č. j. 42 A 1/2020-36   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY   Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: W. K. M., narozen „X“, státní příslušnost Afghánistán, toho času Zařízení pro zajištění cizinců Balková, 331 65  Tis u Blatna, zastoupen Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, sídlem Šlejnická 1547/13, 160 00  Praha 6 proti   žalované:       Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, sídlem Masarykova 27, 400 01  Ústí nad Labem,   o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 12. 2019, č. j. KRPU-221399-20/ČJ-2019-040022-SV-ZZ, takto: I. Žaloba se zamítá.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou ve znění doplnění žaloby podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého ustanoveného právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2019, č. j. KRPU-221399-20/ČJ-2019-040022-SV-ZZ, jímž bylo rozhodnuto, že se žalobce dle § 124 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajišťuje za účelem správního vyhoštění a dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba zajištění na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody žalobce, které nastalo dne 17. 12. 2019 v 7:50 hodin. Žaloba 2. Žalobce v žalobě ve znění doplnění žaloby uvedl, že žalovaný nesprávně zvážil realizovatelnost účelu zajištění žalobce, a to přestože sám žalobce uvedl, že utekl před hrozbou krevní msty ze strany rodiny jeho sestry. V tomto směru žalobce odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150. Žalobce namítal, že se žalovaný neřídil závěry obsaženými v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a vyšel pouze z nekonkrétního závazného stanoviska ministerstva vnitra a nevypořádal se s konkrétními tvrzeními žalobce týkajícími se toho, co mu hrozí v Afghánistánu. Žalobce zdůraznil, že vážná újma, o které žalovaného informoval, spočívá v hrozbě ze strany jeho švagra, tedy ze strany soukromé osoby. Aby bylo možné považovat hrozbu takové újmy za „akceptovatelnou“, tedy za takovou, která nezpůsobuje nemožnost vycestování v souladu s § 179 zákona o pobytu cizinců, je nezbytné dovodit, že země původu žalobce, tedy Afghánistán, je schopna poskytnout žalobci dostatečnou ochranu před vážnou újmou hrozící ze stran třetích osob. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008-62, žalobce konstatoval, že v současné době v Afghánistánu v žádném případě nefunguje účinný právní systém odhalování, stíhání a trestání jednání představujících způsobení vážné újmy. Žalobce zdůraznil, že schopnost Afghánistánu účinně poskytovat ochranu jeho osobě jsou velmi limitované, a nelze po něm požadovat, aby v Afghánistánu setrvával a obracel se se svými problémy na příslušné afghánské úřady. Konstatoval, že Afghánistán je nepříliš funkčním státem s velmi silným korupčním prostředím, kde převážná část území je bez vlivu centrální vlády a bez účinného uplatňování soudní a výkonné moci, což ovšem nebylo žalovaným ani ministerstvem vnitra v rámci závazného stanoviska dostatečně zváženo. Uvedené závěry dle žalovaného jednoznačně dokládají nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Vyjádření žalovaného 3. Žalovaný uvedl, že obavy z návratu do Afghánistánu žalobce zmínil až v samotné žalobě, a z toho důvodu nemohlo být v žalobou napadeném rozhodnutí na tyto obavy reagováno. V rámci správního řízení žalobce uváděl, že jeho sestra se provdala za špatného člověka a chtěla by se vrátit k rodině. Žalobce jí chtěl svým odchodem pomoci, aby se společně mohli usadit v Německu. Žalobce v rámci správního řízení výslovně uvedl, že jemu osobně v Afghánistánu nic nehrozí, svým odchodem chtěl jen pomoci své sestře, která by pak přijela za ním do Evropy. Žalovaný zdůraznil, že žalobce v rámci správního řízení nezmínil žádné obavy z návratu do Afghánistánu týkající se jeho osoby a vůbec nic neuvedl ohledně tvrzené krevní msty ze strany rodiny jeho sestry. Žalovaný zdůraznil, že ještě před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí si vyžádal závazné stanovisko ministerstva vnitra k možnosti vycestování žalobce zpět do Afghánistánu. Z tohoto závazného stanoviska jednoznačně vyplývá, že vycestování žalobce zpět do Afghánistánu je možné. Ani samotný žalovaný na základě výpovědi žalobce nedospěl k závěru, že by případná realizace vyhoštění žalobce byla vyloučená. Posouzení věci soudem 4. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobce i žalovaná s tímto postupem výslovně vyjádřili souhlas.   5. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly.     6. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce byl dne 17. 12. 2019 hlídkou policie kontrolován v mezinárodním vlakovém spoji jedoucím z Prahy do Spolkové republiky Německo. Žalobce nedisponoval žádnými cestovními doklady, proto byl hlídkou policie zajištěn. Při výslechu účastníka řízení, o kterém byl vyhotoven dne 17. 12. 2019 protokol, žalobce uvedl, že z Afghánistánu vycestoval asi před třemi měsíci do Íránu. Cesta přes Írán mu trvala asi 7 dnů. Pak přišel do Turecka, kde zůstal asi 18 dnů. Za pomoci převaděče se pokusil dostat do Bulharska. To se však nezdařilo, byl zadržen a vrácen do Turecka. Následně vycestoval za pomoci převaděče do Řecka. Asi po 1,5 měsíci přešel za pomoci převaděče do Makedonie. Tato cesta trvala dva až tři dny. Následně přešel za pomoci převaděče do Srbska, kde od převaděče dostal lístek do Bělehradu. Následně odcestoval do Mihalovace, odkud cestoval v nákladním kontejneru až do České republiky. Pak si za poslední peníze koupil lístek do Berlína. Peníze na cestu dostal od svého otce. Cesta jej stála asi 3 000 Euro. Cestovní pas žalobce nikdy nevlastnil. Žalobce uvedl, že cílem jeho cesty byla Francie. Lístek do Berlína si koupil, neboť mu řekli, že je to tím směrem.   7. Jako důvod odchodu z Afghánistánu uvedl, že jeho sestra se provdala za špatného člověka a chtěla se vrátit k rodině. Svým odchodem jí chtěl pomoci. Chtěl se usadit v Německu, kam by za ním jeho sestra přijela. Uvedl, že příbuzní manžela jeho sestry je vydírají, jelikož jsou vlivní a mají zbraně. Uvedl současně, že jemu osobně v Afghánistánu nic nehrozí. K dotazu, kam by jel po propuštění ze zajištění, uvedl, že by jel do Francie, což byl jeho původní cíl cesty a kde Afgháncům rychle vydávají doklady k legálnímu pobytu. Na výslovnou otázku žalobce uvedl, že v návratu do Afghánistánu mu nic nebrání a nic mu tam ani nehrozí. Uvedl, že pouze chtěl lepší ekonomické poměry pro sebe a svoji sestru. Do země původu se však vrátit nechce. Pokud by se vrátil, jeho cesta by byla neúspěšná, zostudil by rodinu a vystavil ji velkým problémům.   8. Ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí měl žalovaný k dispozici informaci Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, Afghánistán, bezpečnostní a politická situace v zemi, srpen 2019, a závazné stanovisko vydané Ministerstvem vnitra, odborem azylové a migrační politiky ze dne 18. 12. 2019, Ev. č. „X“, které se zabývalo přímo možností žalobce vycestovat zpět do Afghánistánu s tím, že ministerstvo dospělo k závěru, že vycestování žalobce do Afghánistánu je možné.   9. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, který zde byl dle § 75 odst. 1 s. ř. s. v době rozhodování žalovaného, dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba není důvodná.   10. Podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.     11. V ustanovení § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je uvedeno, že vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí.   12. Jedinou námitkou žalobce bylo, že žalovaný nedostatečně posoudil skutečnost, zda případné vyhoštění žalobce do země původu je vůbec realizovatelné. Otázkou rozsahu posouzení této otázky při zajištění cizince za účelem vyhoštění se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozhodnutí ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, které je dostupné na www.nssoud.cz, v němž je uvedeno, že „Lze tedy uzavřít, že správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a, jak již konstatoval první senát v citovaném rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 – 61, publikovaném pod č. 1850/2009 Sb. NSS, učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné.“   13. V žalobou napadeném rozhodnutí je uvedeno, že ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 18. 12. 2019, č. j. ZS50932 vyplývá, že na žalobce se nevztahují důvody znemožňující vycestování. Dále je v žalobou napadeném rozhodnutí na straně 9 a 10 uvedeno: „… ze sdělení OAMP MV ČR (Afghánistán – bezpečnostní situace 26. 8. 2019) bylo zjištěno, že organizace Freedom House přiděluje Afghánistánu status nesvobodný, země se potýká s řadou problémů, probíhá tam konflikt mezi vládou a hnutím Táliban, případně některými dalšími ozbrojenými aktéry. V některých oblastech působila organizace tzv. Islámský stát. Země čelila řadě teroristických útoků, za nimiž stály především Táliban a Islámský stát a jejichž terčem byli často příslušníci ozbrojených složek. Tyto však nepůsobí na celém území státu. Vláda jinak neomezuje právo cestovat v rámci země i do zahraničí. Afghánské úřady spolupracovaly s Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a dalšími organizacemi při poskytování ochrany a pomoci uprchlíkům, žadatelům o mezinárodní ochranu a osobám bez státní příslušnosti. Do země se v roce 2017 vrátilo až 560 tisíc afghánských uprchlíků z Íránu. S ohledem na získané informace ze strany OAMP MV ČR, bezpečností a politickou situaci ve Afghánistánu je realizace vyhoštění do dané země reálná. Taktéž z výpovědi účastníka řízení není správnímu orgánu známa žádná objektivní překážka, pro kterou nebylo možné vydat rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění a následně jej realizovat. Jak bylo správním orgánem zjištěno, účastník řízení se může do Afghánistánu vrátit, a jak uvedl, nic mu tam nehrozí.“ Z uvedeného a z obsahu správního spisu, který koresponduje s obsahem odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, jednoznačně vyplývá, že žalovaný se otázkou potenciální realizovatelnosti správního vyhoštění žalobce řádně zabýval a vycházel z relevantních podkladů, které si opatřil před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí. Z podkladů založených ve správním spise vyplývá, že neexistuje překážka, která by absolutně bránila realizaci vyhoštění žalobce. Žalobce sám pak při pohovoru do protokolu uvedl, že se do země původu může vrátit a nic mu tam nehrozí.   14. Na tomto místě musí soud zdůraznit, že v rámci řízení o zajištění za účelem správního vyhoštění posuzují správní orgány pouze potenciální realizovatelnost vyhoštění. Samotný příběh a konkrétní osobní poměry cizince ve vztahu k možnosti jeho návratu do země původu pak jsou předmětem přezkumu až následného řízení o správním vyhoštění.   15. Na tomto místě pak soud musí zdůraznit, že žalobce sám ani v rámci správního řízení netvrdil, že by nějaká hrozba ze strany příbuzných jeho tchána měla hrozit přímo jemu. Naopak výslovně uváděl, že do země původu se může vrátit a nic mu tam nehrozí. Trval na tom, že vycestoval pouze proto, že chtěl pomoci své sestře, která by následně vycestovala za ním.      16. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud uzavírá, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.   17. Současně dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované žádné náklady nad rámec její úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly.   Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40  Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Ústí nad Labem 30. ledna 2020     Mgr. Václav Trajer v.r. samosoudce        Shodu s prvopisem potvrzuje I. T. (K.ř.č. 1 - rozsudek)