15A 94/2014-42   ČESKÁ REPUBLIKA  ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY    Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců Mgr. Václava Trajera a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: L. M., narozeného dne „X“, bytem „X“, zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem, se sídlem Legerova 148, 280 02, Kolín III, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2014, č. j. 4402/DS/2014, JID: 158473/2014/KUUK/Zvo,     takto:     I. Žaloba   s e   z a m í t á .   II. Žádný z účastníků   n e m á   právo na náhradu nákladů řízení.     Odůvodnění:     Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 14. 11. 2014, č. j. 4402/DS/2014, JID: 158473/2014/KUUK/Zvo, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Chomutova (dále jen „magistrát“) ze dne 22. 5. 2014, č. j. ODSČ-5/3-N-2014. Tímto rozhodnutím magistrát podle § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), zamítl námitky žalobce jako neodůvodněné a potvrdil provedený záznam dvanácti bodů v evidenční kartě řidiče. Žalobce se současně v žalobě domáhal toho, aby soud zrušil také zmíněné rozhodnutí magistrátu a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení.   V žalobě žalobce namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť správní orgán nereflektoval na vyjádření obsažené v odvolání, že bude doplněno do deseti pracovních dnů, a nevyzval jej k doplnění podaného odvolání. Žalobce podotkl, že v tomto mu dal za pravdu i žalovaný, který vrátil vadný spisový materiál magistrátu k doplnění konkrétních odvolacích důvodů. Podle žalobce je tedy zjevné, že se magistrát věcí dostatečně nezabýval a nevzal v potaz veškeré důkazy, které byly součástí spisového materiálu. Žalovanému žalobce vytýkal, že nereflektoval odvolací důvody a nezabýval se předloženými důkazními prostředky. V této souvislosti žalobce poukazoval na přílohu doplněného odvolání, kterou tvořilo rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 24. 4. 2014, č. j. MSK 49924/2014, vydané ve shodné věci, z něhož je zcela zřejmé, že se tento odvolací orgán zabýval kvalitou jednotlivých rozhodnutí v blokových řízeních a tato rozhodnutí označil za nezpůsobilá pro provedení záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče. Žalobce poukázal také na rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 22. 10. 2014, č. j. MSK 126113/2014, nebo ze dne 12. 11. 2014, č. j. MSK 121761/2014, a zdůraznil zásadu legitimního očekávání, podle které by správní orgány měly ve věcech se shodnými nebo obdobnými znaky postupovat a rozhodovat shodně. Pokud jeden správní orgán rozhoduje uvedeným způsobem, je podle žalobce nepřiléhavé, aby totožný správní orgán v jiné místní působnosti rozhodoval a postupoval zcela odlišně. Žalobce uvedl, že tím by byla jednoznačně narušena rovnost účastníků před zákonem, a to pouze na základě místní příslušnosti. Žalobce dále namítal nezpůsobilost podkladů pro záznam bodů. Podle žalobce nemohou být oznámení o spáchání přestupku dostatečným důkazem a musejí být vždy porovnána s příslušným rozhodnutím o přestupku, aby byla vyloučena možná chyba lidského faktoru či zvůle orgánu veřejné moci. Žalobce zdůraznil, že konstatování žalovaného o specifičnosti blokového řízení a rozhodnutí v něm vydaného nemůže omluvit nedostatky, které takové rozhodnutí nese z pohledu zákonných požadavků na takovýto druh rozhodnutí. Žalobce s odkazem na rozhodnutí připojená k žalobě (bloky č. „X“, „X“ a „X“) poznamenal, že i přes specifičnost blokového řízení lze rozhodnutí vydat v souladu se všemi požadavky zákona tak, aby obsahovalo údaje o osobě přestupce, místu a době spáchání přestupku, a aby z něj bylo zcela zřejmé, o jaký přestupek se mělo jednat, podle jakého ustanovení zákona byl přestupek kvalifikován a jaká zákonem stanovená povinnost byla porušena. Argument, že přestupce svým podpisem dal souhlas s tímto druhem projednání a správností takového rozhodnutí, označil žalobce za nesprávný. Není totiž možné, aby za správnost rozhodnutí odpovídal přestupce, od kterého nelze očekávat takovou znalost práva, aby mohl správnost rozhodnutí posoudit a případně žádat nápravu. Podle žalobce není podklad způsobilý pro záznam bodů, pokud z rozhodnutí není patrné, jakého jednání se měl přestupce dopustit. V případě překročení nejvyšší povolené rychlosti rozhodně přestupkové jednání nevyplývá z popisu „rychlost, R, RJ, rychlost v obci (mimo obec)“, neboť jednoznačným porušením zákona je pouze překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci (mimo obec) s uvedením, že měl být porušen § 18 odst. 3 nebo 4 nebo § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. V případě porušení povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem podle žalobce není dostatečným popisem přestupku údaj „neužil bezpečnostní pásy, nepřipoután bezp. pásem, nepřipoután BP, pásy“, neboť z vydaného rozhodnutí musí být zřejmé, že přestupce porušil tuto povinnost za jízdy a jako řidič, nikoli např. jako spolujezdec. Žalobce dále uvedl, že skutkovou podstatu držení hovorového či záznamového zařízení v ruce za jízdy rozhodně nenaplňuje popis „telefonování za jízdy“, které navíc není zákonem zakazováno či omezováno. Z rozhodnutí proto musí jednoznačně vyplynout, že přestupce jako řidič za jízdy držel v ruce hovorové zařízení nebo s ním jinak manipuloval. Popis „telefonování za jízdy“ sice tuto skutečnost nevylučuje, ovšem ani nepotvrzuje a veškeré pochybnosti musí vždy jít ve prospěch obviněného. Žalobce zdůraznil, že z rozhodnutí musí být naprosto zřejmé, kde a kdy mělo ke spáchání přestupku dojít, aby bylo možné vyloučit, že se přestupek stal mimo pozemní komunikaci a přestupce neměl být trestán podle zákona o silničním provozu. Žalobce kladl důraz také na to, aby údaje v rozhodnutí byly uvedeny čitelně, srozumitelně a přehledně tak, aby rozhodnutí vůbec mohlo být přezkoumáno. Pokud jsou údaje v rozhodnutí nečitelné, není možné na základě takového rozhodnutí evidovat body v bodovém hodnocení řidiče, neboť z rozhodnutí nejsou zřejmé okolnosti daného přestupku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 127/2014 žalobce uzavřel, že pro způsobilost rozhodnutí postačuje jistá zkratkovitost při popisu přestupkového jednání, která je ovšem v tomto rozsudku přesně vymezena. Jednotlivé podklady je přitom nutno posuzovat individuálně a popisy skutku v rozhodnutí není možné paušalizovat. Ze zmíněného rozsudku podle žalobce vyplývá také to, že správní orgán by se měl jednotlivými podklady zabývat tak, aby mohl vyloučit nicotnost či nezpůsobilost.   Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Popsal průběh správního řízení a k věci uvedl, že magistrát respektoval lhůtu deseti pracovních dnů k doplnění odvolání, a když doplnění nepřišlo, odeslal spis žalovanému, který jej z procesních důvodů vrátil; následně byl žalobce vyzván k odstranění nedostatku odvolání. Žalovaný konstatoval, že se vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce i s předloženým rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. Dodal, že se s právním názorem tohoto úřadu neztotožnil, ale vycházel z judikátů Nejvyššího správního soudu. Žalovaný dále citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 39/2010 a zdůraznil, že magistrát postupoval správně, neboť si vyžádal kopie pokutových bloků k oznámením o uložení pokut, na jejichž základě body do registru zaznamenal. Připomněl, že žalobce využil svého práva a ve věci rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení ze dne 10. 1. 2014 podal podnět k přezkumnému řízení. Rozhodnutím v přezkumném řízení byl výrok předchozího rozhodnutí vydaného v blokovém řízení doplněn o datum spáchání přestupku, nicméně výrok o právní kvalifikaci posuzovaného přestupku, ani o druhu a výše uložené sankce tím nebyl ovlivněn. Žalovaný podotkl, že žalobcem zmiňované bloky č. G 1498901, F 0832677 a C 1404971, mu nejsou známy a nebyly předmětem tohoto řízení. K tvrzení žalobce, jaké údaje by měly být patrny z rozhodnutí v blokovém řízení, žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a dodal, že pokud měl žalobce nějaké pochybnosti během projednání přestupku na místě, neměl projevit souhlas s blokovým řízením a s údaji zaznamenanými v pokutovém bloku. Žalovaný dále citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 94/2012 a uzavřel, že žalobci byly body zaznamenány oprávněně, v řízení bylo postupováno v souladu s platnými právními předpisy a rozhodnutí správních orgánů obou stupňů vycházela ze spolehlivě zjištěného stavu věci.   O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce nesdělil soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen.   Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.   Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Přípisem ze dne 14. 1. 2014, č. j. ODSČ-5/B-2014, oznámil magistrát žalobci, že ke dni 10. 1. 2014 dosáhl celkového počtu dvanácti bodů v bodovém hodnocení a vyzval jej k odevzdání řidičského průkazu; současně zaslal žalobci také výpis z bodového hodnocení řidiče ze dne 14. 1. 2014 obsahující historii bodového hodnocení žalobce. Proti tomuto oznámení podal žalobce dne 22 1. 2014 námitku. Magistrát si následně vyžádal od příslušných správních orgánů jednotlivé pokutové bloky vztahující se k přestupkům, za které byly žalobci zaznamenány body v registru řidičů. Z bloku na pokutu na místě nezaplacenou ze dne 30. 3. 2010, série „X“, č. „X“, na částku 1.000 Kč vyplynulo, že se žalobce dne 30. 3. 2010 v 18:35 hodin v obchodní zóně Kaufland v Otvicích vozidlem RZ „X“ dopustil jednání popsaného slovy „řidič OA držel za jízdy telefonní přístroj“, a tím se dopustil přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Z bloku na pokutu na místě nezaplacenou ze dne 28. 6. 2010, série „X“, č. „X“, na částku 1.000 Kč vyplynulo, že žalobce dne 12. 5. 2010 v 14:44 hodin v obci Most v ulici SNP u 1. ZŠ vozidlem RZ „X“ porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu jednáním popsaným slovy „R 30/50/47“, a tím se dopustil přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o přestupcích. Z bloku na pokutu na místě nezaplacenou ze dne 15. 4. 2011, série „X“, č. „X“, na částku 2.500 Kč vyplynulo, že žalobce dne 15. 4. 2011 v 10:56 hodin v obchodní zóně Otvice – NC Baumax vozidlem RZ „X“ porušil § 22 odst. 2 zákona o silničním provozu jednáním popsaným slovy „nedání přednosti vozidlu přijíždějícímu zprava“, a tím se dopustil přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 8 zákona o přestupcích. Z bloku na pokutu ze dne 2. 11. 2012, série „X“, č. „X“, na částku 500 Kč vyplynulo, že žalobce dne 2. 11. 2012 v 20:10 hodin v obci Chomutov v ulici Kamenná vozidlem RZ „X“ porušil § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu jednáním popsaným slovy „pásy“, a tím se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Z bloku na pokutu ze dne 13. 5. 2013, série „X“, č. „X“, na částku 500 Kč vyplynulo, že žalobce dne 13. 5. 2013 v 8:55 hodin v obci Údlice v ulici Lázeňská (u koupaliště) vozidlem RZ „X“ porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu jednáním popsaným slovy „překročil rychlost v obci 50/67/64 km/h“, a tím se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 téhož zákona. Z bloku na pokutu na místě nezaplacenou ze dne 10. 1. 2014, série „X“, č. „X“, na částku 300 Kč vyplynulo, že žalobce dne 10. 1. 2014 v 15:00 hodin v obci Jirkov v ulici Chomutovská vozidlem RZ „X“ porušil § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu jednáním popsaným slovy „řidič za jízdy nepřipoután bezpečnostním pásem“, a tím se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Všechny zmíněné pokutové bloky žalobce opatřil svým podpisem. Dne 23. 2. 2014 žalobce požádal o přerušení řízení, neboť podal podnět k přezkumnému řízení ve věci přestupku ze dne 10. 1. 2014. Magistrát usnesením ze dne 26. 2. 2014 řízení o námitkách přerušil do skončení uvedeného přezkumného řízení. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, rozhodnutím ze dne 4. 3. 2014, č. j. KRPU-45850-3/ČJ-2014-0400DP-05, podle § 97 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změnila výrok rozhodnutí o přestupku vydaného v blokovém řízení dne 10. 1. 2014 takto: „L. M., generálie viz shora, je vinen, že dne 10. 1. 2014 kolem 15:00 h. v obci Jirkov na ulici Chomutovská jako řidič silničního motorového vozidla tov. zn. Ford Tranzit, r. z. „X“, nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Tedy porušil § 4 písm. b) zákona o silničním provozu, neboť se neřídil povinností upravenou v § 6 odst. 1 písm. a) téhož zákona, a tím naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.“ Ostatní části rozhodnutí zůstaly nezměněny. Přípisem ze dne 31. 3. 2014 magistrát vyzval žalobce, aby se seznámil s podklady rozhodnutí a poučil jej o možnosti do pěti pracovních dnů od doručení přípisu se k těmto podkladům vyjádřit. Na to žalobce reagoval žádostí o přerušení řízení ze dne 15. 4. 2014, ve které uvedl, že podklady nejsou kompletní a žalobce bude spisový materiál dále doplňovat, přičemž aktuálně připravuje podklady žalobu proti rozhodnutí v blokovém řízení. Přípisem ze dne 22. 4. 2014 magistrát žalobce vyzval, aby do pěti pracovních dnů doložil předmětnou žalobu, což žalobce neučinil. Rozhodnutím ze dne 22. 5. 2014, č. j. ODSČ-5/3-N-2014, magistrát podle § 123f odst. 3 zákona o silničním provozu zamítl námitky žalobce jako neodůvodněné a potvrdil provedený záznam dvanácti bodů v evidenční kartě řidiče. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 16. 6. 2014 blanketní odvolání, v němž přislíbil doplnění odvolání do deseti pracovních dnů. Po marném uplynutí této lhůty magistrát dne 2. 7. 2014 předložil spis k rozhodnutí žalovanému, který jej dne 16. 10. 2014 vrátil magistrátu za účelem doplnění náležitostí odvolání. Magistrát poté žalobce přípisem ze dne 20. 10. 2014 vyzval k odstranění nedostatků odvolání. Žalobce dne 10. 11. 2014 odvolání doplnil. O tomto odvolání žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím.   Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.   Nejprve se soud zaměřil na námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že žalovaný nereflektoval odvolací důvody a nezabýval se předloženými důkazními prostředky. V této souvislosti žalobce poukazoval na rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 24. 4. 2014, č. j. MSK 49924/2014, ze kterého je podle žalobce zřejmé, že se tento odvolací orgán zabýval kvalitou jednotlivých rozhodnutí v blokových řízeních a označil je za nezpůsobilá pro provedení záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče. Soud pečlivě prostudoval odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a shledal, že žalovaný v něm skutečně výslovně nereagoval na zmíněné rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. Žalovaný ovšem předmětnou odvolací námitku implicitně vyvrátil tím, že zdůraznil, že při zohlednění specifik blokového řízení je možno přijmout i strohé a zkratkovité formulace, je-li konkrétní jednání konkrétní osoby v bloku popsáno natolik určitě, že nebude zaměnitelné s jiným. Ve shodě s názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 94/2012 - 20, dostupném na www.nssoud.cz, žalovaný dále konstatoval, že postačuje uvedení přestupkového jednání zkratkami „jízda bez použití BP“ nebo „pásy“, jsou-li tyto zkratky doplněny odkazem na ustanovení zákona o přestupcích či zákona o silničním provozu, ve kterém je přestupek specifikován, a na ustanovení zákona o silničním provozu, které přestupce porušil. Toto zjištění vedlo zdejší soud k závěru, že žalobcem vytýkaný nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí je toliko dílčí vadou, která nemá vliv na jeho zákonnost a nedosahuje takové intenzity, aby soud z tohoto důvodu zrušil rozhodnutí, které je jinak věcně správné.   Soud dále připomíná, že podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu po odvolacím orgánu nelze požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání; plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě jakých skutečností rozhodoval a jakými úvahami se řídil (blíže srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007 - 100, dostupný na www.nssoud.cz). Těmto požadavkům žalovaný v projednávané věci dostál, neboť z napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakých zjištění vycházel a jak o nich uvážil. Pouze na okraj soud směrem k žalovanému poznamenává, že by bylo vhodné podobným žalobním bodům, upozorňujícím na nedostatky odůvodnění, do budoucna předcházet tím, že se žalovaný k jednotlivým odvolacím námitkám vyjádří podrobněji, resp. výslovně, nikoli pouze implicitně. Tato poznámka však nic nemění na závěru, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné.   K námitce žalobce, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť správní orgán nereflektoval na vyjádření obsažené v odvolání, že bude doplněno do deseti pracovních dnů, a nevyzval jej k doplnění podaného odvolání, soud zdůrazňuje, že magistrát žalobcem v odvolání zmíněnou lhůtu respektoval a teprve po jejím marném uplynutí spis předložil k rozhodnutí žalovanému. Byl to tedy především žalobce, kdo předmětnou lhůtu, kterou si sám stanovil, nedodržel. Soud dále ze správního spisu zjistil, že žalovaný vrátil spis magistrátu k doplnění a uložil mu, aby v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího správního soudu vyzval žalobce k doplnění předepsaných náležitostí odvolání. To magistrát učinil přípisem ze dne 20. 10. 2014, v němž žalobci současně k odstranění nedostatků odvolání stanovil lhůtu deseti kalendářních dnů od doručení výzvy. V této lhůtě žalobce své odvolání doplnil. Soud proto konstatuje, že popsaným postupem správních orgánů nebyl nijak zkrácen na svých právech a nebylo tím ani porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Uvedená žalobní námitka tedy není důvodná.   Před vypořádáním dalších žalobních námitek považuje soud za vhodné připomenout, že bodový systém zavedený zákonem o silničním provozu obecně spočívá v tom, že řidičům motorových vozidel jsou za vybrané přestupky a trestné činy proti bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích zaznamenávány „trestné“ body do určité výše, jež jsou podle aktuální judikatury (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 - 55, publ. pod č. 3339/2016 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz) považovány za trest ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. V praxi to znamená, že za spáchaný přestupek nebo trestný čin bude řidiči uložena sankce podle zákona o přestupcích, případně trest za spáchaný trestný čin a zároveň ještě, půjde-li o vybraný přestupek nebo trestný čin spadající do systému bodového hodnocení, mu bude zaznamenán stanovený počet bodů. Při dosažení nejvyššího stanoveného počtu bodů pozbývá řidič odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel a s tím i řidičské oprávnění. Zákon v příloze upravuje taxativní výčet protiprávních jednání a počtů bodů, které za tato jednání budou zaznamenány. Počet bodů za určité jednání je stanoven fixně, a tudíž při záznamu bodů nelze uplatnit správní uvážení ohledně počtu bodů, které budou zaznamenány, a stejně tak nelze zaznamenat počet bodů za jednání, které není v příloze uvedeno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 5 As 118/2011 - 103, dostupný na www.nssoud.cz).   Z uvedeného popisu řízení o námitkách současně vyplývá zásadní rozdíl mezi tímto řízením a řízeními o přestupcích, na základě kterých se body do registru řidičů zaznamenávají. V řízení o jednotlivých přestupcích proti bezpečnosti silničního provozu je projednáváno, zda se stal skutek definovaný zákonem o přestupcích či v jiném právním předpisu jako přestupek a zda byl řidič obviněný z jeho spáchání jeho pachatelem, případně další okolnosti související s naplněním skutkové podstaty přestupku. V řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů je předmětem řízení posouzení, zda byl záznam bodů v registru řidičů proveden v souladu se zákonem, tj. zda podkladem pro záznam bylo pravomocné rozhodnutí, zda počet zaznamenaných bodů odpovídá spáchanému přestupku, atd. Předmětu řízení pak odpovídá i výrok rozhodnutí a jeho odůvodnění. Z těchto skutečností je třeba vycházet při podání opravných prostředků, jsou-li zákonem připuštěny. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008 - 44, dostupném na www.nssoud.cz, v námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů lze z povahy věci uplatňovat námitky v tom smyslu, že řidič žádný přestupek vůbec nespáchal, přesto mu byly v registru řidičů zaznamenány body, příp. že ke spáchání přestupku z jeho strany sice došlo, nicméně byl mu zaznamenán nesprávný (vyšší) počet bodů.   V případě námitek proti zaznamenání bodů může být zkoumáno pouze to, zda byl záznam proveden v souladu se způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá bodovému ohodnocení stanovenému v zákoně. Co se však týče samotného aktu, na jehož základě byl záznam proveden, platí pro něj presumpce správnosti a není na odvolací instanci, resp. soudu, aby se zabývaly jeho zákonností a správností. Pouze v případě, že by tento akt byl zákonem předepsaným způsobem zrušen, musel by správní orgán body z registru odstranit, což by se mělo podle § 156 správního řádu stát usnesením vydaným ex officio (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 5 As 118/2011 - 103, dostupný na www.nssoud.cz).   Právě z výše citovaných úvah vycházel soud při hodnocení dalších žalobních námitek. K námitce žalobce, že oznámení o spáchání přestupku nemohou být dostatečným důkazem a musejí být vždy porovnána s příslušným rozhodnutím o přestupku, aby byla vyloučena možná chyba lidského faktoru či zvůle orgánu veřejné moci, soud konstatuje, že magistrát si před vydáním svého rozhodnutí opatřil všechny pokutové bloky, na základě kterých byla vyhotovena jednotlivá oznámení o spáchání přestupku, jež byla podkladem pro záznam bodů do registru řidičů. Soud shledal, že údaje zaznamenané na všech vyžádaných pokutových blocích odpovídají údajům uvedeným v oznámeních o uložení pokuty v blokovém řízení, tudíž žalobcem zmíněná hypotetická chyba lidského faktoru, ani zvůle správních orgánů v projednávané věci nenastala.   Jak již bylo uvedeno výše, v případě pravomocných rozhodnutí vydaných v blokovém řízení se presumuje jejich správnost, a to za předpokladu, že nejsou nicotná. Nic takového ovšem žalobce nenamítal a ani soud neshledal, že by takovouto vadou některé rozhodnutí vydané v blokovém řízení trpělo. Presumpce správnosti rozhodnutí však ještě neznamená, že každé takové rozhodnutí bude způsobilým podkladem pro záznam bodů do registru řidičů. Způsobilost podkladu totiž závisí také na tom, zda tento podklad obsahuje dostatek údajů umožňujících subsumpci konkrétního protiprávního jednání pod příslušnou položku přílohy k zákonu o silničním provozu, která přiřazuje k jednotlivým porušením vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích počet bodů za tato jednání. Nezbytnou podmínkou pro provedení záznamu bodů za přestupek projednaný v blokovém řízení je tedy dostatek relevantních údajů v pokutovém bloku.   V projednávané věci byly žalobci zaznamenány body za přestupky spáchané ve dnech 30. 3. 2010, 12. 5. 2010 (pokutový blok ze dne 28. 6. 2010), 15. 4. 2011, 2. 11. 2012, 13. 5. 2013 a 10. 1. 2014. Soud prostudoval příslušné pokutové bloky a shledal, že je v nich vždy uveden stručný slovní popis přestupkového jednání a dále údaj o tom, jaké ustanovení zákona o silničním provozu žalobce porušil a podle jakého ustanovení byl jím spáchaný přestupek kvalifikován. Výrok rozhodnutí o přestupku vydaného v blokovém řízení dne 10. 1. 2014 byl navíc ještě upřesněn rozhodnutím Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 4. 3. 2014, č. j. KRPU-45850-3/ČJ-2014-0400DP-05, vydaným v přezkumném řízení.   Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 94/2012 - 20, dostupném na www.nssoud.cz, „[s] rigidní přísností nelze posuzovat pokutový blok ani po obsahové stránce. Při zohlednění specifik blokového řízení je možno přijmout i strohé a zkratkovité formulace, je-li z nich patrné, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena, jak vyžaduje ust. § 85 odst. 4 zákona o přestupcích. Podstatné je, aby konkrétní jednání konkrétní osoby bylo v bloku popsáno natolik jednoznačně a určitě, že nebude zaměnitelné s jiným jednáním. Stane-li se tak pomocí zkratkovitých formulací, jsou-li v kontextu dalších údajů srozumitelné, na způsobilosti bloku být podkladem pro zápis bodů to nic nemění. Proto postačuje uvedení přestupkového jednání zkratkami „jízda bez použití BP“ nebo „pásy“, jsou-li tyto zkratky doplněny odkazem na ustanovení zákona o přestupcích, ve kterém je přestupek specifikován, a na ustanovení zákona o silničním provozu, které přestupce porušil. V daném případě je zřejmé, že stěžovatel se dopustil přestupků tím, že nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Nelze dospět k jinému závěru, než že ke zpochybnění způsobilosti pokutového bloku jako podkladu pro záznam bodů do registru dojde jedině tehdy, nebude-li na pokutovém bloku přestupek jako konkrétní, individualizované jednání vůbec vymezen. V určitých případech se proto lze spokojit i s pouhým … odkazem na ustanovení zákona o silničním provozu, který stanoví porušenou povinnost, … [pokud se] jedná o odkaz na dostatečně konkrétní ustanovení zákonů ve spojení s dalšími údaji, které ve svém souhrnu skutek stěžovatele dostatečně konkrétně popisují.“   Zdejší soud neshledal žádný důvod se od uvedených závěrů, které Nejvyšší správní soud zopakoval i v žalobcem zmíněném rozsudku ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 As 127/2014 - 39, dostupném na www.nssoud.cz, jakkoli odchýlit, a proto konstatuje, že přestupkové jednání žalobce bylo ve všech pokutových blocích identifikováno natolik přesně, že umožnilo podřazení těchto jednání pod příslušnou položku přílohy k zákonu o silničním provozu, a tedy i provedení záznamu bodů do registru řidičů.   První přestupkové jednání, za které byly žalobci zaznamenány body v registru řidičů relevantní pro projednávanou věc, se uskutečnilo dne 30. 3. 2010. Žalobce byl pokutován za přestupek podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona o přestupcích, podle kterého se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla drží v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Vzhledem k tomu, že pokutový blok ze dne 30. 3. 2010 obsahoval také slovní popis přestupkového jednání („řidič OA držel za jízdy telefonní přístroj“), nevznikají podle názoru soudu absolutně žádné pochybnosti o tom, za jaké přestupkové jednání byl žalobce pokutován. Námitka žalobce poukazující na nedostatečnost formulace „telefonování za jízdy“ je s ohledem na jednoznačný popis skutku v pokutovém bloku zcela irelevantní. Podstatné pro záznam bodů pak není ani to, zda žalobce telefonní přístroj držel v ruce nebo jiným způsobem, když obě tyto varianty deliktního jednání jsou postižitelné naprosto shodně. Podle přílohy k zákonu o silničním provozu ve znění účinném do 31. 7. 2011 se za držení telefonního přístroje nebo jiného hovorového nebo záznamového zařízení v ruce nebo jiným způsobem při řízení vozidla zaznamenají pachateli tohoto přestupku tři body. Žalobci proto byly za přestupek spáchaný dne 30. 3. 2010 zcela legitimně zaznamenány v registru řidičů tři body.   Další přestupkové jednání, za které byly žalobci zaznamenány body, spočívalo v porušení § 22 odst. 2 zákona o silničním provozu a bylo kvalifikováno jako přestupek podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 8 zákona o přestupcích, podle kterého se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla nedá přednost v jízdě v případech, ve kterých je povinen dát přednost v jízdě podle zvláštního právního předpisu. Z obsahu citovaného ustanovení i z textu v pokutovém bloku „nedání přednosti vozidlu přijíždějícímu zprava“ je podle názoru soudu zcela zřejmé, za jaké jednání byl žalobce pokutován. Podle přílohy k zákonu o silničním provozu se za nedání přednosti v jízdě v případech, ve kterých je řidič povinen dát přednost v jízdě, zaznamenají pachateli tohoto přestupku čtyři body. Za přestupek spáchaný dne 15. 4. 2011 proto byly žalobci oprávněně zaznamenány čtyři body.   Žalobce se dvakrát dopustil přestupkového jednání spočívajícího v porušení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, které bylo v pokutových blocích ze dne 28. 6. 2010 a ze dne 13. 5. 2013 popsáno označením obce a slovy („R 30/50/47“, resp. „překročil rychlost v obci 50/67/64 km/h“) a které bylo kvalifikováno podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o přestupcích, resp. podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu. Vzhledem k tomu, že obě naposledy zmíněná ustanovení hovoří výhradně o překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o méně než 20 km/h nebo mimo obec o méně než 30 km/h a v obou pokutových blocích byla jako místo spáchání přestupku označena konkrétní obec, nemá soud žádné pochybnosti o tom, za jaké přestupkové jednání byl žalobce pokutován. Je přitom běžnou praxí správních orgánů, že slovo rychlost zkracují uvedením písmene „R“ doplněným o tři číselné údaje, z nichž první představuje nejvyšší dovolenou rychlost v daném místě, druhý naměřenou rychlost vozidla a třetí naměřenou rychlost vozidla upravenou o možnou odchylku měření. Pro účely záznamu bodů v registru řidičů je rozhodující to, že z obsahu příslušných přestupkových bloků, pokud jde o slovní popis přestupkového jednání a jeho právní kvalifikaci, jednoznačně vyplývá, že žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h. Je přitom naprosto lhostejné, zda byla tato nejvyšší dovolená rychlost stanovena obecnou úpravou (zákonem), nebo místní úpravou (dopravními značkami). Podle přílohy k zákonu o silničním provozu se za toto překročení nejvyšší dovolené rychlosti zaznamenají pachateli přestupku dva body. Žalobce se daného přestupku dopustil celkem dvakrát, proto mu byly zcela oprávněně zaznamenány celkem čtyři body.   Dále se žalobce dvakrát dopustil přestupkového jednání spočívajícího v porušení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, přičemž již samotné uvedení tohoto ustanovení v pokutovém bloku vede podle názoru soudu k jednoznačnému závěru, že řidič motorového vozidla porušil povinnost být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, neboť v tomto ustanovení není žádná jiná povinnost řidiče, či jiné osoby, upravena. Vzhledem k tomu, že oba pokutové bloky (ze dne 2. 11. 2012 a ze dne 10. 1. 2014) obsahovaly také slovní popis přestupkového jednání („pásy“, resp. „řidič za jízdy nepřipoután bezpečnostním pásem“), nevznikají podle názoru soudu absolutně žádné pochybnosti o tom, za jaké přestupkové jednání byl žalobce pokutován. S ohledem na tato zjištění shledal soud argument žalobce, že z pokutového bloku musí být zřejmé, zda přestupce porušil povinnost být připoután za jízdy a jako řidič, nikoli např. jako spolujezdec, zcela účelovým. Podle přílohy k zákonu o silničním provozu se za porušení povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem zaznamenají pachateli tohoto přestupku tři body. Žalobce se tohoto přestupku dopustil celkem dvakrát, proto mu bylo zcela oprávněně zaznamenáno celkem šest bodů.   Lze tedy shrnout, že žalobce nasbíral ve dnech 30. 3. 2010, 28. 6. 2010 a 15. 4. 2011 celkem devět bodů, následně mu byly ke dni 16. 4. 2012 čtyři body odečteny podle § 123e odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, tudíž stav jeho bodového hodnocení činil k datu 16. 4. 2012 pět bodů. Poté žalobce nasbíral dne 2. 11. 2012 tři body, dne 13. 5. 2013 dva body a dne 10. 1. 2014 tři body, čímž překročil zákonem stanovený limit dvanácti bodů (srov. § 123c odst. 1 zákona o silničním provozu).   K námitce žalobce, že argument žalovaného o specifičnosti blokového řízení a rozhodnutí v něm vydaného nemůže omluvit nedostatky, které takové rozhodnutí nese z pohledu zákonných požadavků na takovýto druh rozhodnutí, soud konstatuje, že s ohledem na platnou právní úpravu a citovanou konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu neshledal, že by některé z rozhodnutí vydaných v blokovém řízení o přestupcích, za něž byly žalobci zaznamenány body v registru řidičů, vykazovalo vady, které by je činily podkladem pro provedení záznamu nezpůsobilým. Tvrdí-li žalobce v této souvislosti, že i přes specifičnost blokového řízení lze rozhodnutí vydat v souladu se všemi požadavky zákona a odkazuje-li na rozhodnutí připojená k žalobě (bloky č. „X“, „X“ a „X“), soud opakuje, že v řízení o námitkách proti záznamu bodů v registru může být zkoumáno pouze to, zda byl záznam proveden v souladu se způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá bodovému ohodnocení stanovenému v zákoně. Není tedy třeba posuzovat splnění všech požadavků zákona, pokud jde o obsah pokutového bloku, ale toliko jeho způsobilost k provedení záznamu bodů, tedy zda se jedná o rozhodnutí pravomocné, zda není nicotné a zda obsahuje dostatek údajů pro identifikaci konkrétního přestupkového jednání a jeho podřazení pod příslušnou položku přílohy zákona o silničním provozu. Tyto podmínky byly v případě pokutových bloků ze dne 30. 3. 2010, 28. 6. 2010, 15. 4. 2011, 2. 11. 2012, 13. 5. 2013 a 10. 1. 2014 splněny. Pouze na okraj soud poznamenává, že tyto pokutové bloky obsahují i všechny žalobcem vyjmenované informace, tj. údaje o osobě přestupce, místu a době spáchání přestupku, popis přestupkového jednání, jeho kvalifikaci podle konkrétního ustanovení zákona a údaj o tom, jaká zákonem stanovená povinnost byla porušena.   Žalobce dále v žalobě zpochybňoval argument, že přestupce svým podpisem na pokutovém bloku dal souhlas s projednáním věci v blokovém řízení a správností takového rozhodnutí, neboť podle žalobce není možné, aby za správnost rozhodnutí odpovídal přestupce, od kterého nelze očekávat takovou znalost práva, aby mohl správnost rozhodnutí posoudit a případně žádat nápravu. K této námitce soud odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které „[u]dělením souhlasu s projednáním skutků v blokovém řízení, jehož udělení žalobce nezpochybňuje, v souladu se zásadou vigilantibus iura žalobce převzal odpovědnost za skutečnost, že údaje uvedené na příslušných pokutových blocích souhlasí se zjištěným skutkovým stavem, že tento skutkový stav byl zjištěn úplně a zejména že zjištěnému skutkovému stavu odpovídá právní kvalifikace přestupkového jednání, za které byla žalobci udělena pokuta v blokovém řízení a uvedena na pokutových blocích (porušení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu). Svůj souhlas žalobce stvrdil podpisem. Udělením souhlasu jako podmínky sine qua non k nabytí právní moci pokutového bloku tak žalobce rovněž vědomě vstoupil do režimu omezeného přezkumu pravomocného pokutového bloku jako rozhodnutí vydaného ve specifickém zkráceném řízení a následně nadaného presumpcí správnosti. Pokud měl žalobce jakékoli pochybnosti během projednání obou přestupků na místě, … neměl projevit souhlas s blokovým řízením a údaji zaznamenanými v pokutovém bloku a měl využít svého práva na zahájení běžného řízení o přestupcích. Jestliže nyní žalobce nesouhlasí se skutkovými závěry a právním posouzením obsaženým v pokutových blocích a dovolává se jejich změny v důsledku dodatečného doložení důkazů, nelze tyto skutečnosti úspěšně uplatňovat v řízení o námitkách s provedeným záznamem bodů v registru řidičů, neboť směřují proti pravomocným rozhodnutím vydaným jiným (přestupkovým) orgánem v jiném (blokovém) řízení; tato dodatečná tvrzení by bylo lze uplatnit toliko v opravných prostředcích směřovaných přímo proti rozhodnutím vydaným v blokovém řízení, jakkoli je tato možnost z povahy rozhodování v blokovém řízení velmi limitovaná. Tak jako tak, orgánu příslušnému k řízení o námitkách proti záznamu bodů do registru řidičů nepřísluší přezkum skutkového stavu a právní kvalifikace rozhodnutí vydaného v blokovém řízení či jeho případná změna“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 6 As 67/2013 - 16, dostupný na www.nssoud.cz).   Zdejší soud připomíná, že se žalobce v průběhu řízení o námitkách v případě jednoho rozhodnutí v blokovém řízení pokusil o jeho změnu či odstranění, když podal podnět k zahájení přezkumného řízení. Magistrát na žádost žalobce řízení o námitkách přerušil a vyčkal, jak příslušný správní orgán s podaným podnětem naloží. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, rozhodnutím ze dne 4. 3. 2014, č. j. KRPU-45850-3/ČJ-2014-0400DP-05, sice zpřesnila výrok rozhodnutí o přestupku vydaného v blokovém řízení dne 10. 1. 2014, avšak tato změna nemá žádný význam z hlediska bodového hodnocení uvedeného přestupku, neboť konkrétní skutek i jeho právní kvalifikace zůstaly zachovány. Soud proto uzavírá, že se magistrát i žalovaný projednávanou věcí zabývaly dostatečně a vzaly v potaz veškeré rozhodné skutečnosti a důkazy, které byly součástí spisového materiálu.   K námitce žalobce zdůrazňující zásadu legitimního očekávání, podle které by správní orgány měly ve věcech se shodnými nebo obdobnými znaky postupovat a rozhodovat shodně, soud uvádí, že uplatnění této zásady nemůže být bezbřehé a nutit správní orgány k jednotnému rozhodování bez ohledu na další okolnosti či dokonce bez ohledu na možnou nesprávnost právního názoru dříve vysloveného týmž nebo jiným správním orgánem. Správní orgán se proto zásadně může odchýlit od své dosavadní správní praxe nebo od závěrů jiného správního orgánu rozhodujícího v obdobných věcech, pokud své rozhodnutí řádně zdůvodní. Tomuto požadavku žalovaný v projednávané věci dostál, neboť své úvahy obsažené v napadeném rozhodnutí podpořil konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu a rozhodl plně v souladu s ní. Zdejší soud proto shledal, že postupem ani rozhodnutím žalovaného nebyla narušena rovnost účastníků před zákonem, jak tvrdí žalobce, a nedošlo ani k porušení § 2 odst. 4 správního řádu, resp. zásady legitimního očekávání. Skutečnost, že Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhoduje v podobných případech jinak než žalovaný, nepředstavuje podle názoru soudu dostatečný důvod k tomu, aby bylo věcně správné a řádně odůvodněné rozhodnutí žalovaného zrušeno, když navíc žalobcem předložená rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje neodpovídají aktuální a konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu.   Ve vztahu k dalším žalobním námitkám týkajícím se nezpůsobilosti podkladů pro záznam bodů, pokud jde o místo spáchání přestupku a čitelnost údajů v pokutovém bloku, soud směrem k žalobci poznamenává, že se jedná toliko o obecná tvrzení, u nichž žalobce nijak nespecifikoval, jak se konkrétně měla projevit v projednávané věci a zasáhnout do jeho práv či povinností, tedy zda v tomto kontextu správním orgánům vytýká, že se dopustily určitých konkrétních pochybení. Soud upozorňuje žalobce na skutečnost, že judikatura správních soudů formulovala poměrně přísné požadavky na to, jak mají vypadat žalobní body, aby se jimi soud mohl věcně zabývat. Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že „[l]íčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti“ (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS, nebo rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS, oba dostupné na www.nssoud.cz). Citovaným požadavkům předmětné žalobní námitky nevyhovují, a proto se jimi soud nemohl blíže zabývat.   Soud uzavírá, že záznam bodů žalobce v registru řidičů byl proveden plně v souladu s příslušnými právními předpisy na základě pravomocných rozhodnutí o přestupcích žalobce, která jsou způsobilým podkladem pro záznam bodů. Žalobu soud vyhodnotil v mezích žalobních bodů jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.   O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     Poučení:   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.     V Ústí nad Labem dne 25. dubna 2017      JUDr. Markéta Lehká, Ph.D., v. r.  předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová