Pokud soud rozhodující o nárocích ze smlouvy o spotřebitelském úvěru zjistí, že poskytovatel spotřebitelského úvěru neposoudil řádně úvěruschopnost spotřebitele, vylučuje úprava článku 22 odst. 2 a článku 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, aby takový soud schválil smír, jímž by žalobci přiznal plnění v rozsahu přesahujícím plnění, jež by žalobci jinak náleželo dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

5 11 Co 213/2021 Číslo jednací: 11 Co 213/2021-149 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Beneše a soudkyň JUDr. Zdeňky Jungvirtové a Mgr. Jany Barcalové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] [adresa] [zástupce] [jméno] [příjmení] [sídlem] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] [zástupce] [adresa] o 49 395,38 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 16 C 62/2021-141 takto: Usnesení okresního soudu se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením okresní soud neschválil smír navržený účastníky řízení v podání došlém soudu dne 27. 10. 2021 a 2. 11. 2021. 2. Okresní soud rozhodoval v řízení, v němž se žalobkyně žalobou domáhala zaplacení částky 49 395,38 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 22 037,57 Kč od 4. 2. 2021 do zaplacení a smluvním úrokem z prodlení 0,1% denně z částky 16 832 Kč od 4. 2. 2021 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že účastníci uzavřeli dne 20. 2. 2020 smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 12 781 Kč splatit v 72 měsíčních splátkách po 386 Kč. Žalovaný se dále zavázal hradit doplňkové služby za sjednanou cenu. Podle žaloby žalovaný nezaplatil splátku v celkové výši 649 Kč, která byla splatná dne 15. 11. 2020 a dostal se tak do prodlení se splácením úvěru. Žalobkyně využila svého práva a úvěr zesplatnila dne 21. 12. 2020. K tomuto dni činí dluh žalovaného, který uhradil pouze částku 5 192 Kč, 49 447,87 Kč. Žalovaná částka se skládá z dlužné jistiny ve výši 14 158,38 Kč, dlužného úroku ve výši 10 535,81 Kč, poplatku inkasní služby ve výši 3 968 Kč, poplatku za služby podpora – odklad ve výši 2 880 Kč, poplatku za služby podpora – nemoc ve výši 4 992 Kč, poplatku za služby podpora – práce ve výši 4 992 Kč, nákladů za upomínky ve výši 800 Kč, smluvního úroku za inkasní služby ve výši 2,48 Kč a smluvní pokuty ve výši 39,98 Kč a 7 079,19 Kč. V doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2021 žalobkyně zopakovala žalobní tvrzení a doplnila, že se zabývala úvěruschopností žalovaného a jeho schopností splácet úvěr. 3. Okresní soud rozhodoval o návrhu účastníků na chválení smíru ze dne 27. 10. 2021 a 2. 11. 2021. V navrženém smíru se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 40 979,38 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 22 037,57 Kč za dobu od 4. 2. 2021 do zaplacení a 12 000 Kč na náhradě nákladů řízení, to vše ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně. Žalovaný dále prohlásil, že dluh ve výše uvedeném rozsahu uznává. 4. Při jednání dne 10. 11. 2021, z nějž se oba účastníci omluvili, okresní soud rozhodl o neschválení smíru, neboť shledal, že smír v navrhovaném znění je v rozporu s právními předpisy. Podle okresního soudu smlouva, kterou účastníci mezi sebou uzavřeli, spadá do režimu spotřebitelských úvěrů (§ 2 zákona o spotřebitelském úvěru), neboť se jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně uváděla, že se schopností žalovaného úvěr splácet řádně a zodpovědně zabýval. Tomu však jeho tvrzení a dosud provedené důkazy podle okresního soudu nenasvědčují. Žalobkyně sice učinila některá zkoumání (šetření v registrech, doložení příjmu žalovaného a doložení výpisu z bankovního účtu), ale tyto nevyhodnotila v souladu se zákonnými pravidly. Žalobkyně opatřila od žalovaného i z jiných zdrojů příslušné relevantní informace, ale neučinila z nich kvalifikovaný závěr. Poskytovatel spotřebitelských úvěrů má dle zákona sám aktivně postupovat a jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v dané věci nedošlo. Okresní soud připomněl, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného splácet plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V projednávané věci žalobkyně rezignovala na ověření si výdajů žalovaného, kdy kromě lustrace v registrech doložil jeden výplatní lístek, z nějž vyplývá příjem žalovaného ve výši 18 029 Kč za měsíc leden 2020 a výpis z účtu žalovaného za měsíc prosinec 2019, z nějž vyplývá počáteční zůstatek 98,60 Kč a konečný zůstatek 32,35 Kč (příjmem žalovaného byla dne 10. 12. 2019 částka 21 469 Kč a celkový výdaj žalovaného částka 21 917,75 Kč). Okresní soud má za to, že na základě těchto podkladů se žalovaný jednoznačně nejeví jako osoba, která se může zavázat k dalším platebním povinnostem. 5. Okresní soud dále uvedl, že žalobkyně svůj původní žalobou uplatněný nárok v rámci smírného návrhu ponížila a nelze již s ohledem na povahu a obsah návrhu rozlišit, z jakého konkrétního titulu navrhovaná částka k zaplacení pramení, stále se však jedná o částku více jak dvojnásobnou oproti skutečně poskytnuté jistině. Rovněž pak pokud žalobkyně zesplatnila ceny za doplňkové služby, které měl žalovaný čerpat v budoucnu, ale nečerpal z důvodu zániku smlouvy, tak takový postup nemusí být v obecném měřítku rozporný se zákonem, nicméně je nutno takový nárok kvalifikovat jako smluvní pokutu. Z tohoto titulu žalobkyní nárokované částky však v součtu převyšují korektiv daný § 122 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru ve vztahu ke smluvní pokutě. Tvrzení žalobkyně o tom, že smlouvy o službách byly uzavřeny samostatně a tedy odděleně od smlouvy o úvěru pak podle okresního soudu obchází smysl zákona, když je zřejmé, že tyto smlouvy byly uzavřeny jako celek se smlouvou o úvěru, jsou navázány na čerpání úvěru a přímo se smlouvou o úvěru souvisí. 6. Pro rozpor uzavřeného smíru s hmotným právem, konkrétně § 86 odst. 1 a § 122 odst. 2, odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, okresní soud smír účastníků neschválil. Dle okresního soudu navržený smír je v hrubém nepoměru s případným autoritativním rozhodnutím soudu, a to výrazně v neprospěch žalovaného. Pokud jde o uznání nároku žalovaným, tak na rozsudek pro uznání a možnosti jeho vydání je nutno vztáhnout shodná kritéria jako na schválení smíru s odkazem na § 153a odst. 2 o. s. ř., dle nějž rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze schválit smír dle § 99 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. 7. Proti usnesení podala odvolání žalobkyně. Namítla, že usnesení nerespektuje vůli účastníků soudního sporu a považuje jej za chybné, nesprávné a nezákonné. Žalobkyně ponížila nárokovanou částku a v rámci uzavřeného smíru nárokuje nižší částku než v rámci soudního řízení, resp., než v rámci žalobního návrhu, když nenárokuje dlužnou částku za zbylé dlužné doplňkové služby s příslušenstvím, nárokuje toliko dlužnou jistinu, dlužný sjednaný smluvní úrok, náklady za upomínky a smluvní pokutu a taktéž ponížila náklady řízení na dohodnutou částku. Žalovaný v rámci uzavřeného smíru mimo jiné potvrdil uzavření úvěrové smlouvy a navazujících smluv se žalobkyní jako poskytovatelem úvěru, potvrdil i to, že řádně neplnil smlouvu o úvěru a úvěr byl důvodně a oprávněně zesplatněn. Žalovaný nárok žalobkyně v rozsahu 40 979,38 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 22 037,57 Kč za dobu od 4. 2. 2021 do zaplacení a s dohodnutou náhradou nákladů řízení ve výši Kč 12 000 uznal co do důvodu a výše, tj. uznal dlužnou jistinu, zbylý sjednaný úrok, dlužné částky za upomínky, smluvní pokutu, poníženou zbylou část doplňkových služeb a dohodnutou výši nákladů řízení. Žalobkyně nemůže souhlasit se závěry okresního soudu uvedenými v předmětném usnesení resp. v jeho odůvodnění, zejména se závěrem o rozporu uzavřeného soudního smíru se zákonem, konkrétně s § 86 odst. 1 a § 122 odst. 2 a odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť tento závěr není jednoznačně správný. V projednávané věci o zaplacení peněžitého plnění povaha věci uzavření soudního smíru mezi nimi nevylučuje, bez ohledu na to, že se mezi nimi jedná o spotřebitelský vztah. Povaha dané sporné věci účastníků o zaplacení peněžitého plnění, vyplývajícího z mezi nimi uzavřeného spotřebitelského vztahu na podkladě smlouvy o spotřebitelském úvěru, připouští to, aby účastníci tohoto sporného řízení uzavřeli soudní smír a tímto smírem tak ukončili toto sporné řízení. Oba účastníci uzavřeli předmětný soudní smír ze své svobodné vůle, vážně, určitým a srozumitelným způsobem. Projevili-li jednoznačně účastníci tohoto řízení svoji vůli se o peněžitém předmětu řízení dohodnout. Žalobkyně shledává v posuzované věci účastníky uzavřený smír za určitý, srozumitelný, v důsledku toho za vykonatelný, nepříčící se zákonu ani zákon obcházející. Rozhodně není v rozporu s právními předpisy, žalobkyně nárokuje v rámci smíru toliko dlužnou jistinu s příslušenstvím, ničeho dalšího nenárokuje. Zásadně není úkolem posuzování soudu to, jaké jsou skutečně hmotně právní vztahy mezi účastníky a zda jim bezezbytku uzavřený účastníky soudní smír odpovídá či nikoliv. Jeho úkolem je pouze ověřit to, zda soudním smírem účastníky provedená úprava jejich vztahu neodporuje kogentním ustanovením zákona či zda tato ustanovení neobchází. Soud rozhoduje o možnosti schválení smíru na základě poskytnutých tvrzení účastníků, v tomto případě tedy na základě tvrzení žalobkyně o tom, že byla posuzována řádně a náležitým způsobem úvěruschopnost žalovaného, k čemuž žalobkyně předložila i listiny. Pro účely zkoumání této zákonné podmínky lze vycházet z nesporných tvrzení účastníků. Navržený smír je proti žalobou uplatněnému nároku pro žalovaného jako spotřebitele výrazně výhodnější. Při stanovování pravidel na ochranu spotřebitele je na jedné straně nutné brát ohled na spotřebitele, jako na slabší smluvní stranu, na druhé straně je ale také potřeba brát v úvahu i postavení podnikatele v rámci jeho tržního postavení a nesnažit se tedy tzv. ochránit spotřebitele za každou cenu, což by ve svém důsledku mohlo v určitých případech vést ke zvýšeným nákladům spotřebitele, které on nakonec zaplatí, popř. se dostane ve svých konkrétních poměrech do horšího postavení v souvislosti s možným exekučním řízením či insolvencí, než by se ocitl v případě dojednané možnosti vzniklý dluh splácet. Je třeba respektovat smluvní volnost účastníků. Navržený smír není v rozporu s dobrými mravy a ani nepředstavuje ujednání, která by zakládala v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Žalobkyně navrhla změnu napadeného usnesení tak, že navržený smír účastníků bude schválen. 8. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal podle § 211 a násl. o. s. ř., usnesení okresního soudu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 9. Podle § 99 odst. 1 o. s. ř., připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách. 10. Podle § 99 odst. 2 o. s. ř., soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení. 11. Smír je v rozporu s povahou věci, není-li vyřešení věci podle hmotného práva v dispozici účastníků (Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, 1834 s. 491-495). 12. Uplatněný nárok je nárokem ze spotřebitelského úvěru. 13. Podle § 1 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru tento zákon zapracovává příslušné předpisy [anonymizováno], zároveň navazuje na přímo použitelný předpis [anonymizováno], a upravuje práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru. 14. Podle Článku 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ Směrnice“), členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. 15. Podle článku 22 odst. 2 Směrnice, členské státy zajistí, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních právních předpisů provádějícími tuto směrnici nebo jí odpovídajícími. 16. Podle článku 23 Směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. 17. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 19. K výkladu § 86 z. s. ú. se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 ( [právnická osoba]), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 20. V projednávané věci učinil okresní soud zcela správné skutkové a právní zjištění o tom, že žalobkyně řádně úvěruschopnost žalovaného nezjišťovala. Krajský soud v této souvislosti plně odkazuje na odůvodnění okresního soudu. Jen pro úplnost krajský soud připomíná, že již dne 1. června 2015 vydal [evropská instituce]) na základě zmocnění uvedeného v čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnutí č. 716/2009 a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/78/ES - Obecné pokyny k posouzení úvěruschopnosti (EBA/GL/2015). Podle čl. 16 odst. 3 nařízení o orgánu EBA musí příslušné orgány a účastníci finančního trhu vynaložit veškeré úsilí, aby se těmito obecnými pokyny a doporučeními řídili. [banka] potvrdila v souladu s čl. 16 odst. 3 nařízení č. 1093/2010, že se těmito pokyny hodlá řídit od data účinnosti transponující legislativy. [banka] sdělila, že bude postupovat při výkonu dohledu v souladu s těmito obecnými pokyny a očekává, že dohlížené subjekty vynaloží veškeré úsilí, aby se těmito pokyny řídily. Z těchto pokynů bude [banka] vycházet i při výkonu dohledu u spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. 21. Podle pokynu 1.1, při ověřování pravděpodobnosti, že spotřebitel splní své závazky ze smlouvy o úvěru, podle článku 18 směrnice 2014/17/EU, by měl věřitel přiměřeně prošetřit základní výši příjmů spotřebitele, historii příjmů spotřebitele a případné výkyvy v průběhu času a učinit odpovídající kroky k ověření zjištěných údajů. Podle pokynu 3.1, věřitel by měl pro účely spolehlivého posouzení úvěruschopnosti koncipovat dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala odhalovat a předcházet zkreslení informací spotřebitelem, věřitelem nebo zprostředkovatelem úvěru. Podle pokynu 5.1, při posuzování schopnosti spotřebitele plnit závazky ze smlouvy o úvěru by měl věřitel přiměřeným způsobem zohlednit povinné a jiné nezbytné výdaje, jako např. aktuální závazky spotřebitele, včetně odpovídajícího doložení a zohlednění životních nákladů spotřebitele. Je zřejmé, že žalobkyně se uvedenými pokyny zjevně neřídila, zejména ve vztahu ke zjišťování výdajů žalovaného. 22. S ohledem na smysl a účel právní úpravy zákona o spotřebitelském úvěru a s ohledem na povinnost řádné transpozice práva Evropské unie je nutné dojít k závěru, že vyřešení věci podle hmotného práva není v dispozici účastníků a schválení účastníky navrženého smíru soudem by představovalo porušení článku 22 odst. 2 a článku 23 Směrnice. 23. Krajský soud proto usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Ústí nad Labem 4. ledna 2022 JUDr. Václav Beneš předseda senátu