20. 3. 2006. Dílo dlužník převzal dne 11. 4. 2006 s tím, že je bez závad a nedodělků. Žalobce dlužníku cenu díla ve výši 140.420,- Kč, včetně DPH, předepsal k úhradě fakturou č. K 2006065 ze dne 11. 4. 2006, splatnou 25. 4. 2006. Žalobce dlužníka k úhradě ceny díla vyzval upomínkami ze dne 22. 5. 2006 a 31. 5. 2006. Dobropisem (fakturou č. DK 002 ze dne 11. 8. 2006, se splatností 11. 8. 2006) žalobce, na žádost dlužníka, snížil cenu díla fakturovanou fakturou č. 2006065 o částku 11.900,- Kč. Korespondenci za dlužníka vedla žalovaná. Tato je od 24. 2. 1999 předsedkyní představenstva dlužníka. Dle zápisu v obchodním rejstříku za dlužníka jedná předseda představenstva samostatně nebo jím na základě plné moci zmocněný člen představenstva anebo jím na základě plné moci zmocněný zástupce. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2008 č.j. 78K 60/2007-47, byl prohlášen konkurz na majetek dlužníka, účinky konkursu nastaly 13. 3. 2008. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, č.j. 78 K 60/2007-338, jež nabylo právní moci 31. 1. 2014, byl zrušen konkurz na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení. Žalobce do konkursu svoji pohledávku přihlásil ve výši 165.832,60 Kč, v této výši byla zjištěna, avšak uspokojena byla pouze co do částky 13.033,15 Kč. V době splatnosti pohledávky žalobce měl dlužník splatné závazky např. vůči společnostem A-Z Centrum, spol. s r.o., INZA Rohoznice s.r.o., MAPEI spol. s r.o., Slezský kámen a.s. a SEMPRA PRAHA a.s. Okresní soud neprovedl žalovanou navržený důkaz výslechem svědka M. Š., neboť měl za to, že by nepřinesl ničeho nového, když nárok žalobce byl v konkurzním řízení uznán a skutečnosti tvrzené žalobcem byly prokázány listinnými důkazy. Skutečnosti týkající se zakázky, jejího předání, případně předání bez vad apod. nebylo třeba dokazovat, vzhledem ke shora citovaným listinným důkazům, protokolu o předání díla a dalším. Okresní soud na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že dlužník měl závazek vůči žalobci a nacházel se v úpadku. Žalovaná byla předsedkyní představenstva dlužníka, měla tedy postavení jednatele. Dlužník měl již v roce 2003 závazek po splatnosti vůči společnosti Slezský kámen, a.s. Jeho dluhy nebyly vyrovnány v roce 2004, ale naopak narůstaly. Žalovaná jako jednatelka a majitelka dlužníka nepodala návrh na prohlášení konkurzu, přičemž o předlužení své společnosti musela vědět, čímž porušila svoji povinnost podle § 3 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále též jen „ZVK“), a proto odpovídá věřitelům za škodu, která jim v důsledku porušení této povinnosti vznikne, ledaže by prokázala, že škodu nezavinila. Výše pohledávky žalobce, zjištěná v konkursu na majetek dlužníka, činí 165.832,60 Kč, uspokojena však byla pouze do částky 13.033,15 Kč. Škoda žalobci vznikla tím, že žalovaná včas nepodala návrh na prohlášení konkurzu, ač podle § 3 ZKV tak měla učinit. Škoda odpovídá rozdílu mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkurzu, kdyby návrh byl podán včas a částkou, kterou nakonec úhradou svých pohledávek v konkurzu obdrželi, což platí i pro věřitele, jejichž existující pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkurzu, ještě nebyly splatné. Okresní soud má za to, že žalovaná měla vědět, jak na tom dlužník je a nesjednávat smlouvu s žalobcem v době, kdy již dlužník neplnil své závazky a nacházel se prakticky v úpadku, neboť neplnil závazky vůči jiným věřitelům splatné v roce 2003 a 2004. Pokud by žalovaná jednala tak, jak měla, tzn. podala návrh na prohlášení konkurzu, mohl by žalobce takovou skutečnost zjistit a objednávku dlužníka by nerealizoval. K obraně žalované spočívající v tvrzení, že se nemůže řádně hájit, že nemá právní zastoupení a neměla dostatek času, uvedl, že žalovaná 27. 11. 2014 osobně převzala návrh na vydání platebního rozkazu a platební rozkaz, proti němuž podala odpor datovaný dnem 8. 11. 2014. Dne 27. 1. 2015 jí byla doručeno předvolání k jednání, z čehož je zřejmé, že měla dva měsíce a týden na to, aby si sjednala právní zastoupení. O nákladech řízení okresní soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř., tak že jich náhradu přiznal v řízení zcela úspěšnému žalobci. Rozsudek okresního soudu napadla žalovaná odvoláním, jímž se domáhá změny napadeného rozsudku tak, že bude žaloba zamítnuta, eventuelně jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítá neúplnost dokazování, tvrdí, že její odpovědnost za škodu dána není, neboť nic neporušila, namítá promlčení nároku žalobce, když za okamžik, kdy měla vzniknout škoda je třeba, v souladu se závěry vyloženými Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 29Cdo 2735/2012, je třeba považovat den podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Tento okamžik nastal nepochybně dříve, než byl 13. 3. 2008 podán návrh na prohlášení konkursu, přičemž žaloba byla podána až koncem roku 2013. Okresní soud se řádně nevypořádal se zákonnými předpoklady pro vznik její odpovědnosti. Poukazuje na skutečnost, že řadu nově vzniklých obchodních případů, objednávek a dalších obchodních jednání nemohla ovlivnit, nebo o nich v rozhodnou dobu ani nevěděla. Okresní soud měl provést důkaz konkursním spisem, aby minimálně zjistil, zda v rozhodné době dlužník podnikal, jakým způsobem a v jaké kvalitě byly hrazeny jeho pohledávky. V konkursním řízení jí nebylo vytýkáno, že by si počínala protizákonně. Poukázala na to, že činnost dlužníka výrazně ovlivňovala skutečnost, že ještě neměl k dispozici pojistné plnění z titulu povodní v roce 2002 a 2006. Dlužník vykonával veškeré aktivity a měl zázemí v Litoměřicích, Pobřežní ulici, která byla při povodni zatopena do výše několika metrů. Odůvodnění napadeného rozsudku je postaveno na splnění pouze jednoho zákonného předpokladu vztahujícího se ke škodě, tento však nebyl porovnán se skutečným stavem věci a není spojen ani s dalšími zákonnými předpoklady. Vyhovující rozsudek je postaven pouze na tom, že ona byla statutárním zástupcem dlužníka a nepodala návrh na prohlášení konkursu. V rozhodné době však dle žalované podmínky pro prohlášení konkursu nebyly splněny, dlužník vykonával podnikatelskou činnost. Postup zvolený okresním soudem by ve svém důsledku znamenal, že podnikatelský subjekt musí podnikat způsobem, který nesmí obsahovat žádnou míru podnikatelského rizika, nesmí mít žádné nesplacené závazky v okamžiku vstupu do dalšího obchodního vztahu a podobně. Důkazy nelze posuzovat izolovaně tak, jak to učinil soud v tomto případě. Jako statutární orgán vždy postupovala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, snažila se být dobrým hospodářem, nechtěla nikoho poškodit. Poukazuje na skutečnost, že neměla prostor pro zajištění právního zastoupení. Rozsudek považuje za nepřezkoumatelný, okresní soud nepřihlédl k jejím tvrzením, neúplně zjistil skutkový stav věci. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Zdůraznil, že námitku promlčení žalovaná uplatnila až v odvolacím řízení, v rozporu se zásadou koncentrace řízení. V projednávané věci jde o pohledávku, která vznikla až po vzniku povinnosti žalované podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Otázka promlčení je v těchto případech řešena odlišně. Odkázal na závěry vyložené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29Cdo 3288/2011. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 201 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále „o.s.ř.“; k časové působnosti srov. čl. II. bod 2. zák. č. 293/2013 Sb.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a je přípustné, přezkoumal rozsudek okresního soudu podle § 212, 212 o.s.ř., včetně řízení, které mu předcházelo, a odvolání shledal nedůvodným. Řízení před soudem prvního stupně netrpí vadami, které by mohly mít za následek vydání nesprávného rozhodnutí a jež by nebylo možno zhojit v odvolacím řízení, a proto odvolací soud neshledal podmínky pro zrušení napadeného rozsudku [§ 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. S nedůvodností námitky žalované o tom, že neměla dostatečný prostor pro to, aby si zajistila kvalifikovanou právní pomoc, se správně vypořádal již okresní soud poukazem na dobu, která uplynula od doručení žaloby žalované do konání jednání, a proto odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku v této části odkazuje. Okresnímu soudu je třeba vytknout, že jeho zjištění o tom, že v době splatnosti pohledávky žalobce měl dlužník splatné závazky např. vůči společnostem A-Z Centrum, spol. s r.o., INZA Rohoznice s.r.o., MAPEI spol. s r.o., Slezský kámen a.s. a SEMPRA PRAHA a.s. nemá oporu v provedeném dokazování. Z provedených důkazů (rozvrhového usnesení) vyplývá toliko, že pohledávky těchto společností byly v konkursním řízení zjištěny a v jaké výši, nikoliv doba jejich splatnosti. Žalobce v žalobě označil pohledávky, které byly splatné v době sjednání smlouvy s dlužníkem, tedy k 14. 3. 2006 a k prokázání jejich existence a doby splatnosti předložil důkazy (přihlášky pohledávek v konkursním řízení, faktury, rozhodnutí, jimiž byly tyto pohledávky věřitelům přiznány). Okresní soud však dokazování těmito listinami neprováděl. Vzhledem k tomu, že nejde o dokazování rozsáhlé, doplnil jej odvolací soud a z rozsudku - Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 14 Co 30/2008, jenž nabyl právní moci dne 30. 4. 2008, zjistil, že společnost TECHNIMAT s.r.o. měla vůči dlužníku pohledávku ve výši 244.584,- Kč, přičemž dlužník se dostal do prodlení s částkou 77.289 dne 10. 12. 2005, s částkou 25.983,- Kč dne 11. 12. 2005, s částkou 45.638,- Kč dne 16. 12. 2005, s částkou 31.754,- Kč dne 30. 12. 2005, s částkou 12.770,- Kč dne 30. 12. 2005 a s částkou 51.150,- Kč dne 6. 1. 2006, - Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 1. 2008, č.j. 15C 4/2006-89, jenž nabyl právní moci dne 1. 4. 2008, zjistil, že J. V. měl vůči dlužníku pohledávku ve výši 18.580,- Kč, přičemž prodlení dlužníka nastalo 1. 6. 2005, - Městského soudu v Praze ze dne 22.11.2007, č.j. 46 Cm 105/2007-38, jenž nabyl právní moci dne 24. 1. 2008, zjistil, že společnost FORUS CZ, a.s., měla vůči dlužníku pohledávku ve výši 169.268,27 Kč, přičemž dlužník se dostal do prodlení s částkou 20.179,- Kč dne 13. 12. 2005, s částkou 7.565,- Kč dne 14. 12. 2005, s částkou 7.300,- Kč dne 16. 12. 2005, s částkou 15.728,- Kč dne 19. 12. 2005 a s částkou 1.360,- Kč dne 13. 1. 2006, - Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.12.2006, č.j. 19 Cm 90/2006-90, jenž nabyl právní moci dne 30. 12. 2006, zjistil, že společnost FAB, s.r.o. měla vůči dlužníku pohledávku ve výši 119.887,- Kč, s jejímž plněním se dlužník dostal do prodlení dne 8. 12. 2004, - Městského soudu v Praze ze dne 12. 1.2007, č.j. 41 Cm 83/2006-44, jenž nabyl právní moci dne 12. 3. 2008, zjistil, že společnost A-Z Centrum, spol. s r.o. měla vůči dlužníku pohledávku ve výši 453.386,- Kč, přičemž dlužník se dostal do prodlení s částkou 40.000,- Kč dne 2. 6. 2005, s částkou 70.000,- Kč dne 2. 7. 2005, s částkou 70.000,- Kč dne 2. 8. 2005, s částkou 70.000,- Kč dne 2. 9. 2005, s částkou 70.000,- Kč dne 2. 10. 2005, s částkou 70.000,- Kč dne 2. 11. 2005 a s částkou 63.386,- Kč dne 2. 12. 2005. Další důkazní návrhy žalobce k jeho tvrzení o tom, že dlužník měl pohledávky po splatnosti v době sjednání smlouvy s žalobcem, odvolací soud zamítl, neboť skutkový stav v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci, zejména pro posouzení, zda již v době sjednání smlouvy s žalobcem měla žalovaná povinnost podat na majetek dlužníka návrh na prohlášení konkursu, byl zjištěn důkazy odvolacím soudem provedenými. Pokud jde o další zjištění okresního soudu shora uvedená, mají oporu po provedeném dokazování, a proto z nich vycházel též odvolací soud. Okresní soud nepochybil, pokud neprovedl důkaz výslechem svědka M. Š., který měl u dlužníka zakázku zadanou žalobci na starosti, a důkaz konkursním spisem, neboť okolnosti sjednání smlouvy s žalobcem nejsou významné z hlediska splnění předpokladů odpovědnosti žalované, stejně jako to, „jak dlužník podnikal, jakým způsobem a v jaké kvalitě byly například hrazeny rovněž jeho pohledávky“ (viz níže). Na základě zjištění okresního soudu a zjištění doplněných v odvolacím řízení učinil odvolací soud tento závěr o skutkovém stavu věci: Žalobce na základě objednávky ze dne 14. 3. 2006 pro dlužníka zhotovil a namontoval nerezové zábradlí (dále také jen „dílo“), které dlužník převzal dne 11. 4. 2006 s tím, že je bez vad a nedodělků. Žalobce dlužníku cenu díla ve výši 140.420,- Kč, včetně DPH, předepsal k úhradě fakturou č. K 2006065 ze dne 11. 4. 2006, splatnou 25. 4. 2006. Žalobce dlužníka k úhradě ceny díla vyzval upomínkami ze dne 22. 5. 2006 a 31. 5. 2006. Dobropisem (fakturou č. DK 002 ze dne 11. 8. 2006, se splatností 11. 8. 2006) žalobce, na žádost dlužníka, snížil cenu díla fakturovanou fakturou č. 2006065 o částku 11.900,- Kč. Korespondenci za dlužníka vedla žalovaná. Tato je od 24. 2. 1999 předsedkyní představenstva dlužníka oprávněná jednat za dlužníka samostatně. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2008, č.j. 78K 60/2007-47, byl, na návrh věřitele Horizont marketing-finance-logistika, s.r.o., prohlášen konkurz na majetek dlužníka. Účinky konkursu nastaly 13. 3. 2008. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, č.j. 78 K 60/2007-338, jež nabylo právní moci 31. 1. 2014, byl zrušen konkurz na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení. Žalobce do konkursu svoji pohledávku přihlásil ve výši 165.832,60 Kč, v této výši byla zjištěna, avšak uspokojena byla pouze co do částky 13.033,15 Kč. V době splatnosti pohledávky žalobce měl dlužník splatné závazky vůči společnostem TECHNIMAT s.r.o. ve výši 244.584,- Kč, FORUS CZ, a.s. ve výši 169.268,27 Kč, FAB s.r.o. ve výši 119.887,- Kč, A-Z Centrum, spol. s r.o. ve výši 453.386,- Kč a vůči J. V. ve výši 18.580,- Kč, přičemž pokud jde o závazky vůči J. V., společnosti FAB s.r.o., byl s jejich plněním v prodlení po dobu 6 měsíců ke dni 1. 12. 2005, pokud jde o společnost A-Z Centrum, spol. s r.o. byl v prodlení s částkou 40.000,- Kč po dobu 6 měsíců ke dni 2. 12. 2005, a k 2. 3. 2006 byl po dobu 6 měsíců v prodlení již s částkou 250.000,- Kč. Podle § 1 odst. 2 ZKV dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Podle § 1 odst. 3 ZKV fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je v úpadku i tehdy, jestliže je předlužena. O předlužení jde tehdy, jestliže tato osoba má více věřitelů a jestliže její splatné závazky jsou vyšší než její majetek; do ocenění dlužníkova majetku se zahrne i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, lze-li příjem převyšující náklady při pokračování podnikatelské činnosti důvodně předpokládat. Podle § 3 odst. 1 ZKV právnická osoba nebo fyzická osoba-podnikatel, která je v úpadku, je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Právnická osoba v likvidaci má tuto povinnost, jen je-li předlužena. Podle § 3 odst. 2 ZKV povinnost podle odstavce 1 mají i statutární orgány právnické osoby, likvidátor právnické osoby v likvidaci, je-li předlužena, a zákonní zástupci fyzické osoby. Jestliže osoby tuto povinnost nesplní, odpovídají věřitelům za škodu, která jim tím vznikne, ledaže prokáží, že škodu nezavinily; je-li těchto osob více, odpovídají společně a nerozdílně. Předpokladem odpovědnosti za škodu podle § 3 odst. 1 a 2 ZKV je vznik škody věřiteli dlužníka, porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu dlužníka a příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením označené povinnosti. V projednávané věci byly všechny tyto předpoklady splněny. Okresní soud učinil správný závěr o existenci pohledávky žalobce vůči dlužníku ze smlouvy o dílo uzavřené na základě návrhu (objednávky dlužníka) ze dne 14. 3. 2006 (§ 536 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“) ve výši 128.520,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 22.992,- Kč a náhradou nákladů nalézacího řízení ve výši 14.320,- Kč, celkem ve výši 165.832,60 Kč, když pohledávka žalobce vůči dlužníku v této výši byla zjištěna v konkursním řízení vedeném na majetek dlužníka, přičemž na základě seznamu přihlášek lze pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, po zrušení konkursu vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění (§ 45 odst. 2 ZKV). Existence pohledávky žalobce vůči dlužníku ostatně nebyla mezi účastníky sporná. Soudní praxe dovodila, že dlužník je podle § 1 odst. 2 ZKV zpravidla v úpadku, neplní-li své splatné závazky po dobu nejméně šesti měsíců (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29Odo 564/2001). Z provedeného dokazování je patrno, že dlužník neplnil své splatné závazky nejméně vůči 2 věřitelům po dobu 6 měsíců ke dni 1. 12. 2005, ke dni 2. 12. 2005 vůči 3 věřitelům, tedy více věřitelům (srov. stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto lze učinit závěr, že dlužník byl již k 1. 12. 2005, tedy i v době uzavření smlouvy s žalobcem, v úpadku podle § 1 odst. 2 ZKV, aniž by bylo třeba vést dokazování k existenci řady dalších žalobcem tvrzených závazků dlužníka, s jejichž plněním měl být v prodlení v době sjednání smlouvy s žalobcem, a to i po dobu delší 6 měsíců. Úpadek dlužníka byl posléze osvědčen v konkursním řízení tím, že na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs. Na úpadek dlužníka je bez vlivu existence splatných pohledávek dlužníka za jeho dlužníky, není-li dlužník schopen tyto pohledávky využít k úhradě svých závazků, jež jsou po delší dobu po lhůtě splatnosti (k tomu srov. např. výše označené usnesení Nejvyššího soudu). Žalovaná jako předsedkyně představenstva dlužníka, tedy statutárního orgánu dlužníka (§ 191 odst. 1 obch. zák.), proto měla nejpozději dne 1. 12. 2005 povinnost podat na majetek dlužníka návrh na prohlášení konkursu. Pokud tak neučinila, odpovídá podle § 3 odst. 2 ZKV věřitelům za škodu, která v příčinné souvislosti s porušením této povinnosti vznikla. Okolnosti sjednání smlouvy s žalobcem, případná nevědomost žalované o takovém závazku, není podstatná. Povinností žalované bylo návrh na prohlášení konkursu podat a tím zabránit sjednávání dalších závazků dlužníka, za situace, kdy byl v insolvenci, tedy nebyl schopen plnit své splatné závazky, ať už důvod tohoto stavu byl jakýkoliv. K tomu žádnou vědomost o závazku dlužníka vůči žalobci nepotřebovala. Lze zcela souhlasit s žalobcem, že v případě, že by žalovaná svoji povinnost včas a řádně splnila, byl by, s ohledem na desetidenní lhůtu od osvědčení úpadku dlužníka, v níž by musel soud konkurs na majetek dlužníka prohlásit (§ 12a odst. 1 ZKV), v době sjednání smlouvy s žalobcem dlužník v konkursu, dispoziční oprávnění k majetku podstaty by svědčilo správci konkursní podstaty [§ 14 odst. 1 písm. a) ZKV] a ke sjednání smlouvy s žalobcem by nedošlo. Žalobci vzniklá škoda je proto v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V projednávané věci pohledávka žalobce vůči dlužníku vznikla v době, kdy již byla žalovaná v prodlení se splněním povinnosti podle § 3 odst. 2 ZKV podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V takovém případě se škodou vzniklou porušením uvedené povinnosti rozumí rozdíl mezi výší pohledávky dlužníka v době podání návrhu na prohlášení konkursu a částkou, kterou věřitel v konkursu na úhradu této pohledávky obdržel (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29Odo 1220/2005). Zjištěná pohledávka žalobce vůči dlužníku činila celkem 165.832,60 Kč, v konkursním řízení byla uspokojena jen co do částky 13.033,15 Kč, tedy škoda, která žalobci v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované podat na majetek dlužníka návrh na prohlášení konkursu činí 152.799,45 Kč. Žádné skutečnosti, které by při jejich prokázání mohly vést k závěru, že vznik škody nezavinila, žalovaná netvrdila. Rozhodně takovou skutečností není její tvrzení, že o sjednání závazku nevěděla, ani její osobní poměry či neplnění závazků dlužníky dlužníka, neboť nikterak nesouvisí předpoklady vzniku její povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu. Neplnění závazků nelze omlouvat podnikatelským rizikem, neboť tzv. přípustné podnikatelské riziko nespočívá v tom, že lze porušovat uzavřené smlouvy nebo ustanovení právních předpisů. Tato námitka žalované tedy opět s předpoklady její odpovědnosti nesouvisí. Pokud jde o námitku promlčení, žalovaná ji sice uplatnila až v odvolání, avšak skutečnosti, na nichž ji založila, vyšly najevo již v řízení před soudem prvního stupně, a proto její uplatnění není nepřípustnou skutkovou novotou ve smyslu § 205a o.s.ř. Žalobce správně poukázal na skutečnost, že v projednávané věci je škodou rozdíl mezi výší pohledávky žalobce v době podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka a částkou, která byla žalobci z konkursu na uspokojení jeho pohledávky vyplacena. Vzhledem k tomu, že nešlo o situaci, kdy by na pohledávku žalobce nebylo v konkursu vymoženo ničeho, bylo lze učinit závěr o míře uspokojení pohledávky žalobce v konkursu až na základě rozvrhového usnesení, které bylo vydáno dne 9. 10. 2013. Teprve poté lze hovořit o tom, že žalobci vznikla a škoda a v jaké výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29Cdo 4968/2009). Proto běh subjektivní dvouleté a objektivní tříleté promlčecí doby nemohl započít před vydáním rozvrhového usnesení, tedy před 9. 10. 2013 (§ 106 odst. 1 a 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Žalobce žalobu podal, tedy své právo u soudu uplatnil, dne 17. 12. 2013, tedy před uplynutím subjektivní i objektivní promlčecí doby a jeho právo tak promlčeno není. Žalobce žalovanou vyzval k úhradě škody ve lhůtě do 15. 12. 2013, a proto se žalovaná dostala dnem následujícím po jejím marném uplynutí do prodlení (§ 563 o.z.) a žalobci vzniklo právo na úrok z prodlení ve výši stanovené podle § 1 nař. vl. č. 142/1994 Sb., účinného do 31. 12. 2013 (§ 517 odst. 1 a 2 obč. zák.), konkrétně ve výši 8,05 % ročně. Odvolací soud z vyložených důvodů napadený rozsudek podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, kterou okresní soud správně přiznal úspěšnému žalobci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) a správně stanovil jejich výši, o lhůtě k plnění, která je v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., a o povinnosti platit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Žalobce byl úspěšný též v odvolacím řízení, proto má právo na plnou náhradu nákladů, které v této fázi řízení vynaložil (§ 142 odst. 1 o.s.ř. za užití § 224 odst. 1 o.s.ř.). Náklady žalobce sestávají z odměny jeho zástupce za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) ve výši 7.220,- Kč za 1 úkon (§ 7 a 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., v účinném znění, dále jen „AT“), 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 AT), náhradou za čas promeškaný jeho zástupcem cestou z Prahy do Ústí nad Labem a zpět, tj. z místa jeho sídla k jednání odvolacího soudu a zpět, v rozsahu 6 půlhodin po 100,- Kč za 1 půlhodinu [§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 AT], cestovným na stejné trase ve výši 1.596,90 Kč (při ujetí 184 km, průměrné spotřeba benzínu 98 oktanů 13 l/100 km, jeho ceně 38,30 Kč/l a výši základní náhrady 3,70 Kč/km podle vyhl. č. 328/2014 Sb.) a 21% DPH z uvedených částek ve výši 3.619,70 Kč, a celkem činí 20.856,60 Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení je splatná do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť odvolací soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Litoměřicích. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem uložená splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekučním návrhem. V Ústí nad Labem 12. listopadu 2015 Mgr. Jan Pekáč, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Gabriela Oulická