č. j. 42 A 31/2018-34   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci   žalobce: N. V. K., narozený „X“, st. příslušnost Vietnam, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, sídlem Balková 1, 331 65  Tis u Blatna, zastoupený advokátem Mgr. Jindřichem Lechovským, sídlem Šlejnická 1547/13, 160 00  Praha 6,     proti   žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, sídlem Masarykova 27, 400 01  Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2018, č. j. KRPU-220169-17/ČJ-2018-040022, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou ve znění doplnění žaloby podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého ustanoveného právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 10. 11. 2018, č. j. KRPU-220169-17/ČJ-2018-040022, jímž bylo rozhodnuto, že se žalobce dle § 124 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajišťuje za účelem správního vyhoštění a dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba zajištění na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody žalobce. Žaloba 2. Žalobce v žalobě ve znění doplnění žaloby uvedl, že žalovaný nesprávně posoudil využitelnost zvláštních opatření dle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Hodnocení žalovaného považuje žalobce za zjevně nesprávné a zavádějící. Žalovaný principiálně odmítá využitelnost zvláštních opatření pro absenci důvěry k žalobci. Žalovaný nedostatečně zhodnotil, že žalobce se nedopustil jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu na území České republiky v řádu několika hodin a nikdy v minulosti se neprotivil jakémukoliv správnímu rozhodnutí. Při hodnocení údajného úmyslu žalobce vycestovat znovu do Spolkové republiky Německo žalovaný vycházel z jeho ilegální cesty přes Českou republiku, avšak nedostatečně zhodnotil, že žalobce po svém zajištění českou policií zásadně změnil svůj přístup, nevyjádřil úmysl nespolupracovat s českými orgány a nijak nerozporoval své porušení pravidel pobytu v schengenském prostoru, jakož i možnost vrátit se do Vietnamu. Žalovaný nedostál své povinnosti přihlédnout k míře závažnosti protiprávního jednání, jehož se žalobce dopustil. Pouhý nelegální pobyt nestačí ke klíčovému závěru žalovaného, že v případě žalobce nelze přistoupit k rozhodnutí o uložení zvláštních opatření. Žalobce rovněž uvedl, že s ohledem na zahájení řízení o správním vyhoštění, kdy došlo ke změně jeho právního postavení a zanesení jeho identity do databází orgánů schengenského prostoru, změnil svůj názor a nadále nemá zájem nelegálně pobývat na území schengenského prostoru. Dále zdůraznil, že přestože aktuálně nemá dostatečnou hotovost ke složení finanční záruky, je možné očekávat, že pokud byl schopný zorganizovat složitou cestu z Vietnamu do České republiky, dokáže si obstarat i prostředky pro pobyt v České republice a složení záruky. Touto skutečností se však žalovaný vůbec nezabýval. 3. Na podporu svých tvrzení poukázal žalobce na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011-51, ze dne 28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011-57, a ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016-18. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž zrekapituloval předcházející správní řízení a navrhl žalobu zamítnout. Poukázal na skutečnost, že žalobce si byl své nelegální cesty v rámci schengenského prostoru vědom, neboť uvedl, že ví, že potřebuje cestovní doklad a vízum, o čemž svědčí rovněž i skutečnost, že z Vietnamu do Ruské federace vycestoval letecky s platným cestovním dokladem a vízem pro Ruskou federaci. Následně již cestoval prostřednictvím převaděčů. Cestovním dokladem v současnosti nedisponuje. Žalobce nemá žádné finanční prostředky, aby si zajistil stravu, ubytování a doklady pro vycestování, přičemž nemá v žádném státě Evropské unie povolen pobyt. Žalovaný konstatoval, že uložení zvláštních opatření za účelem vycestování dle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců nebylo možné, neboť by tím byl ohrožen výkon správního vyhoštění, neboť je zcela zřejmé, že cílem jeho cesty je Spolková republika Německo. Ochota a schopnost respektovat případně uložené zvláštní opatření za účelem vycestování byla dle žalovaného v případě žalobce podstatně snížena, což dokládá neochota žalobce spolupracovat se žalovaným, kdy k cestě z Ruské federace nesdělil žádné informace a jednoznačně deklaroval svůj předchozí úmysl vědomě nelegálně vycestovat do Spolkové republiky Německo. Tím dal žalobce dle žalovaného jednoznačně najevo, že hodlá nerespektovat právní předpisy upravující pobyt občanů třetích zemí na území EU, natož respektovat povinnost uloženou případně zvláštním opatřením. S ohledem na skutečnost, že žalobce nemá na území České republiky žádného rodinného příslušníka, nemá žádnou možnost ubytování v České republice a nedisponuje žádnými finančními prostředky, dospěl žalovaný k závěru, že není možné uložit žalobci zvláštní opatření za účelem vycestování. Žalovaný konstatoval, že uložení zvláštních opatření za účelem vycestování dle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců nebylo možné, neboť by tím byl ohrožen výkon správního vyhoštění, bylo by to neúčelné a ohrožovalo by to soukromý život žalobce, jelikož ten by byl ponechán bez finančních prostředků. Dále žalovaný zdůraznil, že žalobci není vytýkán pouze nelegální pobyt na území České republiky v řádu hodin, ale neoprávněný vstup a pobyt v několika státech EU, tedy přinejmenším Slovensku, České republice a Spolkové republice Německo, že se žalobce záměrně vyhnul hraniční kontrole na vnější schengenské hranici a schengenské hranice i hranice jednotlivých stát EU překročil v úkrytu. Žalovaný rovněž rozporoval, že by rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016-18, byl aplikovatelný na dotčený případ, jak tvrdil žalobce. Správní spis 5. Ze správního spisu a zejména z protokolu o výslechu žalobce ze dne 9. 11. 2018 vyplývá, že jeho úmyslem bylo dostat se ilegálně do Spolkové republiky Německo za účelem získání zaměstnání. Letecky vycestoval do Ruské federace s platným vízem pro Ruskou federaci a s cestovním dokladem. Dále uvedl, že do schengenského prostoru vstoupil bez platného cestovního dokladu a víza, ačkoli si byl vědom, že ke vstupu je potřebuje. Trval na tom, že cílem jeho cesty je Spolková republika Německo. K průběhu cesty z Ruské federace neuvedl žalobce žádné bližší informace.  Na Českou republiku nemá žádné rodinné či majetkové vazby. Rovněž sdělil, že nemá finanční prostředky, aby si zde zajistil ubytování, nikoho zde nezná a nesdílí společnou domácnost s žádným občanem Evropské unie. Neví, jak by měl postupovat při vyřizování cestovního dokladu a zajištění ubytování či získání finančních prostředků. Posouzení věci soudem 6. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobce i žalovaná s tímto postupem výslovně vyjádřili souhlas. 7. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. 8. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, který zde byl dle § 75 odst. 1 s. ř. s. v době rozhodování žalovaného, dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba není důvodná. 9. Podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. 10. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené. 11. Podle § 123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců policie zvláštní opatření za účelem vycestování neuloží, jde-li o nezletilého cizince bez doprovodu nebo o cizince, u nějž je zjevné, že má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu. 12. Při svých úvahách, zda žalovaný správně postupoval, když neuložil zvláštní opatření místo zajištění žalobce, vycházel soud z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014-29, a ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013–34 (dostupné na www.nssoud.cz), z nichž vyplývá, že má-li být využito mírnějších prostředků než zajištění, a to zvláštních opatření, musí být dán předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat. Dále soud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 283/2016-31, v němž je uvedeno: „Uložení zvláštních opatření proto musí být upřednostněno před zajištěním. Zároveň však uložená zvláštní opatření musí být skutečně účinná. NSS dovodil v řadě rozhodnutí, že volba mírnějších opatření, než je zajištění cizince, mezi něž lze řadit také zvláštní opatření za účelem vycestování cizince, je vázána na určité předpoklady. Cizinec musí být schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření a zároveň nesmí existovat důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Předpokládá se, že cizinec bude při realizaci tohoto opatření se správními orgány spolupracovat a případnému výkonu správního vyhoštění se nebude vyhýbat. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude případný výkon správního vyhoštění mařit, nelze dle § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince.“ 13. Ve věci není sporu o tom, že žalobce žádným cestovním dokladem, vízem či povolením k pobytu nejen pro Českou republiku, ale ani pro schengenský prostor, nedisponoval. Ze zjištěných skutečností, zejména z žalobcem projevené vůle odcestovat do Spolkové republiky Německo a skutečnosti, že žalobce cestu z Ruské federace do Německa vědomě absolvoval v úkrytu a na území schengenského prostoru vstoupil nelegálně, přestože si byl vědom skutečnosti, že ke vstupu potřebuje platný cestovní doklad a vízum, kterými nedisponoval, je zřejmé, že žalobce by se státními orgány nespolupracoval, skrýval by se a případnému správnímu vyhoštění by se vyhýbal, čímž byly naplněny podmínky pro zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Za dané situace je zde rovněž důvodná obava, že by žalobce se správními orgány nespolupracoval a případnému správnímu vyhoštění se vyhýbal. Nic nenasvědčuje tomu, že by si žalobce mohl jakkoliv adekvátní finanční prostředky na území České republiky opatřit. Žalovaný sám, pak výslovně uvedl, že žádné finanční prostředky nemá. Tuto skutečnost žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, a při posouzení věci řádně zhodnotil. Naopak se lze důvodně domnívat, že by žalobce po propuštění ze zajištění opět (nelegálně) směřoval na území Spolkové republiky Německo. Podmínky pro uložení zvláštního opatření tak nebyly v případě žalobce dány a žalovaný dle soudu postupoval ve věci zcela správně. 14. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud uzavírá, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. 15. Současně dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované žádné náklady nad rámec její úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40  Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Ústí nad Labem 18. prosince 2018     Mgr. Václav Trajer, v. r. samosoudce    Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. (K.ř.č. 1 - rozsudek)