42A 4/2015-25     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY          Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: S. O. A., nar. „X“, státní příslušnost Nigerijská federativní republika, t.č. ZZC Bělá-Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Masarykova 27, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28.12.2014, č.j. KRPU-285150-15/ČJ-2014-040022-DB,                        t a k t o :     I. Rozhodnutí Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 28.12.2014, č.j. KRPU-285150-15/ČJ-2014-040022-DB, se  z r u š u j e pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í:   Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28.12.2014, č.j. KRPU-285150-15/ČJ-2014-040022-DB, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobce zajišťuje za účelem předání podle právního předpisu Evropského společenství s tím, že doba zajištění byla stanovena na 70 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.   Žalobce trval na tom, že žalovaný nesprávně určil dobu, po kterou může být zajištěn a svůj názoru nedostatečně zdůvodnil a dále že se žalovaný vůbec nezabýval možností použití mírnějších prostředků donucení.  Podle žalobce je s ohledem na čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“) stanovení délky zajištění na 90 dnů příliš dlouhé a nepřípustné. Podmínky trvání zajištění musí podléhat soudní kontrole v přiměřených intervalech. V tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.9.2012, č.j. 7 As 97/2012-26, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslem 2780/2013. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že je na místě, aby správní orgány dobu zajištění stanovovaly tak, aby byla v nejvýše zhruba měsíčních intervalech zajištěna možnost účinného soudního přezkumu, zda jsou splněny podmínky pro trvání zajištění. Tím, že doba zajištění bude stanovena takto krátce, bude dle Nejvyššího správního soudu zajištěno, že správní orgány rozhodující ve věcech omezení osobní svobody cizince, a případně soudy v rámci soudního přezkumu, budou přinuceny zhruba v měsíčních intervalech zkoumat, podobně jako ve vazebních věcech v trestním řízení, splnění podmínek pro trvání zajištění. Žalobce uvedl, že správní orgán rozhodl o jeho zajištění na dobu 70 dnů. Zajištěním žalobce na tuto dobu žalovaný periodickou kontrolu zákonnosti zajištění de facto vyloučil. Dále žalobce obsáhle argumentoval, že možnost periodické kontroly zákonnosti zajištění negarantuje ani ustanovení § 129a zákona o pobytu cizinců, které umožňuje cizinci požádat policii o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců, neboť při maximálním využití procesních lhůt ze strany správních orgánů a soudů by tento procesní prostředek žalobce mohl využít až po uplynutí doby zajištění, o kterém bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím. Žalobce konstatoval, že možnost stanovení v § 129a zákona o pobytu cizinců je tedy jako prostředek nápravy zjevně neúčinná. Zajištěním žalobce na dobu 70 dnů tedy žalovaný fakticky vyloučil možnost účinného periodického přezkumu zákonnosti zajištění dříve, než po uplynutí této doby, a to v rozporu s čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy.  Dále žalobce trval na tom, že žalobou napadené rozhodnutí je v rozporu s ustanovením čl. 28 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26.6.2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“). Žalobce zdůraznil, že doba zajištění může v souladu s Dublinským nařízením trvat pouze po dobu nezbytnou k náležitému provedení požadovaných správních řízení za účelem přemístění žalobce podle tohoto nařízení. Dle žalobce je stanovení délky zajištění na 90 dnů z tohoto hlediska příliš dlouhé. Dle Dublinského nařízení by zajištění cizince nemělo trvat déle než 86 (popř. 87) dnů. Ovšem žalobce zdůraznil, že lhůty uvedené v Dublinském nařízení jsou koncipovány jako maximální a k realizaci jednotlivých úkonů by mělo docházet co nejdříve. Žalovaný učinil kvalifikovaný odhad, že řízení za účelem předání žadatelů o azyl do Maďarska je v současné době realizovatelné v časovém horizontu 50-70 dnů. Žalobce trvá na tom, že s ohledem na zásah do lidských práv žalobce, který zbavení osobní svobody vždy způsobuje, je nutné v takovém případě cizince zajistit na dobu, po kterou proces předání bude trvat nejméně, a nikoli na dobu, po kterou bude dle předpokladů trvat nejdéle. Pokud tedy žalovaný odhadl dobu předání na 50-70 dnů, měl stanovit dobu zajištění na dobu 50 dnů. Pokud by v uvedené době k vydání nedošlo, mohl by žalovaný dobu zajištění prodloužit. Žalobce považuje za nepřijatelný postup žalovaného, kdy rozhodl o zajištění na předpokládanou maximální dobu s tím, že pokud se odhad ukáže jako mylný, může zajištění skončit i dříve.  Dále žalobce namítl, že v jeho případě ze strany žalovaného došlo k porušení čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení a § 123b zákona o pobytu cizinců, protože žalovaný vůbec nezvážil možnost použití mírnějších opatření. Proto považuje žalobce žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Žalobce dále poznamenal, že v jeho případě by bylo možno použít jako mírnější donucovací opatření jak finanční záruku tak i uložení povinnosti oznámit policii místo pobytu, zdržovat se tam a pravidelně se osobně hlásit. Žalobce měl u sebe 400,- Eur, které mohly být dle žalobce použity jako finanční záruka. Dále poukázal na skutečnost, že je stále žadatelem o azyl v Maďarsku a že tedy trvá povinnost členského státu zajistit mu materiální podmínky, mezi které patří i ubytování. Žalobce se tedy domnívá, že mu mělo být umožněno ubytování v některém z pobytových středisek, ve kterém by následně mohl plnit povinnosti vyplývající z uložení opatření ve smyslu § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Dále žalobce zdůraznil, že Dublinské nařízení je přímo aplikovatelná právní norma, která přímo ukládá zvážení skutečnosti, zda nelze účinně použít jiná mírnější opatření. Dle žalobce tedy žalovaný měl zvažovat i další alternativy k zajištění, např. záruku poskytnutou osobou žijící v Brně, se kterou se žalobce zná a u které pobýval.     Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu.    Žalovaný k odkazu žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.9.2012, č.j. 7 As 97/2012-26, uvedl, že tento rozsudek vycházel ze zcela odlišné právní úpravy, než jaká byla účinná v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí. S účinností od 1.1.2014 byl do zákona o pobytu cizinců zaveden institut žádosti o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců. Tento institut je zakotven v ustanovení § 129a zákona o pobytu cizinců. Proti rozhodnutí správního orgánu o žádosti o propuštění je přípustná žaloba, o které musí správní soud rozhodnout do 7 pracovních dnů. Žalovaný zdůraznil, že současná konstrukce zajištění cizince v kombinaci s institutem žádosti o propuštění ze zařízení je velmi podobná právní úpravě zakotvené v trestním řádu, která je považována za ústavně konformní i euro konformní. Žalovaný rovněž trvá na tom, že ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ani z Evropské úmluvy nelze vyvodit konkrétní délku doby zajištění. Nikde není stanoveno, že doba zajištění musí být nutně stanovena maximálně na jeden měsíc.  Žalovaný rovněž trval na tom, že trvání doby zajištění na 70 dnů bylo v žalobou napadeném rozhodnutí řádně zdůvodněno. Bylo poukázáno na zkušenost s totožnými případy v nedávném čase, které byly vyřízeny v době 50-70 dnů, na vytíženost maďarských úřadů a taktéž na vytíženost linek ČSA. Žalovaný uvedl, že při stanovení délky trvání zajištění přihlédl k jemu známým a v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmíněným překážkám předání dle Dublinského nařízení. Současně poukázal na skutečnost, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí učinil úvahu o tom, zda je předání cizince alespoň potenciálně v daném čase možné.  Žalovaný dále upozornil na skutečnost, že žalobce vstoupil na území České republiky neoprávněně, bez cestovního dokladu a bez víza. Během svého pobytu na území České republiky si obstaral cestovní doklad Nigérie vystavený jiné osobě a následně se jím při kontrole prováděné Policií ČR prokazoval jako dokladem vlastním.  Dle žalovaného nelze na žalobce nahlížet jako na žadatele o azyl ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl, neboť žalobce na území České republiky nepožádal o azyl. Uvedená směrnice se na žalobce vztahuje na území Maďarska. Na žalobce dle žalovaného nelze vztáhnout ani ustanovení § 2 odst. 5 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neboť na území České republiky nepožádal o azyl a Česká republika není dle Dublinského nařízení příslušná k posouzení jeho žádosti o azyl uplatněné v Maďarské republice. Dle žalovaného tedy nelze využít ustanovení § 76 zákona o azylu, které upravuje ubytování žadatelů o azyl v azylových zařízeních.  K možnosti využití mírnějších donucovacích opatření žalovaný uvedl, že v ustanovení § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců jsou upravena zvláštní opatření za účelem vycestování cizince. Jedním z nich je uložení povinnosti cizinci oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve stanovené lhůtě. Toto mírnější opatření nebylo možno dle žalovaného využít, neboť žalobce nevlastní žádný majetek vhodný k ubytování a taktéž nevlastní dostatek finančních prostředků k zajištění ubytování. Žalobce ani na území České republiky nemá žádné příbuzné nebo známé, kteří by mu ubytování zajistili. Známý, který jej na určitou dobu ubytoval v Brně, kterého poznal až v Brně a o němž kromě křestního jména nic neví, nelze podle žalovaného považovat za dostatečnou záruku k použití tohoto druhu zvláštního opatření. Dalším mírnějším opatřením je složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním. Ani toto mírnější opatření dle žalovaného nebylo možno využít, neboť žalobce nevlastní dostatek finančních prostředků a na území České republiky nemá žádné příbuzné ani známé, kteří by mu tyto prostředky mohli poskytnout. Částka 400,- Euro, kterou měl žalobce při sobě, nepokryje výši finanční záruky.  Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že žalobce cestuje Evropou a účelově podává žádosti o mezinárodní ochranu ve všech státech, kde byl nějakým způsobem omezen na svobodě nebo by mu hrozilo, že bude z daného státu vyhoštěn. Zneužívá tak azylového systému EU. Žalovaný zdůraznil, že s ohledem na opakované žádosti o mezinárodní ochranu v různých státech EU, snahu vycestovat do SRN a předložení cestovního dokladu vydaného jiné osobě jako dokladu vlastního použití mírnějších donucovacích prostředků než zajištění nepřipadá v úvahu.   O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), a § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce nenavrhl ve lhůtě 5 dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednání věci.   Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.   K námitce spočívající v nutnosti stanovovat dobu zajištění tak, aby byla nejvýše zhruba v měsíčních intervalech zajištěna možnost účinného soudního přezkumu s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.9.2012, č.j. 7 As 97/2012-26 a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, uvádí soud následující. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 7 As 97/2012-26 vycházel z premisy, že řízení o ochraně práv cizinců podle § 200o až § 200u o.s.ř. u civilních soudů často trvají dva a více měsíců, aniž jsou k tomu důvody na straně samotných zajištěných cizinců. V rámci rekodifikace soukromého práva byla mimo jiné zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, účinným od 1.1.2014, zrušena celá právní úprava obsažená v ustanovení § 200o až § 200u o.s.ř. Podle Důvodové zprávy k uvedenému zákonu č. 303/2013 Sb. (sněmovní tisk č. 930, 6. volební období PS, str. 267) nebylo dále důvodné, aby rozhodování o zajištění cizince bylo podrobeno soudnímu přezkumu v rámci správního soudnictví podle soudního řádu správního, tedy poté, co rozhodl orgán Policie ČR, a rozhodování o žádosti o propuštění cizince ze zajištění rozhodovaly soudy v občanském soudním řízení. Tím byl sjednocen postup pro řízení o žádosti cizince o propuštění tak, že nadále bude o žádosti rozhodovat nejprve Policie ČR a následný přezkum soudem bude zajištěn prostředky správního soudnictví podle soudního řádu správního. Zároveň byl s účinností od 1.1.2014 do zákona o pobytu cizinců zaveden institut žádosti o propuštění ze zařízení zakotvený v § 129a zákona o pobytu cizinců. Podle této úpravy je cizinec oprávněn podat policii žádost o propuštění ze zařízení, ve které je povinen uvést veškeré rozhodné skutečnosti, kterých se dovolává a označit důkazy. O žádosti policie rozhodne bez zbytečného odkladu. Policie cizince poučí o oprávnění podat ve správním soudnictví žalobu proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení. Žádost o propuštění ze zařízení je cizinec oprávněn podat nejdříve po uplynutí 30 dní od nabytí právní moci rozhodnutí o zajištění, rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince nebo rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, nepodal-li žalobu proti takovému rozhodnutí, nebo nejdříve po uplynutí 30 dní od právní moci posledního rozhodnutí o jeho žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení. O žalobě proti nepropuštění cizince ze zařízení je tedy přípustná správní žaloba, o které musí správní soud rozhodnout podle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců do 7 dnů. Podle § 126 písm. b) zákona o pobytu cizinců je Policie povinna poučit cizince o možnosti podat žádost o propuštění ze zařízení. Dále je Policie povinna podle § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců po celou dobu zajištění cizince zkoumat, zda důvody zajištění trvají. Vzhledem ke změně právní úpravy tak již soud nemůže rozhodovat o propuštění ze zajištění (zařízení) dva a více měsíců, ale musí tak učinit ve lhůtě 7 dnů. Závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 7 As 97/2012-26 tak na daný případ aplikovat nelze. Současná konstrukce zajištění cizince v kombinaci s institutem žádosti o propuštění ze zařízení je velmi podobná právní úpravě vazby zakotvené v trestním řádu, která je považována za ústavněkonformní i eurokonformní. Soud připomíná, že periodicita přezkumu trvání důvodů vazby ve formě rozhodnutí je normována ustanovením § 72 trestního řádu na tři měsíce, nikoliv jeden měsíc. Rovněž tak žádost o propuštění z vazby je vázána podle § 71a trestního řádu na uplynutí 30 denní lhůty od právní moci posledního vazebního rozhodnutí. Žalobce tak ve své interpretaci spočívající ve faktické nemožnosti stanovit dobu zajištění delší než jeden měsíc, jde dokonce nad již tak poměrně striktní úpravu vazebního řízení a soud se rozhodně s touto interpretací neztotožňuje. Podle čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Ani z uvedeného článku ani z judikatury Evropského soudu po lidská práva nelze vyvodit konkrétní příkaz stanovující dobu zajištění. Ani ze současné právní úpravy zákona o pobytu cizinců a Dublinského nařízení nelze dovodit nutnost stanovovat dobu zajištění na jeden měsíc či principiální nemožnost stanovit dobu zajištění delší než jeden měsíc. Soud tak považuje současnou právní úpravu za nerozpornou s čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy a námitky žalobce v tomto směru za nedůvodné.   K námitce žalobce, že za situace, kdy žalovaný učinil odhad, že vydání do Maďarska je realizovatelné ve lhůtě 50-70 dnů, mohl žalobce zajistit pouze na dobu odpovídající dolní hranici odhadované lhůty (tedy na 50 dnů) s tím, že měl případně zajištění rozhodnutím prodloužit, soud uvádí následující. Je skutečností, že žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí uvedl, že z informace Dublinského střediska ze dne 10.10.2014 vyplývá, že předání žalobce do Maďarska je realizovatelné ve lhůtě 50-70 dnů. Důvodem je vytíženost orgánů maďarské policie a odmítání transferů ze strany Maďarska k určitým datům. Dále žalovaný poukázal na vysokou vytíženost linek společnosti ČSA. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že odhad časového rozmezí 50-70 dnů vyplývá ze skutečností obsažených v informaci Dublinského střediska ze dne 10.10.2014. Ovšem ke skutečnostem obsaženým v této informaci přistoupila ještě další skutečnost, kterou musel správní orgán zvažovat, a to vytíženost linek ČSA, jejichž prostřednictvím dochází k transferu žadatelů o azyl do Maďarska. S ohledem na tuto další skutečnost tedy žalovaný zajistil žalobce na 70 dnů (tedy horní hranici výše uvedeného odhadu), neboť dospěl k závěru, že právě v této lhůtě s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání žalobce je reálné realizovat jeho předání. Dle soudu při této úvaze žalovaný nepřekročil meze správního uvážení, přihlédl k tomu, aby zajištění bylo co nejkratší, a jeho úvahy mají reálný základ zachycený v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Tuto námitku tedy soud vyhodnotil jako nedůvodnou.   K námitce, že měla být ze strany žalovaného zvážena možnost využití mírnějších opatření, než je zajištění, soud uvádí následující. Otázkou, zda při zajištění cizince dle § 129 zákona o pobytu cizinců je nutno ze strany správních orgánů zvažovat možnost uplatnění mírnějších opatření, se již zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 18.10.2012, č.j. 7 As 107/2012-40. V tomto rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „také v případě zajištění cizince za účelem jeho předání podle ust. § 129 zákona o pobytu cizinců je nutno dát přednost výkladu, který bude souladný s čl. 15 návratové směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí – pozn. soudu) a také s čl. 8 Listiny (Listina základních práv a svobod – pozn. soudu) a čl. 5 Úmluvy (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod publikovaná pod č. 209/1992 Sb. – pozn. soudu). Lze proto shrnout, že před zajištěním cizince za účelem jeho předání je správní orgán povinen zvážit využití mírnějšího opatření podle § 123b a 123c zákona o pobytu cizinců.“ Zdejší soud nemá nejmenšího důvodu se od uvedeného závěru Nejvyššího správního soudu odklonit. Je třeba zdůraznit, že samotné přímo aplikovatelné Dublinské nařízení, které se na daný případ vztahuje, v čl. 28 bod 2 obsahuje podmínku, že zajistit cizince je možné pouze v případě, že nelze použít jiná mírnější donucovací opatření. Zcela jednoznačně správní orgán v dané věci měl povinnost zvážit možnost využití mírnějších prostředků.  Předmětnou úvahu o možnosti využití mírnějších prostředků pak musí správní orgán rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 21.3.2012, č.j. 1 As 11/2012-74, a ze dne 7.12.2011, č.j. 1 As 132/2011-51) promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí. V opačném případě trpí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelností. Tuto vadu přitom nelze dodatečně napravit v následném soudním řízení, jak se o to pokusil žalovaný ve vyjádření k žalobě. V daném konkrétním případě z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se žalovaný otázkou možnosti využití mírnějších opatření vůbec zabýval. K této otázce se žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí vůbec nevyjadřuje. K možnosti využití mírnějších opatření se žalovaný vyjádřil až ve vyjádření k žalobě. Vzhledem k výše uvedenému spatřuje v této skutečnosti soud vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., neboť v tomto směru je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.   O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s.  Soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný neměl ve věci úspěch a žalobce o náhradu nákladů řízení nežádal.     Poučení:  Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.      V  Ústí nad Labem dne 4. února 2015          Mgr. Václav Trajer v.r.        samosoudce   Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová