Nezbytným předpokladem pro uznání dluhu, resp. jeho zbytku, ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. je zásadně vědomost dlužníka o výši dluhu v okamžiku částečného plnění.

Číslo jednací: 17 Co 62/2020-111 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Vladimíra Berana a soudkyň JUDr. Bohumily Horké a JUDr. Jitky Válkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 24 216,80 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu v Děčíně č. j. 21 C 72/2017-71 ze dne 7. listopadu 2019 takto: I. Rozsudek Okresního soudu v Děčíně č. j. 21 C 72/2017-71 ze dne 7. listopadu 2019 se ve výroku II. v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 6 500 Kč, zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje. II. Rozsudek Okresního soudu v Děčíně č. j. 21 C 72/2017-71 ze dne 7. listopadu 2019 se ve výroku II. v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 4 216,80 Kč s úroky z prodlení ve výši 7 539,10 Kč a s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 716,80 Kč od 14. 10. 2019 do zaplacení, a ve výroku III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 13 500 Kč (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 10 716,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 716,80 Kč od 14. 10. 2019 do zaplacení a 7 539,10 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 26 630,68 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.). 2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že částečným plněním dluhu uznal žalovaný i zbytek dluhu, když proti němu nevznesl žádné námitky a ani z dalších okolností nijak nevyplývalo, že by nehodlal uhradit celý dluh, přičemž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2914/2015 ze dne 19. 1. 2016. Žalovaný před částečným plněním nedal nijak najevo, že by nehodlal doplatit celou zbývající část dluhu, neboť nevznesl žádné námitky ani vůči původní věřitelce ani vůči žalobkyni. Z celkového dluhu 85 674 Kč žalovaný měsíčními splátkami uhradil celkem 36 903 Kč. S úhradou dluhu pokračoval i poté, co mu byla dne 14. 7. 2017 doručena předžalobní výzva. Žalovaný nijak nezpochybnil existenci dluhu a v žalobkyni vyvolal objektivní dojem, že dluh uznává a má záměr ho postupně celý uhradit. Argumentace, že dluh nikdy nevznikl, kterou žalovaný uplatnil až poté, co byla podána žaloba, se soudu prvního stupně jevila jako účelová, jelikož žalovaný měl podle jeho názoru dostatek prostoru pro to, aby svým jednáním vyjádřil alespoň implicitní nesouhlas s dluhem. S ohledem na výše uvedené uzavřel soud prvního stupně, že částečným plněním žalovaného došlo ke konkludentnímu uznání dluhu, a proto žalobě vyhověl v rozsahu, v němž nebyla žalobkyní vzata zpět. 3. Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), tak, že přiznal žalobkyni, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení ve výši 26 630,68 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 211 Kč a z nákladů zastoupení advokátem ve výši 25 419,68 Kč. 4. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání, v němž napadl výroky II. a III. Uvedl, že napadený rozsudek vychází z nesprávného skutkového zjištění, že žalovaný částečně plnil svůj dluh, čímž tento dluh uznal. Podle žalovaného nemá toto skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování. Naopak, podle něj je zřejmé, že od samého počátku srozumitelně a zřetelně odmítal jakýkoli takovýto dluh za svůj. Soud prvního stupně podle názoru žalovaného nesprávně aplikoval § 2054 odst. 2 občanského zákoníku, neboť dané ustanovení vyžaduje kromě samotného plnění ještě existenci alespoň dvou okolností, z nichž lze usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. Nepostačí pouze samotné částečné plnění. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek, žalobu zamítnul a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení. 5. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila s tím, že ho považuje za nedůvodné. Má za to, že prokázala veškeré potřebné skutečnosti, zejména to, že žalovaný na předmětný dluh žalobkyni plnil v pravidelných měsíčních splátkách, a to i poté, co mu byla doručena předžalobní výzva, přičemž žalovaný u žalobkyně žádný jiný dluh nemá. Žalovaný podle názoru žalobkyně nedal před částečným plněním nijak najevo, že by nehodlal doplatit celou zbývající část dluhu. Ostatně, svoji argumentaci o tom, že předmětný dluh nikdy nevznikl, uplatnil žalovaný až poté, co žalobce svou pohledávku uplatnil u soudu. Žalobkyně proto považuje argumentaci žalovaného za zcela účelovou. Tvrzení žalovaného, že od samého počátku odmítal jakýkoli takovýto dluh za svůj, tedy podle žalobkyně nemůže obstát, přičemž toto své tvrzení žalovaný ani nijak nedoložil. Navíc, žalovaný předmětný dluh uznal co do důvodu i výše v uznání závazku ze dne 14. 10. 2014. Žalobkyně dále sdělila, že z kontextu § 2054 odst. 2 občanského zákoníku vyplývá, že částečné plnění má za důsledek uznání zbytku dluhu, pokud dlužník plní na svůj dluh (případně i prostřednictvím třetí osoby) a výslovně nedá najevo, že ve zbývajícím rozsahu pohledávku žalobkyně zpochybňuje, přičemž odkázala na Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1306, a dále rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 405/2013 ze dne 21. 2. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1377/2017 ze dne 26. 4. 2017. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. 6. Při jednání před odvolacím soudem konaném dne 1. 12. 2020 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to co do výše 6 500 Kč. Žalovaný s částečným zpětvzetím žaloby souhlasil. 7. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně vzala za odvolacího řízení žalobu zpět co do částky 6 500 Kč, odvolací soud (dle § 222a odst. 1 o. s. ř.) výrokem I. zrušil napadený rozsudek ve výroku II. v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 6 500 Kč, a řízení v tomto rozsahu zastavil. 8. Odvolací soud dále přezkoumal napadený rozsudek ve zbývajícím rozsahu v mezích podaného odvolání a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné. 9. Podle § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. 10. V daném případě se žalobkyně domáhá plnění na základě dílčích kupních smluv uzavíraných na základě rámcové smlouvy o koupi zboží ze dne 30. 5. 2014. S ohledem na žalobkyní tvrzení částečné úhrady se soud prvního stupně zcela správně zabýval aplikací § 2054 odst. 2 o. z. a zcela správně vyšel z toho, že pokud dlužník před částečným plnění nedal nijak najevo, že by nehodlal doplatit celou zbývající část dluhu, má takové částečné plnění za následek uznání zbytku dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. Za okolnosti, z nichž lze usoudit, že plněním dlužník uznal i zbytek dluhu, je v takovém případě třeba považovat právě nevznesení námitek proti dluhu. V tomto směru považuje odvolací soud za přiléhavý jak odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak odkazy žalobkyně na odbornou literaturu i rozhodnutí Nejvyššího soudu. Správným shledává odvolací soud i závěr, že pokud žalovaný dal najevo svůj nesouhlas s dluhem až v průběhu soudního řízení, nemá takový nesouhlas vliv na předchozí uznání dluhu částečným plněním. 11. Dle odvolacího soudu nezbytným předpokladem pro uznání dluhu, resp. jeho zbytku, ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. (zásadně) je vědomost dlužníka o výši dluhu v okamžiku částečného plnění. Typicky se jedná o situace, kdy věřitel vyzve dlužníka k zaplacení konkrétní částky a na základě této výzvy dlužník částečně bez výhrad plní. Z hlediska vědomosti dlužníka o výši dluhu je především významným, za jakých okolností dlužník částečně plnil. 12. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný dlouhodobě dluh splácel měsíčními splátkami (nejdříve původnímu věřiteli, později žalobkyni), čímž vyvolal objektivní dojem, že svůj dluh uznává a má záměr ho postupně celý uhradit, přičemž před částečným plněním nedal nijak najevo, že by nehodlal doplatit celou zbývající část dluhu, a svoji argumentaci o tom, že dluh nikdy nevznikl, uplatnil až po té, co žalobkyně uplatnila pohledávku u soudu. 13. Tím, na základě jakých skutečností a od kdy žalovaný na žalobkyní tvrzený dluh plnil a zda v okamžiku částečného plnění měl (popř. musel mít) vědomost o výši dluhu, se soud prvního stupně blíže nezabýval. V důsledku toho považuje odvolací soud závěr soudu prvního stupně o tom, že v daném případě došlo k uznání dluhu částečným plnění za minimálně předčasný a skutková zjištění soudu prvního stupně v tomto směru za nedostatečná. Závěr soudu prvního stupně, že v daném případě došlo k uznání dluhu částečným plněním tak (alespoň prozatím) obstát nemůže. 14. Dále nelze přehlédnout, že uznání dluhu má za následek (pouze) vznik vyvratitelné domněnky trvání dluhu v době uznání. V důsledku toho sice věřitel není povinen prokazovat existenci dluhu, dlužník však může i nadále prokazovat jeho neexistenci, popř. zánik. S obranou žalovaného, že žádnou smlouvu neuzavřel, žádné zboží neobjednal ani neobdržel, se soud prvního stupně nijak nevypořádal a rovněž v tomto směru jsou jeho závěry neúplné. 15. S ohledem na shora uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek nemůže obstát pro nedostatek důvodů, proto jej v rozsahu, v němž nebyla žaloba vzata zpět a řízení zastaveno, zrušil (§ 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). 16. V dalším řízení se soud prvního stupně bude zabývat tím, za jakých okolností a kdy došlo k částečnému plnění žalovaným, zejm. zda v okamžiku částečného plnění měl žalovaný vědomost o výši dluhu, zda a kdy dal žalovaný najevo nesouhlas s dluhem, a vypořádá se též s obranou žalovaného, že žádnou smlouvu neuzavřel, žádné zboží neobjednal ani neobdržel. 17. V případě potřeby vyzve soud prvního stupně žalobkyni k doplnění, resp. upřesnění, tvrzení ohledně okolností, za nichž došlo k uznání dluhu žalovaným, a žalovaného k doplnění tvrzení ohledně vyjádření nesouhlasu s dluhem, jakož i případně k označení důkazů nezbytných k prokázání tvrzení toho kterého účastníka. 18. S ohledem na odvolací námitky odvolací soud pro úplnost doplňuje, že v obecné rovině platí, že ten, kdo se dovolává soukromé listiny, je povinen prokázat její pravost a správnost (§ 565 o.z.). V daném případě je tak žalobkyně povinna prokázat pravost a správnost listin, kterých se dovolává k prokázání existence dluhu, tj. buď listin, z nichž lze dovozovat uznání dluhu žalovaným, nebo listin, z nichž lze dovozovat existenci dluhu, aniž by byl uznán. V případě závěru o uznání dluhu žalovaným dochází k přesunu důkazního břemene ve vztahu k listinám, od nichž se odvíjí existence dluhu žalovaného, a je naopak na žalovaném aby prokázal, že pravé nebo správné nejsou. Konkrétně aplikováno na daný případ to znamená, že např. ve vztahu k rámcové smlouvě ze dne 30. 5. 2014 je žalobce povinen prokázat, že ji podepsal žalovaný. Pokud však bude prokázáno uznání dluhu žalovaným (aniž by bylo třeba zkoumat pravost a správnost rámcové smlouvy), je naopak žalovaný povinen prokázat, že rámcovou smlouvu nepodepsal. 19. O nákladech řízení odvolací soud nerozhodoval, protože tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a contrario). O nákladech odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti výroku I. tohoto usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu do dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Proti výroku II. tohoto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.). Děčín 8. prosince 2020 Mgr. Vladimír Beran předseda senátu