Postoupí-li oprávněný v průběhu exekučního řízení vymáhanou pohledávku úplatně třetí osobě, přičemž nejde o případ, kdy tato třetí osoba nehodlá pohledávku nadále vymáhat a z tohoto důvodu podá návrh na zastavení exekuce, nepředstavuje úplata zaplacená touto třetí osobou oprávněnému za postoupenou pohledávku plnění vymožené v rámci exekučního řízení ani jeho ekvivalent, k němuž by se mělo přihlížet při stanovení výše nákladů exekuce.

č. j. 14 Co 241/2020-311 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Jana Pekáče v exekuční věci oprávněné [právnická osoba], [IČO], se sídlem v [obec a číslo], [ulice a číslo], proti povinné [jméno] [příjmení], narozené [datum], bytem v [obec], [ulice a číslo], za účasti insolvenčního správce povinné [právnická osoba], [IČO], se sídlem v [obec], [část obce], [ulice a číslo], pro 261 001,01 Kč s příslušenstvím, o odvolání povinné proti usnesení Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha, ze dne 29. října 2020, č. j. 054 EX 92/19-235, takto: I. Usnesení soudního exekutora se mění potud, že výše nákladů exekuce činí 13 193,84 Kč; jinak se potvrzuje. II. Soudní exekutor je povinen zaplatit povinné na nákladech odvolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. V záhlaví označeným usnesením provedením exekuce pověřený soudní exekutor Mgr. Jiří Nevřela (dále jen„ exekutor“) rozhodl, že po odečtení nákladů exekuce, které stanovil ve výši 59 337 Kč, se vydá insolvenčnímu správci povinné 0 Kč. 2. Exekutor vycházel ze zjištění, že usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] byl zjištěn úpadek povinné, který je řešen oddlužením, a insolvenční správkyní byla určena [právnická osoba] 3. Po právní stránce své rozhodnutí co do jeho základu exekutor s odkazem a na závěry soudní judikatury reprezentované usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen„ Nejvyšší soud“) ze dne 24. 1. 2012, č. j. 20 Cdo 3845/2011, (dostupným, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí téhož soudu, prostřednictvím internetu na www.nsoud.cz), nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2015 č. j. III. ÚS 2516/14-1, (dostupným, stejně jako další jeho níže citovaná rozhodnutí, prostřednictvím internetu na stránkách judikatury Ústavního soudu nalus.usoud.cz) a nálezem Ústavního soudu ze dne ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16, odůvodnil tak, že vzhledem k tomu, že po zjištění úpadku povinné není možno exekuci provést, rozhodl podle § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ e. ř.“), o výši nákladů exekuce a o tom, že rozdíl mezi vymoženým plněním, které má soudní exekutor na svém účtu v částce 6 836,85 Kč, a náklady exekuce, určenými jím částkou 59 337 Kč, ve výši 0 Kč bude vydán insolvenční správkyni povinné. 4. Výši stanovených nákladů exekuce odůvodnil exekutor s odkazem na ustavení § 87 odst. 3, § 88 odst. 1 a § 92 e. ř. a § 6 a 13 vyhl. č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ e. t.“) tak, že sestávají z odměny exekutora ve výši 47 190 Kč včetně daně z přidané hodnoty (dále jen„ DPH“), nákladů hotových výdajů exekutora v paušální výši 4 235 Kč včetně DPH a nákladů za znalecký posudek ve výši 7 912 Kč včetně DPH. V exekuci bylo exekutorem vymoženo 6 836,85 Kč, svou odměnu však vypočetl z částky 260 000 Kč, kterou oprávněná obdržela na svou pohledávku přímo platbou na svůj účet. Exekutor má za to, že takto stanovená odměna odpovídá jeho aktivitě v řízení, v němž byly provedeny četné žádosti o součinnost, byly vydány exekuční příkazy, které byly realizovány nebo ve fázi realizace, a exekutor byl aktivní i jinak, aby bylo zajištěno zaplacení předmětné pohledávky oprávněné, když byl oprávněné dán podnět ke zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech povinné, což učinila. 5. Proti tomuto usnesení podala povinná včasné odvolání domáhajíc se jeho změny, pokud jde o výši nákladů exekuce, tak, že ta činí 15 777 Kč. Namítala, že částka 260 000 Kč nepředstavuje vymožené plnění, nýbrž jde o úplatu, kterou [právnická osoba] zaplatila na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené s oprávněnou za postoupení pohledávky, jíž došlo ke změně v osobě věřitele ve vztahu k vymáhané pohledávce. Zaplacení této částky tudíž nevedlo ke snížení vymáhané povinnosti. Proto je podle názoru odvolatelky ve smyslu § 5 e. t. základem pro určení odměny exekutora toliko výše exekutorem vymoženého plnění, tj. částka 6 836,85 Kč, z čehož mu za použití § 6 odst. 3 e. t. náleží odměna 3 000 Kč, vedle toho má nárok na náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč a hotových výdajů vynaložených na znalecký posudek ve výši 6 538,84 Kč; celkem tedy na částku 13 038,84 Kč zvýšenou o DPH na 15 777 Kč. 6. Oprávněná se k odvolání, doručenému jejímu tehdejšímu právnímu zástupci, nevyjádřila. 7. Exekutor, který ač jinak v exekučním řízení vykonává pravomoc soudu (§ 52 odst. 2 e. ř.), je-li rozhodováno o nákladech exekuce má postavení účastníka řízení (srov. bod XVI. stanoviska Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 31/2006, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl ÚS-st. 23/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3008/11), navrhl potvrzení napadeného usnesení. Potvrdil, že jak uvádí odvolatelka, částka 260 000 Kč, z níž vypočetl svou odměnu, je cenou, kterou oprávněná obdržela za postoupení pohledávky třetí osobě, které se však ještě v exekuci neprojevila. Tato platba, k níž došlo po uplynutí lhůty dle § 46 odst. 6 e. ř. (když tato lhůta marně uplynula dnem 3. 10. 2019 a smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena až dne 10. 9. 2020), však podle mínění exekutora naplňuje definici vymoženého plnění dle § 46 odst. 4 e. ř. V této souvislosti poukázal na závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2393/2013, (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem Rc 100/2014), že úhradu na vymáhanou povinnost nemusí provést přímo povinná, ale i třetí osoba. Tato úhrada je vymoženým plněním i ekonomicky, neboť jde o výnos oprávněné, a tedy o její zisk (v této souvislosti poukázal na České účetní standardy pro účetní jednotky, které účtují podle vyhlášky č. 501/2002 Sb., dle nichž se v účtové třídě 7, tj. jako výnosy, účtují i zisky související s postoupením pohledávky za bankami, za klienty, za členy družstevních záložen a ostatními dlužníky). Poukázal na to, že možnost vypočítat odměnu soudního exekutora z úplaty za postoupení vymáhané pohledávky potvrdil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2924/2017. Má přitom za to, že jím stanovená odměna odpovídá jeho aktivitě, když již byl v pokročilé fázi realizace exekučního příkazu prodejem nemovitostí povinné. 8. Jelikož odvoláním se týká toliko nákladů řízení (nákladů exekuce), přičemž rozhodné skutečnosti jsou mezi účastníky nesporné (§ 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) za použití § 52 odst. 1 e. ř.), a v odvolacím řízení tak nebylo třeba provádět dokazování, rozhodl o něm odvolací soud za užití § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve spojení s § 55c odst. 5 e. ř., aniž k jeho projednání nařizoval jednání. Z podnětu podaného odvolání odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle § 212, 212a o. s. ř., za užití § 55c odst. 5 e. ř., a to v celém jeho rozsahu, neboť na napadeném výroku o stanovení výše nákladů exekuce je závislý i výrok o tom, jaká částka bude vydána insolvenčnímu správci povinné po odpočtu těchto nákladů, přičemž shledal odvolání důvodným. 9. Mezi účastníky není sporu o tom (a plyne to i z obsahu exekučního spisu a z insolvenčního rejstříku, veřejně dostupného prostřednictvím internetu na stránkách https://isir.justice.cz), že činností exekutora bylo vymoženo 6 836,85 Kč. V průběhu exekuce oprávněná v exekuci vymáhanou pohledávku za povinnou smlouvou ze dne 10. 9. 2020 postoupila třetí osobě – [právnická osoba] a ta jí za postoupenou pohledávku zaplatila úplatu ve výši 260 000 Kč (sjednanou v dohodě o určení výše ceny za postoupení pohledávky z téhož dne). Dne 25. 9. 2020 podala povinná insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], byl zjištěn úpadek povinné (v insolvenčním řízení v procesním postavení dlužnice) a bylo povoleno jeho řešení oddlužením. 10. Podle § 109 odst. 1 písm. c) věty prvé zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ i. z.“) se se zahájením insolvenčního řízení spojuje (mj.) ten účinek, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. 11. Podle § 46 odst. 4 věty prvé e. ř. peněžitá plnění na vymáhanou povinnost se hradí exekutorovi nebo oprávněnému. Podle věty čtvrté téhož ustanovení se za vymožené plnění považuje plnění získané provedením exekuce některým ze způsobů podle § 59 odst. 1, provedením exekuce podle odstavce 6 nebo hrazené na vymáhanou povinnost od uplynutí lhůty podle odstavce 6 a vydání exekučního příkazu do provedení exekuce podle tohoto exekučního příkazu. Podle odst. 7 téhož paragrafu je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty; toto usnesení exekutor vydá bez zbytečného odkladu po rozhodnutí o úpadku nebo po nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení likvidace pozůstalosti. 12. Podle § 5 odst. 1 e. t. nestanoví-li se dále jinak, je základem pro určení odměny za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění nezahrnujícího náklady exekuce a náklady oprávněného. 13. Podle § 6 odst. 1 první aliney e. t. odměna za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky činí do 3 000 000 Kč základu 15 %. Podle odst. 3 téhož paragrafu odměna podle odst. 1 činí nejméně 2 000 Kč. 14. Podle § 13 odst. 1 e. t. exekutorovi náleží v souvislosti s výkonem exekuční činnosti náhrada hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč. Tato náhrada zahrnuje zejména soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, úhrady osobám provádějícím přepravu zásilek, telekomunikační poplatky, odborná vyjádření, opisy, fotokopie a náhrady nákladů na vložení či získání dat z centrálních informačních systémů. Podle odst. 5 téhož ustanovení exekutorovi náleží náhrada účelně vynaložených hotových výdajů na znalecké posudky a překlady, které je exekutor povinen prokázat. Tato náhrada není zahrnuta do paušální částky podle odstavců 1 a 3. 15. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ o. z.“) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 16. Exekutorovi nutno přisvědčit potud, že v důsledku zahájení insolvenčního řízení vůči povinné nelze (po dobu trvání účinků zahájení insolvenčního řízení) exekuci na majetek povinné podle § 109 odst. 1 písm. c) i. z. provést, pročež je podle citovaného § 46 odst. 7 e. ř. třeba rozhodnout o vydání v exekuci vymoženého plnění, které má exekutor ve své dispozici, po odpočtu nákladů exekuce. Za vymožené plnění je přitom třeba považovat plnění ve smyslu zákonné definice v § 46 odst. 4 větě čtvrté e. ř. (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 24 Co 154/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 2/2015). Tato zákonná definice ovšem platí nejenom pro účely § 46 odst. 7 e. ř., ale i pro účely určení základu odměny exekutora jímž je ve smyslu § 5 odst. 1 e. t. rovněž vymožené plnění. Za vymožené plnění je tak třeba považovat nejen plnění získané jejím provedením exekutorem, nýbrž i plnění hrazené na vymáhanou povinnost od uplynutí lhůty podle § 46 odst. 6 e. ř. a vydání exekučního příkazu do provedení exekuce podle tohoto exekučního příkazu. Za plnění na vymáhanou povinnost nelze považovat pouze plnění hrazené exekutorovi, nýbrž i takové, které je poskytnuto přímo oprávněnému. Plnění na vymáhanou povinnost přitom nemusí poskytnout pouze povinný, nýbrž i třetí osoba. 17. Tyto závěry nerozporuje ani odvolatelka. Ta se s exekutorem rozchází ve výkladu, co je možno považovat za plnění hrazené třetí osobou na vymáhanou povinnost ve smyslu citovaného § 46 odst. 4 věty čtvrté e. ř. 18. Z exekutorem ve vyjádření k odvolání odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod Rc 100/2014 vyplývá, že za vymožené plnění je možno považovat plnění poskytnuté jinou osobou„ za povinného“. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. [právnická osoba] neposkytla částku 260 000 Kč za povinnou, tj. za účelem úhrady v exekuci vymáhaného dluhu povinné. Tuto částku sice vskutku lze z hlediska ekonomického a účetního považovat za výnos (zisk) oprávněné, podstatné ovšem je, že se nejednalo o plnění povinnosti uložené povinné v exekuci vymáhaným exekučním titulem, nýbrž o plnění povinnosti vyplývající ze samostatného závazkového vztahu mezi oprávněnou a [právnická osoba] založeného smlouvou o postoupení pohledávky (§ 1879 o. z.), tj. o úplatu za postoupenou pohledávku. [právnická osoba] tudíž zaplacením částky 260 000 Kč oprávněné neplnila závazek (povinnost) povinné (neplnila za povinnou), nýbrž plnila závazek svůj vlastní. Tímto plněním [právnická osoba] nedošlo k uspokojení vymáhané povinnosti. Ta nadále trvá a došlo pouze ve sféře hmotného práva ke změně v osobě věřitelky povinné. [příjmení] 260 000 Kč, kterou zaplatila [právnická osoba] oprávněné za postoupení vymáhané pohledávky tudíž vymoženým plněním, a tedy ani základem pro výpočet odměny exekutora není. 19. Odkaz exekutora na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2924/2017, z něhož exekutor dovozuje opak, je přitom v poměrech projednávané věci zcela nepřiléhavý. Uvedené rozhodnutí bylo uveřejněno v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 3/2019 pod publikačním číslem C 17261 s právní větou:„ Postoupí-li oprávněný v průběhu exekučního řízení vymáhanou pohledávku úplatně třetí osobě, která prohlašuje, že pohledávku nehodlá nadále vymáhat a jakmile vstoupí do řízení namísto původního oprávněného, podá návrh na zastavení exekuce, představuje úplata za postoupenou pohledávku plnění v rámci exekučního řízení, k němuž se přihlíží při stanovení výše nákladů exekuce“. Z uvedené právní věty plyne, že Nejvyšší soud považuje za spravedlivé stanovit za základ odměny exekutora nikoli vymožené plnění, nýbrž úplatu za poustoupení vymáhané pohledávky ve zvláštním případě, kdy postupník (nabyvatel pohledávky) nehodlá v exekuci pokračovat a exekutor, aniž by to zavinil, nemůže pohledávku dále vymáhat. Nikoli ovšem v případech, kdy je pohledávka postoupena a postupník hodlá v jejím vymáhání pokračovat. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru výslovně odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1776/16. I v tam řešeném případě sice exekuční soud v řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce dospěl k závěru, že exekutor postupoval správně, když při stanovení výše své odměny„ přihlédl k výši úplaty za postoupení vymáhané pohledávky“, jednalo se ovšem, jak zdůraznil Ústavní soud,„ o poněkud specifický případ, kdy nedošlo k reálnému plnění, ale důvodem zastavení exekuce byla dohoda oprávněného s povinným o jiném uspokojení závazku povinného“ a„ v tomto konkrétním případě“ Ústavní soud shledal závěr exekučního soudu ústavně konformním. Ani z tohoto rozhodnutí Ústavního soudu tudíž nelze učinit závěr, že vždy, když je vymáhaná pohledávka postoupena, je třeba při určení odměny exekutora zohlednit výši úplaty za postoupenou pohledávku. 20. V projednávané věci ani oprávněná, ani postupnice [právnická osoba], nedala exekutorovi najevo, že pohledávku nadále nehodlá vymáhat. Oprávněná již podala dne 5. 11. 2020 návrh na vstup [právnická osoba] do řízení na její místo a [právnická osoba] se svým vstupem do řízení vyslovila souhlas (dokument č. 0249 elektronického spisu exekutora) a bude tak na exekutorovi, aby v intencích § 36 odst. 5 e. ř. ve spojení s § 107a o. s. ř. o tomto procesním návrhu rozhodl a v exekuci pokračoval. Sama povinná přitom v odvolání uvedla, že se na ni již [právnická osoba] obrátila se žádostí o úhradu vymáhané pohledávky. I z toho je zřejmé, že nedošlo k žádné dohodě mezi [právnická osoba] a povinnou ve vztahu k vymáhané pohledávce, na jejímž základě by bylo možno předpokládat, že [právnická osoba] nehodlá pohledávku, kterou úplatně nabyla, dále vymáhat. 21. Na uvedených závěrech nic nemění ani skutečnost, že byl zjištěn úpadek povinné a povoleno její oddlužení. Insolvenční řízení povinné má ve vztahu k této exekuci pouze ten důsledek, že po dobu trvání účinků insolvenčního řízení nelze exekuci provést. V této fázi řízení však nelze předjímat průběh oddlužení povinné ani jeho výsledek, a tedy ani jeho vliv na další průběh exekuce po skončení insolvenčního řízení. 22. Z vyložených důvodů odvolací soud přezkoumávané usnesení podle § 220 odst. 1 o. s. ř. per analogiam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23Cdo 251/2012, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 17/2014) za použití § 55c odst. 5 e. ř. změnil co do výše stanovených nákladů exekuce tak, že ty správně činí 13 193,84 Kč. Uvedená částka sestává z odměny exekutora ve výši 2 000 Kč, tj. v minimální výši dle § 6 odst. 3 e. t., když odměna vypočtená podle odst. 1 téhož ustanovení ve výši 15 % ze základu 6 836,85 Kč, tj. ze skutečně vymoženého plnění (§ 5 odst. 1 e. t.), by byla nižší, a dále ji tvoří náhrada hotových výdajů exekutora v paušální výši 3 500 Kč dle § 13 odst. 1 e. t., náhrada hotových výdajů vynaložených na znalecký posudek dle § 13 odst. 5 e. t. ve výši 6 538,84 Kč a náhrada za 21% DPH z odměny a paušální náhrady hotových výdajů (tj. z částky 5 500 Kč) ve výši 1 155 Kč (částka 6 538,84 Kč uhrazená za znalecký posudek, jak plyne z faktury [právnická osoba] ze dne 15. 4. 2020, [číslo] založené ve spise, je již včetně DPH). Jinak, tedy pokud jde o výrok, že částka, která by měla být po odečtení nákladů exekuce vydána insolvenčnímu správci, činí 0 Kč, neboť i správně určené náklady exekuce v částce 13 193,84 Kč převyšují vymožené plnění v částce 6 836,84 Kč. 23. Povinná byla v tomto odvolacím řízení zcela úspěšnou, a proto jí odvolací soud proti neúspěšnému exekutorovi přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 55c odst. 5 e. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Přiznané náklady řízení ve výši 300 Kč představují paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka řízení dle § 1 odst. 3 písm. f), § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za použití § 89a e. ř. Přitom bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit tuto náhradu přímo povinné (nikoli jejímu insolvenčnímu správci), neboť insolvenční řízení se nachází ve fázi, v níž je povinná jakožto insolvenční dlužnice osobou s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě (srov. § 229 odst. 3 i. z.) Lhůtu ke splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení stanovil odvolací soud jako základní třídenní, počítanou od právní moci tohoto usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), neboť již s ohledem na nízkou výši této náhrady neshledal důvody pro stanovení lhůty delší ani pro povolení splátek. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.). Přípustnost dovolání je však oprávněn zkoumat jen dovolací soud na základě dovolání podaného účastníkem do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Mostě. V Ústí nad Labem 28. ledna 2021 Mgr. Martin Pašek předseda senátu