č. j. 54 A 14/2020-39         ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislavem Vaško ve věci žalobce: V. F., narozený „X“, státní příslušnost Pobřeží Slonoviny, t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců, Bálková 1, 331 65  Tis u Blatna, zastoupený JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, sídlem Šlejnická 1547/13, 160 00  Praha 6, proti   žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, sídlem Masarykova 930/27, 400 01  Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 7. 2020, č. j. KRPU-119732-21/ČJ-2020-040022, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 20. 7. 2020, č. j. KRPU-119732-21/ČJ-2020-040022, kterým byl žalobce podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajištěn za účelem jeho předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“) a podle § 129 odst. 7 téhož zákona byla doba trvání zajištění stanovena na třicet dnů od okamžiku omezení osobní svobody, který nastal dne 19. 7. 2020 v 14:00 hodin.   Žaloba 2. V žalobě doplněné prostřednictvím ustanoveného právního zástupce žalobce namítal, že žalovaná nesprávně a nedostatečně posoudila možnost uložení zvláštních opatření podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Žalobce popíral naplnění důvodů uvedených v § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, neboť omezení osobní svobody je nejpřísnějším opatřením, které neadekvátně reaguje na jeho situaci. Trval na tom, že jeho úmyslem bylo požádat v České republice o mezinárodní ochranu, a proto okamžitě po vstupu na území České republiky kontaktoval příslušné orgány. Jako žadatel o mezinárodní ochranu by měl zajištěno ubytování v příjímacím nebo pobytovém středisku a nárok na základní zabezpečení. Z toho důvodu nelze přijmout obavu žalované, že by se jinak ocitl bez prostředků. Žalovaná byla podle žalobce povinna dostatečně individualizovaně posoudit existenci vážného nebezpečí útěku. Připomněl, že podle čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III je vyžadováno posouzení každého jednotlivého případu, a proto podle žalobce není možné se spokojit s technickým podřazením některého ze skutkových zjištění pod některou skutkovou podstatu § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Žalobce konstatoval, že této povinnosti žalovaná nedostála, neboť v jejím posouzení citelně absentují nabízející se úvahy, jimiž by se žalovaná vypořádala s okolnostmi, které žalobcův případ individualizují a odlišují od standardního zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu v jiných členských státech schengenského systému. Této povinnosti žalovaná nedostála, a proto podle žalobce zatížila napadené rozhodnutí nezákonností. Vyjádření žalované k žalobě 3. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla její zamítnutí pro nedůvodnost. K věci uvedla, že cílem žalobce podle jím poskytnutých informací bylo Německo, ale tam se mu nelíbilo, do Francie se vrátit nemůže, neboť tam mu byl azyl zamítnut, Belgie a Holandsko ho vrátilo zpět do Francie. Poukázala na to, že žalobce v závěru podání vysvětlení uvedl, že chce zůstat v České republice. Zdůraznila, že žalobce se nehodlá dobrovolně vrátit do Francie, dobrovolně nevycestuje z České republiky, a tedy se dobrovolně nepodrobí nařízení Dublin III. Zdůraznila, že žalobce nelegálně cestoval po státech Evropské unie a v každém požádal o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaná tak dospěla k závěru o účelovosti tvrzení žalobce, že vždy chtěl žít v České republice. S ohledem na dosavadní chování a jednání žalobce žalovaná trvala na tom, že žalobce je nespolehlivou osobou a nerespektuje pravidla azylového řízení a pohybu a pobytu osob na území Evropské unie.    Posouzení věci soudem 4. O žalobě soud v souladu s § 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. 5. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 6. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Žalobce dne 19. 7. 2020 v 12:18 hodin volal na linku 112 a francouzsky žádal o vyslání hlídky na místo, odkud volá. Policejní hlídka dorazila na místo „X“, kde pomocí MBP a překladače zjistila, že žalobce chce požádat v České republice o azyl. Hlídka převezla žalobce na policejní služebnu. Na místo policejní služebny byla vyslána hlídka Odboru cizinecké policie, která v 13:55 hodin na místě vytěžila osobu žalobce bez dokladu totožnosti. Vzhledem k tomu, že nebylo možné na místě ověřit totožnost žalobce a důvodnému podezření, že žalobce se na území České republiky nachází nelegálně, byl ve 14:00 hodin dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“), zajištěn a eskortován na stanici k provedení dalších úkonů.   7. Dne 19. 7. 2020 od 16:08 hodin byl se žalobcem za přítomnosti tlumočnice do francouzského jazyka sepsán úřední záznam o podání vysvětlení. Žalobce uvedl své osobní údaje a popsal, že z Pobřeží Slonoviny vycestoval bez cestovního dokladu v září 2016 do Maroka, v únoru 2017 se vydal do Alžírska, v září 2017 odjel do Lybie, kde byl dva dny a poté lodí cestoval do Itálie. Byl zadržen italskou policií, vzali mu otisky prstů, o azyl nepožádal a po měsíci vycestoval vlakem do Francie, kde v říjnu 2017 požádal o azyl. V březnu 2019 mu bylo udělení azylu zamítnuto. V dubnu 2019 odjel do Belgie, kde požádal o azyl, ale poslali ho zpět do Francie. V červenci 2019 odjel do Německa, kde požádal o azyl, byl poslán zpět do Francie, ale odjel do Holandska. V Holandku byl do března 2020, a odtud ho odvezli zpět do Francie. Koncem března 2020 vycestoval zpět do Holandska, kde byl po dobu karantény v uprchlickém táboře. Po skončení karantény se vrátil do Francie, kde mu dělali test na koronavirus s negativním výsledkem. Je bezdomovec, ve Francii žil venku, a proto se rozhodl vycestovat do České republiky, neboť chtěl do východní Evropy. Z Francie odjel dne 16. 7. 2020 vlakem do Německa, kde ho kontrolovali dva průvodčí a policisté. Musel s nimi v Hannoveru vystoupit, vzali mu doklad žadatele o azyl a dali mu adresu, na kterou se má dostavit. Neučinil tak, nastoupil zpět do vlaku a dojel na německo-české hranice, které přešel pěšky. Hned poté zavolal na linku 112. Českou republiku zná od roku 2006, kdy sledoval fotbal v televizi. Ze země původu odjel kvůli politické krizi, hledá nové zázemí pro život. Otce mu z politických důvodů zabili a matku z týchž důvodů uvěznili. Byli přívrženci minulého prezidenta Pobřeží Slonoviny Laurenta GbaGbo. Žalobce se schoval u přítele otce, který mu zajistil cestovní doklad na cizí jméno. Za cestu ze země původu do Itálie zaplatil převaděčům 4 200 euro. Cílem jeho cesty bylo Německo, kde chtěl navštívit svého kamaráda, který žije v Berlíně. Cestovní doklad nikdy nevlastnil. Je si vědom toho, že na území schengenského prostoru pobývá nelegálně, ale neměl na vybranou. O azyl žádal ve Francii, Belgii, Německu a Holandsku. Ve Francii žil jako bezdomovec, chtěl lepší život, a proto Francii opakovaně opouštěl, ale vraceli ho zpět. V České republice si nemůže zajistit ubytování, nemá dostatek finančních prostředků. V případě propuštění na svobodu by spal venku. Dobrovolně se do Francie nevrátí, chce zůstat v České republice. Ve Francii mu žádost o azyl zamítli, v Německu se mu nelíbí, Belgie a Holandsko ho vrátily do Francie. K České republice nemá žádné vazby, ale vždy sem chtěl. Nemá žádnou doručovací adresu.         8. E-mailem ze dne 19. 7. 2020 sděluje žalovaná svému německému protějšku, že dle zaslané fotografie se jedná o žalobce. V Německu však byl žalobce evidován jako K. F. K., narozený .... Lustrace žalobce v systému CIS se nezdařila.  9. Žalovaná si dále opatřila informaci Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 18. 6. 2019 – Polsko – Azylový systém, řízení o mezinárodní ochraně, pobytová střediska, dublinský systém; informaci Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 27. 11. 2019 – Německo – Azylový systém, řízení o mezinárodní ochraně, azylová střediska, dublinský systém a počty žádostí o mezinárodní ochranu; informaci Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 29. 11. 2019 – Francie – Azylový systém, řízení o mezinárodní ochraně, azylová střediska, dublinský systém a počty žádostí o mezinárodní ochranu; informaci Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 14. 11. 2019 – Itálie – Azylový systém, řízení o mezinárodní ochraně, azylová střediska, dublinský systém a počty žádostí o mezinárodní ochranu; informaci Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 17. 12. 2018 – Itálie – Přijímací systém, podmínky, ubytování, ubytovací podmínky a přístup k migrantům a uprchlíkům. Následně dne 20. 7. 2020 vydala žalovaná žalobou napadené rozhodnutí, které nabylo právní moci téhož dne. 10. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 11. Soud považuje za nezbytné nejprve zdůraznit, že žalobce ze zákonem vymezených podmínek pro zajištění cizince zpochybňoval výhradně posouzení toho, zda postačuje uložení některého ze zvláštních opatření za účelem vycestování, upravených v § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Splnění ostatních podmínek zajištění žalobce nerozporoval, proto se jimi soud nezabýval, když meze soudního přezkumu ve správním soudnictví jsou vždy dány tím, jaké žalobní body žalobce uplatní. 12. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že „[z]vláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a)    povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b)    složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c)    povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené. 13. Žalobce by si především měl uvědomit, že v jeho případě byly naplněny podmínky § 123b odst. 5 zákona o pobytu cizinců, podle kterého „[p]olicie zvláštní opatření za účelem vycestování neuloží, jde-li o nezletilého cizince bez doprovodu nebo o cizince, u nějž je zjevné, že má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu.“ Z obsahu spisu je zjevné, že žalobce byl zadržen českou policií bezprostředně poté, kdy opustil území Německa a vstoupil na území České republiky, neboť sám na svůj vstup na území České republiky telefonicky upozornil. Ze správního spisu je rovněž zjevné, že žalobce nehodlá území schengenského prostoru dobrovolně opustit. Soud proto považuje za pravděpodobné, že by žalobce v případě, pokud by nedošlo k jeho zajištění, neodcestoval do země původu (Pobřeží Slonoviny), ale zopakoval svůj pokus získat v některém státě Evropské unie mezinárodní ochranu, neboť jeho vycestování z Pobřeží Slonoviny bylo vedeno snahou o nový život. Soud zdůrazňuje, že cílem cesty žalobce, jak sám žalobce uvedl při podání vysvětlení, bylo Německo, kde chtěl navštívit kamaráda žijícího v Berlíně. Podle názoru soudu tak byly naplněny podmínky § 123b odst. 5 zákona o pobytu cizinců, které uložení zvláštního opatření za účelem vycestování vylučují. Žalovaná ovšem toto ustanovení neaplikovala a zabývala se jednotlivými variantami zvláštních opatření, přičemž všechny s ohledem na konkrétní situaci žalobce vyloučila. 14. Soud dále připomíná, že nelze opomíjet účel zajištění, kterým je zabezpečení řádného průběhu řízení o správním vyhoštění včetně jeho následné realizace. Pokud k dosažení uvedeného účelu nepostačuje uložení zvláštního opatření a jsou-li splněny i další podmínky § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je policie oprávněna cizince zajistit. 15. K námitce žalobce, že žalovaná dostatečně nezhodnotila skutečnost, že ihned po příjezdu na území České republiky kontaktoval Policii České republiky, tedy se na území zdržoval v řádech minut, než byl zadržen, a o jeho potřeby by bylo postaráno, neboť jako žadateli o azyl by mu bylo zajištěno ubytování a základní potřeby, soud uvádí, že žalovaná v napadeném rozhodnutí zcela jednoznačně a srozumitelně popsala i další důvody, které uložení zvláštního opatření brání. Upozornila na to, že žalobce se nejen nacházel na území České republiky bez cestovního dokladu a víza, ale také neoprávněně úmyslně za pomoci převaděčů bez platného cestovního dokladu a víza tranzitoval do států Evropské unie, a to z Pobřeží Slonoviny do Itálie, odkud pak vycestoval vlakem do Francie, kde mu nebyla mezinárodní ochrana udělena. Žalovaná poukázala také na to, že žalobce je žadatelem o mezinárodní ochranu v Itálii, Francii, Belgii, Německu a Holandsku, přičemž žalobce do České republiky přicestoval vlakem z Německa a hranice přešel pěšky. Žalobce rovněž nedisponoval žádným dokladem. Rovněž podotkla, že žalobce na území České republiky nemá žádné bydliště, nikoho zde nezná a nemá dostatek finančních prostředků. Sám žalobce rovněž uvedl, že pokud by byl propuštěn na svobodu, tak by spal venku. Z uvedeného je podle názoru soudu naprosto zjevné, že žalovaná brala v potaz všechny rozhodné skutečnosti a nevycházela toliko z nelegálního pobytu žalobce na území České republiky. 16. Soud zdůrazňuje, že úmyslem žalobce zjevně nebylo setrvat na území České republiky, natožpak se vrátit zpět do Pobřeží Slonoviny, neboť jak sám uvedl, jeho cílem bylo Německo. Západní státy ho opakovaně vraceli do Francie, kde mu nebyl azyl udělen, a proto chtěl do východní Evropy. Za situace, kdy žalobce vědomě vstoupil do schengenského prostoru bez platného cestovního dokladu a víza, přičemž chtěl začít nový život, vnímá soud žalobce jako osobu, u níž rozhodně nelze spoléhat na to, že dodrží podmínky zvláštních opatření za účelem vycestování. Tato nedůvěra je naprosto logickým důsledkem dosavadního jednání žalobce a zároveň přirozeně vyplývá i ze skutečnosti, že žalobce nedisponoval žádným dokladem totožnosti, neuposlechl francouzské úřady ohledně opuštění Francie a území Evropské unie, jakož i ze skutečnosti, že neuposlechl policii v Hannoveru a nedostavil se na úřad, jehož adresu mu předali, ale pokračoval v jízdě na černo vlakem k německo-českým hranicím. Tato skutečnost nijak nepřispívá k žalobcově důvěryhodnosti; všechna tato zjištění naopak potvrzují správnost závěru o nemožnosti uložení zvláštních opatření za účelem vycestování. 17. Podle názoru soudu existuje významné riziko, že by žalobce v případě uložení zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) nebo c) zákona o pobytu cizinců neplnil své povinnosti z těchto ustanovení vyplývající, a namísto toho by realizoval svůj záměr – najít si lepší život (patrně v jiných státech Evropské unie), a tím by se současně vyhnul návratu do Pobřeží Slonoviny. Je proto pravděpodobné, že by se žalobce skrýval a usiloval o to, aby nebylo možné řádně dokončit řízení o správním vyhoštění a toto vyhoštění realizovat. Tento závěr lze učinit i na základě žalobcem jednoznačně deklarovaného odmítnutí dobrovolného návratu do Francie či dobrovolného opuštění území České republiky. Za daných podmínek není podle názoru soudu možné přistoupit k uložení zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) nebo c) zákona o pobytu cizinců, když navíc žalobce ani nemá žádné vazby k České republice, a proto není zřejmé, jak by povinnosti vyplývající z těchto ustanovení plnil. 18. S ohledem na tyto okolnosti považuje soud za irelevantní, že se žalobce patrně nedopustil jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu na území České republiky v řádu hodin či minut. Tato skutečnost nemůže ničeho změnit na tom, že žalobce vědomě nelegálně (bez cestovního dokladu a víza) vstoupil do schengenského prostoru a neoprávněně se po schengenském prostoru pohyboval, což společně s jeho jednoznačně deklarovanou vůlí najít si nový život (zpočátku zjevně nelegálně) a při neexistenci jakýchkoli vazeb k České republice zakládajících možnost pobývat na určitém konkrétním místě a hlásit se policii, vyvolává oprávněné pochybnosti o účinnosti zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Jejich uložení proto podle soudu v daném případě rozhodně nepostačuje. Soud tudíž dospěl k závěru, že námitka žalobce, že posouzení nemožnosti uložení zvláštních opatření je zjevně nesprávné a zavádějící, je naprosto nedůvodná. 19. Žalobci lze přisvědčit v jeho úvahách týkajících se implementace čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí a rovněž v jeho odkazech na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, nicméně skutkové okolnosti žalobcova případu absolutně vylučují možnost uložení zvláštních opatření za účelem vycestování a při splnění podmínek § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců lze zajištění žalobce žalobou napadeným rozhodnutím považovat za zcela legitimní. 20. Tvrzení žalobce, že spolupracoval s českou policií, nelze popřít, neboť žalované skutečně poskytl součinnost při svém výslechu a na pokládané otázky se snažil odpovědět. Podle názoru soudu samotná součinnost při výslechu nemůže odstranit existující pochybnosti o žalobcově věrohodnosti a zároveň nemůže nic změnit na tom, že žalobce nemá v České republice kam se uchýlit, což vylučuje možnost aplikace § 123b odst. 1 písm. a) nebo c) zákona o pobytu cizinců. 21. Namítá-li žalobce, že samotná skutečnost, že přicestoval do České republiky, ihned kontaktoval patřičné orgány a chtěl požádat o mezinárodní ochranu, nemůže být důvodem pro aplikaci institutu zasahujícího do základního práva žalobce na osobní svobodu natolik, jako je tomu v případě zajištění podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, soud je nucen zopakovat, že důvodem zajištění žalobce nebyla pouze tato skutečnost. Jak již soud vysvětlil výše, žalovaná vzala v potaz veškeré skutkové okolnosti případu, zejména přihlédla k neexistenci jakýchkoli vazeb žalobce k České republice a k jím deklarovanému cíli začít nový život, neopomněla ani vědomě nelegální vstup na území schengenského prostoru a opakovaně podávané žádosti o mezinárodní ochranu, které učinil během neoprávněných cest po státech Evropské unie. Tyto skutečnosti pak podle názoru soudu naprosto dostatečně odůvodňují závěr o nedostatečnosti zvláštních opatření v případě žalobce. Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 132/2011 není podle názoru soudu vzhledem k okolnostem případu přiléhavý a v uvedeném kontextu nelze přisvědčit ani tomu, že žalovaná nedostála své povinnosti přihlédnout k míře závažnosti protiprávního jednání, kterého se žalobce dopustil. 22. Dále se soud zabýval námitkami žalobce o tom, že žalovaná nezkoumala a dostatečně neodůvodnila existenci vážného nebezpečí útěku ve smyslu § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení platí, že „[p]olicie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území.“ 23. Žalovaná v napadeném rozhodnutí zcela jednoznačně konstatovala, že žalobce nebyl v době zajištění dne 19. 7. 2020 držitelem platného víza nebo povolení, které by jej opravňovalo k pobytu na území České republiky, a pobýval zde neoprávněně s cílem dostat se do Německa. Jak vyplývá z citovaného ustanovení, již i neoprávněný pobyt cizince na území se považuje za vážné nebezpečí útěku, tudíž je zjevné, že podmínky pro zajištění stanovené v § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců byly splněny. Žalovaná přitom na str. 10 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí dále uvedla, že vážné nebezpečí útěku spatřuje v tom, že se žalobce po území Členských států Evropské unie pohybuje bez platného cestovního dokladu a oprávnění k pobytu, že již v pěti členských státech Evropské unie požádal o azyl, a je tedy dle žalované zřejmé, že žalobce zneužívá a zatěžuje azylový systém, a jeho chování je tak účelové. Žalovaná též poznamenala, že u žalobce není záruka toho, že by zůstal v České republice a nepokusil se požádat o azyl v jiném členském státě Evropské unie, neboť žalobce se již útěkem vyhnul vrácení do Francie, kde si v roce 2017 požádal o azyl a tím nerespektoval rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie. S tímto závěrem žalované o nebezpečí útěku žalobce se soud ztotožňuje. Soud proto v daném ohledu nepokládá napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné ani za nezákonné a příslušnou námitku vyhodnotil jako nedůvodnou. 24. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že neshledal namítaná porušení právních předpisů a napadené rozhodnutí považuje za dostatečně odůvodněné (tudíž přezkoumatelné) i zákonné. Soud tedy v mezích žalobních bodů vyhodnotil žalobu jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. 25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaná, jíž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadovala, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 26. O odměně ustanoveného advokáta JUDr. Ing. Jakuba Backy bude rozhodnuto v samostatném usnesení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40  Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ústí nad Labem 7. září 2020 Mgr. Ladislav Vaško v.r. samosoudce      Shodu s prvopisem potvrzuje I. T. (K.ř.č. 1 – rozsudek - 1. strana)