Při posuzování místa plnění ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I bis je nezbytné vycházet především ze smluvních ujednání ohledně místa dodání zboží. I při aplikaci čl. 7 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I bis platí, že pokud smluvní strana smlouvy uzavřené mezi podnikateli prohlásila, že se seznámila se všeobecnými obchodními podmínkami druhé smluvní strany obsahujícími ujednání o místě dodání, je třeba z takového prohlášení vycházet, ledaže se prokáže opak. Ten, kdo se na obchodní podmínky odvolává, však musí prokázat, jaký byl jejich obsah v době uzavření smlouvy.

8 11 Co 23/2022 Číslo jednací: 11 Co 23/2022-202 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Beneše a soudců JUDr. Zdeňky Jungvirtové a JUDr. Jiřího Brádky ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] [sídlem] [zástupce] [sídlo] proti žalované: [osobní údaje žalované] [sídlem], [zahraničí] [zástupce] [sídlo] o zaplacení částky 83 419,11 eur s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. února 2021, č. j. 16EVC 1/2017-177 takto: I. Usnesení okresního soudu se ve výroku I. v rozsahu, v němž se žalobkyně žalobou domáhá zaplacení částky 17 396,65 eur s příslušenstvím, potvrzuje. II. Usnesení okresního soudu se ve výroku I. v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 66 022,46 eur s příslušenstvím, a ve výroku II. zrušuje a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud svým usnesením zastavil řízení o zaplacení částky 83 419,11 eur (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna uhradit žalované náklady řízení ve výši 127 380 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.). 2. Okresní soud rozhodoval v řízení, v němž se návrhem na vydání evropského platebního rozkazu žalobkyně domáhá zaplacení částky 83 419,11 eur s příslušenstvím. Svůj nárok opřela o skutečnost, že žalobkyně je výrobcem sekčních vrat, pohonů a nakládací techniky. Žalovaná si u žalobkyně objednala zboží v celkové kupní ceně 83 419,11 eur. Kupní cena byla fakturovaná fakturou č. [anonymizováno] na částku 35 322,78 Eur splatnou 7. 11. 2016, fakturou č. [anonymizováno] na částku 30 305,05 eur splatnou 8. 11. 2016, fakturou č. [anonymizováno] na částku 394,63 eur splatnou 18. 11. 2016, fakturou č. [anonymizováno] na částku 17 396,65 eur splatnou 3. 12. 2016. Ačkoliv žalobkyně dodala žalované zboží řádně a včas, žalovaná kupní cenu za dodané zboží neuhradila. Žalobkyně odeslala žalované předžalobní výzvu dne 10. 7. 2017. Pravomoc českých soudů je dána dle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 (dále jen„ nařízení Brusel I bis“) místem plnění, které bylo mezi stranami sjednáno v [obec] [anonymizováno] [země]. 3. Ve věci byl vydán evropský platební rozkaz, proti kterému žalovaná podala odpor. Následně žalovaná vznesla námitku chybějící mezinárodní příslušnosti, neboť žalovaná má sídlo v [zahraničí]. Podle žalované není pravdou, že jako místo plnění bylo dohodnuto [obec]. Uzavřená kupní smlouva předpokládala dodávky zboží do [zahraničí], jako místo plnění bylo výslovně dohodnuto [obec v zahraničí] (email ze dne 17. 6. 2016). Místo plnění tudíž není v [tuzemsko], ale v [zahraničí]. 4. Žalobkyně uvedla, že email ze dne 17. 6. 2016 je pouze návrhem na uzavření smlouvy ze strany žalobkyně. V akceptaci návrhu (potvrzení objednávek) žalovaná dopravu u žalobkyně neobjednala. Strany si sjednaly dodací paritu EXW [obec] s tím, že zboží bude zasláno do [zahraničí], tedy místem dodání ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis je [obec v tuzemsku] a místem určení je [zahraničí]. Na vývozních dopravních dokladech ze dne 15. 9. 2016, 17. 9. 2016, 27. 10. 2016, 10. 11. 2016 je jasně uveden jako odesílatel žalovaná a i z těchto dokladů vyplývá, že místem dodání byla [tuzemsko], neboť kdyby jím bylo [zahraničí], nemohlo by dojít k zaclení zboží jménem žalované. Žalovaná navíc udělila plnou moc panu [jméno] [příjmení], pro celní odbavení na [anonymizována dvě slova] v [obec]. Žalovaná si byla vědoma, že již v okamžiku, kdy se zboží nacházelo na území [země], jednalo se o zboží v jejím vlastnictví a ji stíhalo také nebezpečí škody. I ve fakturách v položce„ terms of delivery“ je uvedeno [anonymizováno] [obec]. Ačkoliv jde o chybnou doložku INCOTERMS (namísto EXW je uvedeno FCA), jedná se o převzetí zboží osobou určenou kupujícím v objektu prodávajícího nebo v jiném jmenovaném místě – tudíž v [obec]. Žalobkyně faktury přijala a nikdy nerozporovala, až nyní se účelově pokouší konstruovat, že místem plnění nebyla [země]. Kromě toho místem dodání je ve smyslu článku 31 Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboží místo, kde má být zboží vyrobeno, pokud strany věděly v době uzavření smlouvy, že má být vyrobeno v určitém místě, a pokud tyto předpoklady splněny nebyly, pak místo, kde má prodávající své místo podnikání v době uzavření smlouvy. Zboží bylo vyrobeno v [obec], kde má prodávající zároveň své místo podnikání. Tedy i za použití tohoto podpůrného kritéria je místem plnění [obec]. Žalobkyně na žádost žalované objednala dopravu do [zahraničí], to však bylo až poté, co byla uzavřena smlouva. Mezi stranami byla uzavřena dohoda, kde bylo stanoveno místo dodání zboží [obec]. Místo dodání je místo, kde dodavatel splnil svoji povinnost zboží dodat. Skutečnost, že žalovaná zboží převzala a proclila, potvrzuje, že místem dodání byla [obec]. 5. Žalovaná naopak namítla, že přepravu zboží do [zahraničí] prováděla sama žalobkyně. Původně žalobkyně za přepravu požadovala 4 000 eur, vzhledem k vysoké hodnotě zakázky se strany dohodly na tom, že žalovaná nebude za dodávku platit žádnou zvláštní odměnu (proto se v potvrzení zakázky ze dne 20. 6. 2016 neobjevuje žádná položka k dodání). Pokud by mezi stranami byla sjednána dodávka ze závodu v [obec], nedávala by emailová komunikace mezi panem [příjmení] za žalovanou a panem [příjmení] za žalobkyni v emailech ze dne 18. 8. 2016 a 1. 11. 2016 smysl. Pokud jde o celní doklady (plná moc) zde se jedná o nezbytné celněprávní formality, které byly nutné mezi stranami formulovat tímto způsobem i přes ujednání o dodání zboží do [zahraničí]. Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně jsou žalované neznámy a nikdy jí nebyly poskytnuty. Místem dodání je místo, kde zboží dorazí do konečného místa určení v dané věci [zahraničí]. 6. Okresní soud na základě provedeného šetření zjistil, že mezi účastníky probíhaly obchodní vztahy od roku 2014. Od jara 2016 jednali o dodávce atypických výrobků, jednali o ceně i o dopravě. Cenu dojednali v červnu, o dopravě nebylo nic sjednáno. Kupní smlouva byla uzavřena dne 20. 6. 2016 potvrzením objednávky č. [anonymizováno], č. [anonymizováno], č. [anonymizováno] a č. [anonymizováno] a dne 27. 9. 2016 potvrzením objednávky č. [anonymizováno]. Dne 6. 9. 2016 a 7. 9. 2016 probíhala mezi [jméno] [příjmení] a [jméno a příjmení] [anonymizováno] emailová komunikace ohledně dodávek zboží do [zahraničí] (kdy bude zboží ze strany žalobkyně dodáno žalované do [zahraničí]). Dne 7. 9. 2016 odeslala žalobkyně žalované prostřednictvím dopravce [právnická osoba] zboží uvedené v dodacím listu č. [anonymizováno] místo vykládky je [zahraničí], příjemcem je žalovaná (podle vývozního doprovodného dokladu je příjemcem [právnická osoba] [anonymizováno]). V dodacím listě jsou uvedeny dodací podmínky: FCA [obec] a země určení [zahraničí]. Fakturou č. [anonymizováno] ze dne 7. 9. 2016 vyúčtovala žalobkyně žalované částku 35 322,78 eur se splatností 60 dnů po odeslání (7. 9. 2016). Dne 9. 9. 2016 odeslala žalobkyně prostřednictvím dopravce [právnická osoba] zboží uvedené v dodacím listě č. [anonymizováno], místo vykládky není uvedeno, příjemcem je žalovaná (podle vývozního doprovodného dokladu je příjemcem [anonymizována dvě slova]). V dodacím listě jsou uvedeny dodací podmínky: FCA [obec] a země určení [zahraničí]. Fakturou č. [anonymizováno] ze dne 9. 9. 2016 vyúčtovala žalobkyně žalované částku 30 305,05 Eur se splatností 60 dnů po [anonymizováno] (9. 9. 2016). Dne 19. 10. 2016 odeslala žalobkyně prostřednictvím dopravce [jméno] [příjmení] zboží uvedené v dodacím listě č. [anonymizováno], jako místo vykládky je uvedeno [anonymizováno] - [číslo], příjemcem je žalovaná (podle vývozního doprovodného dokladu je příjemcem [anonymizována dvě slova]). V dodacím listě jsou uvedeny dodací podmínky FCA [obec] a země určení [zahraničí]. Fakturou č. [anonymizováno] ze dne 19. 10. 2016 vyúčtovala žalobkyně žalované částku 394,63 eur se splatností 30 dnů po odeslání (19. 10. 2016). Dne 2. 11. 2016 odeslala žalobkyně prostřednictvím dopravce [anonymizováno] [obec] zboží uvedené v dodacím listě č. [anonymizováno], místo vykládky není uvedeno, příjemcem je [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova], [číslo] [anonymizováno] (podle vývozního doprovodného dokladu je příjemcem [příjmení] [jméno], [anonymizováno]). V dodacím listě jsou uvedeny dodací podmínky [anonymizována dvě slova] a země určení [zahraničí]. Fakturou č. [anonymizováno] ze dne 2. 11. 2016 vyúčtovala žalobkyně žalované částku 17 396,65 eur se splatností 30 dnů po odeslání (2. 11. 2016). 7. Okresní soud se zabýval otázkou, zda si strany smluvně určily místo dodání ve smyslu článku 7 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I bis. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že si strany sjednaly dodací paritu EXW [obec] (Ex Works – ze závodu), což prokazovala emailem ze dne 25. 1. 2017 (kde jednatel žalobkyně uváděl, že zboží bylo pořízeno na základě podmínek doložky Ex Works) a výpovědí jednatele žalobkyně. To však žalovaná popírala a žádný další důkaz nepotvrzuje, že by mezi stranami byla sjednána doložka EXW [obec]. U dodacích listů ze dne 7. 9. 2016, 9. 9. 2016 a 19. 10. 2016 jsou uvedeny u dodacích podmínek: FCA [obec] (Free Carrier – vyplaceně dopravci) a země určení [zahraničí] Tyto listiny však vyplňovali pracovníci žalobkyně a nejsou potvrzeny žalovanou. Skutečnost, že by mezi stranami byla sjednána doložka FCA, není potvrzená žádným dalším důkazem. Pokud jde o všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, žalobkyně nedoložila, že by všeobecné obchodní podmínky byly žalované předány a že by se s nimi seznámila (což žalovaná popírá). Ani to, že žalovaná vystavila plnou moc panu [jméno] [příjmení] k provedení celního odbavení na [anonymizována tři slova] [obec] pro žalovanou na vývoz do [zahraničí], neprokazuje, že by si strany smluvně určily místo dodání v [obec] Okresní soud proto dospěl k závěru, že mezi stranami u konkrétních dílčích smluv nebylo místo dodání zboží smluvně určeno. 8. V projednávané věci je podle okresního soudu ze skutkových zjištění zřejmé, že žalobkyně jako [obec] společnost se sídlem na území [země], dodávala na základě jednotlivých kupních smluv žalované, která má sídlo v [zahraničí], jím objednané zboží. Žalobkyně na základě kupních smluv řádně plnila tak, že zboží předávala dopravci, kdy místem určení bylo [zahraničí]. Jak z výpovědi jednatele žalobkyně, tak z emailové komunikace mezi pracovníky účastníků vyplývá, že dopravu zboží do [zahraničí] zajišťovala žalobkyně (jednatel žalobkyně oslovil několik dopravních firem, dopravu objednával pracovník žalobkyně, zboží předala žalobkyně dopravci, který zboží dovážel na místo určení, místo určení sdělovala dopravci žalobkyně a dopravu dopravci platila také žalobkyně). Zboží tedy bylo kupujícímu fyzicky předáno až ve [zahraničí] a teprve zde žalovaná nabyla oprávnění se zbožím skutečně nakládat. Okresní soud uzavřel, že protože místem plnění závazku nebyla Česká republika a žalovaná vznesla námitku chybějící mezinárodní příslušnosti, není okresní soud v dané věci pravomocný (mezinárodně příslušný). Okresní proto řízení zastavil. 9. Proti usnesení podala žalobkyně odvolání. Žalobkyně namítá, že skutkový závěr okresního soudu o tom, že nebylo prokázáno smluvní určení dodání zboží podle parity EXW [obec], je nesprávný a neopírá se o provedené důkazy a jejich přiléhavé hodnocení. I právní závěr soudu o nedostatku pravomoci k rozhodnutí ve věci je dle aplikace pravidel mezinárodního práva obchodního nesprávný. Žalobkyně v prvé řadě rozporuje, že by nebylo prokázáno, že strany smluvně určily místo určení a místo dodání zboží ve smyslu nařízení Brusel I bis. Žalobkyně v tomto ohledu uvádí, že má za to, že v řízení prokázala, že strany sjednaly ve všeobecných obchodních podmínkách doložku dodací parity EXW (ex Works) [obec], (místem dodání bez ohledu na místo určení zboží tak bylo sjednáno v [obec]), kdy tato skutečnost vyplynula jak z výslechu jednatele žalobkyně, tak především ze vzájemné komunikace stran, provedené v řízení důkazem, přičemž skutečnost, že místem dodání zboží byla podle ujednání a shodné vůle stran [obec], vyplývá i z dalších důkazů, jejichž obsah a povahu soud I. stupně zřetelně nesprávně právně hodnotil. Především se jedná o vývozní doklady ze dne 15. 9. 2016, 17. 9. 2016, 27. 10. 2016, 10. 11. 2016, v nichž je žalovaná (která tuto skutečnost nikdy nerozporovala) uvedena jako odesílatel zboží, kdy z celních předpisů je zřejmé, že bez dodacího místa zboží v [tuzemsko] by předmětné zboží nemohlo být nikdy procleno v [tuzemsko]. Žalovaná zboží v [anonymizováno] proclila, čímž minimálně konkludentně deklarovala skutečnost, že je srozuměna a považuje za dohodnuté, že místem dodání zboží je [obec]. Tvrzení žalované o tom, že místo proclení je jakousi„ technickou“ formalitou je třeba zcela odmítnout, neboť postup žalované, který by provedl proclení v [tuzemsko], aniž by místem dodání byla [tuzemsko], by byl celním deliktem, přičemž lze toliko těžko uvěřit, že by žalovaná, pakliže by nesouhlasila s místem dodání zboží v [tuzemsko], či dodání zboží v [tuzemsko] rozporovala, zároveň záměrně porušovala předpisy na úseku celní správy, uváděním nesprávného místa dodání v celní deklaraci. Dále je nepochybné, že faktury, které žalobkyně žalované vystavila, obsahovaly v položce„ terms of delivery“ FCA [obec], kdy žalovaná tyto faktury nikdy z tohoto důvodu nerozporovala, nijak se vůči této skutečnosti nevymezila a faktury žalobkyni nevrátila. I tato v řízení prokazovaná skutečnost je důkazem, že strany zcela jednoznačně vymezily místo dodání, tímto místem dodání byla [obec], přičemž otázka další dopravy zboží byla mezi stranami záležitostí separovanou od obchodní kauzy, která je předmětem projednávaného sporu. Z uvedených důkazů je zřejmé, že závazek žalobkyně k předání díla byl splněn již na území [země], nikoliv až přepravou zboží do [zahraničí]. Zde žalobkyně uvádí, že uvedený závěr zcela koresponduje se zavedenou praxí stran a obchodní zvyklostí mezi stranami založenou, k níž soud též nepřihlédl. Je zřejmé, že daný obchodní případ, který je předmětem sporu, nebyl izolovaným a ojedinělým obchodním případem, ale odehrával se na pozadí dlouhodobého obchodování stran, jehož atributem bylo dodávání zboží v [obec] (a to nejen deklarované právně, ale i faktické). V uvedeném případě bylo zboží dopravováno do [zahraničí] na základě individuálního požadavku žalované, který byl formulován a sjednán až po uzavření smlouvy o dodání zboží a který s dodávkou zboží funkčně a věcně nesouvisel. Dohoda o přepravě zboží, vyplývající z požadavku strany žalované tak byla separována od smlouvy o koupi zboží, z níž rezultuje předmětný spor. I pokud by tak soud aplikoval pravidla nařízení Brusel I bis nikoliv v souladu s podmínkami sjednanými stranami, ale v souladu s genezí cíle a v souladu s praxí stran vyplývající z jejich obchodních zvyklostí, musel by jeho správnou interpretací dospět k závěru, že ze zavedené praxe stran dochází k místu dodání zboží v [obec], a tudíž dospět k závěru o své příslušnosti k rozhodnutí sporu. I pokud by pak soud použil další podpůrný prostředek, jímž je v mezinárodním obchodu především Vídeňská úmluva o mezinárodní koupi zboží, pak místem dodání zboží je podle Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboží místo, kde má být zboží vyrobeno, pokud strany věděly, že má být vyrobeno v určitém místě (čl. 31 písm. b Úmluvy) a pokud tyto předpoklady splněny nebyly, pak místo, kde má být zboží vyrobeno, pokud strany věděly, že má být vyrobeno v určitém místě a pokud by ani tyto předpoklady splněny nebyly, pak místo, kde má prodávající své místo podnikání v době uzavření smlouvy. I při použití těchto dalších podpůrných kritérií je místem dodání zboží [obec] a okresní soud tak je příslušný k rozhodnutí sporu. Žalobkyně navrhuje, aby krajský soud napadené usnesení ve všech jeho výrocích zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 10. Žalovaná s odvoláním nesouhlasí. Žalovaná má za to, že hraničním určovatelem mezinárodní příslušnosti je v souladu s čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, v případě smlouvy o dodání zboží místo, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno. Místo dodání zboží je pak nutné určit s přihlédnutím k vůli stran obsažené ve smlouvě. Je zjevné, že mezi účastníky proběhly obchodní vztahy, a to od roku 2014 Kupní smlouvy rozhodující pro tuto věc byly uzavřeny dne 20. 6. 2016 potvrzením objednávky č. [anonymizováno], č. [anonymizováno], č. [anonymizováno] a č. [anonymizováno] a dne 27. 9. 2016 potvrzením objednávky [anonymizováno] Místo dodání na jednotlivých dodávkách zboží uvedeno nebylo, i když ze smluvní komunikace (konkrétně emailové komunikace ze dne 17. 6. 2018 - správně 17. 6. 2016 pozn. krajského soudu) vyplývá, že jako místo plnění bylo výslovně dohodnutí [obec] ([zahraničí]). Pokud se jedná o dodací listy k jednotlivým objednávkám, konkrétně o dodací list č. [anonymizováno], jako místo určení bylo dojednáno [zahraničí], dodací podmínky: FCA [obec], rovněž to platí i u ostatních dodacích listů, kde je sjednána doložka FCA [obec] a místo (země) určení [zahraničí]. V předmětné věci podstatné, že se jedná o dodací listy vyplňovány pracovníky žalobkyně a nejsou potvrzeny (podepsány) žalovanou, zde tedy chybí vůle druhé strany (souhlas žalované) s obsahem a podmínkami zde určenými. Z tohoto hlediska bylo potřebné vycházet z předsmluvní komunikace obou stran, zejména z emailové komunikace mezi stranami ze dne 17. 6. 2018 (správně 17. 6. 2016 pozn. krajského soudu), kde návrh kupní smlouvy předpokládal dodávky zboží do [zahraničí]. Žalobkyně sice uvádí, že si strany dojednaly doložku dodací parity [obec], ale blíže již konkrétně neuvádí, kde a s odkazem na jaké konkrétní ustanovení sjednaných obchodních podmínek se tak mělo stát. Pokud žalobkyně dále tvrdí a odvolává se na vývozní doklady ze dne 15. 9. 2016, 17. 9. 2016, 27. 10. 2016 a 10. 11. 2016, ani zde neleze žalobkyni přesvědčit, že místo dodání bylo v [země], naopak to dle žalobkyně jen jasně potvrzuje, což je zjevné i z vývozních dokladů, že tímto místem bylo právě [zahraničí]. Z vývozního doprovodného dokladu vyplývá, že příjemcem je [příjmení] [jméno], [adresa] [anonymizováno], [zahraničí] ([anonymizováno]), a stanovení případného cla a jeho výše, o němž se žalobkyně zmiňuje, se poté ve většině případů provádí právě v zemi příjemce, kam je zboží vyvezeno, což by mělo být [zahraničí]. Pokud se jedná o faktury a o dodací listy k fakturám, kde je sice uvedeno v „ terms of delivery“ [obec] s místem určení [zahraničí], nelze je ale hodnotit jako doklady, kde by byla výslovně určena (projevena) vůle stran, že si skutečně jako místo dodání dohodly v [země] ([obec]). Navíc se jedné jen o doklad, který vyplňovali pracovníci žalobkyně a nejsou vůbec potvrzeny druhou stranou (žalovanou). Skutečnost, že mezi stranami byla sjednána doložka FCA, není potvrzena žádným dalším důkazem. Pokud se jedná o samotné všeobecné obchodní podmínky, žalobkyně neunesla důkazní břemeno a nedoložila, že by tyto podmínky byly žalobkyní sepsány a byly součástí předsmluvní komunikace mezi žalobkyní a žalovanou, že byly součástí samotné kupní smlouvy a že byla žalovaná s těmito obchodními podmínkami seznámena. Vzhledem k výše uvedenému, žalovaná uvádí a v tomto směru se ztotožňuje i se závěry soudu prvního stupně a tedy, že mezi stranami u konkrétních dílčích smluv nebylo místo dodání zboží smluvně určeno. Žalovaná navrhuje potvrzení napadeného usnesení. 11. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal usnesení okresního soudu bez nařízení jednání (ust. § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné. 12. Podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 13. Podle čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 14. Podle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; když pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno. 15. K výkladu tohoto ustanovení ve vazbě na judikaturu Soudního dvora Evropské unie se vyjádřil Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3689/2011 a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1051/2012 Krajský soud nemá důvod se od tohoto názoru na posuzování místa dodání podle čl. 7 nařízení Brusel I bis vyjádřeného v citovaných rozhodnutích odchylovat. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 25. 2. 2010, ve věci [příjmení] [jméno] proti [anonymizována tři slova], C -381/08 se smluvní strany mohou dohodnout na místě dodání, přičemž toto místo dodání musí být ze smlouvy vyvoditelné způsobem, aniž by bylo nutno odkázat na hmotné právo použitelné na smlouvu. Při posuzování místa plnění ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I bis je tedy nezbytné vycházet především ze smluvních ujednání ohledně místa dodání zboží. 16. Teprve pokud není možné místo dodání ze smlouvy určit, pak vzhledem ke skutečnosti, že pravidlo o soudní příslušnosti stanovené v článku 7 bodě 1 písm. b) nařízení Brusel I má autonomní povahu, je třeba místo dodání zboží určit v závislosti na jiném určovateli, který respektuje genezi, cíle a systematiku nařízení Brusel I bis (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 2. 2010, ve věci [příjmení] [jméno] [příjmení] proti [anonymizována tři slova], C -381/08, bod 57). Je třeba postupovat podle zásady pragmatického určení místa plnění na základě faktických zjištění (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 6. 2011, ve věci [anonymizována tři slova] proti [anonymizována tři slova], C -87/10, bod 46, 47). S ohledem na závěr Soudního dvora vyslovený v jeho rozsudku ze dne 25. 2. 2010, ve věci [příjmení] [jméno] [příjmení] proti [anonymizována tři slova], C -381/08, pak místu dodání ve smyslu článku 7 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I bis odpovídá nejlépe místo, kde došlo k předání zboží nebo kde mělo fyzicky být kupujícímu předáno, na základě něhož kupující nabyl nebo měl nabýt oprávnění skutečně s tímto zbožím nakládat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016 sp. zn. 23 Cdo 4291/2015). 17. Okresní soud se tak měl nejprve zabývat tím, zda místo dodání bylo při uzavření kupní smlouvy ve smlouvě sjednáno, a případně zda dohodou stran nedošlo následně ke změně místa dodání. 18. Z dodacího listu č. [anonymizováno] k objednávkám č. [anonymizováno] a č. [anonymizováno] (č. l. 24) vyplynulo, že samotná žalobkyně zboží dle těchto objednávek dodávala dle dodací parity DDP [anonymizováno] ([země]) a že tedy smluvně určení místo dodání zboží se nacházelo v [zahraničí]. 19. Krajský soud proto usnesení okresního soudu v rozsahu, v němž žalobkyně požaduje zaplacení částky 17 396,65 eur s příslušenstvím za zboží dodané na základě objednávky č. [anonymizováno] a objednávky č. [anonymizováno] jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). 20. Jak však vyplynulo z okresním soudem provedeného šetření, předmětné objednávky č. [anonymizováno], č. [anonymizováno], č. [anonymizováno] č. [anonymizováno] (č. l. 8 až 13) obsahují prohlášení žalované o tom, že„ zákazník přečetl všeobecné obchodní podmínky uvedené na poslední straně ceníku [anonymizováno] a souhlasí s nimi (customer read general terms of trade listed on the last page of the price list [anonymizováno] and agree with them)“. (Objednávka č. [anonymizováno] k dodacímu listu [anonymizováno] dosud do spisu doložena nebyla.) 21. Jak bylo uvedeno, při posuzování místa plnění ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I bis je nezbytné vycházet především ze smluvních ujednání ohledně místa dodání zboží. V daném případě okresní soud dovodil, že pokud jde o všeobecné obchodní podmínky žalobkyně (jež nejsou dosud obsahem spisu a v nichž měla být sjednána dodací parita EXW), žalobkyně podle okresního soudu nedoložila, že by všeobecné obchodní podmínky byly žalované předány a že by se s nimi seznámila. 22. Krajský soud připomíná, že Nejvyšší soud ve své judikatuře akceptoval prohlášení smluvní strany, že obchodní podmínky obdržela a seznámila se s nimi, jako postačující důkaz o tom, že podmínky jsou stranám známy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 240/2015, uveřejněné pod číslem 2/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále jen R 2/2018). Podle judikatury je prohlášení považováno za důkaz o prohlášené skutečnosti, je však připuštěn důkaz opaku. Důkazní břemeno v tom případě ale leží na tom, kdo prohlášení učinil (prokazuje, že jeho prohlášení neodpovídá pravdě). 23. Je třeba připomenout, že v případě sporu musí ten, kdo se na obchodní podmínky odvolává, prokázat, jaký byl jejich obsah v době uzavření smlouvy. 24. Jak vyplynulo z provedeného šetření, žalobkyně pro žalovanou zajišťovala a objednávala dopravu zboží. V provedeného šetření však nevyplynulo, zda tak v případě objednávek č. [anonymizováno], č. [anonymizováno], č. [anonymizováno], č. [anonymizováno], č. [anonymizováno] a č. [anonymizováno] činila na základě změny původní kupní smlouvy (potvrzených objednávek) nebo na základě následně uzavřené samostatné smlouvy, a to patrně smlouvy příkazní, zasilatelské (§ 2471 - § 2482 o. z.) či jiné obdobné smlouvy. 25. Vzhledem k tomu, že šetření okresního soudu je dosud neúplné, v rozsahu, v němž žalobkyně požaduje zaplacení částky 66 022,46 eur s příslušenstvím jako kupní cenu zboží dodaného na základě objednávek č. [anonymizováno], č. [anonymizováno], č. [anonymizováno], č. [anonymizováno], č. [anonymizováno] a dosud nedoložené objednávky č. [anonymizováno] krajský soud zrušil (§ 219a odst. 2 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 221 o. s. ř.). 26. V dalším řízení okresní soud doplní šetření o tom, zda v rámci odkazu na všeobecné obchodní podmínky žalobkyně bylo mezi účastníky smluvně ujednáno místo dodání zboží, a případně kde. 27. V případě, že mezi stranami bylo při uzavření kupní smlouvy (kupních smluv) smluvně sjednáno místo dodání zboží v [obec] (v [tuzemsko]), je třeba doplnit šetření v tom ohledu, zda na základě změny kupní smlouvy (kupních smluv) nedošlo ke změně místa dodání zboží. Případná změna kupní smlouvy (kupních smluv) ohledně místa dodání by musela přímo vyplývat ze smluvních ustanovení (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 2. 2010, ve věci [příjmení] [jméno] [příjmení] proti [anonymizována tři slova], C -381/08, bod 54). 28. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. 33 Cdo 5094/2016). Pokud tedy žalovaná tvrdí, že mezi účastníky došlo ke změně kupní smlouvy o změně podmínek dodání zboží oproti původně sjednanému, je na ní, aby uvedenou skutečnost prokázala. Pokud žalovaná argumentuje, obsahem e-mailu ze dne 17. 6. 2016, pak je nutné zdůraznit, že uvedený e-mail předcházel potvrzeným objednávkám. 29. Krajský soud připomíná, že pravomoc soudu (jeho mezinárodní příslušnost) je jednou z podmínek řízení ve smyslu § 103 o. s. ř. (srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1998, sp. zn. 26 Cdo 221/98). Protože při zkoumání podmínek řízení jde o postup soudu v řízení a nikoliv o zjišťování skutkového stavu věci, neprovádí se dokazování ve smyslu § 120 a násl. o. s. ř., nýbrž šetření, tedy postup méně formální, při němž se ustanovení upravující postup soudu při dokazování použijí jen přiměřeně (srov. k tomu např. již citované R 40/2003). 30. Požadavky na rozsah dokazování v rámci přezkumu mezinárodní příslušnosti ve smyslu nařízení Brusel I bis již posuzoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, ve věci C -375/13, [jméno] [příjmení] proti [právnická osoba], kde konstatoval, že rozsah kontrolních povinností vnitrostátních soudů při přezkumu mezinárodní příslušnosti je sice aspektem vnitrostátního práva, které nařízení Brusel I bis nemá za cíl sjednocovat, použitím vnitrostátních pravidel nicméně nesmí být ohrožen užitečný účinek nařízení Brusel I bis (rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 1. 2015, ve věci C -375/13, [jméno] [příjmení] proti [právnická osoba], bod 60). Povinnost provést již v tomto stadiu řízení podrobné dokazování v souvislosti s relevantními skutečnosti týkajícími se jak příslušnosti, tak věci samé, by se přitom mohla dotknout věci samé. V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I bis tak není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku. I když tedy platí, že v případě, kdy jsou žalobcova tvrzení zpochybněna žalovaným, není vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena, povinen provádět dokazování ve stadiu určování příslušnosti, je třeba upřesnit, že cíl spočívající v řádném výkonu spravedlnosti, na němž je nařízení Brusel I bis založeno, i náležitý respekt pro autonomii soudce při výkonu jeho funkce vyžadují, aby soud, jemuž byla věc předložena, měl možnost posoudit svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně případných tvrzení žalovaného (rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 1. 2015, ve věci C -375/13, [jméno] [příjmení] proti [právnická osoba], body 63 a 64). 31. Nicméně, závěr soudu o tom, že je tu takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, takže řízení musí být zastaveno (a o žalobou uplatněném nároku nebude tudíž rozhodnuto), musí být založen na spolehlivém zjištění skutečností, z nichž takový závěr vyplývá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1401/2011, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 939/2011, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2966/2011, a ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3383/2011). Pokud by tento předpoklad nebyl splněn, došlo by rozhodnutím soudu o zastavení řízení k odepření spravedlnosti (denegatio justitiae); ústavně právní rozměr takového důsledku je zřejmý. Poučení: Proti výroku I. tohoto rozhodnutí lze podat dovolání, pokud Nejvyšší soud ČR dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze v takovém případě podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u Okresního soudu v Chomutově. Proti výroku II. tohoto rozhodnutí není dovolání přípustné. Ústí nad Labem 10. února 2022 JUDr. Václav Beneš předseda senátu