č. j. 15 A 101/2018-37     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško, ve věci     žalobkyně: T. N. N., narozená „X“ (neznámého dne a měsíce narození) státní příslušnost Vietnamská socialistická republika  bytem „X“ zastoupená advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Vinohradská 22, 120 00  Praha 2                            proti   žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21  Praha 4 - Nusle     o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2018, č. j. MV-36786-4/SO-2018 takto: I.   Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 25. 4. 2018, č. j. MV-36786-4/SO-2018, a usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 3. 3. 2018, č. j. OAM-19198-14/PP-2017, se pro vadu řízení zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II.               Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.   Odůvodnění: 1.         Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, dne 25. 4. 2018, č. j. MV-36786-4/SO-2018, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 3. 2018, č. j. OAM-19198-14/PP-2017, kterým bylo podle § 169r odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87b zákona o pobytu cizinců, neboť žádost byla podána v době, kdy žalobkyně nebyla oprávněna k pobytu na území. Žaloba 2.    Žalobkyně v žalobě uvedla, že je rodinným příslušníkem občana EU podle § 15a zákona o pobytu cizinců, jelikož je matkou občana České republiky, je jí 81 let a na svého syna je odkázána výživou a péčí. Její žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu byla přijata jako oprávněná, ale následně bylo řízení zastaveno s odkazem na § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť žádost byla podána v době, kdy žalobkyně nedisponovala žádným vízem ani pobytovým oprávněním. Dále žalobkyně uvedla, že implementace § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců je nekomplexní, nelogická a nekoncepční, jelikož fakticky umožňuje zastavit řízení, které bylo zahájeno zákonným způsobem a z legitimních důvodů. Dle žalobkyně toto ustanovení také zásadním způsobem postihuje práva a zájmy rodinných příslušníků občanů EU, a to ve zřejmém rozporu s články 20 a 21 Smlouvy o fungování EU, a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, o právu občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „pobytová směrnice“). Žalobkyně dále odkázala na rozsudky Evropského soudního dvora, ze kterých je dle jejího názoru patrné, že § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců je v rozporu s obsahem, smyslem a účelem pobytové směrnice. Dále žalobkyně uvedla, že zastavení řízení o její žádosti bylo postupem nepřiměřeným a čistě formalistickým, když byla opomenuta skutečnost, že je odkázaná na svého syna, je nemocná a v zemi původu se nemá kam vrátit. Závěrem žalobkyně uvedla, že napadené rozhodnutí zjevně nepřiměřeným způsobem porušuje právo na respektování jejího rodinného a soukromého života a také porušuje práva přiznaná eurolegislativou. Vyjádření žalovaného k žalobě 3.      Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení a uvedl, že v případě žalobkyně není pochyb o tom, že v době podání předmětné žádosti nedisponovala žádným pobytovým oprávněním na území, a proto nebylo možné její žádost věcně projednat. Řízení ve věci její žádosti bylo tedy zastaveno podle §169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.  Posouzení věci soudem 4.      O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobkyně ani žalovaný soudu nesdělili nesouhlas s tímto postupem, přičemž byli poučeni, že nevyjádří-li se do dvou týdnů od doručení výzvy, má se za to, že souhlas udělili. 5.      Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí hlavy druhé prvního s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během lhůty třiceti dnů ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanoví § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobkyně pak musí soud podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však nebyly v projednávané věci zjištěny. 6.      Soud po zvážení skutkového a právního stavu případu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 7.      Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Žalobkyně podala dne 29. 11. 2017 žádost pro občany Evropské unie a jejich rodinné příslušníky o povolení k přechodnému pobytu podle § 87b zákona o pobytu cizinců s tím, že se považuje za rodinného příslušníka občana Evropské unie pana H. N. N. Dále je ze správního spisu zřejmé, že žalobkyně již dne 30. 9. 2015 podala žádost o povolení k přechodnému pobytu dle § 87b zákona o pobytu cizinců. Tato její žádost byla rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 1. 3. 2017, č. j. OAM-13730-29/PP-2015, zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o kterém rozhodla Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců rozhodnutím ze dne 15. 6. 2017, č. j. MV-61103-4/SO-2017, kterým odvolání žalobkyně zamítla a potvrdila výše uvedené rozhodnutí Ministerstva vnitra. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců nabylo právní moci dne 20. 6. 2017. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který ji usnesením ze dne 15. 6. 2017, č. j. 15 A 205/2017-31, odmítl pro opožděnost. Následná kasační stížnost žalobkyně proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 10 Azs 329/2017-27, zamítnuta pro nedůvodnost. Výše uvedené skutečnosti vedly správní orgán I. stupně i žalovaného k závěru, že žalobkyně podala svoji žádost v době, kdy pobývala na území České republiky neoprávněně, neboť nedisponovala žádným platným oprávněním k pobytu na území České republiky a bylo tedy namístě řízení podle § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců zastavit.   8.      Podle § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 20. 1. 2019, platilo, že usnesením se zastaví řízení o žádosti, jestliže cizinec, který podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu jako rodinný příslušník občana České republiky nebo k trvalému pobytu podle hlavy IVa v době, kdy podle tohoto zákona není oprávněn pobývat na území, nebo v době platnosti výjezdního příkazu; to neplatí, pokud je žádost podána v době platnosti výjezdního příkazu vydaného poté, co cizinci uplynula doba oprávnění k pobytu na území uděleného osobě požívající doplňkové ochrany, nebo poté, co se svým prohlášením vzdal azylu.   9.      Soud konstatuje, že uvedené ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17 (dále jen „nález“). Ústavní soud odůvodnil nález tím, že citované ustanovení je v rozporu s čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť cizinci odnímá ochranu před možným neoprávněným zásahem do jeho soukromého a rodinného života, brání nejen pokračování správního řízení, ale i následnému přístupu k soudu. Nález byl publikován v částce 7 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 21. 1. 2019. Tímto dnem přestal být § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců platnou částí právního řádu České republiky.   10.  Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 13. 5. 2003, č. j. 7 A 146/2001-29, publ. pod číslem 2/2003 Sb. NSS uvedl, že „zruší-li Ústavní soud některé ustanovení zákona pro jeho neústavnost, odpovídá principu oprávněného očekávání, aby soud v přezkumném řízení zrušil rozhodnutí správního orgánu, které se o ně opírá“. Uvedený právní názor zdůvodnil Nejvyšší správní soud tím, že při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí není správní soud vázán ustanovením takto zrušeného zákona, ale musí dbát nálezu Ústavního soudu. Shodné závěry pak byly vysloveny např. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 A 48/2002 - 98, či ze dne 29. 6. 2005, č. j. 6 A 102/2001-59.   11.  Soud dále poukazuje na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 3764/12, ve kterém Ústavní soud navázal na svou starší judikaturu a konstatoval, že možnost retroaktivního účinku derogačního nálezu Ústavního soudu závisí v podstatné míře na povaze dotčeného právního vztahu, tedy zda jde o vztah vertikální, tj. mezi jednotlivcem a veřejnou mocí, nebo horizontální, tj. mezi jednotlivci navzájem. Zatímco v případě vertikálních právních vztahů je výše popsaný retroaktivní účinek zásadně přípustný, je-li v neprospěch veřejné moci, v ostatních případech, kdy zrušení protiústavního zákona působí v neprospěch jednotlivce, je naopak zásadně vyloučen. Shodné řešení uvedené právní otázky vyplývá rovněž např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10.   12.  Ve vztahu k řízení vedenému správním soudem podle § 65 a násl. s. ř. s. pak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 3. 2008, č. j. 5 Afs 7/2005-127, potvrdil, že „jakkoliv platí obecná zásada, podle níž zrušovací nálezy Ústavního soudu mají v řízení o kontrole norem účinky ex nunc a nikoliv ex tunc […] představuje vyslovení interpretativního výroku Ústavním soudem o protiústavnosti právního předpisu překážku jeho aplikace v těch případech, kdy by ještě tato aplikace připadala v úvahu. Jinak řečeno, citovaný nález Ústavního soudu sice nemůže vyvolat možnost opětovného otevření těch případů, které již byly pravomocně ukončeny; zároveň však platí, že právní názor v něm obsažený nelze opomenout tehdy, pakliže se jedná o řízení dosud neskončená, a to i včetně těch řízení, které dobíhají u správních soudů. V těchto případech má (pouhý) interpretativní výrok Ústavního soudu pro aplikační praxi v podstatě stejný význam a smysl jako výrok, kterým se ruší právní předpis“.   13.  Soud se s uvedenými závěry vyplývajícími z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu ztotožňuje, v plném rozsahu na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí odkazuje a doplňuje, že v nyní projednávané věci neshledal důvodu se od těchto závěrů jakkoli odchylovat.   14.  Z odůvodnění nálezu je zřejmé, že ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, o nějž se opírají rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, bylo protiústavní po celou dobu své účinnosti (srov. body 48, 51 a násl. nálezu), přičemž nemůže být pochyb o tom, že bylo aplikováno v neprospěch žalobkyně v jejím vztahu k orgánu veřejné moci, neboť tomuto orgánu umožňovalo za podmínek v něm stanovených zastavit řízení o žádosti, aniž by došlo k jejímu věcnému přezkumu, tj. k posouzení, zda žalobkyně splňuje hmotněprávní podmínky pro vydání požadovaného pobytového oprávnění.   15.  Ačkoli tedy soud sám řízení o zrušení předmětného ustanovení nevyvolal, nemůže s ohledem na výše vyložená judikatorní východiska pominout tuto zásadní změnu právního stavu a trvat na formálním naplnění procesního předpisu (§ 75 odst. 1 s. ř. s). Tím by sice konal podle jeho textu, nikoli však jeho smyslu, porušil by ústavně chráněná práva žalobkyně (čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod) a nadbytečně zatížil žalobkyni dalším řízením (řízením o ústavní stížnosti). Soud proto musí dát přednost řešení odpovídajícímu principu oprávněného očekávání a napadené rozhodnutí opírající se o neústavní část zákona zrušit pro nezákonnost (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2003, č. j. 7 A 146/2001 - 29; či rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, č. j. 55 A 24/2018 - 66). Soud podotýká, že shodně postupovaly ve skutkově a právně obdobných věcech i jiné krajské soudy (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2020, č. j. 10 A 133/2018–69, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2019, č. j. 22 A 18/2018-31, či rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, č. j. 55 A 24/2018-66).   16.     S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soud uzavírá, že žalovaný zatížil své rozhodnutí vadou podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť akceptoval zastavení řízení, ačkoliv takovýto postup byl v rozporu s čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně podle ustanovení § 78 odst. 4 s. ř. s. soud vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude podle ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který vyslovil soud v tomto zrušujícím rozsudku. Vzhledem k tomu, že stejnou vadou je zatíženo i rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žádost bude třeba znovu věcně posoudit, přistoupil soud podle § 78 odst. 3 s. ř. s. výrokem I. rozsudku i ke zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně.   17.     Žalobkyně měla v projednávané věci úspěch, a proto soud výrokem II. v souladu s § 60 odst. 1 věty první uložil žalovanému povinnost zaplatit jí do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 11 228 Kč, která se skládá, z částky 3 000 Kč za zaplacený soudní poplatek za žalobu a dále z částky 6 200 Kč za dva úkony právní služby po 3 100 Kč poskytnuté právním zástupcem Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem, [převzetí věci, podání žaloby, a to podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen „AT“], a z částky 600 Kč za s tím související dva režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1, odst. 3 AT, a dále z částky 1 428 Kč, jež činí 21 % DPH, z nadepsaných částek bez soudního poplatku. Uloženou povinnost náhrady nákladů řízení je žalovaný povinen splnit v obvyklé lhůtě. Náhradu nákladů řízení za návrh na přiznání odkladného účinku, který nebyl úspěšný, soud nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Ústí nad Labem 4. května 2021       JUDr. Petr Černý, Ph.D., v. r. předseda senátu     Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. (K.ř.č. 1 - rozsudek)