Zavinění na zastavení exekuce lze shledat na straně oprávněné, pokud se domáhala výkonu rozhodnutí ukládajícího povinnost nezletilému poté, co se již měla a mohla seznámit s judikaturou, shledávající uplatnění a vymáhání takového typu pohledávek po nezletilých nepřípustným.

Číslo jednací: 8 Co 201/2021-58 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Andělové a soudců JUDr. Viléma Šetka a JUDr. Martina Vícha v exekuční věci oprávněné [příjmení] [anonymizováno] [obec], [IČO] [anonymizováno] [adresa] proti povinnému nezl. [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [datum] [anonymizováno] [adresa] [anonymizována tři slova] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [adresa] [anonymizována tři slova] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [adresa] pro 1 620 Kč s příslušenstvím, o odvolání oprávněné proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 7. 2021, č. j. 13 EXE 3688/2017-34 takto: I. Usnesení okresního soudu se výroku III. mění potud, že výše nákladů exekuce činí částku 4 235 Kč, jinak se v tomto výroku, jakož i ve výroku II. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. V záhlaví specifikovaným usnesením Okresní soud v Lounech (dále jen již soud prvního stupně) zastavil exekuci vedenou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], soudním exekutorem Exekutorského úřadu [okres] podle pověření Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 5. 2017, č. j. 13 EXE 3688/2017-16 (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a oprávněné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku 7 865 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pověřil dne 30. 5. 2017 vedením exekuce na majetek povinného [příjmení] [jméno] [příjmení], soudního exekutora Exekutorského úřadu [okres] (dále již jen soudní exekutor) a to na podkladě rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 4. 2011, č. j. 4 C 12/2011-27. Dne 5. 2. 2021 mu byl [právnická osoba] [anonymizována tři slova] doručen podnět k zastavení exekuce podle § 268 odst. l písm. h) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále již jen o. s. ř.) z důvodu nepřípustnosti, protože exekuce je vedena k vymožení pohledávky, představující regulační poplatky za pobyt v nemocnici, které vznikly v době, kdy byl povinný nezletilý. Odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 728/15 a navrhla zastavení exekuce. Oprávněná se zastavením nesouhlasila s poukazem na to, že disponuje vykonatelným exekučním titulem. Soud prvního stupně se zcela ztotožnil s podnětem podatelky, když z rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever zjistil, že jím byla nezletilému žalovanému uložena povinnost k zaplacení dlužného regulačního poplatku stanoveného podle § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění, za hospitalizaci žalovaného ve dnech 10. 9. 2009 – 18. 9. 2009, 3. 12. 2009 – 17. 12. 2009 a 17. 3. 2010 – 22. 3. 2010, a to ve výši 60 Kč za každý den, ve kterém byla žalovanému poskytována ústavní péče. V době vydání tohoto rozsudku byly nezletilému povinnému dva roky. Na věc aplikoval § 268 odst. l písm. h) o. s. ř. a dospěl k závěru, že oprávněné muselo být zřejmé, že možnost úhrady, resp. následného vymáhání nedoplatku, vůči nezletilému povinnému je zcela nereálná. V důsledku postupu oprávněné, která vymáhala zaplacení dlužné částky soudní cestou vůči dítěti neschopnému pochopit jeho význam a při zvolení shora uvedeného způsobu vymáhání, je nyní nezletilý povinný zatížen dluhem, což mu může v budoucnu dozajista značně zkomplikovat vstup do samostatného života. Vyjádřil názor, že tomuto postupu oprávněné, byť z formálního hlediska zákonnému, nelze s přihlédnutím k ústavnímu požadavku zvláštní ochrany dětí vyjádřenému v čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož podstata v této souvislosti spočívá v záruce svobodného uspořádání vlastních životních podmínek při dosažení zletilosti (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15) poskytnout právní ochranu, a proto exekuci zastavil. O nákladech řízení o zastavení exekuce rozhodl podle § 89 věta první zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále již jen exekuční řád) a z důvodů shora vyložených shledal zavinění na zastavení exekuce na straně oprávněné. Vzhledem k tomu, že povinnému v řízení žádné náklady nevznikly, nepřiznal žádnému z účastníků právo na jejich náhradu. Stejně tak oprávněné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč, sestávající z odměny ve výši 3 000 Kč podle § 6 odst. 3 a § 11 odst. 2 vyhl. č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále již jen exekutorský tarif) ve znění do 31. 3. 2017, náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč podle § 13 odst. l exekutorského tarifu a 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 1 365 Kč. 3. Výlučně proti výroku o náhradě nákladů exekuce (výrok III.) podala oprávněná včasné odvolání, v němž nesouhlasila s tím, aby byla povinna hradit náklady exekuce, neboť se domnívá, že svým jednáním zastavení exekuce nezavinila. Má za to, že jí nelze vytýkat, že se domáhala zaplacení poplatku, zejména když jí soud toto právo přiznal. Jednala v dobré víře a v souladu se zásadou péče řádného hospodáře, když se na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu obrátila prostřednictvím soudního exekutora na soud s exekučním návrhem. Pakliže soud poté pověřil soudního exekutora vedením exekuce, neměla důvod pochybovat o správnosti soudního rozhodnutí. Dovolávala se principu právní jistoty. Nezpochybňovala nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 728/15, nicméně se domnívá, že procesně nezavinila zastavení exekuce, neboť exekuční řízení zahájila na základě vykonatelného exekučního titulu, který byl vydán v době, kdy toto stanovisko Ústavního soudu nebylo známo. Vyjádřila přesvědčení, že procesní zavinění na zastavení exekuce nelze shledat na straně žádného účastníka, když exekuce byla navíc zastavena z úřední povinnosti, nikoli na návrh některého z účastníků. K výši nákladů odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 101/2021-51 a 15 Co 81/2021-42, jímž byl vyjádřen názor, že nelze při rozhodování o nákladech exekuce postupovat pouze mechanicky, nýbrž je třeba vážit složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti a tu odrazit i ve výši přiznaných nákladů exekuce. Poukázala na to, že na vymáhanou pohledávku ve zcela zanedbatelné výši nebylo za více jak čtyři roky ničeho vymoženo. Navrhla, aby odvolací soud změnil výrok III. usnesení tak, že se soudnímu exekutorovi právo na náhradu nákladů exekuce nepřiznává. 4. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno proti usnesení soudu prvního stupně oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal označené usnesení v jeho napadené části, tj. ve výroku III. spolu s výrokem II., neboť jde o výrok závislý na napadeném výroku (§ 212 písm. a) o. s. ř.), včetně řízení, které předcházelo jejich vydání, podle § 212 o. s. ř., § 212a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, neboť neprováděl šetření ani dokazování (§ 254 odst. 8 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. l exekučního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Odvolací soud z obsahu spisu soudu prvního stupně, jakož i se spisu soudního exekutora, zjistil, že oprávněná podala dne 17. 3. 2017 k soudnímu exekutorovi návrh na nařízení exekuce k uspokojení své pohledávky ve výši 1 620 Kč s příslušenstvím a domáhala se vedení exekuce na majetek nezletilého povinného na podkladě rozsudku Okresního soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2011, č. j. 4 C 13/2011-27 Soudní exekutor požádal dne 4. 4. 2017 soud prvního stupně o pověření provedením exekuce, což soud prvního stupně učinil dne 30. 5. 2017. Ze spisu soudního exekutora vyplývá, že vyzval povinného k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti, poté opakovaně činil dotazy na majetek povinného u jednotlivých bankovních ústavů a zdravotních pojišťoven, avšak vše bezvýsledně. Soudu prvního stupně byl dne 5. 2. 2021 doručen podnět k zastavení exekuce [anonymizována čtyři slova] z důvodu její nepřípustnosti, kterou tato podatelka vyvozovala z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 728/15. Poté, co byl tento podnět postoupen soudnímu exekutor, soudní exekutor vyzval oprávněnou ke sdělení, zda se zastavením exekuce souhlasí, a protože oprávněná se zastavením exekuce nesouhlasila, nezbylo soudnímu exekutorovi než podnět k zastavení exekuce předložit soudu prvního stupně. 6. V projednávané věci jde o exekuční řízení podle exekučního řádu. Podle § 89 exekučního řádu, dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů. 7. Odvolací soud přisvědčuje odvolatelce v tom, že při rozhodování o náhradě nákladů exekuce je třeba zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce, nicméně dospěl k závěru, že soud prvního stupně tuto otázku posoudil zcela správně. Oprávněná poukazuje na to, že se chovala jako řádný hospodář, neboť měla vykonatelný exekuční titul a jejímu návrh na nařízení exekuce bylo vyhověno, odkazovala na princip právní jistoty, nicméně již opomněla zdůraznit tu skutečnost, že exekuční titul, kterým jí bylo proti nezletilému povinnému přiznáno právo na úhradu částky 1 620 Kč s příslušenstvím, byl vydán ještě před zmiňovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 728/15, jímž byla ustálena soudní praxe ve vztahu k pohledávkám vůči nezletilým osobám. A ačkoli odvolatelce jako řádnému hospodáři měl a musel být tento nález znám, přesto podala po uplynutí více jak roku po jeho vydání návrh na nařízení exekuce, na podkladě exekučního titulu, který ukládal povinnost nezletilému povinnému. Takový postup nelze vnímat jako postup řádného hospodáře a odvolací soud v něm shodně jako soud prvního stupně shledal procesní zavinění na zastavení exekuce na straně oprávněné, která navíc ani nesouhlasila se zastavením exekuce, a proto ji stíhá povinnost podle § 89 exekučního řádu hradit náklady exekuce. 8. Odvolací soud nicméně přisvědčil odvolatelce potud, že ani o nákladech exekuce nelze rozhodovat mechanicky a jejich výši určit pouhým odkazem na exekutorský tarif. Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 vyslovil, že by odměna soudního exekutora neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobu výkonu exekuce. Při rozhodnutí o nákladech exekuce je třeba zvažovat i přiměřenost výše přiznaných nákladů ve vztahu ke skutečné činnosti exekutora. 9. V daném případě nelze přehlédnout, že soudní exekutor byl soudem prvního stupně pověřen vedením exekuce a poté začal činit kroky k vymožení exekuované pohledávky, opakovaně se dotazoval bankovních ústavů a zdravotní pojišťovny Odvolací soud proto dospěl k závěru, že mu náleží odměna za tuto činnost. Nicméně zohlednil, že tyto typy dotazů mají formulářovou podobu a nevyžadují vysokou míru odbornosti, proto za přiměřenou výši nákladů ve vztahu ke skutečné činnosti exekutora neshledal odměnu, jelikož však soudní exekutor vynaložil určité náklady na tuto činnost, shledal za odpovídající náhradu hotových výdajů stanovenou v § 11 odst. 3 a § 13 odst. l exekutorského tarifu ve výši 3 500 Kč, a vzhledem k tomu, že soudní exekutor je plátcem daně z přidané hodnoty, také nárok podle § 87 odst. l exekučního řádu na 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 735 Kč Celkem tedy shledal jako odpovídající skutečné činnosti soudního exekutora částku 4 235 Kč. 10. Odvolací soud ze shora vyložených důvodů změnil podle § 220 odst. l o. s. ř. výrok III. usnesení soudu prvního stupně pouze ve výši přiznaných nákladů exekuce, ve zbývajícím rozsahu tento výrok, jakož i výrok II., o náhradě nákladů řízení, jako věcně správné potvrdil, neboť i při rozhodování o náhradě nákladů účastníků řízení je třeba hodnotit hledisko zavinění na zastavení řízení. Bylo-li pak shledáno v posuzované věci zavinění na straně oprávněné při rozhodování o náhradě nákladů exekuce, nemůže tomu být jinak při rozhodování o náhradě nákladů mezi účastníky řízení. Pakliže to byla oprávněná, kdo zavinil zastavení exekuce, měl by právo na náhradu nákladů povinný, jak však vyplývá z obsahu spisu, povinnému žádné náklady nevznikly, a proto výrok, kterým nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, zcela odpovídá procesní situaci daného případu. 11. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. l o. s. ř. a 142 odst. 1 o. s. ř. a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť oprávněná nebyla v odvolacím řízení úspěšná a povinnému, který byl úspěšný a měl by tak právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady tohoto řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Ústí nad Labem 24. listopadu 2021 Mgr. Martina Andělová předsedkyně senátu