Žalobci se vrací celý zaplacený poplatek za řízení podle § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, také v případě, že v době po zahájení řízení došlo pravomocným rozhodnutím zvláštního senátu podle § 5 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, k překonání dosavadní konstantní judikatury o pravomoci soudů rozhodovat o daném předmětu řízení, v důsledku čehož bylo následně podle § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastaveno a věc postoupena příslušnému orgánu.

USNESENÍ Číslo jednací: 15 C 74/2016 (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Zadražila a soudkyň JUDr. Bohumily Horké a JUDr. Jitky Válkové ve věci žalobkyň: a) [název práv. osoby], [IČO] sídlem [adresa] b) [název práv. osoby], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená zmocněnkyní [příjmení] [jméno] [příjmení] korespondenční adresou [název práv. osoby], [adresa] c) [název práv. osoby], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] d) [název práv. osoby], [IČO] sídlem [adresa] e) [název práv. osoby], [IČO] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [název práv. osoby], [IČO] sídlem [adresa] 2. [název práv. osoby], [IČO] sídlem [adresa] o bezdůvodné obohacení ve výši 52 893 085,06 Kč, 12 686 876,38 Kč, 6 755 864,32 Kč, 6 132 520,26 Kč a 82 706,02 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně c) proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. srpna 2019, č. j. 15 C 74/2016 – 100, takto: I. I.) Usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. srpna 2019, č. j. 15 C 74/2016 – 100, se ve výrocích II., III. a IV. potvrzuje; ve výroku VII. se mění tak, že žalobkyni c) [název práv. osoby] se vrací soudní poplatek ve výši 337 794 Kč. II. II.) Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1.) Ve výroku uvedeným usnesením Okresní soud v Děčíně, jako soud I. stupně, rozhodl, že se pokračuje v řízení, které bylo přerušeno usnesením ze dne 14. 8. 2017, č. j. 15 C 74/2016 – 75 (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.), rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Energetickému regulačnímu úřadu, sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava (dále též „ERÚ“; výrok III.), žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), žalobkyni a) vrátil soudní poplatek ve výši 1 703 144 Kč (výrok V.), žalobkyni b) vrátil soudní poplatek ve výši 507 475 Kč (výrok VI.), žalobkyni c) vrátil soudní poplatek ve výši 270 235 Kč (výrok VII.), žalobkyni d) vrátil soudní poplatek ve výši 245 301 Kč (výrok VIII.) a žalobkyni e) vrátil soudní poplatek ve výši 3 136 Kč (výrok IX.), přičemž je vždy zároveň vyzval, aby ve lhůtě 10 dnů sdělily číslo účtu, na který jim má být soudní poplatek vrácen. 2.) Soud I. stupně při svém rozhodování vyšel z rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen„ zvláštní senát“), konkrétně z usnesení ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 45/2017 – 14, v němž byl řešen kompetenční spor mezi ERÚ a Obvodním soudem pro Prahu 8 o rozhodovací pravomoc ve sporu mezi výrobcem elektřiny a [název práv. osoby] v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, eventuálně náhrady škody, vzniklého přijetím plateb za složku ceny za distribuci elektřiny spočívající v příspěvku na úhradu nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie (dále též„ OZE“) a kombinované výroby elektřiny a tepla (dále též„ KVET“) bez právního důvodu, v němž určil, že příslušným ve věci vydat rozhodnutí je správní orgán, konkrétně ERÚ. Soud dospěl k závěru, že předmětné řízení je po věcné stránce obdobné s věcí řešenou zvláštním senátem, neboť žalobkyně se domáhají vůči 1. žalované, eventuálně 2. žalované, vydání bezdůvodného obohacení z příspěvku na podporou obnovitelných zdrojů energie (dále též„ příspěvek na POZE“) za lokální spotřebu, kdy žalobkyně platily žalovaným poplatky na základě smlouvy, pročež spor o jejich vrácení z titulu bezdůvodného obohacení tak má základ v soukromoprávním vztahu účastníků. Soud uzavřel, že závěry zvláštního senátu jsou aplikovatelné na dané řízení, a proto podle § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci ERÚ jako příslušnému správnímu orgánu. 3.) Zároveň soud I. stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. a v řízení zcela úspěšným žalovaným nepřiznal náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty první o.s.ř., neboť v projednávané věci spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele spočívající ve skutečnosti, že podle dosavadní rozhodovací praxe, jak uvedl ve svém rozhodnutí i zvláštní senát, byla v tomto typu sporů dána pravomoc soudů. Vyhodnotil proto jako nepřiměřené, aby bylo v daném řízení žalobkyním kladeno k tíži, že podaly žalobu u soudu. Též rozhodl o vrácení poměrných částí zaplacených soudních poplatků žalobkyním podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též„ ZSOP“), neboť k zastavení řízení došlo před prvním jednáním. 4.) Proti výrokům II., III., IV. a VII. tohoto usnesení soudu I. stupně podala žalobkyně c) včasné odvolání a navrhovala, aby je odvolací soud změnil tak, že se řízení nezastavuje a věc se nepostupuje ERÚ. Uváděla, že v daném řízení uplatňuje právo na peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), a to na vrácení peněžního plnění poskytnutého z neplatného právního jednání, ke kterému nebyla povinna podle zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále též„ ZPZE“). Tvrdila, že se jedná o spor, zda jí byla 1. žalovaná oprávněna vyúčtovat a přijmout od ní peněžité plnění podléhající cenové regulaci za služby distribuční soustavy dle smlouvy o službách distribuční soustavy zahrnující i částku na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů z lokální spotřeby elektřiny. Namítala, že toto plnění nebyla povinna hradit 2. žalované, a proto je 1. žalovaná jako výběrčí neměla právo přijímat a dále odvádět 2. žalované jako operátorce trhu, čímž došlo k bezdůvodnému obohacení na její úkor. Uváděla, že se jedná o nárok ze soukromoprávního vztahu, v němž jsou si účastníci vzájemně rovni a nejsou vůči sobě v nadřazeném postavení, kdy by byl některý oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech a vynucovat plnění autoritativně. Odkazovala též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4755/2017, z něhož dovozovala, že pro rozhodování daného sporu není založena pravomoc ERÚ, jelikož předmětem řízení není spor týkající se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů podle § 17 odst. 7 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále též„ energetický zákon“ nebo„ EZ“), ani spor týkající se uzavření smlouvy podle energetického zákona mezi držiteli licencí podle § 17 odst. 7 písm. a) EZ, neboť smlouva o poskytování služeb distribuční soustavy byla mezi žalobkyní c) a 1. žalovanou pro rok 2013, tj. včetně relevantního období od 1. 1. 2013 do 30. 9. 2013, sjednána podle § 50 odst. 6 EZ a § 269 odst. 2 obch. zák. Dále uváděla, že smlouva o poskytování služeb distribuční soustavy nebyla sjednána podle ZPZE, neboť práva a povinnosti týkající se plnění na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů jsou upraveny pouze mezi operátorem trhu (2. žalovanou) a provozovatelem regionální distribuční soustavy (1. žalovanou), popřípadě mezi operátorem trhu (2. žalovanou) a provozovatelem přenosové soustavy, kterým žalobkyně c) není a nebyla ani v relevantním období. Namítala, že daný spor tak má podle § 7 odst. 1 o.s.ř. rozhodovat obecný soud. 5.) Žalobkyně c) nesouhlasila s postupem soudu I. stupně, který napadené rozhodnutí založil převážně na závěrech zvláštního senátu učiněných v usnesení ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. Konf 45 /2017, aniž vzal v úvahu dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Proti závěrům zvláštního senátu aplikovaným soudem I. stupně v daném řízení předně namítala, že předmětem tohoto řízení není složka ceny za distribuci elektřiny, nýbrž peněžité plnění za elektřinu, která nebyla distribuována, ale představovala vlastní (lokální) spotřebu výrobce, aniž by vstoupila do distribuční či přenosové soustavy, jelikož výrobce elektřiny byl zároveň jejím odběratelem. Uváděla, že zvláštní senát nevzal v úvahu skutečnost, že ERÚ nereguloval, popřípadě ani nemohl regulovat, dle ZPZE žádné složky ceny týkající se lokální spotřeby, tedy elektřiny, jež nebyla distribuována prostřednictvím distribuční či přenosové soustavy. Uváděla, že v případě lokální spotřeby výrobců elektřiny neexistuje zákonem stanovený právní titul pro dané platby, a to ani přes extenzivní výklad § 13 ZPZE (neboť ten se netýká lokální spotřeby), § 28 či § 43 ZPZE. Proti stanovisku zvláštního senátu namítala, že zákazník regionální distribuční soustavy zpravidla není ve smluvním vztahu s provozovatelem regionální distribuční soustavy, nýbrž má uzavřenou smlouvu o sdružených dodávkách elektřiny přímo s dodavatelem elektřiny a spory z této smlouvy jsou řešeny obecnými soudy, včetně složek ceny za dodávky elektřiny. Uváděla, že ze smlouvy, kterou uzavřela s 1. žalovanou, plyne jednak závazek 1. žalované poskytnout jí přenos elektřiny v místech připojení jejích výroben do regionální distribuční soustavy a jednak její závazek uhradit 1. žalované regulovanou cenu za služby distribuční soustavy, která je tvořena cenou za přenos elektřiny, cenou za systémové služby na úrovni distribuční soustavy, cenou na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, vysokoúčinné kombinované elektřiny a tepla a z druhotných zdrojů a cenou za činnost operátora trhu. Tvrdila, že pro řešení sporu vzniklého nezaplacením ceny za služby distribuční soustavy by byla dána pravomoc obecných soudů a nikoli ERÚ. Namítala nelogičnost závěrů zvláštního senátu, podle nichž by pouze u nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů byla dána pravomoc ERÚ a u zbylých položek ceny za služby distribuční soustavy by byla dána pravomoc obecných soudů. Též poukazovala na skutečnost, že každá ze složek ceny za služby přenosové soustavy (obdobně i u regionální distribuční soustavy) je regulována podzákonnými předpisy ERÚ, což nemůže vést k závěru, že spor o výši či nesplnění povinnosti k úhradě ceny za služby distribuční či přenosové soustavy je právě v pravomoci ERÚ dle § 52 odst. 2 ZPZE, když pouze jedna z položek ceny za služby přenosové soustavy se týká podporovaných zdrojů. Dále uváděla, že pro posouzení žalovaného nároku není rozhodující, jak jej právně kvalifikuje žalobce, ale posouzení skutkového vylíčení stavu věci soudem. 6.) Žalobkyně c) také odmítala, že by předmětem řízení bylo splnění peněžité povinnosti uložené ZPZE, jelikož lokální spotřeba výrobců nemůže být sjednána podle tohoto zákona a nelze tak dovodit ani pravomoc ERÚ k rozhodnutí sporu podle § 17 odst. 7 písm. d) EZ a § 52 ZPZE. Dovozovala, že 1. žalovaná nebyla oprávněna během kontraktačního procesu, ani po uzavření smlouvy, po ní žádat peněžité plnění na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů z lokální spotřeby elektřiny, neboť se jedná o pevnou cenu dle čl. 5 cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012 ze dne 30. 11. 2012, vztahující se k elektřině dodávané prostřednictvím regionální či přenosové distribuční soustavy, nikoli k elektřině z lokální spotřeby, přičemž sama cena za distribuční služby je regulována podle § 19a a § 50 odst. 6 EZ. Z toho vyvozovala, že jí vznikl nárok na vrácení bezdůvodného obohacení z plnění dle neplatného ujednání ve smlouvě uzavřené mezi ní a 1. žalovanou, jelikož za poskytnuté plnění neobdržela od 1. žalované žádné protiplnění, tj. služby distribuční soustavy. 7.) Z ustanovení § 13 odst. 1 a § 28 odst. 1 ZPZE, ve znění účinném do 30. 9. 2013, žalobkyně c) dovozovala, že provozovatel regionální distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy má hradit operátorovi trhu náklady spojené s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů ze složky ceny za přenos a distribuci elektřiny. Dále z § 52 ZPZE a § 17 odst. 7 písm. d) EZ vyvozovala, že ke sporům o peněžité plnění z titulu úhrady nákladů na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů, které vznikají mezi operátorem trhu (2. žalovanou) a provozovatelem přenosové soustavy, případně provozovatelem regionální distribuční soustavy (1. žalovanou), je dána pravomoc ERÚ, avšak v případě sporů mezi výrobci elektřiny (žalobkyně c/) a provozovateli přenosové soustavy ze smlouvy o poskytování služeb přenosové soustavy, případně provozovateli regionální distribuční soustavy (1. žalovanou) ze smlouvy o zajištění služeb distribuční soustavy, je dána pravomoc obecných soudů, neboť na tyto spory nelze aplikovat výše uvedená ustanovení ZPZE a EZ. Též uváděla, že s ohledem na regulaci cen služeb přenosové soustavy či regionální distribuční soustavy nelze hradit cenu za přenos či distribuci elektřiny za množství elektřiny v lokální spotřebě a takové uplatnění práva je v rozporu s § 19a EZ ve spojení se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, tudíž je pro rozpor s právními předpisy neplatné i jakékoli ujednání ve smlouvě, které jí ukládalo takové plnění poskytovat 1. žalované. Žalobkyně c) také ve smyslu § 135 odst. 2 o.s.ř. odkazovala na právní závěry k problematice lokální spotřeby a k otázce vzniku povinnosti hradit složku ceny za distribuci elektřiny v rozhodném období, jež měly vycházet z vydaných soudních rozhodnutí, která však blíže nespecifikovala. 8.) Žalobkyně a) ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně c) uváděla, že odvolatelka napadla vyjma výroků II., III., IV. a VII. usnesení soudu I. stupně i jeho výroky V., VI., VIII. a IX., které jsou závislé na napadeném výroku o zastavení řízení, tudíž jsou podaným odvoláním dotčeny dle § 206 odst. 2 o.s.ř., v důsledku čehož nebyl zbylým žalobkyním vrácen soudní poplatek. Konstatovala, že žalobkyně jsou v postavení samostatných společníků a jednají v řízení, včetně řízení odvolacího, každá sama za sebe podle § 91 odst. 1 o.s.ř. Proto navrhovala, aby odvolací soud podle § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl odvolání žalobkyně c) v rozsahu, v němž se týká vztahu mezi žalobkyněmi a), b), d) a e) a žalovanými. 9.) Krajský soud v Ústí nad Labem přezkoumal usnesení soudu I. stupně v napadeném rozsahu i řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a aniž nařizoval jednání, v souladu s § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř., dospěl k následujícím zjištěním a závěrům. 10.) Podle § 103 o.s.ř., kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). 11.) Podle § 104 odst. 1 o.s.ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. 12.) Podle § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy. 13.) Podle § 10 odst. 1 věty první ZSOP, soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. 14.) Jak již uvedl soud I. stupně, o kompetenčním sporu mezi ERÚ a Obvodním soudem pro Prahu 8 rozhodoval zvláštní senát usnesením ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 45/2017 – 14, které nabylo právní moci dne 24. 1. 2019 a dne 30. 1. 2019 byla jeho anonymizovaná verze zveřejněna v databázi rozhodnutí správních soudů dostupné na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu, v němž stanovil, že příslušným vydat rozhodnutí je správní orgán (ERÚ). Jednalo se přitom o věc, v níž se žalobkyně domáhala proti žalované [název práv. osoby] vydání bezdůvodného obohacení, eventuálně náhrady škody, s tím, že s [název práv. osoby] uzavřela smlouvu o připojení lokální distribuční soustavy do distribuční sítě vysokého napětí, respektive velmi vysokého napětí, přičemž v období měsíců ledna až září 2013 vyrobila mimo jiné elektřinu, kterou sama spotřebovala, nevyužila tedy v tomto rozsahu distribučních služeb [název práv. osoby] ani jiného provozovatele regionální distribuční soustavy, avšak [název práv. osoby] jí v uvedeném období vystavila celkem devět faktur, které, kromě reálně poskytnutých služeb, zahrnovaly i platby složky ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie (OZE) a kombinované výroby elektřiny a tepla (KVET) i ve vztahu k dodávkám elektřiny pro její vlastní potřebu, přičemž oprávnění provozovatele distribuční soustavy vybírat od svých zákazníků platby za OZE a KVET vyplývalo v uvedeném období ze ZPZE a finanční prostředky získané z těchto plateb byly provozovatelem distribuční soustavy převáděny na [název práv. osoby], která je přerozdělovala jednotlivým výrobcům elektřiny z podporovaných zdrojů, přestože z § 28 odst. 1 ve spojení s § 13 odst. 1 ZPZE bylo zřejmé, že finanční prostředky získávané na podporu elektřiny z podporovaných zdrojů, včetně prostředků, které dále slouží k poskytování podpory výroby elektřiny z OZE a KVET, tvoří složku ceny za distribuci. Pokud tedy žalobkyně služby distribuce nevyužila, nebyl distributor oprávněn jí zmiňované platby účtovat a pokud [název práv. osoby], jako provozovatelka regionální distribuční soustavy, účtovala žalobkyni složku ceny za distribuci na podporu OZE a KVET i za elektřinu, která nebyla dodána do její distribuční soustavy, činila tak bez právního důvodu, čímž získala bezdůvodné obohacení (případně způsobila škodu), jejíhož zaplacení se žalobkyně cestou soudní žaloby domáhala. Žaloba byla podána i proti [název práv. osoby], neboť vybraná složka ceny za distribuci byla této [název práv. osoby] v mezidobí převedena (srov. odst. 3. odůvodnění uvedeného rozhodnutí zvláštního senátu). 15.) V odůvodnění usnesení ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 45/2017 – 14, zvláštní senát uvedl, že žádná ze stran kompetenčního sporu nečiní sporným, že by rozhodovací pravomoc ERÚ byla založena v případě, kdy by zákazník distribuce odmítl provozovateli regionální distribuční soustavy (k níž je připojen) uhradit poplatky za KVET a OZE (coby„ složku ceny za distribuci elektřiny“) na základě vyúčtování distribučních služeb, poskytnutých dle uzavřené smlouvy. Je zřejmé, že takový spor by byl sporem o splnění peněžité povinnosti sjednané na základě zákona č. 165/2012 Sb. Esenciálními otázkami takového sporu přitom vždy je, zda mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a zákazníkem distribuce existuje smluvní vztah (sjednaný alespoň částečně na základě zákona č. 165/2012 Sb. a zahrnující povinnost některé ze smluvních stran poskytnout peněžité plnění) a zda bylo plněno v souladu s ním. Zodpovězení stejných otázek je ovšem z povahy věci nutně východiskem úvah i o (ne) existenci bezdůvodného obohacení, tvrdí-li zákazník distribuce, že plnil nad rámec svých smluvních povinností. Neexistuje tedy principiální rozdíl mezi situací, kdy jedna ze smluvních stran odmítne poskytnout plnění a situací, kdy sice plnění poskytne, ale žádá je zpět; v obou případech je východiskem jakýchkoli úvah posouzení zda (i) mezi stranami existuje smluvní vztah (platná smlouva) a zda (ii) bylo v souladu s touto smlouvou plněno. Jinými slovy, samotná existence poskytnutého plnění nemůže být rozhraničovacím kritériem pro určení pravomoci orgánu, který je povolán takový spor rozhodnout. Podstata sporu je v obou případech stejná: jde o posouzení, zda zákazník distribuce je (byl) povinen provozovateli distribuční soustavy splnit peněžitou povinnost sjednanou na základě zákona č. 165/2012 Sb. (odst. 19). 16.) Tento přístup plně koresponduje se smyslem úpravy, která vyjímá rozhodování některých sporů povstalých z poměrů soukromého práva z pravomoci soudů a svěřuje je správním orgánům. Zákonodárce toto řešení volí v situacích, kdy je k řešení sporů v určité oblasti třeba i specifických, vysoce odborných znalostí, ležících mimo oblast práva. Je-li těmito znalostmi nadán určitý správní orgán (a je-li mu zákonem garantována potřebná míra autonomie – k tomu viz § 17 odst. 3 energetického zákona), je minimálně z hlediska procesní ekonomie vhodné přenechat řešení těchto sporů tomuto orgánu; ústavně zaručené právo na soudní ochranu (viz čl. 36 Listiny základních práv a svobod) tím není nikterak dotčeno, neboť soudy mohou tyto věci následně projednat v plné jurisdikci v řízení vedeném dle části páté o. s. ř. Jestliže tedy zákonodárce svěřil správnímu orgánu (ERÚ) pravomoc rozhodovat„ spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona“, bylo by absurdní, aby spory založené na věcně shodném základu (viz odst. (19) tohoto odůvodnění), jež však nelze stricto sensu označit za spor o splnění peněžité povinnosti, řešil soud (odst. 20). Ze všech uvedených důvodů lze tedy uzavřít, že pravomoc ERÚ rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona (§ 52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb.) není omezena jen na případy, kdy jedna ze smluvních stran splnění této povinnosti odmítá, ale dopadá na všechny spory, kdy je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě zákona č. 165/2012 Sb. (odst. 22). 17.) Nad rámec výše uvedeného považuje zvláštní senát za nutné uvést, že nepřehlédl fakt, že v jeho dosavadní rozhodovací praxi nebyla otázka rozhodovací pravomoci v typově obdobných případech (tj. kdy právní věci vyplývající z poměrů soukromého práva projednávají a rozhodují o nich jiné orgány než soudy v občanském soudním řízení ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř.) řešena vždy v souladu se shora vysloveným závěrem. Například v usnesení ze dne 19. 10. 2010, čj. Konf 26/2010-14 (žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo plněním na základě neplatné smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb) se zvláštní senát přihlásil k právnímu názoru vyslovenému již v usnesení ze dne 30. 6. 2006, čj. Konf 132/2005-7, dle kterého„ (j) e-li podání podle svého označení i obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší rozhodovat o něm soudu v občanském soudním řízení. Soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho názoru by se měl žalobce domáhat sporné částky za použití prostředků správního (resp. daňového) řízení.“ Ke stejnému závěru dospěl zvláštní senát například i v usnesení ze dne 22. 1. 2015, čj. Konf 24/2014-16 (žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, kdy bylo plněno na základě povinnosti uložené regulátorem správním rozhodnutím, které v důsledku následného rozhodnutí soudu pozbylo účinnosti). Zvláštní senát si byl této judikaturní linie při rozhodování v dané věci vědom a vážil argumentaci, o kterou se opírá. Přestože výše citovaný právní názor považuje i nadále za hájitelný, nemohl pominout jeho nežádoucí dopady do praxe, kdy byly soudy v občanském soudním řízení nuceny rozhodovat spory, které byly z dosahu pravomoci správních orgánů vyňaty jen z důvodu právní kvalifikace žalované pohledávky zvolené žalobcem (tedy bez ohledu na právní základ sporu, jenž by jinak ze své povahy náležel k projednání a rozhodnutí správnímu orgánu vybavenému k tomu náležitou odborností). Takový stav je z důvodů výše popsaných nežádoucí. Z tohoto důvodu lze tedy zmiňovanou judikaturní praxi zvláštního senátu považovat za překonanou (odst. 23 citovaného usnesení zvláštního senátu). 18.) Z obsahu žaloby v projednávané věci odvolací soud zjistil, že se žalobkyně c) domáhala po 1. žalované, eventuálně po 2. žalované, plnění ve výši 6 755 864,32 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení na základě plnění bez právního důvodu, jelikož 1. žalovaná přijala na základě Smlouvy o podpoře výroby elektřiny [číslo], OZE/11, ze dne 22. 11. 2011 (dále jen„ smlouva“) jako složku ceny také cenu na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, tzv. příspěvek na POZE, za období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, který 1. žalovaná neoprávněně účtovala za lokální spotřebu, jež příspěvku na POZE nepodléhala. Žalobkyně c) tvrdila, že příspěvek na POZE za lokální spotřebu neměl být v tomto období vybírán, neboť ke dni 1. 1. 2013 došlo ke zrušení § 33 odst. 2 vyhlášky č. 541/2005 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou, zásadách tvorby cen za činnosti operátora trhu s elektřinou a provedení některých dalších ustanovení energetického zákona, v němž bylo do 31. 12. 2012 stanoveno, že cenu na krytí vícenákladů spojených s podporou elektřiny účtuje provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy za veškerou elektřinu skutečně dodanou zákazníkům, jejichž zařízení je připojeno k této soustavě, včetně spotřeby zákazníků v ostrovním provozu na území České republiky prokazatelně odděleném od elektrizační soustavy a lokální spotřeby výrobců, jejichž zařízení je připojeno k této soustavě, a v případě provozovatele distribuční soustavy také za ostatní spotřebu provozovatelů distribučních soustav. S účinností od 1. 1. 2013 tudíž žádný právní předpis nedefinoval, na jaký objem elektřiny se příspěvek na POZE vztahuje, a proto v relevantním období neměl být příspěvek na POZE za lokální spotřebu vybírán, jelikož pro to nebyl dán právní důvod. Ve vztahu ke 2. žalované pak též odkazovala na ustanovení § 28 ZPZE, a to jednak s účinností k 1. 1. 2013 a jednak po 1. 10. 2013. 19.) Z obsahu spisu se dále podává, že k výzvě soudu I. stupně usnesením ze dne 17. 10. 2016, č. j. 15 C 74/2016, žalobkyně c) uhradila soudní poplatek za řízení ve výši 337 794 Kč. 20.) Odvolací soud se ztotožnil se soudem I. stupně, že na projednávanou věc plně dopadají závěry formulované zvláštním senátem v usnesení ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 45/2017 – 14, jelikož se jedná o věci se shodným předmětem řízení (viz odst. 14. a 18. shora), jímž je vrácení plnění za příspěvek na POZE z lokální spotřeby elektřiny, které z titulu smluvního ujednání sjednaného na základě ZPZE žalobkyně, coby výrobce elektřiny, zaplatila 1. žalované, coby provozovatelce regionální distribuční soustavy, v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013. Soud I. stupně proto postupoval správně, pokud vycházel z tohoto pravomocného rozhodnutí zvláštního senátu, jímž je soud vázán podle § 5 odst. 5 zák. č. 131/2002 Sb. Na nosné důvody rozhodnutí zvláštního senátu, které odvolací soud citoval výše, lze beze zbytku odkázat. 21.) K argumentaci žalobkyně c), že předmětem daného sporu není splnění peněžité povinnosti uložené ZPZE, případně sjednané na základě ZPZE, neboť ZPZE v rozhodném období neupravoval příspěvek na POZE za lokální spotřebu výrobce, odkazuje odvolací soud též na rozsudek ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, v němž Nejvyšší soud dovodil, že„ účelem zákona č. 165/2012 Sb. je v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí (mimo jiné) podpořit využití obnovitelných zdrojů výroby elektřiny a zajistit zvyšování jejich podílu na spotřebě primárních energetických zdrojů (§ 1 odst. 2 písm. a) a b)), ve vazbě na účel směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009 /28/ ze dne 23. 4. 2009, o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001 /77/ a 2003 /30/, kterou tento zákon implementoval do českého právního řádu. Takto vymezenému účelu zákona vyhovuje, a je zároveň souladný s hodnotami, na kterých je založen právní řád materiálního právního státu, pouze takový výklad, podle něhož se určení elektřiny, která je povinností k úhradě veřejnoprávní platby zatížena, neomezuje pouze na spotřebu elektřiny dodané v rámci přenosu či distribuce. Jmenovitě též v případě lokální spotřeby výrobců v areálu výroben jde o takovou spotřebu elektřiny, která je vzhledem k veřejnoprávnímu účelu úpravy relevantní. Účel platby, která spotřebu elektřiny zatěžuje, je v konečném důsledku spojen s ochranou klimatu a životního prostředí. Nesouvisí se způsobem distribuce či přenosu elektřiny, nýbrž právě s existencí spotřeby jako takové. Jde o jistý druh sankce postihující ty, kteří se spotřebou elektřiny (a tím vyvolanou potřebou její další výroby) podílejí na změnách klimatu a potenciálním poškozování životního prostředí. Je proto možno souhlasit s argumentací dovolatelky, že z pohledu teleologické koherence právního řádu je smysluplný právě takový výklad dotčených ustanovení zákona, který – v rámci zákonem stanoveného mechanismu výběru této platby prostřednictvím složky ceny za distribuci elektřiny, tj. v rámci distribučních vztahů, jejichž součástí je i povinnost účastníka trhu s elektřinou zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby, stanovená v ustanovení § 50 odst. 6 věty první energetického zákona (srov. obdobně důvody Konf 45/2017) – nezakládá neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny jen podle toho, zda je jimi spotřebovaná elektřina dodávána distribuční soustavou nebo ke spotřebě dochází přímo v areálu výrobny bez použití distribuční soustavy, když pro takové rozlišování z hlediska konečného (klimatického) účelu právní úpravy neexistuje racionální důvod.“ Dále uvedl, že„ ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, ve spojení s příslušnými ustanoveními energetického zákona v tehdy účinném znění (zejména z § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6 věty první), vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě“. Nejvyšší soud uzavřel,„ že v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 byl provozovatel regionální distribuční soustavy povinen hradit operátorovi trhu s elektřinou náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů též z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.“ 22.) Ohledně námitky žalobkyně c), že z § 17 odst. 7 písm. d) EZ ani z § 52 ZPZE nevyplývá, že by ERÚ byla dána pravomoc projednávat a rozhodovat spory, jejichž předmětem je plnění z titulu bezdůvodného obohacení ze smlouvy o poskytování služeb distribuční soustavy či v souvislosti s plněním dle této smlouvy uzavřené podle § 50 odst. 6 EZ, odvolací soud uvádí, že v projednávané věci jsou rozhodující zvláštní konkrétní okolnosti případu, jak vyplývá z usnesení ze dne 28. 11. 2019, č. j. Konf 10/2019 – 14, v němž zvláštní senát vyložil, že„ tyto okolnosti spočívají v tom, že těžiště posouzení věci (či jinak řečeno – nejvíce„ odborné práce“ s posouzením věci) spočívá právě v aplikaci sektorové právní úpravy v oblasti energetiky a POZE a souvisejících smluvních ujednání (povinnost platit příspěvek na POZE) na skutkové okolnosti věci. Naopak otázka právního titulu – jakkoli jistě má svůj nepřehlédnutelný význam – zde není z uvedených hledisek převažující. Zvláštní senát uzavírá, že jakkoli jde o rozhodnutí ve věci vydání bezdůvodného obohacení, kde by jinak obecně byla dána pravomoc soudů k rozhodnutí sporu, zvláštní okolnosti věci zde způsobují, že v popředí stojí otázka právního základu sporu, nikoli (jen) právního titulu. Ještě jinak řečeno: vzhledem k tomu, že zaplacení či nezaplacení příspěvku na POZE závisí na jednání žalobce, tato okolnost sama je do velké míry„ nahodilá“, zatímco posouzení otázky existence právní povinnosti k placení příspěvku na POZE bude v projednávané věci vždy otázkou„ nutnou“ a vždy náležející ERÚ.“ 23.) Závěry Nejvyššího soudu, které formuloval v usnesení ze dne 23. 1. 2018, č. j. 32 Cdo 4755/2017, a jichž se žalobkyně c) dovolává, jsou tedy v části, dle níž v případě žalob na vydání bezdůvodného obohacení není dána pravomoc ERÚ ve smyslu § 52 odst. 2 ZPZE, ale je dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení, překonány závěry výše citovaných rozhodnutí zvláštního senátu, jak též Nejvyšší soud opakovaně konstatoval ve svých rozhodnutích (srov. usnesení ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1130/2019, usnesení ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2249/2019, usnesení ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4291/2017 a usnesení ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2177/2018). 24.) Odvolací soud se též ztotožnil s výrokem soudu I. stupně o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, byť z jiných důvodů, než které uvedl soud I. stupně, jenž své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vystavěl na závěru o procesním zavinění zastavení řízení žalobkyněmi ve smyslu § 146 odst. 2 o.s.ř. za současné existence důvodů hodných zvláštního zřetele podle § 150 o.s.ř. Aplikaci § 150 o.s.ř. by ovšem odpovídal výrok, jímž by soud tomu z účastníků, jenž by měl podle výsledku řízení právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu nepřiznal. V projednávané věci však podle odvolacího soudu nebyly dány podmínky pro postup podle § 150 o.s.ř., ale bylo na místě postupovat podle § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř., podle něhož, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. V této věci neshledal odvolací soud zavinění zastavení řízení žádným z účastníků. Je tomu tak proto, že žaloba byla podána u soudu v souladu s tehdejší konstantní judikaturou, která přiznávala pravomoc soudům rozhodovat o daném předmětu řízení (viz odst. 26. níže) a k zastavení řízení došlo až v důsledku změny judikatury zvláštního senátu usnesením sp. zn. Konf 45 /2017 (viz výše odst. 17. odůvodnění). Jelikož nelze žádnému z účastníků přičítat zavinění zastavení řízení, nebyly dány podmínky pro aplikaci § 146 odst. 2 o.s.ř., a proto bylo třeba o náhradě nákladů řízení, které bylo zastaveno, rozhodnout podle § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř., čemuž ovšem plně odpovídá výrok IV. napadeného usnesení. 25.) Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o.s.ř. a jako věcně správné potvrdil napadené rozhodnutí soudu I. stupně ve výrocích II., III. a IV., tedy rozhodnutí o zastavení řízení a postoupení věci ERÚ, jakož i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. 26.) Odvolací soud se však neztotožnil s postupem soudu I. stupně v případě rozhodnutí o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobkyni c) sníženého o 20 % podle § 10 odst. 3 ZSOP. Odvolací soud přitakává soudu I. stupně, že řízení bylo zastaveno před prvním jednáním, neboť nebyla dána pravomoc soudů k projednání a rozhodnutí věci. Takový stav řízení obecně vede k aplikaci shora uvedeného ustanovení a k vrácení poměrné části soudního poplatku. V projednávané věci se však jedná o zcela specifickou situaci, kdy byl nedostatek podmínky řízení dovozen až v době po podání žaloby a zaplacení soudního poplatku shora citovaným rozhodnutím zvláštního senátu, jímž došlo ke změně dosavadní konstantní rozhodovací praxe, která stanovovala pravomoc soudů k rozhodování daného předmětu řízení a podle níž tedy měla být žaloba podána u příslušného soudu, s čímž byla též spojena povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4755/2017, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4165/2017 a ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5030/2017). 27.) Až v době po podání žaloby a úhradě soudního poplatku v projednávané věci vydal zvláštní senát usnesení ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 45/2017 – 14, v němž vyložil své výše citované závěry o pravomoci ERÚ k rozhodování všech sporů, jejichž předmětem je plnění povinnosti uložené nebo sjednané na základě ZPZE. Zvláštní senát se přitom tímto rozhodnutím odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe v obdobných věcech, jak sám uvedl v odst. 23. daného rozhodnutí. Tyto závěry zvláštního senátu měly vliv i na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, který ve svých následných rozhodnutích označil za překonanou svou předchozí judikaturu, podle níž v případě žalob na vydání bezdůvodného obohacení nebyla dána pravomoc ERÚ, nýbrž soudu v občanském soudním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1130/2019, ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2249/2019, ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4291/2017 a ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2177/2018). 28.) Žalobkyně c) tedy podle odvolacího soudu podala žalobu v projednávané věci k soudu I. stupně v souladu s tehdejší konstantní rozhodovací praxí, pročež se ve svém postupu nedopustila žádného pochybení, které by jí bylo možno klást k tíži. 29.) Odvolací soud přitom vycházel z nálezu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 124/20, v němž se Ústavní soud zabýval právě otázkou vrácení zaplaceného soudního poplatku v obdobné věci, přičemž s odkazem na zásadu elementární důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci dovodil, že se stěžovatelka nedopustila žádného pochybení, když postupovala v intencích, které byly stanoveny státními orgány. Dodal, že„ z ústavněprávního hlediska přitom není podstatné, zda se jednalo o orgán moci soudní anebo veřejné správy a ani to, kdo zapříčinil vznik dané situace. Podstatný je důsledek spočívající v tom, že stěžovatelce nelze vytknout žádné pochybení v jejím postupu a navzdory tomu jí nebyl vrácen celý uhrazený soudní poplatek, který by však vůbec nemusela hradit, pokud by mezi zmíněnými státními orgány nevznikl popsaný názorový nesoulad.“ Ústavní soud uzavřel, že„ civilní soud možností vrátit celý poplatek disponuje. Pokud totiž podle § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích platí, že "soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen", je třeba toto ustanovení ve shodě se shora uvedenými nosnými důvody tohoto nálezu vyložit tak, že povinnost zaplatit soudní poplatek v nyní projednávané věci stěžovatelkou nebyla vůbec dána, jelikož řízení před okresním soudem nemělo být vůbec zahajováno a došlo-li k jeho zahájení, stalo se tak výhradně v důsledku pochybení jiného orgánu veřejné moci.” 30.) Odvolací soud si je vědom částečně odlišného skutkového základu, když stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti uplatnila dne 16. 2. 2017 u ERÚ svůj nárok na neoprávněně fakturovanou složku ceny za distribuci elektřiny a krytí nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie, kterou v roce 2013 zaplatila, byť se domnívala, že vedlejší účastnice neměla v rozhodném období oprávnění jí účtovat poplatek. ERÚ však věc odložil z důvodu své věcné nepříslušnosti. Stěžovatelka se bránila rozkladem a současně podala z procesní opatrnosti žalobu u Okresního soudu v Děčíně. Až po podání žaloby rozhodla Rada ERÚ o odmítnutí rozkladu stěžovatelky. Na podkladě rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 45/2017 – 14, rozhodl Okresní soud v Děčíně, obdobně jako v daném řízení, o zastavení řízení a postoupení věci ERÚ, též rozhodl o nákladech řízení a stěžovatelce vrátil pouze část zaplaceného soudního poplatku dle § 10 odst. 3 ZSOP. Ústavní soud dospěl k závěru,„ že se stěžovatelka při vymáhání svého nároku důsledně řídila vrchnostenskými rozhodnutími orgánů veřejné moci, a přesto jí v konečném důsledku nebyla vrácena část soudního poplatku“. Nezohledněním specifické situace stěžovatelky obecnými soudy došlo podle Ústavního soudu k nastolení stavu zjevné nespravedlnosti a tím k porušení jejího práva na soudní ochranu a vlastnického práva. 31.) Odvolací soud dovodil, že i přes tuto odlišnost ve skutkovém stavu, kdy v daném řízení žalobkyně c) podala žalobu přímo soudu, nikoli nejdříve ERÚ, lze závěry tohoto nálezu Ústavního soudu aplikovat i na řízení v projednávané věci, neboť žalobkyně c) při podání žaloby jednala zcela v souladu s tehdejší rozhodovací praxí. Odvolací soud totiž nespatřuje věcný rozdíl mezi tím, byla-li žaloba u soudu podána v důsledku chybného postupu příslušného správního orgánu, který nesprávně určil svou věcnou nepříslušnost, nebo podala-li žalobkyně c) žalobu přímo k soudu v souladu s tehdejší konstantní rozhodovací praxí. Dle odvolacího soudu by nebylo patřičné činit rozdíl mezi těmito případy, obzvláště, když až převratným usnesením zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 45/2017 – 14, došlo k překonání této rozhodovací praxe, která do té doby účastníky utvrzovala v jejich legitimním očekávání, že řízení o projednávané věci bude vedeno před soudy České republiky a nikoli správními orgány. 32.) S ohledem na závěry Ústavního soudu má tedy odvolací soud za to, že účastníka, který postupuje v souladu s konstantní rozhodovací praxí a podá žalobu k soudu, přičemž jeho postup se až následně ukáže jako nesprávný v důsledku změny dosavadní konstantní rozhodovací praxe po zahájení řízení, je třeba považovat za osobu, která nebyla povinna soudní poplatek zaplatit ve smyslu § 10 odst. 1 věty první ZSOP. Za rozhodný okamžik z hlediska změny rozhodovací praxe v daném případě pak odvolací soud považuje den, kdy bylo publikováno rozhodnutí zvláštního senátu, jímž bylo postaveno najisto, že rozhodování o daných nárocích nespadá do pravomoci soudů, ale je dána pravomoc ERÚ. Od okamžiku, kdy se již veřejnost mohla s tímto rozhodnutím zvláštního senátu seznámit, by žaloba v obdobné věci podaná k soudu musela být hodnocena jako bezdůvodná, a proto by při rozhodování o vrácení zaplaceného soudního poplatku při zastavení řízení a postoupení věci ERÚ bylo na místě aplikovat § 10 odst. 3 ZSOP a vrátit pouze sníženou část zaplaceného soudního poplatku, coby následek neodůvodněně nesprávného postupu účastníka. 33.) Odvolací soud uzavírá, že žalobci se vrací celý zaplacený poplatek za řízení podle § 10 odst. 1 ZSOP také v případě, že v době po zahájení řízení došlo pravomocným rozhodnutím zvláštního senátu podle § 5 zákona č. § 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, k překonání dosavadní konstantní judikatury o pravomoci soudů rozhodovat o daném předmětu řízení, v důsledku čehož bylo následně podle § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastaveno a věc postoupena příslušnému orgánu. 34.) Veden shora uvedenými závěry postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a změnil odvoláním dotčený výrok VII. o vrácení soudního poplatku tak, že se žalobkyni c) vrací zaplacený soudní poplatek v plné výši, tedy v částce 337 794 Kč. 35.) Odvolací soud pro úplnost také dodává, že žalobkyně byly v řízení před soudem I. stupně v samostatném společenství ve smyslu § 91 odst. 1 o.s.ř., jelikož se každá domáhala svého samostatného nároku. Odvolání žalobkyně c) směřovalo pouze proti výrokům II., III., IV. a VII., a to toliko vůči těm částem rozhodnutí, které se jí přímo týkaly. Předmětem odvolacího řízení nebyly nároky žalobkyň a), b), d) a e) na vrácení soudního poplatku, pročež odvolací soud ani nepřezkoumával výroky V., VI., VIII. a IX. napadeného usnesení. 36.) O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario. Z obsahu spisu vyplývá, že v odvolacím řízení úspěšným žalovaným žádné náklady řízení nevznikly, a proto odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků. Poučení: Proti výroku I. tohoto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Děčíně dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř). Proti výroku II. tohoto rozhodnutí není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.). Děčín 11. června 2020 JUDr. Tomáš Zadražil senátu předseda senátu