č. j. 41 A 2/2018-33   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: W. O., narozený „X“, státní příslušnost Nigérie, t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců, Balková 1, 331 65  Tis u Blatna, zastoupený Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, sídlem Šlejnická 1547/13, 160 00  Praha 6, proti   žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, sídlem Masarykova 930/27, 400 01, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 12. 2017, č. j. KRPU-245016-19/ČJ-2017-040022, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování žalobce a náhrada hotových výdajů ve výši 8 228 Kč, jež mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.   Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím své zástupkyně v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 19. 12. 2017, č. j. KRPU-245016-19/ČJ-2017-040022, jímž byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění a podle § 124 odst. 3 téhož zákona byla doba trvání zajištění stanovena na devadesát dnů od okamžiku omezení osobní svobody, který nastal 18. 12. 2017 v 11:30 hodin. 2. V žalobě doplněné prostřednictvím ustanoveného právního zástupce žalobce namítal, že žalovaná nedostatečně vyhodnotila existenci vážné újmy hrozící žalobci, který v řízení tvrdil, že Nigérii opustil z toho důvodu, že mu zemřeli rodiče, nikoho tam neměl a rovněž tam měl problémy, neboť jej někdo chtěl zabít. Žalovaná však toto tvrzení nijak nereflektovala a nepokusila se blíže zjistit, nakolik reálná je hrozba zabití, kterou žalobce zmínil, zda se jedná o hrozbu ze strany veřejné moci, či soukromých osob, a zda se eventuálně může jednat o vážnou újmu, která by mohla být azylově relevantní, a to i s ohledem na žalobcův úmysl požádat v Německu o mezinárodní ochranu. Žalobce citoval § 124 odst. 1 písm. b) a § 179 zákona o pobytu cizinců, čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, čl. 15 odst. 1 návratové směrnice a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS. Žalobce zdůraznil, že žalovaná byla povinna se zabývat otázkami, na které rozšířený senát poukázal, a vzhledem k tomu, že tak neučinila, zatížila své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, která nemůže být zhojena v řízení před soudem. Žalobce dále upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 236/2015 a podotkl, že závěry v něm uvedené plně dopadají i na jeho případ, neboť žalovaná nevypořádala s jeho tvrzeními o hrozbě zabití v Nigérii, ačkoli jí byla známa. Zdůraznil, že žalovaná v napadeném rozhodnutí zmínila, že žalobce tvrdil, že mu v Nigérii jde o život, nicméně toto jeho tvrzení z nejasného důvodu zcela přešla. Za situace, kdy se žalovaná nemohla opřít o jakékoli závazné stanovisko tematizující možnost vycestování žalobce, bylo podle žalobce její povinností alespoň základním způsobem vypořádat jeho tvrzení týkající se hrozby vážné újmy. Jelikož tak ani náznakem neučinila, považoval žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. 3. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla zastavení řízení podle § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců. K věci uvedla, že žalobce má již vydáno pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění z území členských států Evropské unie s dobou zákazu vstupu a pobytu od 1. 11. 2017 do 31. 10. 2019 a je evidován v systému SIS II jako nežádoucí osoba. Žalovaná připustila, že žalobce jednou zmínil, že měl v Nigérii problémy a údajně jej někdo chtěl zabít. Žalobce ovšem tyto problémy nespecifikoval, blíže se nevyjádřil ke své obavě o život a na přímou otázku žalovaná, zda si je vědom nějaké překážky, která by mu bránila v návratu do Nigérie, odpověděl, že se tam nechce vrátit, je to sice jeho domov, ale už tam nemá žádné příbuzné ani majetek. Žalovaná upozornila i na skutečnost, že žalobce nepožádal o mezinárodní ochranu v Itálii, ačkoli – jak se snaží objasnit v žalobě – k tomu měl relevantní důvody, a chtěl o azyl požádat až v Německu, kam se také opakovaně pokoušel nelegálně vstoupit. Žalovaná proto dospěla k závěru, že žalobce neuvedl žádné relevantní důvody, které by mu bránily v návratu do Nigérie. Uzavřela, že postupovala plně v souladu s právními předpisy, své rozhodnutí vydala v souladu se zákonem a řádně je odůvodnila. 4. Před věcným posouzením žalobních námitek se soud musel zabývat návrhem žalované, aby řízení zastavil podle § 172 odst. 6 věty první zákona o pobytu cizinců, ve které je stanoveno, že „[v] případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví.“ Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě poukázala na to, že zajištění žalobce na základě napadeného rozhodnutí bylo ukončeno dne 29. 12. 2017, kdy byl zajištěn rozhodnutím Ministerstva vnitra podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Soud konstatuje, že žalobce zůstal omezen na osobní svobodě, a proto nedošlo k naplnění podmínek, které by umožňovaly aplikaci § 172 odst. 6 věty první zákona o pobytu cizinců. Proto soud řízení nezastavil a přistoupil k vypořádání žalobních námitek žalobce v rámci rozhodnutí o věci samé. 5. O žalobě soud v souladu s § 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. 6. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 7. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Žalobce byl dne 18. 12. 2017 v 11:20 hodin kontrolován policejní hlídkou v autobusu společnosti Regio Jet jedoucím z Prahy do Berlína, a to čerpací stanici na 78. kilometru dálnice D8 ve směru do Německa. Při kontrole bylo zjištěno, že nemá žádný doklad totožnosti, a proto byl v 11:30 hodin zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a následně přezajištěn podle § 27 odst. 2 téhož zákona. Lustrací v Schengenském informačním systému bylo zjištěno, že žalobce je evidován jako nežádoucí cizinec se zákazem vstupu a pobytu na území Evropské unie platným do 31. 10. 2019. 8. Dne 19. 12. 2017 v 8:30 hodin byl se žalobcem sepsán úřední záznam o podání vysvětlení. Žalobce uvedl, že momentálně je uprchlíkem v Itálii. Nigérii opustil v roce 2016, protože jeho rodiče zemřeli, v Nigérii nikoho nemá a také tam měl problémy, někdo ho chtěl zabít. Popsal svou cestu do Evropy a pobyt v Itálii, kde mu před dvěma měsíci přestali vyplácet kapesné, a proto se rozhodl jít do Německa, kde měl v plánu požádat o azyl. Žalobce konstatoval, že nikdy nevlastnil žádný cestovní doklad. Na území České republiky žalobce nemá žádné příbuzné, blízké osoby, ani vazby, nemá v úmyslu zde zůstat, chtěl pouze projet. Zopakoval, že cílem jeho cesty bylo Německo, kde chtěl žádat o azyl. V Itálii mu údajně požádat o azyl neumožnili. Žalobce uvedl, že jeho zdravotní stav je dobrý, s ničím se neléčí a nebere žádné prášky. Na otázku, zda si je vědom nějaké překážky, která by mu bránila v návratu do Nigérie, žalobce odpověděl, že se tam vrátit nechce, je to sice jeho domov, ale už tam nemá žádné příbuzné, ani majetek. 9. Následně žalovaná vydána žalobou napadené rozhodnutí o zajištění žalobce, které nabylo právní moci dne 19. 12. 2017. 10. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 11. Podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců „[p]olicie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je cizinec evidován v informačním systému smluvních států.“ 12. V projednávané věci nevznikly žádné pochybnosti o tom, že žalobce je starší patnácti let, byl mu uložen zákaz vstupu na území členských států Evropské unie platný od 1. 11. 2017 do 31. 10. 2019 a je evidován v Schengenském informačním systému jako nežádoucí cizinec. Za situace, kdy žalobce nenamítal, že by postačovalo uložení některého ze zvláštních opatření za účelem vycestování, upravených v § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců, a kdy žalovaná ve svém rozhodnutí zdůvodnila, proč uložení těchto opatření nepostačuje, soud shledal, že podmínky pro zajištění žalobce uvedené v § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců byly naplněny. 13. Žalobci lze přisvědčit v tom, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz, formuloval podmínky, které musí být splněny k tomu, aby bylo možné rozhodnout o zajištění cizince. Rozšířený senát vyslovil, že „[s]právní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona … o pobytu cizinců … možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“ 14. Z citované judikatury tedy jednoznačně vyplývá povinnost žalované zkoumat, zda je správní vyhoštění žalobce alespoň potenciálně možné, přičemž se musí zabývat překážkami, které jí byly v době rozhodování známy nebo které vyšly v řízení najevo. Na tomto místě však soud zdůrazňuje, že předmětem řízení o zajištění cizince není zkoumání existence, či neexistence azylově relevantních důvodů, k čemuž ostatně žalovaná ani nemá pravomoc, ale výhradně posouzení potenciální možnosti realizace správního vyhoštění. Dále je třeba si uvědomit, že rozhodnutí o zajištění je vydáváno jako první úkon v řízení a ve velice krátkých lhůtách. Tyto skutečnosti pak ovlivňují i možnosti žalované při zkoumání reálnosti vyhoštění cizince, které je z podstaty věci toliko předběžné. Žalovaná proto logicky vychází jednak z vlastních poznatků o zemi, do které má být cizinec vyhoštěn, a jednak ze skutečností, které sám cizinec ve vztahu k dané zemi uvede. 15. Soud ve shodě se žalovanou konstatuje, že žalobce na přímou otázku ohledně skutečností, které by mu bránily v návratu do Nigérie, uvedl, že se tam vrátit nechce, nemá tam žádné příbuzné, ani majetek. Žádnou jinou překážku návratu do Nigérie žalobce nezmínil. Podle názoru soudu není pochyb o tom, že pokud by se žalobce v případě návratu nějak významněji obával o svůj život, jistě by na to žalovanou upozornil, a to obzvlášť tehdy, pokud se jej přímo ptala na překážky bránící návratu do Nigérie. Soud souhlasí se žalovanou i v tom, že žalobce svou obavu, zmíněnou pouze v rámci důvodů pro opuštění země původu, nijak blíže nespecifikoval, ačkoli – pokud by tato obava byla zásadního významu – by to bylo zcela namístě. 16. Lze tedy shrnout, že žalobce ohledně své údajné obavy o život uvedl pouze naprosto obecné tvrzení, že měl v Nigérii problémy a někdo ho tam chtěl zabít, aniž by to jakkoli blíže popsal, a tuto údajnou obavu o život vůbec nezmínil v reakci na konkrétní přímou otázku ohledně překážek bránících v návratu do Nigérie. Za této situace žalované podle názoru soudu nevznikla povinnost se touto obavou podrobněji zabývat v rámci hodnocení reálnosti správního vyhoštění a soud považuje za dostačující, že žalovaná upozornila na to, že žalobce k údajné hrozbě zabití neuvedl žádné podrobnosti a že na přímý dotaz nezmínil ani žádné relevantní důvody, proč se nechce do Nigérie vrátit. Je sice pravdou, že odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí mohlo být v tomto ohledu podrobnější, nicméně všechny podstatné okolnosti jsou v něm uvedeny, a proto je soud i s přihlédnutím ke krátké lhůtě pro vydání takového rozhodnutí vyhodnotil jako přezkoumatelné. 17. K námitce žalobce, že žalovaná nijak nereflektovala jeho tvrzení o hrozbě zabití, nepokusila se blíže zjistit, nakolik je reálná, zda se jedná o hrozbu ze strany veřejné moci, či soukromých osob, a zda se eventuálně může jednat o vážnou újmu, která by mohla být azylově relevantní, a to i s ohledem na žalobcův úmysl požádat v Německu o mezinárodní ochranu, soud zdůrazňuje, že žalovaná tvrzenou hrozbu zabití reflektovala, když k ní v odůvodnění svého rozhodnutí uvedla, že ji sám žalobce blíže nepopsal, resp. že na otázku týkající se důvodů opuštění Nigérie více neodpovídal. Žalobce tedy zůstal jen u zcela obecného tvrzení, které žalovaná s ohledem na předmět daného řízení a krátkou lhůtu pro vydání rozhodnutí nebyla povinna blíže prověřovat, když není pochyb o tom, že v případě významnější (reálné) obavy o život by žalobce jistě tuto skutečnost sám při pohovoru zdůrazňoval a podrobněji popisoval. Předmětem daného řízení přitom nebyla mezinárodní ochrana žalobce, proto žalovaná neměla důvod prověřovat případnou azylovou relevantnost žalobcem blíže nespecifikované újmy v podobě obavy o život. Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že žalovaná z nejasného důvodu zcela přešla jeho tvrzení, že mu v Nigérii jde o život. Jak již soud uvedl, žalovaná se k tomuto tvrzení vyjádřila, tudíž je nepřešla. 18. Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 236/2015 není podle názoru soudu vzhledem k okolnostem případu přiléhavý, neboť v předmětném rozsudku se jednalo o vyhoštění do Iráku za situace, kdy na značné části Irácké republiky docházelo k intenzivním bojům v konfliktu s tzv. Islámským státem a dotyčný cizinec upozorňoval na zcela konkrétní překážky správního vyhoštění (bydlel v Mosulu, který byl napaden a obsazen tzv. Islámským státem, při bojích byl zraněn a spolu s rodinou odešli do Bagdádu), na které správní orgán nereagoval. Případ žalobce, který ohledně překážek správního vyhoštění neuvedl žádnou konkrétní relevantní skutečnost a dokonce ani nezmínil v předchozí části pohovoru toliko obecně uvedenou obavu o život, se tedy od věci řešené Nejvyšším správním soudem zásadně odlišuje a není proto možné z citovaného rozsudku činit jakékoli závěry pro projednávanou věc. 19. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že neshledal namítaná porušení právních předpisů a napadené rozhodnutí považuje za dostatečně odůvodněné, tudíž přezkoumatelné, i zákonné. Soud tedy v mezích žalobních bodů vyhodnotil žalobu jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. 20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaná, jíž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadovala, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 21. Právnímu zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi, který byl žalobci ustanoven usnesením zdejšího soudu ze dne 9. 1. 2018, č. j. 41 A 2/2018-19, přiznal soud podle § 35 odst. 9 s. ř. s. odměnu za zastupování žalobce a náhradu hotových výdajů v celkové výši 8 228 Kč. Tato částka se skládá z částky 6 200 Kč za dva úkony právní služby po 3 100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění po 1. 1. 2013 [převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. b), doplnění žaloby - § 11 odst. 1 písm. d)]; z částky 600 Kč za dva s tím související režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po 1. 9. 2006 a z částky 1 428 Kč představující 21% DPH za poskytnuté právní služby, kterou je právní zástupce žalobce povinen podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány. Tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40  Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Ústí nad Labem 19. ledna 2018 Ing. Mgr. Martin Jakub Brus, v. r. samosoudce  Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. (K.ř.č. 1 - rozsudek)