č. j. 15 A 197/2016-51     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Mgr. Bc. Jany Satrapové ve věci žalobce: J. Š., narozen „X“, bytem „X“, zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4, proti   žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, zastoupen Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem, sídlem Řetězová 2, 405 01 Děčín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2016, č. j. 4433/DS/2016, JID: 145475/2016/KUUK/Ne, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2016, č. j. 4433/DS/2016, JID: 145475/2016/KUUK/Ne, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Děčín, odboru správních činností a obecní živnostenský úřad (dále jen „magistrát“ nebo „správní orgán I. stupně“), ze dne 28. 6. 2016, č. j. MDC/SD-110/50600/2016. Tímto rozhodnutím magistrát podle § 125f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) uložil žalobci pokutu 1 500 Kč za správní delikt                        podle § 125f odst. 1 téhož zákona spočívající v tom, že žalobce jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 téhož zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem. Konkrétní skutek byl popsán tak, že neznámý řidič motorového vozidla tovární značky Renault, registrační značky „X“, dne 5. 10. 2015 v 12:19 hodin v Děčíně, na ulici Vilsnická před domem č. p. 71, v rozporu s § 25 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu zastavil a stál u kraje vozovky vlevo v protisměru své jízdy. Magistrát současně podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) uložil žalobci povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč. Žalobce se v žalobě zároveň domáhal toho, aby soud zrušil také uvedené rozhodnutí magistrátu a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení.   Žaloba   2. Žalobce předně namítal, že výrok rozhodnutí magistrátu v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu i v rozporu s požadavky trestněprávní nauky na blanketní skutkové podstaty neobsahuje konkrétní nezjištěným řidičem porušené ustanovení, tj. ustanovení zakazující zastavení a stání s motorovým vozidlem v protisměru. Enunciát obsahuje toliko odkaz na § 10 odst. 3 (resp. § 10) zákona o silničním provozu, stanovící obecně formulovanou povinnost provozovatele vozidla, a                na § 125f odst. 1 téhož zákona upravující korespondující skutkovou podstatu správního deliktu. Závaznost závěrů trestněprávní nauky stran požadavku uvedení odkazu na ustanovení formulující konkrétní povinnost, jejímž porušením došlo k naplnění blanketní skutkové podstaty či normy ve výroku rozhodnutí pro oblast správního trestání plyne např. z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 60 A 10/2014. Výrok rozhodnutí magistrátu tak neobsahuje zákonné náležitosti a nevyhovuje požadavkům na určitost. Ustanovení, dle něhož nelze zastavit v protisměru, navíc neplyne ani z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí.   3. Žalobce taktéž namítal, že skutek, který je mu kladen za vinu, nevykazoval znaky přestupku,   resp. že se nejednalo o neoprávněné zastavení a stání. Žalobce již v řízení před magistrátem tvrdil, že pan N. sice zastavil u kraje vozovky, ale stál ve směru své jízdy, neboť v daný den byla ulice Vilsnická označena přenosnou dopravní značkou jako jednosměrná. Magistrát si v reakci na toto jeho sdělení vyžádal vyjádření Policie České republiky, zda zasahující policisté kontrolovali dopravní značení, a vyjádření příslušného silničního úřadu, zda rozhodl o žalobcem tvrzené přechodné úpravě. Magistrát konstatoval obsah daných vyjádření, neuvedl však, co z těchto vyjádření dovodil. Bylo tedy dle žalobce zjevné, že mu neuvěřil, není však již z jeho odůvodnění zřejmé, jakým způsobem jednotlivé podklady rozhodnutí hodnotil, v čemž žalobce spatřoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí magistrátu pro nedostatek důvodů. V této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99 a sp. zn. I ÚS 741/06. Dále uvedl, že předmětné vyjádření Policie České republiky je nepoužitelným důkazem, neboť je jím fakticky obcházen institut svědecké výpovědi a rovněž zákaz použití úředního záznamu jako důkazu, k čemu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2015,                                 č. j. 6 As 239/2016-39 (pozn. soudu – žalobce měl na mysli zřejmě rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2015, č. j. 6 As 239/2014-39). K vyjádření silničního úřadu žalobce upozornil, že to má vypovídací hodnotu toliko co do toho, co má být, neboť silniční úřad rozhoduje o umístění přechodné úpravy, není a nemůže však být směrodatné co do otázky, zda na určitém místě a v určitém čase přechodná úprava byla či nebyla. Ledaže by oprávněná úřední osoba na místě samém dopravní značení zkoumala, v takovém případě by měla být vyslechnuta jako svědek nebo by se takový postup měl posoudit jako místní šetření. Žalobce by každopádně musel být o takovém dokazování předem vyrozuměn a musela by mu být umožněna účast při něm (viz § 51 odst. 2 správního řádu). Pokud pak magistrát z vyjádření silničního úřadu dovodil, že na daném místě tvrzené dopravní značení nebylo, dopustil se tím deformace důkazu, neboť faktický stav na daném místě nebylo možné z tohoto vyjádření zjistit a poukázal na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05. Dále uvedl, že disponuje fotografií pořízenou dne 11. 8. 2015 u domu č. 46 na adrese Vilsnická v Děčíně, z níž vyplývá, že na právě uvedeném místě byl zhruba dva měsíce před přechodnou úpravou stanoven jednosměrný provoz, a tvrzení žalobce, že k porušení zákona o silničním provozu nedošlo, lze považovat minimálně za pravděpodobné.   4. Žalobce dále namítal, že magistrát neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu a rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 1 As 131/2014 a ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 8 As 110/2015. Žalobce v reakci na výzvu dle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu magistrátu sdělil, že vozidlo v předmětný čas řídil zaměstnanec společnosti ODVOZ VOZU, s. r. o., L. H. N., který přebírá poštu na adrese sídla společnosti - „X“. Magistrát při pokusu o doručování výzvy k podání vysvětlení panu N. však jako adresáta označil pouze pana N., a nikoli i společnost ODVOZ VOZU, s. r. o., jejíž poštovní schránku žalobce označil jako svoji doručovací adresu. Navíc jelikož bylo magistrátu známo, že zmocněnec žalobce je zaměstnavatelem pana N. měl se pokusit doručit i prostřednictvím jeho zaměstnavatele. Magistrát tak při doručování výzvy k podání vysvětlení panu N. pochybil, neboť výzvu k podání vysvětlení doručoval nesprávným způsobem, nadto nevyužil příležitosti doručovat prostřednictvím jeho zaměstnavatele, pročež nelze mít za to, že učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Mimo doručování na adresu uvedenou žalobcem, měl správní                       orgán I. stupně panu N. ustanovit opatrovníka ve smyslu § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2014,                         sp. zn. 1 As 106/2013), nebo mu doručovat veřejnou vyhláškou dle § 25 odst. 1 téhož zákona   5. Další žalobní námitka spočívala v závažném porušení § 4 odst. 2 správního řádu implikovaném absencí poučení o možnosti liberovat se dle § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu a           dle § 125f odst. 5 téhož zákona. Žalobce proto až nyní namítal naplnění liberačního důvodu podle § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť učinil za dost své povinnosti               dle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, pokud své vozidlo svěřil zaměstnanci svého zmocněnce, v rámci výkonu jeho předmětu činnosti „drink and drive“, přičemž zmocněnec se v příkazní smlouvě zavázal, že zajistí, aby jeho zaměstnanec pan N. při plnění příkazu neporušil povinnosti vyplývající ze zákona o silničním provozu.   6. Podle žalobce ho postup magistrátu, který před vydáním rozhodnutí nenařídil ústní jednání, při němž by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce, zkrátil na jeho právu              podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce uvedl, že má právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Podle žalobce má obviněný ze správního deliktu obdobná práva jako obviněný z přestupku nebo trestného činu, neboť obvinění ze správního deliktu provozovatele vozidla spadá do pojmu trestních obvinění. V takovém případě je nutné v analogii s ustanovením                      § 2 odst. 11 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), a s § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o přestupcích“) konat ústní jednání a aplikovat čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu odkázal na rozsudek zdejšího soudu               sp. zn. 15 A 14/2015, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 A 56/2014 a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 139/2015. Nenařízení jednání označil žalobce za zásadní pochybení, neboť provozovatel vozidla, který nese objektivní odpovědnost, nemůže předkládat žádná skutková tvrzení, protože na místě spáchání přestupku zpravidla nebyl, a tedy může vycházet toliko z prováděných důkazů.   7. I kdyby magistrát seznal, že nebylo nezbytné nařizovat ústní jednání, měl podle žalobce provést dokazování za jeho osobní účasti. Žalobce zdůraznil, že rozhodnutí musí být                        podle § 50 odst. 1 správního řádu podloženo důkazy, jinak je nezákonné. Pokud bylo rozhodnutí opřeno o důkaz provedený bez přítomnosti žalobce, byl krácen na svém právu na spravedlivé řízení. Podle žalobce porušily správní orgány zásadu bezprostřednosti, když prováděly dokazování v jeho nepřítomnosti. Dodal, že podle § 51 odst. 2 správního řádu měl právo být vyrozuměn o možnosti účastnit se dokazování mimo ústní jednání. K tomu odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57 A 51/2014, podle kterého nelze akceptovat výklad, že by dokazování bylo možné nahradit výzvou a poučením podle § 36 odst. 3 správního řádu.   8. Dále namítal, že rozhodnutí magistrátu je nezákonné (mj. pro nedostatečně zjištěný skutkový stav) a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť magistrát se vůbec nezabýval tím, zda byl naplněn materiální znak projednávaného skutku, který je nutné v každém řízení o správním deliktu zjistit, neboť jinak projednávaný skutek nevykazuje znaky přestupku, a odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 7 As 18/2004 a                       sp. zn. 5 As 104/2008. Obdobně se magistrát nezabýval naplněním materiálního znaku správního deliktu. Dle žalobce materiální znak ani naplněn být nemohl, když tvrzené porušení zákona o silničním provozu nikoho neohrožovalo ani neomezovalo.   9. Závěrem namítl, že samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s Ústavou České republiky, ústavními principy a základními právy.   Vyjádření žalovaného k žalobě   10. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. K námitce, že výrok rozhodnutí magistrátu v rozporu            s § 68 odst. 2 správního řádu neobsahuje všechna právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno uvedl, že řízení vedené se žalobcem bylo pro správní delikt provozovatele vozidla podle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, nikoli pro přestupek, proto nebylo na místě uvádět v enunciátu rozhodnutí žalovaného zákonná ustanovení týkající se samotného přestupku, což by mohlo způsobit jeho nepřezkoumatelnost. S důvody obvinění žalobce ze správního deliktu provozovatele se magistrát vypořádal v prvním odstavci odůvodnění svého rozhodnutí, k tomu žalovaný odkázal i na rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 15 A 44/2014. Pokud žalobce namítá, že skutek mu za vinu kladený nevykazoval znaky přestupku, je třeba k tomu zopakovat, že žalovanému není za vinu kladeno spáchání přestupku, ale správního deliktu provozovatele vozidla, jehož se dopustil tím, že nezajistil, aby řidič, jemuž vozidlo svěřil, dodržoval pravidla provozu na pozemních komunikacích. V této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 6 As 239/2015, a ze dne 16. 3. 2016,            sp. zn. 1 As 166/2015.   11. K námitkám napadajícím postup správního orgánu I. stupně, neučinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele, za kterého označil řidiče L. H. N., narozen ..., žalovaný kontroval, že magistrát před zahájením řízení o správním deliktu provozovatele učinil všechny potřebné kroky ke zjištění a zajištění pachatele přestupku. Protože se písemnosti adresované označenému řidiči na udanou adresu nedařilo doručit, provedl šetření k této osobě u příslušných státních orgánů: Celní úřad pro Hlavní město Prahu sdělil, že žádným registrem cizinců neprochází, jde zřejmě o fiktivní osobu. Společnost ODVOZ VOZU, s. r. o. uvedenému celnímu úřadu sdělila, že cizince nezaměstnává. Státnímu úřadu inspekce práce právě jmenovaná společnost sdělila, že zde nikdy nepracoval, jeho jméno a dohoda o provedení práce byla vytvořena účelově pro obhajobu před správním orgánem. K námitce neustanovení opatrovníka osobě označeného řidiče žalovaný po citaci § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu a komentáře ke správnímu řádu konstatoval, že je na posouzení správního orgánu, zda v takovém případě opatrovníka ustanoví, když je zřejmé, že i pokud by se ustanovený opatrovník na předvolání k podání vysvětlení dostavil, nemohl by s jistotou odpovědět na otázky, zda pan N. v inkriminovaný den řídil předmětné vozidlo, případně doložit, kde se v daný den nacházel, využití tohoto institutu by postrádalo smysl.   12. K namítanému nepoučení žalobce o možnosti liberace dle § 125e odst. 1 a § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu žalovaný oponoval, že postup magistrátu byl správný a souladný s ustanovením § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu.   13. Ohledně námitky neprovedení ústního jednání žalovaný trval na tom, že v řízení o správním deliktu není nutné ústní jednání nařizovat, když jde o objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za porušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, opačný postup se jeví jako zcela nadbytečný a neekonomický. Zákonodárce vtělením tohoto ustanovení o objektivní odpovědnosti rozhodně neměl v úmyslu postavit v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla do role obviněného, proto se na něj nemohou vztahovat ustanovení jednoznačně hovořící o jedinci v postavení obviněného z trestného činu (čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V řízení o správním deliktu provozovatele vozidla je důležité prokázání porušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, což není složitý proces. V projednávaném případě nebylo nutné jednání nařizovat, když jde o jednoduchou věc, nadto žalobce se ani nedostavil k seznámení se s podklady pro rozhodnutí, kde mohl správní orgán provedení ústního jednání a dokazování za jeho přítomnosti zvážit. Při projednávání správních deliktů platí vrchnostenské vztahy, strany si nejsou rovny, pokud je uložena povinnost, musí tak učinit. V případě správního deliktu není předmětem řízení přestupek, u něhož se projednání provádí při ústním jednání. K tomu žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 166/2015 a           sp. zn. 6 As 239/2015.   14. K námitkám týkajícím se materiální stránky správního deliktu a protiústavnosti                            § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu žalovaný poukázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 51 A 23/2013, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 3 As 7/2014.   15. Závěrem žalovaný shrnul, že v řízení o správním deliktu bylo postupováno v souladu s platnými právními předpisy, odkázal na obsah rozhodnutí správních orgánů obou stupňů vycházejících ze spolehlivě zjištěného stavu věci a žalobní námitky označil za účelové a nedůvodné.         Replika   16. Žalobce na vyjádření žalovaného reagoval replikou ze dne 25. 9. 2019, v níž ohledně první žalobní námitky doplnil odkaz na usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 10. 2017,                       sp. zn. 4 As 165/2016, s tím, že v projednávaném případě nejsou údajně porušená právní ustanovení nejen ve výroku, ale i v odůvodnění rozhodnutí a napadená rozhodnutí je nutné zrušit. Obdobně poukázal i na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (pozn. soudu správně mělo být uvedeno Krajského soudu v Praze) ze dne 8. 3. 2019, sp. zn. 48 A 69/2017. Podle žalobce z judikatury jednoznačně plyne, že minimálně žalobní námitka ohledně právní kvalifikace skutku ve výroku je důvodná a musí vést ke kasaci napadených správních rozhodnutí.   Posouzení věci soudem   17. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.   18. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1             věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí                            podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.   19. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.   20. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti relevantní pro rozhodnutí o žalobě. Dne 8. 10. 2015 bylo Policií České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Územní odbor Děčín, Dopravní inspektorát, oznámeno správnímu orgánu I. stupně podezření ze spáchání správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, jehož se měl žalobce dopustit tím, že jako provozovatel motorového vozidla tovární značky Renault Twingo, registrační značky „X“, ve smyslu § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená právě zmíněným zákonem, protiprávní jednání bylo popsáno slovy: „Dne 5. 10. 2015 v 12:19 hodin v obci Děčín, ul. Vilsnická u č. p. 71 bylo zjištěno porušení ustanovení § 25 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu neznámým řidičem výše uvedeného vozidla, spočívající v zastavení a stání u kraje vozovky v protisměru jízdy (parkování v protisměru). Toto jednání vykazuje znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu…“. Součástí tohoto oznámení byly i 3 fotografie dokumentující spáchání protiprávního jednání. Magistrátem bylo ověřeno, že provozovatelem předmětného vozidla byl žalobce. Magistrát jej proto výzvou k úhradě ze dne 10. 11. 2015 vyzval ve lhůtě patnácti dnů k úhradě určené částky ve výši 300 Kč, kterou však žalobce neuhradil. Současně byl poučen, že ve stejné lhůtě může sdělit totožnost řidiče předmětného vozidla s tím, že toto sdělení se považuje za podání vysvětlení. Na tuto výzvu žalobce prostřednictvím svého zástupce (společnost ODVOZ VOZU s. r. o.) reagoval podáním bez data doručeným magistrátu dne 30. 11. 2015, v němž uvedl, že předmětné vozidlo řídil pan  L. H. N., zaměstnanec společnosti ODVOZ VOZU s. r. o., který si vyzvedává poštu na adrese sídla společnosti („X“). K výzvě magistrátu ze dne 13. 4. 2016 žalobce prostřednictvím svého zmocněnce sdělil údaje specifikující označeného řidiče (datum narození, adresu trvalého bydliště ve Vietnamské socialistické republice, doručovací adresu v České republice). Z úředního záznamu oprávněné úřední osoby ze dne 21. 4. 2016 je zřejmé, že osoba L. H. N. v registru obyvatel a v evidenční kartě řidiče (pozn. soudu patrně měl správní orgán na mysli registr řidičů) neprochází. Magistrát předvolal oznámeného řidiče k podání vysvětlení podle § 60 zákona o přestupcích na den 12. 5. 2016, zásilka obsahující předvolání se však vrátila s poznámkou doručovatele, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Správní orgán I. stupně předvolal k podání vysvětlení na den 19. 5. 2016 žalobce, který prostřednictvím svého zmocněnce reagoval písemným podáním, v němž s odkazem na § 60 odst. 1, věty první, části za středníkem odepřel výpověď, s tím, že by jejím provedením vystavil sebe či osobu blízkou stíhání pro spáchání přestupku či správního deliktu. Záznamem o odložení věci magistrát dne 19. 5. 2016 přestupek odložil  dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích. Ze zprávy Celního úřadu pro hlavní město Prahu  ze dne 28. 6. 2016 plyne, že provedeným šetřením v sídle společnosti ODVOZ VOZU, s. r. o. bylo zjištěno, že jde jen o administrativní adresu v činžovním domě, kde se nenachází žádná provozovna, společnost nebyla uvedena ani na domovních zvoncích. Osoba L. H. N. neprochází databází CizUP, Evidencí cizinců ani Evidencí obyvatel, je tak pravděpodobné, že se jedná o fiktivní osobu. Na žádost celního úřadu v souladu s § 3 odst. 1 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), společnost ODVOZ VOZU, s. r. o. sdělila, že žádné cizince nezaměstnává (viz i Vyjádření uvedené společnosti bez data adresované Celnímu úřadu pro hlavní město Prahu). Z informace o vyřízení kontroly Státního úřadu inspekce práce ze            dne 20. 5. 2016 vyplývá, že byla provedena kontrola u společnosti ODVOZ VOZU, s. r. o., která v jejím průběhu předložila vyjádření, že společnost nemá zaměstnance a dále sdělení, že dohoda o provedení práce byla vytvořena účelově v rámci obhajoby (viz i vyjádření a sdělení jmenované společnosti adresované Státnímu úřadu inspekce práce).   21. Oznámením o zahájení správního řízení ze dne 19. 5. 2016, č. j. MDC/50616/2016, správní orgán I. stupně zahájil vůči žalobci správní řízení pro podezření ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Nato žalobce prostřednictvím svého zmocněnce reagoval vyjádřením, doručeným magistrátu dne 26. 5. 2016, v němž žádal nařízení ústního jednání a k věci, kromě osoby označeného řidiče uvedl, že pan N. stál s vozem v předmětný čas v ulici Vilsnická u č. p. 71, která byla pro daný moment stanovena přenosnou dopravní značkou na jednosměrnou, tedy jednal v souladu s právními předpisy. Ze sdělení Policie České republiky ze dne 1. 6. 2016 je patrné, že v den spáchání protiprávního jednání            v 12:19 hodin byla na místě samém před zadokumentováním přestupku provedena kontrola, že ulice není jednosměrná a není opatřena přenosnou dopravní značkou, jak zachyceno fotografií   č. 2 z přiložené fotodokumentace. Z vyjádření Magistrátu města Děčín, oddělení silničního správního a dopravního úřadu, je zřejmé, že dne 5. 10. 2016 ve 12:19 hodin v Děčíně v ulici Vilsnická nebylo stanoveno přechodné dopravní značení označující ulici jako jednosměrnou. Následně byli žalobce i jeho zmocněnec vyzváni k seznámení se s podklady rozhodnutí               podle § 36 odst. 3 správního řádu, což ve stanovené lhůtě, ani později neučinili. Správní             orgán I. stupně dne 28. 6. 2016 vydal rozhodnutí, č. j. MDC/63807/2016, jímž žalobce uznal vinným ze správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, za což mu              dle  § 125f odst. 3 téhož zákona uložil pokutu ve výši 1 500 Kč a podle § 79 správního řádu mu stanovil povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím svého zmocněnce odvolání.           Dne 21. 9. 2016 žalovaný vydal napadené rozhodnutí, které dne 26. 9. 2016 nabylo právní moci.   22. Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí magistrátu pro nedostatek důvodů. Soud předesílá, že správní řízení až do vydání rozhodnutí odvolacího orgánu představuje jeden celek (zásada jednotnosti), a proto je nutno stejně pohlížet i na rozhodnutí magistrátu a rozhodnutí žalovaného. Z této zásady dále plyne, že odvolací orgán může v odvolacím řízení odstranit nedostatky odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Pokud jde o neuvedení závěrů vyvozených magistrátem z vyjádření Policie České republiky a z vyjádření silničního úřadu, magistrát na straně 3 svého rozhodnutí konstatoval, že v reakci na námitku žalobce obsaženou v písemném podání, že jednání řidiče nebylo protiprávní, neboť v daný den byla ulice Vilsnická označena přenosnou dopravní značkou jako jednosměrná, požádal Policii České republiky o informaci, zda byla před zadokumentováním přestupku provedena kontrola dopravního značení a zda byla jmenovaná ulice označena jako jednosměrná; současně požádal příslušné oddělení silničního správního a dopravního úřadu o sdělení, jestli byla předmětná ulice v inkriminovaný den označena přenosnou dopravní značkou jako jednosměrná. Magistrátu bylo policií sděleno, že kontrola dopravního značení byla policisty provedena a ulice nebyla označena dopravní značkou určující jednosměrný provoz, bylo odkázáno rovněž na fotodokumentaci z místa zjištění přestupku. Oddělením silničního správního a dopravního úřadu bylo sděleno, že dopravní značení, na nějž se odkazuje zástupce žalobce, nebylo v uvedené době stanoveno. Žalovaný na straně 3 svého rozhodnutí k tomu shrnul, že oběma dožádanými orgány bylo správnímu orgánu sděleno, že v inkriminované době nebyla ulice Vilsnická osazena žádnými přenosnými značkami, které by ji označovaly jako jednosměrnou. Z rozvedeného je patrné, že odůvodnění správních orgánů mohlo být podrobnější, nicméně je evidentní, jak se k obhajobě žalobce oba správní orgány postavily, když vycházely ze sdělení, že ulice Vilsnická nebyla označena jako jednosměrná a žalobní námitka je tedy nedůvodná.   23. Dále žalobce namítal, že rozhodnutí magistrátu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se vůbec nezabýval tím, zda byl naplněn materiální znak projednávaného skutku, který musí přitom být zjištěn v každém řízení o správním deliktu. K tomu soud uvádí, že oba správní orgány měly za prokázané, že žalobce porušil povinnosti provozovatele vozidla stanovené           v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu tím, že nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť jeho motorové vozidlo stálo v levém jízdním pruhu v protisměru jízdy. Oba správní orgány dospěly ke shodnému závěru, že v případě žalobce byly naplněny formální i materiální znaky správního deliktu provozovatele dle § 125f předmětného zákona. Soud dále poukazuje na to, že magistrát na straně 4 svého rozhodnutí shrnul, že  žalobce jako provozovatel předmětného motorového vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, čehož se žádným způsobem nezprostil, nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, a uzavřel, že žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Žalovaný pak na straně 2 svého rozhodnutí konstatoval, že z předloženého oznámení a fotodokumentace je zřejmé, že blíže nezjištěný řidič stál s motorovým vozidlem v levém jízdním pruhu v protisměru jízdy, tedy nestál vpravo, ve směru jízdy, co nejblíže k pravému okraji vozovky, tak jak mu ukládá zákon, tímto jednáním porušil § 25 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Soud tedy konstatuje, že rozhodnutí správních orgánů vydaná v této věci jsou přezkoumatelná, a námitku nepřezkoumatelnosti vznesenou žalobcem proto vyhodnotil jako nedůvodnou.   24. Ani námitka rozporu výroku rozhodnutí magistrátu s § 68 odst. 2 správního řádu, spatřovaná v tom, že enunciát neobsahuje konkrétní nezjištěným řidičem porušené ustanovení,                   (tj. § 25 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu) nebyla shledána důvodnou.                          Dle § 68 odst. 2 správního řádu se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.­ V zájmu právní jistoty účastníka řízení musí být skutek ve výroku popsán dostatečně určitě, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 2 As 34/2006, publ. pod               č. 1546/2008 Sb.). V tomto smyslu slouží výrok rozhodnutí ústavní hodnotě právní jistoty. Je tak klíčovou normativní částí rozhodnutí, na kterou musí být kladeny vysoké formální požadavky, jak to ostatně opakovaně konstatuje Nejvyšší správní soud (obecně k významu výrokové části rozhodnutí srov. např. bod 26 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2009,           sp. zn. 1 As 67/2009).   25. V usnesení ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 2 As 34/2006, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dovodil, že: „vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu (přestupku) musí vždy spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o přestupcích, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu… Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě… je třeba odmítnout úvahu, že postačí, jsou-li tyto náležitosti uvedeny v odůvodnění rozhodnutí… Identifikace skutku neslouží jen k vědomosti pachatele o tom, čeho se měl dopustit a za jaké jednání je sankcionován. Shodně se závěry výše označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 3 Ads 21/2004, je třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Řádně formulovaný výrok, v něm na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byly uloženy, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být vynucen správní exekucí apod.“   26. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 31. 10. 2017,                             sp. zn. 4 As 165/2016, dospěl k závěru, že: „správní orgán rozhodující o správním deliktu musel ve výrokové části rozhodnutí uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu. Pokud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí neuvede všechna ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit i tehdy, nebude-li chybějící ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí.“   27. Výroková část rozhodnutí magistrátu zní takto: „porušením ustanovení § 10 odst. 3                      zákona č. 361/2000 Sb. se dopustil správního deliktu provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., neboť dne 5. 10. 2015 ve 12:19 hodin v Děčíně, na ulici Vilsnická, u domu č. p. 71, jako provozovatel motorového vozidla tovární značky Renault, registrační značky „X“ v rozporu                       s § 10 zákona č. 361/2000 Sb. nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem [neznámý řidič motorového vozidla tovární značky Renault, registrační značky „X“ dne 5. 10. 2015 ve 12:19 hodin v Děčíně, na ulici Vilsnická u domu č. p. 71 zastavil a stál u kraje vozovky vlevo v protisměru své jízdy].“  V posuzované věci se žalobce jako provozovatel motorového vozidla dopustil správního deliktu tím, že porušil § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu („provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“), ustanovením navazujícím je § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu („právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“). Obě ustanovení výroková část rozhodnutí zmiňuje. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného v tomto směru obsahuje následující: „Z předloženého oznámení a fotodokumentace je zřejmé, že dne 5. 10. 2015 ve 12:19 hodin, v Děčíně, v ulici Vilsnická, u domu čp. 71, blíže nezjištěný řidič stál s vozidlem tov. zn. Renault Twingo,           r. z. „X“ v levém jízdním pruhu v protisměru jízdy, tedy nestál vpravo, ve směru jízdy, co nejblíže k pravému okraji vozovky, tak jak mu ukládá zákon. Uvedeným jednáním řidič porušil ust. § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se tak přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona.“ Lze přisvědčit žalobci, že ve výrokové části rozhodnutí magistrátu nejsou uvedena všechna ustanovení zakládající porušenou právní normu, nicméně skutek je i v prvostupňovém rozhodnutí popsán jasně, v odůvodnění rozhodnutí žalovaného je pak právní kvalifikace skutku uvedena vyčerpávajícím způsobem, včetně ust. § 25 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, podle něhož řidič smí zastavit a stát jen vpravo ve směru jízdy co nejblíže k okraji pozemní komunikace. Soud uzavírá, že i přes neuvedení celé aplikované normy ve výroku rozhodnutí magistrátu, je zde skutek vymezen nezaměnitelným způsobem dovolujícím učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel porušil, jde tak o vadu formální, neimplikující nezákonnost rozhodnutí a žalobní námitka není důvodná.   28. Dále se soud zabýval namítaným nesplněním podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu ve smyslu ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Odstavce 2 až 5 stejného ustanovení obsahují popis okolností a podmínek, které musí objektivně nastat, aby právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídala. Dle odstavce 4 zmíněného ustanovení obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt projedná pouze, pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud a) jsou splněny podmínky podle § 125f odst. 2, b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a c) porušení je možné projednat uložením pokuty v blokovém řízení. Podle § 125h odst. 4 zákona o silničním provozu musí výzva provozovateli motorového vozidla obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, označení přestupku, jehož znaky skutek vykazuje, výši určené částky, datum splatnosti určené částky a další údaje nezbytné pro provedení platby a poučení podle odstavců 6 a 7. Zákonodárce tuto výzvu do znění zákona inkorporoval nepochybně proto, aby dal provozovateli vozidla, jehož zavinění za daný správní delikt je koncipováno jako zavinění objektivní, možnost zaujmout k vytýkanému správnímu deliktu odpovídající postoj. Provozovatel vozidla má možnost uvážit, jakým způsobem bude na výzvu reagovat. Může sdělit totožnost řidiče vozidla v době spáchání přestupku (§ 125h odst. 6 zákona o silničním provozu), může sporovat správnost, úplnost a obsah výzvy (§ 125h odst. 4 téhož zákona), stejně tak může namítat své vyvinění s odkazem na § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu, případně může „určenou částku“ uhradit, což má za následek odložení věci    (§ 125h odst. 5 silničního zákona).   29. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 8 As 110/2015, nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu ve smyslu § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu uvedl: „Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě         [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 1 As 131/2014). ‚Přednost‘ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké.             V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona          č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích.“   30. K účelu úpravy vložené do zákona o silničním provozu novelou provedenou                            zákonem č. 297/2011 Sb., se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 11. 12. 2014,                       sp. zn. 3 As 7/2014: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti – z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ Dále tento soud uvedl: „Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. … [p]okud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu               podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“   31. V přezkoumávané věci žalobce sice označil k výzvě správního orgánu jako řidiče L. H. N., nar. „X“, trvale bytem „X“ s doručovací adresou „X“, s tím, že jde o zaměstnance společnosti ODVOZ VOZU, s. r. o., který si přebírá poštu na adrese sídla této společnosti. S touto osobou se však správnímu orgánu navázat kontakt nepodařilo, doručovaná zásilka se vrátila zpět s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý (viz záznamy pošty na zásilce). Krajský soud neshledal žádné pochybení při doručování ani v tom, že jako adresáta na zásilce obsahující výzvu k podání vysvětlení uvedl správní orgán L. H. N. a doručoval mu na žalobcem sdělenou adresu sídla společnosti ODVOZ VOZU, s. r. o. Je zcela nesprávný názor žalobce, že jako adresát písemnosti měla být uvedena společnost ODVOZ VOZU, s. r. o. nebo že adresátem měl být uveden současně L. H. N. i ODVOZ VOZU, s. r. o. Předmětnou výzvou byl k podání vysvětlení vyzván pouze a právě L. H. N., proto byl správně uveden na zásilce jako adresát. Lze dodat, že žalobce současně (de facto v rozporu s předchozím svým požadavkem na uvedení jako adresáta společnost ODVOZ VOZU, s. r. o.), tvrdil i to, že pan N. na dané adrese znám byl a že tam měl i poštovní schránku se svým jménem. Toto tvrzení pak přes avízo v žalobě nijak neprokázal.   32. Žalobce sice správně uvedl, že podle shora citovaného ustanovení § 125f zákona o silničním provozu, konkrétně jeho odstavce 4, správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. již shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2014, sp. zn. 1 As 131/2014). Na prvním místě je tedy odpovědnost za přestupek, což vyplývá i z ustanovení § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel právní úpravy správního deliktu provozovatele vozidla. Jak již bylo uvedeno shora, zcela jasným primárním úmyslem právní úpravy správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o silničním provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem, resp. užíváním, vozidla při provozu na pozemních komunikacích.   33. Dle soudu tak správní orgán učinil potřebné kroky ke zjištění pachatele přestupku                   podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Jestliže žalobcem označená osoba, které měl v rozhodnou dobu vozidlo zapůjčit, na výzvu nereaguje, resp. se jí nedaří vůbec zkontaktovat, nelze dovozovat povinnost správního orgánu činit další kroky ke zjištění pachatele přestupku. Jak totiž plyne i z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, pokud provozovatel k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt. Po provozovateli vozidla totiž lze legitimně požadovat, aby již od počátku nesl odpovědnost za správnost a aktuálnost údajů, které o řidiči poskytuje. Správní orgány nejsou povinny činit rozsáhlá pátrání po údajném pachateli přestupku (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 8 As 110/2015, ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 7 As 129/2016 nebo ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 As 135/2016).   34. Další významnou skutečností pro zahájení řízení o správním deliktu v dané věci bylo, že dle ustanovení § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích správní orgán věc odloží, jestliže nezjistí do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Vzhledem k tomu, že správní orgán nezjistil v přezkoumávané věci do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti osobě, jež byla označena za řidiče vozidla, nezbylo, než věc ve smyslu citovaného ustanovení odložit, což také učinil záznamem o odložení věci ze dne 19. 5. 2016. Jiný postup, než zahájení řízení o správním deliktu, nebyl vzhledem k uvedenému možný. Nutno připomenout, že přestupkové řízení je řízením zahajovaným v převážné většině z úřední povinnosti, tak jako by tomu bylo ostatně i v daném případu. Než k takovému řízení ale správní orgán přistoupí, musí mít dostatečné indicie k závěru, že se konkrétní osoba mohla přestupkového jednání skutečně dopustit. Před vlastním zahájením přestupkového řízení tedy existuje určité období „zjišťovací“, v němž správní orgán sumarizuje a hodnotí dostupné podklady, jež by mohly k zahájení přestupkového řízení vést. Byť při nich může správní orgán provádět celou řadu úkonů, tak vzhledem k tomu, že ještě není vedeno vlastní přestupkové řízení, které je řízením správním, nevztahují se na ně ustanovení části druhé správního řádu, nazvané „Obecná ustanovení o správním řízení“. Tedy ani ustanovení § 25 odst. 1 správního řádu, které upravuje doručování úředních písemností veřejnou vyhláškou osobám neznámého pobytu a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, jakož i osobám, které nejsou známy či                                    ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) téhož zákona, podle něhož správní orgán ustanoví opatrovníka osobám neznámého pobytu a sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat. Vytýkal-li proto žalobce správnímu orgánu porušení těchto zákonných ustanovení v době, kdy žádné přestupkové řízení vedeno nebylo, mýlil se. Ostatně těžko si lze představit, co by v době, kdy přestupkové řízení ještě nebylo vedeno, měl takový opatrovník za úkol. I to svědčí o neopodstatněnosti uvedených námitek a jejich iracionalitě. Lze uzavřít, že z pohledu splnění základní podmínky pro zahájení řízení s provozovatelem vozidla ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, tj. že řízení o správním deliktu s provozovatelem vozidla bylo zahájeno poté, co byly učiněny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, považuje soud postup správních orgánů vzhledem k uvedeným skutečnostem za zcela dostatečný a námitku žalobce vyhodnotil jako nedůvodnou.   35. Dále se soud zabýval obecně formulovanou námitkou žalobce stran nutnosti provedení ústního jednání. Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu jednotně stojí na závěru, že u správních deliktů obecně není ústní jednání povinnou součástí správního řízení (srov. rozsudek ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 3 As 32/2004, č. 852/2006 Sb. NSS). V rozsudku ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 8 As 110/2015, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v řízení o správním deliktu podle § 125f zákona o silničním provozu, nemusí správní orgán nařídit ústní jednání vždy, ale jen tehdy, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků (§ 49 odst. 1 správního řádu). Ve své následné judikatuře se Nejvyšší správní soud závěrů obsažených v citovaném rozsudku přidržel (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 1 As 277/2015 a sp. zn. 1 As 166/2015, dále ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 1 As 7/2016, ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 3 As 260/2015, ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 5 As 122/2015,                             ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 2 As 85/2016, ze dne 20. 9.  2016, sp. zn. 6 As 239/2015, a mnohé další). Ústní jednání tedy není povinnou součástí správního řízení o správním deliktu. Z obsahu správního spisu nevyplývá, že by v daném případě bylo ústní jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka řízení. Námitka žalobce je proto nedůvodná.   36. Žalobce rovněž namítal, že správní orgán měl provést dokazování za osobní účasti žalobce a že měl právo být vyrozuměn o možnosti účastnit se provádění dokazování mimo ústní jednání      dle § 51 odst. 2 správního řádu. Podle § 51 odst. 2 správního řádu o provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Dle § 53 odst. 6 správního řádu se o provedení důkazu listinou učiní záznam do spisu. Za přítomnosti účastníků nebo zúčastněných osob, anebo účastní-li se úkonu veřejnost, se důkaz listinou provede tak, že se listina přečte nebo sdělí její obsah.               Podle § 18 odst. 1 správního řádu se o ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, sepisuje protokol. V projednávané věci magistrát dokazování mimo ústní jednání dne 28. 6. 2016 de facto prováděl, jak se podává z listiny formálně označené „Protokol seznámení s podklady pro rozhodnutí“, přičemž žalobce i jeho zmocněnce o úkonu předem vyrozuměl (viz doručenky dokládající doručení žalobci dne 23. 6. 2016 a jeho zmocněnci dne 7. 6. 2016). Listinu soud podle obsahu posoudil jako protokol o provedení důkazu listinami mimo ústní jednání, k němuž se žalobce, ani jeho zmocněnec nedostavili. Nutno upozornit, že pro futuro je nanejvýš žádoucí, aby správní orgán listinu v souladu s uvedenými ustanoveními de iure i označoval. Ani tato námitka žalobce tedy není důvodná.   37. Za nedůvodnou považuje soud i námitku žalobce spočívající v tom, že nebyl v rozporu                      s § 4 odst. 2 správního řádu poučen o možnosti liberace dle § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu a dle § 125f odst. 5 téhož zákona, a že byl naplněn liberační důvod dle § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu, který spatřoval v tom, že vozidlo svěřil zaměstnanci svého zmocněnce, v rámci výkonu jeho předmětu činnosti „drink and drive“, a zmocněnec byl dle příkazní smlouvy povinen zajistit, aby jeho zaměstnanec pan N. při plnění příkazu neporušil povinnosti vyplývající ze zákona o silničním provozu. Soud předesílá, že není povinností správních orgánů poučovat obviněného ze spáchání správního deliktu o existenci liberačních důvodů uvedených v zákoně o silničním provozu a že tyto liberační důvody může uplatnit. Taková povinnost správnímu orgánu neplyne z žádného právního předpisu a nelze ji dovozovat ani ze znění ustanovení § 4 odst. 2 správního řádu, jak namítal žalobce. Navíc by takové poučení bylo i zřejmě nadbytečné, neboť relevantní liberační důvody v daném případě (tj. ve smyslu         § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu uvedení toho, že vozidlo bylo provozovateli odcizeno nebo byla odcizena tabulka s přidělenou registrační značkou nebo že provozovatel podal žádost o zápis změny provozovatele v registru silničních vozidel) jsou bezpochyby takové důvody, které by každý poté, co by obdržel výzvu k úhradě určené částky z důvodu spáchání přestupku vozidlem, jehož je provozovatelem, správnímu orgánu ihned namítl. Z hlediska systematického zařazení ustanovení § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu, dle kterého „právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila“, je pak zřejmé, že zakotvuje možnost zproštění se odpovědnosti za správní delikt právnické osoby (příp. podnikající fyzické osoby) dle předcházejícího ustanovení     § 125d zákona o silničním provozu. Pokud se však jedná o správní delikty provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu (tak jako v přezkoumávané věci), může se provozovatel vozidla (ať už osoba fyzická či právnická) odpovědnosti za správní delikt zprostit toliko v případech vymezených v odstavci 5 tohoto ustanovení (jak je již uvedeno shora), tj. pokud prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru vozidel. Ani jeden z uvedených liberačních důvodů žalobcem tvrzen nebyl. Tvrzení žalobce, že své vozidlo svěřil zaměstnanci svého zmocněnce v rámci výkonu jeho předmětu činnosti, který spočívá ve službě „drink and drive“, a že se zmocněnec žalobce ve smlouvě příkazního typu žalobci zavázal, že zajistí, aby jeho zaměstnanec při plnění příkazu neporušil žádnou povinnost vyplývající ze zákona o silničním provozu, jsou tedy zcela irelevantní. Navíc v žalobě avizovaný důkaz o uzavření smlouvy mezi žalobcem a jeho zmocněncem v průběhu soudního řízení nebyl ani předložen.   38. Dále se soud zabýval námitkou, že se nejednalo o neoprávněné zastavení a stání, neboť v daný den byla ulice Vilsnická označena přenosnou dopravní značkou jako jednosměrná. Předně soud k této námitce uvádí, že toto své tvrzení žalobce v řízení před správními orgány nijak nedokládal. Přesto si magistrát v reakci na toto tvrzení vyžádal vyjádření Policie České republiky a příslušného silničního úřadu k úpravě značení provozu dané komunikace dne 5. 10. 2015. Policie v doplnění oznámení ze dne 1. 6. 2016 konstatovala, že v předmětné době nebyla v ulici Vilsnická umístěna žádná dopravní značka, která by určovala jednosměrný provoz. Magistrát jako silniční úřad ve svém vyjádření ze dne 6. 6. 2016 uvedl, že v ulici Vilsnická nebylo v rozhodné době přenosné dopravní značení o jednosměrném provozu stanoveno. Soud souhlasí se žalobcem v tom, že z vyjádření Policie České republiky nelze vycházet, neboť se jedná o doplnění oznámení o spáchání přestupku. Stále se tedy jedná o úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek. Takový úřední záznam nemůže být dle judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 1 As 96/2008, publ. pod č. 1856/2009 Sb.) použit jako důkazní prostředek. Jiná situace ovšem panuje v případě vyjádření silničního úřadu, které vyloučilo přechodnou úpravu silničního provozu v ulici Vilsnická, neboť z tohoto vyjádření lze vycházet. Soud se tedy shoduje se správními orgány v tom, že fotografiemi, které jsou součástí správního spisu, ve spojení s vyjádřením silničního úřadu bylo ve správním řízení vyvráceno tvrzení žalobce, které ve správním řízení navíc nijak nedokládal, o dočasné úpravě silničního provozu na dané komunikaci. Uvedené důkazy tak důvodnost uvedené žalobní námitky zcela vyvracejí.   39. Soud dále uvádí, že rozhodnutí magistrátu není nezákonné z toho důvodu, že se nezabýval tím, zda byl naplněn materiální znak správního deliktu. Obecně platí, že při naplnění formálních znaků jednání, jež je zákonem označeno za správní delikt (či přestupek), jsou v běžně se vyskytujících případech naplněny i znaky materiální, neboť již naplněním daných formálních znaků je ohrožen či porušen zájem společnosti. Aby tomu tak nebylo, musely by v daném případě existovat významné okolnosti či zvláštnosti případu, které takový závěr vylučují (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, sp. zn. 5 As 104/2008, publ. pod č. 2011/2010 Sb. NSS). V projednávaném případě však podle názoru soudu žádné významné okolnosti či zvláštnosti případu, které by vylučovaly závěr o naplnění materiálních znaků daného správního deliktu, neexistovaly a žalobce je ani netvrdí. Podle přesvědčení soudu tedy porušení povinnosti provozovatele vozidla spočívající v tom, že nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány pravidla provozu na pozemních komunikacích tím, že vozidlo žalobce zastavilo a stálo v rozporu s § 25 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu u kraje vozovky vlevo v protisměru své jízdy, je bez přistoupení dalších okolností natolik významné, že samo o sobě porušuje společenský zájem na dodržování pravidel silničního provozu a na bezpečnosti tohoto provozu. Námitka žalobce je tudíž nedůvodná.   40. K obecné námitce protiústavnosti skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla a povinnosti upravené v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu prezentované žalobcem závěrem žaloby dlužno podotknout, že Ústavní soud se návrhem na zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a na vyslovení protiústavnosti § 125f odst. 1 téhož zákona zabýval ve svém nálezu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16 (dostupném na nalus.usoud.cz), přičemž neshledal nesoulad napadených ustanovení s ústavním pořádkem. Nezbývá než konstatovat, že námitka žalobce je naprosto nedůvodná.   41. Žalobu soud vyhodnotil v mezích žalobních bodů jako nedůvodnou, a proto ji                      podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.   42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, ani jejich náhradu nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.     Poučení:     Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Ústí nad Labem 12. listopadu 2019 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D., v.r . předsedkyně senátu  Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. (K.ř.č. 1 - rozsudek)