ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou ve věci   žalobce:      M.M.         bytem XX         zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem         sídlem Ledčická 649/15, 184 00  Praha 8 – Dolní Chabry   proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje           sídlem U Jezu 642/2a, 461 80  Liberec 2   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2018, č. j. OD 86/18-2/67.1/18012/Li,   takto: I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 22. 1. 2018, č. j. OD 86/18-2/67.1/18012/Li, se zamítá.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění: I. Žaloba   1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá přezkumu shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou, odboru správního, oddělení přestupků (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 28. 11. 2017, č. j. 104110/2017. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z nedbalostního spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že dne XX v XX hodin v obci XX, ulicí XX ve směru do centra obce, řídil motorové vozidlo XX registrační značky XX, přičemž překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci, kde řidič smí jet nejvýše rychlostí 50 km/h, o 13 km/h (při zohlednění odchylky o 10 km/h), když jel rychlostí 63 km/h (při zohlednění odchylky 60 km/h), neřídil se tak § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Za přestupek byla žalobci podle § 11 odst. 1 písm. b), § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení vy výši 1 000 Kč.   2. První žalobní námitka směřovala proti uložené sankci. Žalobce namítal, že správní orgán I. stupně nezohlednil veškerá zákonná kritéria pro výměru sankce (například zavinění, okolnosti přestupku apod.), u hodnocených kritérií pak neuvedl, jaký vliv mělo to které kritérium na konečnou výši pokuty. Správní orgán nadto zohlednil další kritéria, než uvedená v § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, a to též svou rozhodovací praxi v obdobných případech, kterou však ani nepopsal, nelze tak přezkoumat, zda je sankce v souladu s § 2 odst. 4 správního řádu. Podle žalobce měla být zhodnocena také délka řízení, samotným vedením řízení mu vznikla újma, která měla být „započtena“ snížením pokuty. Správní orgán nezohlednil, že současně byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč a jako další trest mu budou zapsány 2 body. Správní orgán měl na věc aplikovat zákonná kritéria pro výměru sankce dle zákona č. 250/2016 Sb., neboť jsou podrobnější a obsahují i katalog polehčujících okolností, což je pro žalobce příznivější právní úprava dle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Z prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, k jakým dříve spáchaným přestupkům správní orgán přihlížel, není zřejmé, zda byl respektován institut zahlazení, podle kterého nelze zohlednit při výměře sankce přestupky starší 3 let. Správní orgán podle žalobce porušil zákaz dvojího přičítání, když zohlednil i to, že „jednáním přestupce došlo k porušení silničního zákona, dále k ohrožení zákonem chráněného zájmu“. K úvaze, že „v konečném důsledku lze uvažovat o tom, že ze strany řidiče došlo k bezdůvodnému nerespektování základních pravidel provozu na pozemních komunikacích“ žalobce namítal, že jde o ničím nepodloženou úvahu, není zřejmé, zda jde o polehčující či přitěžující okolnost a jaký vliv měla na výši pokuty. Pokud jako přitěžující okolnost byla posouzena i údajná skutečnost, že daný úsek svádí řidiče k rychlejší jízdě a v daném úseku dochází k fatálním nehodám, jde o ničím nepodložené tvrzení., správní orgán toto uvedl v souvislosti s materiální stránkou přestupku. Podle žalobce tak na základě odůvodnění prvostupňového rozhodnutí panují vážné pochybnosti, zda lze pokutu ve výši 2 000 Kč považovat za adekvátní.   3. Žalobce namítal, že výrok je v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu, protože neobsahuje odkaz na ustanovení, podle kterého byly uloženy náklady řízení.   4. Ani jeden ze správních orgánů se nezabýval tím, zda pro žalobce není příznivější zákon č.  250/20016 Sb., čímž došlo k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Podle žalobce je uvedený zákon příznivější, neboť obsahuje podrobnější úpravu zákonných kritérií pro výměru sankce, nadto tento zákon stanoví možnost jít pod spodní hranici sankční sazby, což mělo být také zváženo.   5. Žalobce poukázal na § 79a zákona o silničním provozu a tvrdil, že policisté nemají zákonnou oporu k provádění měření rychlosti skrytým způsobem bez vědomí osoby, o jejímž jednání je pořizován důkaz. Dle žalobce obecně platí, že důkazy lze pořizovat pouze s vědomím dotčené osoby. Protože taková výjimka ve vztahu k měření rychlosti není zakotvena, skryté měření rychlosti je postupem ultra vires a výstup z měření takto provedeného není použitelným důkazem. Nebyl rovněž dodržen předepsaný účel měření rychlosti, a to zvyšování bezpečnosti provozu. Touto podmínkou měření se správní orgán nijak nezabýval, jedná o nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Ověřovací list k použitému rychloměru byl vydán v rozporu s § 14 správního řádu, protože o ověření rychloměru rozhodoval týž subjekt, který jej vyrobil a následně prodal. Proto žalobce požaduje zrušení ověřovacího listu pro nezákonnost v přezkumném řízení a do doby vyřízení tohoto podnětu navrhuje přerušení soudního řízení. Pokud správní orgán konstatoval, že byla splněna podmínka součinnosti obecní a státní policie dle § 79a silničního zákona, toto neprokázal ani neodůvodnil. Podmínku, zda šlo o měření na úseku určeném Policií ČR, správní orgán neřešil vůbec. K tomu sice doložil sdělení Policie ČR, z toho však vyplývá, že za určený úsek lze považovat takový, u kterého je razítko dopravního inspektorátu. Z obsahu spisu nevyplývá, že by takovým úsekem byl i úsek, kde mělo proběhnout měření, touto otázkou se správní orgán vůbec nezabýval. Správní orgán neprokázal současné splnění podmínek součinnosti a určeného úseku, zabýval se pouze součinností, kterou zmatečně dovozoval z toho, že Policie ČR obecní policii stanovila určité úseky k měření. Nakonec žalobce namítal, že úsek měření rychlosti obecní policií nebyl označen příslušnými dopravními značkami IP31a a IP31b, měření rychlosti bylo provedeno v rozporu se zákonem a výstup z něj je nepoužitelným důkazem.   6. Další žalobní bod směřoval proti provedenému měření rychlosti. Žalobce poukázal na to, že v řízení o přestupku namítal podhuštění jedné z předních pneumatik měřícího vozidla. Poukázal na to, že z výpovědí svědka nevyplývá, že by tlak v pneumatikách kontroloval, svědek ani obecně neuvedl kroky, které je třeba při nastavování rychloměru provést. Správní orgán reagoval tak, že svědka vyslechl znovu a návodnými otázkami z něj dostal výpověď, že byl tlak v pneumatikách kontrolován. Podle žalobce správní orgán nerespektoval presumpci neviny, protože upřednostnil tvrzení policisty, že kontroloval tlak v pneumatikách, před tvrzením žalobce, že pneumatika byla podhuštěná. K takovému postupu není žádný důvod, správní orgán nedisponoval indicií svědčící o snížené věrohodnosti obviněného. Správní orgán se věrohodností policisty a žalobce nezabýval, v tom žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Výpovědí policisty, že před jízdou kontroloval pneumatiky, nelze vyvrátit žalobcovo tvrzení, že jedna z předních pneumatik byla podhuštěná, ke ztrátě tlaku mohlo dojít i po údajné kontrole. Je podezřelé, že policista údajnou kontrolu tlaku v pneumatikách poprvé uvedl až při opakované výpovědi, aby správní orgán mohl vypořádat žalobcem uplatněnou námitku. Pokud žalovaný uvedl, že měření rychlosti proběhlo správně, což dovodil na základě kontrolní mřížky a související pomůcky, žalobce namítal, že aplikace kontrolní mřížky na provedené měření rychlosti nebyla řádně provedena jako důkaz při jednání nebo mimo ústního jednání, kterého by se žalobce mohl účastnit. Pomůcka a kontrolní mřížka nejsou schopny odhalit nedodržení návodu k obsluze co do požadavku na řádné nahuštění pneumatik měřícího vozidla, ale pouze k odhalení reflekce, kterou žalobce nenamítal. Proto navrhoval provést jako důkaz vyšetřovací pokus s použitým rychloměrem spočívající v záměrném nedodržení požadavku na řádné nahuštění pneumatik měřícího vozidla. Žalobce uzavřel tím, že ve věci panovaly pochybnosti, zda bylo měření rychlosti provedeno v souladu návodem k obsluze, když na základě jeho tvrzení a původní výpovědi zasahujícího strážníka lze dovodit, že měřící vozidlo nebylo v řádném technickém stavu, konkrétně nemělo řádně nahuštěnou přední pneumatiku.   7. Nakonec žalobce vyjádřil nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a žádal o naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci.   8. Ze všech uvedených důvodu žalobce navrhoval, aby soud zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení.   II. Vyjádření žalovaného   9. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na své rozhodnutí a uvedl, že více se k věci nebude vyjadřovat. Navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl. III. Zjištění ze správního spisu   10. Přestupek žalobce oznámila Městská policie Jablonec nad Nisou správnímu orgánu I. stupně a spolu s oznámením přestupku postoupila oznámení o přestupku sepsané na místě přestupku, které žalobce nepodepsal, dále úřední záznam o přestupkovém jednání žalobce ze dne 5. 6. 2017, spolu s pořízeným videozáznamem, záznamem o přestupku s naměřenou rychlostí 63 km/h, mapovým podkladem z internetové stránky mapy.cz s označením místa změření rychlosti a místa zastavení vozidla městskou policií, s fotodokumentací žalobcova vozidla, jeho řidičského a občanského průkazu, osvědčení o registraci vozidla. Dále městská policie správnímu orgánu I. stupně předložila písemné vyjádření Krajského ředitelství policie Libereckého kraje ze dne 10. 1. 2017 s určením úseků pro měření rychlosti v územní působnosti Městské policie Jablonec nad Nisou, osvědčení č. XX strážníka XX, osvědčení č. XX strážníka XX část návodu k měření pro rychloměr RAMER 10, ověřovací list č. 3/2017 k silničnímu radarovému rychloměru RAMER10 C s platností ověření do 9. 1. 2018. Správní orgán I. stupně měl k dispozici též výpis z evidenční karty řidiče.   11. Příkazem ze dne 12. 6. 2017 byl žalobce shora uvedeným přestupkem uznán vinným, proti příkazu si v zastoupení obecným zmocněncem Ing. XX podal odpor.   12. V průběhu dalšího řízení byl přestupek projednán při ústním jednání dne 29. 8. 2017, jehož se zúčastnil obecný zmocněnec žalobce. Při tomto ústním jednání bylo provedeno dokazování veškerými listinami dosud v řízení shromážděnými, jako svědek byl vyslechnut strážník XX, který přestupkové jednání žalobce potvrdil. Svědek se vyjadřoval k průběhu zastavení žalobcova vozidla, k jeho pokusu o újezd, k tomu, zda blokovou pokutu na místě z toho důvodu navyšoval, dále k nastavení radaru a seřízení. Po ukončení ústního jednání se žalobce prostřednictvím obecného zmocněnce písemně vyjádřil, vyloučil, že by jel takovou rychlostí. Proto namítal, že měření bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze, vzpomněl si totiž, že vozidlo městské policie mělo viditelně prohnutou bočnici levého předního kola vlivem nižšího tlaku v pneumatice. K ověření této skutečnosti správní orgán I. stupně znovu předvolal strážníka XX. Při ústním jednání konaném dne 1. 11. 2017 rovněž doplnil dokazování fotografiemi místa měření ze streetview a dalším mapovým podkladem z google.maps.cz. Strážník XX vypověděl, že měření rychlosti bylo provedeno v rovném úseku, nikoli v zatáčce, znovu uváděl kroky, které provádí před započetím měření, uvedl, že provádí předvýjezdní kontrolu vozidla. K dotazu ohledně tlaku pneumatik uvedl, že každou sobotu se dělá zevrubná kontrola, před jízdou vizuální kontrola pneumatik, která proběhla. Před každým měřením se neprovádí kontrola TACHO, neboť jde pouze o doporučení výrobce. Kontrola TACHO byla provedena dne 29. 5. 2017 a 7. 6. 2017, v obou případech kontrola vyhovovala, k čemuž svědek předložil výpis z historie radaru.   13. Rozhodnutím ze dne 28. 11. 2017 byl žalobce shledán vinným ze shora popsaného přestupku. Porušení povinnosti dle § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a tím naplnění skutkové podstaty přestupku měl správní orgán I. stupně za prokázané obrazovým záznamem přestupku, kde je zachyceno žalobcovo vozidlo s udáním rychlosti jízdy vozidla 63 km/h bez odečtené odchylky a CD záznamu, kde je zachyceno žalobcovo vozidlo, jeho stíhání služebním vozidlem městské policie, zastavení vozidla, ztotožnění žalobce. Úřední záznam spolu s oznámením přestupku a mapovými podklady dokumentují místo, kde došlo k změření rychlosti. Rychlost byla změřena kalibrovaným ověřeným silničním laserovým přístrojem a měření prováděl proškolený a k tomu oprávněný strážník, měření bylo prováděno v součinnosti ve smyslu § 79a zákona o silničním provozu, měřicí přístroj byl seřízen dle návodu k obsluze. Na základě uvedených důkazů měl správní orgán I. stupně přestupek žalobce za dostatečně prokázaný, byla naplněna jak objektivní stránka, tak materiální stránka přestupku. V rámci stanovení výše a druhu sankce správní orgán I. stupně uvedl, že vycházel ze závažnosti přestupku a s přihlédnutím k osobě přestupce, když jednáním došlo k porušení silničního zákona, ohrožení zákonem chráněného zájmu, lze uvažovat o bezdůvodném nerespektování základních pravidel provozu. Žalobce je držitelem řidičského oprávnění od roku 2009, v evidenční kartě řidiče má šest záznamů, za poslední rok záznam totožný, a protože uložená sankce pokuty ve výši 1 800 Kč neměla výchovný dopad, správní orgán I. stupně uložil za přestupek pokutu v polovině rozpětí zákonné sazby, kdy bylo možné uložit pokutu od 1 500 Kč do 2 500 Kč.   14. Žalobcovo odvolání žalovaný zamítnul a prvostupňové rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 22. 1. 2018. Žalovaný uvedl, že žalobce podal blanketní odvolání, správnost napadeného rozhodnutí tedy přezkoumal v celém rozsahu. Podle žalovaného užil správní orgán I. stupně všech důkazních prostředků, které byly vhodné ke zjištění stavu věci, a to zejména záznam o přestupku, výslech svědka a videozáznam, situací na komunikaci dokreslil i úředním záznamem strážníka městské policie spolu s oznámením o podezření ze spáchání přestupku. Žalovaný dodal, že stěžejním důkazem je snímek žalobcova vozidla, který je součástí záznamu o přestupku, jehož součástí je i kontrolní mřížka, podle které lze zkontrolovat, že předmětné vozidlo se na snímku nachází v odpovídající pozici, tedy že měření proběhlo správně. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 93/2015-41, který se týkal verifikace správnosti měření rychlosti silničním radarovým měřičem RAMER 10 a vydání šablon, které jsou součástí návodu k jejich užití. Podle žalovaného správní orgán řádně odůvodnil uložení pokuty v polovině zákonem stanoveného rozmezí. Žalovaný doplnil, že subjektivní stránka byla spatřována v nedbalosti vědomé, žalovaný poukázal na to, že žalobce jako držitel příslušného řidičského oprávnění složil odbornou zkoušku k jeho získání a musel vědět, že svým jednáním, tedy rychlou jízdou v obci, může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že se tak nestane.   IV. Posouzení věci krajským soudem   15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu, v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s., s limity týkajícími se správního trestání (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/20163-16, publ. ve Sb. NSS 3528/2017, rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné na www.nssoud.cz).   16. Předmětem soudního přezkumu jsou rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve spojení s rozhodnutím žalovaného o přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, kterého se měl žalobce dopustit dne 5. 6. 2017, tedy ještě za účinnosti zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, který byl s účinností od 1. 7. 2017 nahrazen zákonem č. 256/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), a za účinnosti zákona o silničním provozu, před jeho novelizací provedenou zákonem č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.   17. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že správní orgány postupovaly podle zákona o přestupcích a zákona o silničním provozu, a to ve znění v době spáchání přestupku. Žalobní námitku týkající se příznivější právní úpravy neshledal soud důvodnou. Relevantní ustanovení zákona o silničním provozu, podle kterých bylo protiprávní jednání žalobce posuzováno a dle kterých byla žalobci uložena pokuta, nedoznala v mezidobí od spáchání přestupku do rozhodování správních orgánů změny co do vymezení skutkové podstaty přestupku a zákonného rozpětí pokuty, nedošlo proto k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.   18. Dovolává-li se žalobce toho, že správní orgány měly aplikovat zákon o odpovědnosti za přestupky, neboť je příznivější, nemohl soud této argumentaci soud přisvědčit. K otázce možnosti postupu podle § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky, tedy možnosti mimořádného snížení výměry pokuty pod zákonnou sankci, odkazuje soud na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2018, č. j. 8 As 201/2017-39 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné na www.nssoud.cz). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud k obdobné námitce stěžovatele, který byl shledán odpovědným za správní delikt provozovatele vozidla podle dřívější právní úpravy, uvedl: „Zákonodárce při přijímání nové právní úpravy zákona o přestupcích nestanovil žádné nové sazby ukládaných pokut za daný správní delikt, které by pro stěžovatele mohly znamenat přijetí příznivější právní úpravy, ale stanovil toliko možnost mimořádného snížení výměry pokuty za zákonem předvídaných podmínek. V daném případě se proto nejednalo o přijetí příznivější právní úpravy, neboť správní orgán rozhodoval v mezích stanovených zákonem; bylo pak na jeho uvážení, jakou sankci na základě podkladů vyplývajících ze spisu v zákonem stanoveném rozmezí stěžovateli udělí. Správní orgán nebyl povinen v rozhodnutí uvést, proč výměru sankce pod zákonem stanovenou hranicí neuplatnil.“. Tyto závěry lze obdobně aplikovat i na žalobcův případ, neboť, jak již soud uvedl shora, přijetím nové právní úpravy – zákonem o odpovědnosti za přestupky a s ním související novelizací zákona o silničním provozu – nebyly stanoveny nové sazby ukládaných pokut. Pouhá možnost postupu dle § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky nepředstavuje zákonnou úpravu pro žalobce příznivější, neboť sankce byla ukládána v zákonem stanoveném rozpětí.   19. Totéž lze konstatovat ve vztahu ke katalogu polehčujících okolností. Zákon o přestupcích sice na rozdíl od zákona o odpovědnosti za přestupky demonstrativní výčet polehčujících okolností neobsahoval, nic ale nebránilo správním orgánům, aby takové skutečnosti případně vzaly v úvahu podle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalobce uplatnil námitku obecně v rámci žalobního bodu směřujícího proti uložené pokutě, aniž by současně uvedl, jaká polehčující okolnost uvedená v zákoně o odpovědnosti za přestupky nebyla v rozporu se zákonnými hledisky pro ukládání sankcí správními orgány v daném případu zohledněna a jaký vliv to mohlo mít na zákonnost rozhodnutí.   20. Dále musel soud reagovat na uplatněné námitky nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, neboť jen srozumitelné rozhodnutí, opírající se o dostatek skutkových důvodů, tedy takové, které netrpí vadami ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., může soud podrobit meritornímu přezkumu.   21. Žalobce uplatnil námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z pohledu § 79a zákona o silničním provozu. Tuto námitku soud neshledal důvodnou. S výtkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a nezákonnosti měření rychlosti skrytým způsobem se zdejší soud již setkal, tyto námitky jsou totiž právním zástupcem žalobce jako typizované opakovaně vznášeny před správními soudy, bez konkrétních vazeb na posuzovaný případ, a soud nemá důvod odchýlit se od svých dřívějších názorů.   22. Právo policie měřit rychlost jízdy účastníků silničního provozu plyne z ustanovení § 79a zákona o silničním provozu. Zákon však nestanoví, jakým způsobem má být měření prováděno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2011, č. j. 8 As 27/2010-75, či ze dne 15. 11. 2017, č. j. 2 As 191/2017-56). Záleží tedy na policii, jakou metodu či způsob měření rychlosti zvolí. Zákon rovněž policii neukládá povinnost o provádění měření rychlosti jedince, vůči kterému tuto zákonem svěřenou pravomoc vykonává, předem informovat. Ani z ústavní zásady, že státní moc může být vykonávána pouze v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), nelze dovodit, že by policie o provádění měření rychlosti vozidel musela dotyčného řidiče vozidla nejprve informovat tak, aby si byl vědom měření rychlosti. V této souvislosti soud upozorňuje na změnu právní úpravy § 79a zákona o silničním provozu, kdy s účinností od 1. 8. 2011 byla zrušena povinnost označit úsek měření rychlosti obecní policií přenosnými dopravními značkami s vyobrazením kamery snímající rychlost a nápisem „MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Zákon o silničním provozu v době spáchání přestupku nestanovil, že by obecní policie mohla měřit rychlost motorových vozidel pouze v úseku, který by byl označen informativními provozními značkami IP 31a a IP 31b.   23. Co se týče námitky dodržení účelu měření rychlosti, kterým je nepochybně zvyšování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, a jeho prokazování správními orgány, uvádí soud, že zákonná úprava § 79a zákona o silničním provozu neznamená, že by bylo nutné při každém jednotlivém měření rychlosti dokazovat či kvantifikovat, že měření rychlosti v daném konkrétním případu přispělo ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Žalobce ostatně neuvedl žádné specifické okolnosti případu, které by měření rychlosti policií za účelem dle § 79a zákona o silničním provozu měly v projednávané věci vyloučit a mohly alespoň vzdáleně ukazovat na nějaké „šikanózní“ měření rychlosti. Takové „šikanózní“ měření rychlosti, nerespektující zákonný účel zvyšování bezpečnosti silničního provozu, naopak vyvrací poznatek správního orgánu I. stupně, známý nepochybně z úřední činnosti a ze spolupráce s městskou policií, tedy že rychlost žalobcova vozidla byla změřena v úseku, kde došlo k mnoha dopravním nehodám s vážnými následky a kde je veřejný zájem na zklidnění dopravy.   24. Správní orgán I. stupně zcela správně vycházel z toho, že užitý silniční rychloměr RAMER10 C byl ověřen, což měl řádně doloženo ověřovacím listem č. 3/17. Podle tohoto ověřovacího listu byl rychloměr ověřen společností RAMET a.s. jako příslušným metrologickým střediskem dne 10. 1. 2017, s platností ověření do 9. 1. 2018. K námitkám žalobce, jimiž se snažil zpochybnit ověřovací list, soud uvádí, že je považuje za účelové. Z ustanovení § 16 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, vyplývá, že uvedená společnost prošla náročným procesem, v němž byla prověřena úroveň jejího metrologického a technického vybavení Českým metrologickým institutem a byla prověřena i kvalifikace odpovědných zaměstnanců, která byla doložena certifikátem způsobilosti vydaným akreditovanou osobou nebo osvědčením o odborné způsobilosti vydaným Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, teprve poté byla autorizace pro ověřování měřidel udělena. Lze dodat, že při ověření rychloměru RAMER10 C muselo uvedené autorizované středisko postupovat dle pravidel stanovených opatřením obecné povahy vydaným Českým metrologickým institutem (§ 9, § 11 zákona o metrologii), dodržení stanoveného postupu rovněž vyplývá z ověřovacího listu č. 3/17. Protože neměl soud o ověřovacím listu žádné pochybnosti, nepřerušil řízení o podané žalobě, jak se toho žalobce domáhal. Zahájení přezkumného řízení žalobce soudu ostatně nedoložil.   25. Oprávnění městské policie měřit podle § 79a zákona o silničním provozu rychlost projíždějících vozidel bylo v přestupkovém řízení doloženo listinou nazvanou jako „Žádost o určení úseků měření rychlosti dle § 79a zák. č. 361/2000 Sb. – zaslání“ ze dne 10. 1. 2017. Z uvedené listiny vyplývá, že jde o vymezení úseků ze strany policie, kde je ve smyslu § 79a zákona o silničním provozu městská policie oprávněna měřit rychlost vozidel, mezi úseky výslovně vymezenými v Příloze 2 byla uvedena celá pozemní komunikace XX. Soud má za to, že podmínky § 79a zákona o silničním provozu byly naplněny. K námitce součinnosti mezi policií a městskou policií soud uvádí, že zákon nespecifikuje, v čem tato součinnosti má konkrétně spočívat. Proto nelze správním orgánům vytýkat, že se dokazováním součinnosti mezi policií a městskou policií blíže nezabývaly. Lze dovozovat, že požadavek součinnosti pouze navazuje na úvodní ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 553/1991 Sb., o obecné policii, podle něhož při plnění svých úkolů obecní policie spolupracuje s Policií ČR (srov. Komentář k silničnímu zákonu, JUDr. Pavel Bušta, JUDr. Jak Kněžínek Ph.D., Walters Kluwer). Absence razítka dopravního inspektorátu na kopii shora uvedené listiny, resp. její Přílohy 2, jak na označení úseků odkazuje uvedená listina, podle mínění soudu její věrohodnost nezpochybňuje.   26. Žalobce namítal porušení § 68 odst. 2 správního řádu, neboť výrok neobsahuje ustanovení, dle kterého byly uloženy náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Námitku shodného obsahu uplatňuje právní zástupce žalobce zastupující přestupce před správními soudy v řadě dalších případů, nikoli ojediněle, a soud neshledal důvod odchýlit se od svých předchozích závěrů (rozsudek ze dne 13. 8. 2018, č. j. 60 A 2/2018-24).   27. Podle § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, platí, že ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Součástí výroku o přestupku je v souladu s § 77 zákona o přestupcích jednak výrok či výroková část o vině, jednak o trestu, tj. sankci, kterou správní orgán za přestupek ukládá. Výroková část rozhodnutí tedy musí obsahovat též právní ustanovení, podle kterých byla uložena sankce za daný přestupek. Mimo jiné náležitosti musí výrok o přestupku podle § 77 zákona o přestupcích obsahovat také rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1). Smyslem § 68 odst. 2 správního řádu nepochybně není uvést veškerý výčet zákonných ustanovení, jejichž existenci musí při svém rozhodování správní orgán reflektovat. Plně postačí, pokud jsou ve výroku rozhodnutí uvedena hmotněprávní ustanovení, podle nichž je rozhodováno, a procesní ustanovení, která zakládají příslušnost rozhodujícího správního orgánu.   28. V daném případu je výroková část obsahující rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady řízení formulována v souladu s § 68 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 77 zákona o přestupcích. Správní orgán I. stupně uvedl § 79 odst. 1 zákona o přestupcích, z něhož žalobcova povinnost hradit náklady řízení plyne. Dle názoru soudu nebylo pochybením intenzity způsobující nezákonnost rozhodnutí o přestupcích, neuvedl-li správní orgán ve výroku rozhodnutí vedle konkrétního zákonného ustanovení, které zakládá povinnost přestupce hradit náklady řízení o přestupku, výši náhrady a lhůty, také konkrétní ustanovení prováděcího předpisu (vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení), z něhož paušální výše nákladů řízení v částce 1 000 Kč plyne (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2013, č. j. 8 As 32/2012-63).                 29. Ve shodě se správními orgány má soud za to, že v daném případu byla opatřena ucelená sada důkazů, které prokazují žalobcovo přestupkové jednání spočívající v překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci o 13 km/h, resp. o 10 km/h po zohlednění obvyklé odchylky měření. Měření rychlosti vozidla bylo provedeno schváleným silničním laserovým rychloměrem typu RAMER10 C, který byl řádně ověřen, jak o tom svědčí ověřovací list č. 3/17. Rychloměr ovládal strážník městské policie vyškolený pro tuto činnost, což plyne z osvědčení č. 6/2013 vydané pro strážníka J. Tento strážník rychloměr obsluhoval dle návodu, jak o tom svědčí i jeho svědecké výpovědi provedené dne 29. 8. 2017 a 1. 11. 2017, kdy se k nastavení, obsluze a fungování rychloměru vyjadřoval. Řádné fungování rychloměru dokazuje především fakt, že byl pořízen záznam o hodnotě naměřené rychlosti, včetně fotografie zachycující žalobcovo vozidlo, což je plně dostačující důkaz o správnosti měření a hodnotě naměřené rychlosti vozidla.   30. Správnímu orgánu I. stupně nelze vytýkat, že námitky ohledně podhuštění pneumatik měl za vyvrácené svědeckou výpovědí strážníka J. V doplnění jeho svědecké výpovědi při ústním jednání dne 1. 11. 2017 nelze spatřovat účelový postup, žalobce totiž s námitkami o podhuštění pneumatiky předního levého kola přišel až v písemném vyjádření k důkazům provedeným dne 29. 8. 2017. Je s podivem, že takový významný nedostatek technického stavu služebního vozidla městské policie žalobce nenechal zaznamenat do oznámení o přestupku, které bylo městskou policií sepsáno na místě přestupku a že se na tyto okolnosti rozhodné pro správnost měření nezaměřil ani žalobcův obecný zmocněnec, který byl přítomen předchozí svědecké výpovědi strážníka XX, kdy mu byly kladeny i otázky směřující k správnosti nastavení rychloměru dle manuálu a provedení měření. Doplnění svědecké výpovědi se pak žalobce ani obecný zmocněnec nezúčastnili, ač si museli být vědomi toho, že důvodem pokračování dokazování jsou žalobcem uplatněné výhrady vůči měření rychlosti. Jestliže se žalobcovo ničím nepodložené tvrzení ohledně podhuštění pneumatik objevilo až v okamžiku, kdy měl správní orgán dokazování provedené při ústním jednání dne 29. 8. 2017 za dostatečné (viz připravenost správního orgánu I. stupně vydat rozhodnutí ve věci v závěru protokolu o ústním jednání) a v průběhu řízení nevyvstaly žádné skutečnosti, které by měly jakkoli zpochybnit věrohodnost svědka XX a ani žalobce žádné takové okolnosti v průběhu celého přestupkového řízení neuvedl, není vadou, pokud se správní orgán explicitně nevěnoval věrohodnosti strážníka J. Pokud zde nebyla indicie o snížené věrohodnosti svědka, nebyl důvod jeho svědecké výpovědi nevěřit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63). Na tomto místě nemohl soud odhlédnout od skutečnosti, že žalobce byl v přestupkové řízení zastoupen často účelově jednajícím obecným zmocněncem Ing. M. J. (srov. blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2017, č. j. 1 As 83/2017), což k závěru o ničím nepodloženém subjektivním tvrzení žalobce jen přispívá. Kromě toho se jedná o „typizované“ námitky, nepodložené konkrétními skutkovými tvrzeními a okolnostmi a v určitých modifikacích opakovaně bezúspěšně užívané žalobci, s nimiž se již judikatura Nejvyššího správního soudu vypořádala, a to také poukazem na reflektování různých vlivů při měření zohledněním odchylky měření ve prospěch přestupce (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 As 54/2017-38, ze dne 13. 12. 2017, č. j. 7 As 304/2017-40, ze dne 28. 2. 2018, č. j. 8 As 233/2016-40, či ze dne 16. 8. 2018, č. j. 7 As 186/2018-52). Správní orgán I. stupně pak neměl jinou možnost zjistit okolnosti týkající se technického stavu služebního vozidla, než se na ně svědka zeptat. Nelze totiž předpokládat, že by strážník v rámci svědecké výpovědi spontánně vypovídal ohledně všech skutečností, které by potencionálně mohly mít dle přestupce, resp. jeho zmocněnce, či následně právního zástupce v řízení před soudem vliv, na správnost nastavení rychloměru, provedení měření, dodržení návodu k obsluze rychloměru, provedení kontroly technického stavu vozidla, včetně tlaku pneumatik. Pokud tedy strážník J. uvedl, že provedl kontrolu vozidla před výjezdem, že se každou sobotu dělá zevrubná kontrola služebního vozidla a před jízdou vizuální kontrola pneumatik a že dne 29. 5. 2017 a 7. 6. 2017 byly provedeny TACHO kontroly, což bylo doloženo i výpisem z historie radaru, a že by taková kontrola zaznamenala i rozkalibrování radaru po sezónní výměně pneumatik za letní, byly žalobcovy námitky řádně vyvráceny a skutkový stav byl provedenými důkazy zjištěn v rozsahu, že o naměřené rychlosti nepanovaly žádné rozumné pochybnosti. Soud proto považoval za nadbytečné doplnit dokazování vyšetřovacím pokusem s rychloměrem s nikoli řádně nahuštěnými pneumatikami vozidla.   31. Žalobní námitky proti doplnění dokazování žalovaným mimo ústní jednání neshledal soud opodstatněnými. Užití pomůcky v podobě přiložení šablony, resp. mřížky na fotografii (jak o tom hovoří žalovaným zmíněným rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 93/2015-41) dokumentuje již sama fotografie ze záznamu o přestupku. Ta byla součástí spisového materiálu předloženého městskou policií a byl jí proveden důkaz při ústním jednání dne 29. 8. 2017. Ústního jednání se zúčastnil i obecný zmocněnec žalobce, mohl se tak k fotografii, na níž je zachyceno i přiložení mřížky za účelem zjištění, zda byl dodržen návod k obsluze rychloměru a zda byl dodržen předepsaný úhel měření, vyjadřovat, mohl užití této pomůcky či způsob, kterým byla v dané věci použita, zpochybňovat, což neučinil. Že se žalovaný více věnoval správnosti měření a dodržení úhlu měření a v této souvislosti poukázal také na kontrolní mřížku jako součást snímku, lze přičíst jen jeho snaze podrobněji odůvodnit správnost provedeného měření.   32. Nyní k žalobním námitkám proti uložené sankci. Dle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu správní orgán za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 uvedeného zákona uloží pokutu 1 500 Kč až 2 500 Kč. Z uvedeného rozpětí výše pokuty vyplývá, že jde o pokutu nízkou, kdy zákon nedává správnímu orgánu široký prostor pro správní uvážení, tj. zohlednění demonstrativně uvedených kritérií pro uložení pokuty dle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. Tuto skutečnost měl soud na paměti, stejně jako účel řádného odůvodnění výše uložené pokuty, kterým je nepochybně individualizovat pokutu v závislosti na okolnostech konkrétního případu a přestupce tak, aby soud mohl přiměřenost uložené pokuty přezkoumat.   33. Soud má za to, že odůvodnění výše pokuty, byť nijak podrobné, nezavdává žádné pochybnosti o zákonnosti a přiměřenosti pokuty uložené ve výši 2 000 Kč. Žalobce toliko v obecné rovině namítá, že nebyla zohledněna veškerá kritéria pro stanovení výměry sankce, ale již neuvádí, jaké konkrétní okolnosti v souvislosti s přestupkem či jeho zaviněním atd. měl správní orgán I. stupně v jeho případu zohlednit. Z ničeho neplyne, že by správní orgány aplikovaly další, zákonem zapovězená kritéria. Soud dále uvádí, že není povinností správních orgánů vždy popisovat správní praxi, kterou mají při ukládání pokut za typově shodné přestupky, aby bylo možné bez dalšího na základě jejich rozhodnutí učinit srovnání ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu. Žalobce v přestupkovém řízení nepoukázal na jiné skutkově obdobné případy, v nichž by byly přestupcům za daný přestupek uloženy jiné pokuty, nebylo na místě, aby se tedy správní orgány blíže k zastávané praxi vyjadřovaly. Ani v žalobě žalobce netvrdí žádné skutečnosti, které by porušení zásady předvídatelnosti správních rozhodnutí mohly nasvědčovat.   34. Délka přestupkového řízení není sama o sobě skutečností, která by musela být vždy zohledněna při ukládání pokuty. Žalobce námitku opět vznesl obecně, aniž by konkretizoval, jaká délka řízení v jeho případě byla, proč ji považuje za nikoli standartní a jaký vliv a z jakých důvodů by měla mít na nebezpečnost jeho protiprávního jednání.   35. Stejně tak nebylo povinností správního orgánu I. stupně přihlédnout k tomu, že žalobci byla současně uložena povinnost uhradit náklady správního řízení v paušální výši 1 000 Kč. Tato povinnost nastupuje ze zákona, dle § 79 odst. 1, odst. 5 správního řádu platí, že správní orgán uloží účastníku, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti (tak tomu bylo v žalobcově případu, kdy žalobce nedodržel povinnost dle § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu), povinnost nahradit náklady řízení, a to v paušální výši. Z uvedených ustanovení ani prováděcí vyhlášky č. 520/2005 Sb. nevyplývá, že by správní orgán měl zohlednit výši nákladů řízení při uložení sankce. I když je záznam 2 bodů v registru řidičů dle závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/205-55, publ. ve Sb. NSS 339/2016, „trestem“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, nejedná se o porušení zásady ne bis in idem (v podrobnostech viz. bod [38] uvedeného usnesení), není tedy na místě záznam bodů zohledňovat v rámci úvah o výši současně ukládané pokuty.   36. Výše sankce, kterou správní orgán I. stupně stanovil přesně v polovině zákonem stanovené sazby, odpovídá typové závažnosti daného protiprávního jednání, jelikož žalobce přesáhl povolenou rychlost v obci o 10 km/hod, čímž nepochybně ohrozil bezpečnost silničního provozu. Na tuto skutečnost správní orgán I. stupně správně poukázal. Nejedná se o porušení zákazu dvojího přičítání skutečností v neprospěch pachatele přestupku, ale o zohlednění kritéria následku přestupku. Závěr o bezdůvodném nerespektování základních pravidel silničního provozu odpovídá nepochybně tomu, že žalobce v průběhu přestupkového řízení neuvedl žádné důvody, pro které v danou chvíli nedodržel povinnost dle § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Poukaz na předchozích 6 záznamů o spáchání přestupků lze podřadit pod zákonné kritérium hodnocení osoby pachatele. Z tohoto pohledu není institut zahlazení rozhodný, neboť předchozí páchání přestupků dokládá, že žalobce je osobou se sklonem nerespektovat pravidla provozu na pozemních komunikacích. Konkrétně správní orgán I. stupně vyzdvihl poslední záznam o přestupku, na ten institut zahlazení nelze vztáhnout, a výslovně přihlédl k tomu, že se jednalo o přestupek shodný, tj. nerespektování nejvyšší povolené rychlosti v obci, přičemž uložená pokuta 1 800 Kč neměla na žalobce dostatečný výchovný dopad. Takové zohlednění předchozího uložení pokuty za přestupek považuje soud za souladné s § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, za zcela logické, respektující jak represivní, tak preventivní účel ukládané pokuty. Lze tedy uzavřít, že v projednávané věci nebyly překročeny zákonné meze správního uvážení a pokuta 2 000 Kč byla žalobci stanovena v přiměřené výši (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2016, č. j. 6 As 119/2016-36).   37. Soud poznamenává, že nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho právního zástupce a požadavek na anonymizaci rozhodnutí ve věci není na místě v rozsudku vypořádávat, neboť se nejedná o žalobní body. Soud na okraj konstatuje, že publikace rozhodnutí na webových stránkách Nejvyššího správního soudu není v kompetenci krajského soudu.     V. Závěr a náklady řízení   38. Na základě shora uvedené argumentace soud žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.   39. Ve věci soud rozhodoval, aniž nařídil ústní jednání, v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., za výslovného souhlasu žalobce i žalovaného.   40. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.   41. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.       Poučení:   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.     Liberec 3. říjen 2018.   Mgr. Lucie Trejbalová samosoudkyně