Č.j. 42 A 12/2019- 34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci   žalobce: L. H. A. N., narozený „X“, st. příslušnost Vietnam, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, sídlem Balková 1, 331 65  Tis u Blatna, zastoupený advokátem JUDr. Ing. Jakubem Backou, sídlem Šlejnická 1547/13, 160 00  Praha 6,     proti   žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, sídlem Masarykova 27, 400 01  Ústí nad Labem,   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2019, č. j. KRPU-55282-23/ČJ-2019-040022, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou ve znění doplnění žaloby podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého ustanoveného právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2019, č. j. KRPU-55282-23/ČJ-2019-040022, jímž bylo rozhodnuto, že se žalobce dle § 124 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajišťuje za účelem správního vyhoštění a dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba zajištění na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody žalobce, které nastalo dne 22. 1. 2019 v 9:25 hodin. Žaloba 2. Žalobce v žalobě ve znění doplnění žaloby uvedl, že žalovaný nesprávně posoudil využitelnost zvláštních opatření dle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Hodnocení žalovaného považuje žalobce za zjevně nesprávné a zavádějící. Žalovaný principiálně odmítá využitelnost zvláštních opatření pro absenci důvěry k žalobci. Žalovaný nedostatečně zhodnotil, že žalobce se nedopustil jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu na území České republiky v řádu několika hodin a nikdy v minulosti se neprotivil jakémukoliv správnímu rozhodnutí. Při hodnocení údajného úmyslu žalobce vycestovat znovu do Spolkové republiky Německo žalovaný vycházel z jeho ilegální cesty přes Českou republiku, avšak nedostatečně zhodnotil, že žalobce po svém zajištění českou policií nevyjádřil úmysl nespolupracovat s českými orgány a nijak nerozporoval své porušení pravidel pobytu v schengenském prostoru, jakož i možnost vrátit se do Vietnamu. Žalovaný nedostál své povinnosti přihlédnout k míře závažnosti protiprávního jednání, jehož se žalobce dopustil. Pouhý nelegální pobyt nestačí ke klíčovému závěru žalovaného, že v případě žalobce nelze přistoupit k rozhodnutí o uložení zvláštních opatření. Dále zdůraznil, že přestože aktuálně nemá dostatečnou hotovost ke složení finanční záruky, je možné očekávat, že pokud byl schopný zorganizovat složitou cestu z Vietnamu do Spolkové republiky Německo, dokáže si obstarat i prostředky pro pobyt v České republice a složení záruky např. prostřednictvím organizace IOM či prostřednictvím sociálních charitativních organizací. Dle jeho názoru tedy uložení zvláštního opatření dle § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců není z hlediska praktické realizovatelnosti vyloučené. 3. Na podporu svých tvrzení poukázal žalobce na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011-51, ze dne 28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011-57, a ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016-18. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž zrekapituloval předcházející správní řízení a navrhl žalobu zamítnout. Žalobce uvedl, že ochota a schopnost respektovat případně uložené zvláštní opatření za účelem vycestování ze strany žalobce byla pro žalovaného podstatně snížena dosavadním chováním žalobce, který cestoval z Vietnamu bez víza či jiného oprávnění k pobytu, nepodrobil se kontrole na vnější hranici schengenského prostoru a cestoval za pomoci převaděčů. Poukázal rovněž na skutečnost, že důvod cesty žalobce byl čistě ekonomický. Uvedl, že ochota žalobce být zaměstnán v SRN bez cestovního dokladu a oprávnění k pobytu, tedy i bez pracovního povolení svědčí v neprospěch žalobce o jeho ochotě dodržovat platné právní předpisy případně uložené zvláštní opatření za účelem vycestování. Žalovaný rovněž poukázal na skutečnost, že žalobce na území České republiky nemá žádného rodinného příslušníka, nemá žádnou možnost ubytování a nemá žádné finanční prostředky. Žalovaný uvedl, že z dosavadního chování žalobce, kdy zcela vědomě nerespektuje právní předpisy České republiky a zemí schengenského prostoru týkající se podmínek vstupu a pobytu, vyplývá, že v případě uložení zvláštních opatření by zcela pravděpodobně došlo k opětovnému pokusu žalobce vstoupit nelegálně do Spolkové republiky Německo, kde by se skrýval. Zdůraznil rovněž, že žalobce již z Vietnamu cestoval s tím, že vstoupí nelegálně na území schengenského prostoru s jasným cílem získat dobře placenou práci ve Spolkové republice Německo. Na vnější hranici schengenského prostoru se pak vědomě vyhnul kontrole. Žalovaný trval na tom, že zcela dostatečným a přezkoumatelným způsobem zvážil a odůvodnil, proč dle jeho názoru v případě žalobce nepostačuje uležení zvláštních opatření za účelem vycestování. Správní spis 5. Žalobce byl vrácen na území České republiky ze Spolkové republiky Němeco na základě readmisní dohody. Ze správního spisu a zejména z protokolu o výslechu žalobce ze dne 20. 3. 2019 vyplývá, že jeho úmyslem bylo dostat se ilegálně do Spolkové republiky Německo za účelem získání zaměstnání. Žalovaný uvedl, že na lodi při cestě z Vietnamu ztratil cestovní pas. Přestože věděl, že k cestování je cestovní doklad nutný, projel bez něho několik států. Cestoval za pomoci převaděčů. Měl jim zaplatit 16 000 dolarů ve splátkách, až se dostane do Spolkové republiky Německo a bude tam pracovat. Cílem jeho cesty byla Spolková republika Německo a získání práce tam. Žalobce si byl vědom, že pro pobyt v České republice je nutný cestovní doklad a vízum. Na Českou republiku nemá žádné rodinné či majetkové vazby. Rovněž sdělil, že nemá finanční prostředky, aby si zde zajistil ubytování, nikoho zde nezná. Uvedl, že si finanční prostředky nemůže opatřit.  Posouzení věci soudem 6. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobce i žalovaná s tímto postupem výslovně vyjádřili souhlas. 7. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. 8. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, který zde byl dle § 75 odst. 1 s. ř. s. v době rozhodování žalovaného, dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba není důvodná. 9. Podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. 10. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené. 11. Podle § 123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců policie zvláštní opatření za účelem vycestování neuloží, jde-li o nezletilého cizince bez doprovodu nebo o cizince, u nějž je zjevné, že má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu. 12. Při svých úvahách, zda žalovaný správně postupoval, když neuložil zvláštní opatření místo zajištění žalobce, vycházel soud z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014-29, a ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013–34 (dostupné na www.nssoud.cz), z nichž vyplývá, že má-li být využito mírnějších prostředků než zajištění, a to zvláštních opatření, musí být dán předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat. Dále soud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 283/2016-31, v němž je uvedeno: „Uložení zvláštních opatření proto musí být upřednostněno před zajištěním. Zároveň však uložená zvláštní opatření musí být skutečně účinná. NSS dovodil v řadě rozhodnutí, že volba mírnějších opatření, než je zajištění cizince, mezi něž lze řadit také zvláštní opatření za účelem vycestování cizince, je vázána na určité předpoklady. Cizinec musí být schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření a zároveň nesmí existovat důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Předpokládá se, že cizinec bude při realizaci tohoto opatření se správními orgány spolupracovat a případnému výkonu správního vyhoštění se nebude vyhýbat. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude případný výkon správního vyhoštění mařit, nelze dle § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince.“ 13. Ve věci není sporu o tom, že žalobce žádným cestovním dokladem, vízem či povolením k pobytu nejen pro Českou republiku, ale ani pro schengenský prostor, nedisponoval. Žalobce ve své výpovědi uvedl, že věděl, že pro cestu do Evropské unie potřebuje cestovní doklad a vízum, přesto bez těchto dokladů realizoval svou cestu. Ze skutečnosti, že se žalobce ani nepokusil vycestovat do Evropy legálně a již ve Vietnamu se obrátil na ilegální převaděče s žádostí o zorganizování cesty do Spolkové republiky Německo, jednoznačně vyplývá, že žalobce byl srozuměn s ilegálností své cesty do zemí Evropské unie. O tom svědčí i skutečnost, že žalobce cestoval ve skrytu a vyhnul se kontrole na vnější schengenské hranici. Soud se za této situace ztotožnil s názorem žalovaného, že žalobce projevil svým postupem vůli nerespektovat právní úpravu týkající se pobytu cizinců na území Evropské unie a vůli vyhýbat se povinnostem, které s sebou legální pobyt nese. V důsledku toho je pak velice pravděpodobné, že by žalobce nerespektoval ani zvláštní opatření uložená za účelem vycestování. Motivací žalobce bylo získat v Německu práci. Tato silná ekonomická motivace u žalobce trvá i nadále. Z vyjádření žalobce vyplývá, že za možnost sehnat práci v Německu byl ochoten zaplatit nemalou finanční částku. S přihlédnutím k této skutečnosti je vysoká pravděpodobnost, že by se v případě uložení zvláštních opatření za účelem vycestování žalobce vyhýbal jejich plnění, a je vysoká pravděpodobnost, že by i mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Z výpovědi žalobce rovněž vyplývá, že nic nenasvědčuje tomu, že by si žalobce mohl jakkoliv adekvátní finanční prostředky na území České republiky opatřit. Žalovaný sám, pak výslovně uvedl, že žádné finanční prostředky nemá a nemůže si je opatřit. Tuto skutečnost žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, a při posouzení věci řádně zhodnotil. Dle soudu tedy žalovaný správně vyhodnotil skutečnost, že žalobce není schopen zajistit si na území České republiky přiměřené ubytování a není schopen ani uhradit příslušnou kauci. S ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti se lze dle soudu důvodně domnívat, že by žalobce po propuštění ze zajištění opět (nelegálně) směřoval na území Spolkové republiky Německo. Podmínky pro uložení zvláštního opatření tak nebyly v případě žalobce dány a žalovaný dle soudu postupoval ve věci zcela správně. 14. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud uzavírá, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. 15. Současně dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované žádné náklady nad rámec její úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40  Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Ústí nad Labem 6. května 2019     Mgr. Václav Trajer v.r. samosoudce                                 Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.