60 A 7/2022 - 28 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou ve věci žalobce:  X, narozen X státní příslušník Vietnamské socialistické republiky t. č. bytem X proti žalované:  Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3   o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 1. 2022, č. j. X takto: I. Žaloba se zamítá.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění: I. Předmět řízení 1.      Žalobce se včasnou žalobou domáhal přezkumu v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, kterým bylo částečně co do upřesnění doby k vycestování z území členských států EU na 60 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí změněno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 11. 11. 2021, č. j. X, a ve zbytku toto rozhodnutí potvrzeno. 2.      Rozhodnutím správního orgánu I. stupně bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 1, 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států EU, na 2 roky. 3.      Správní vyhoštění bylo žalobci uloženo, neboť dne 26. 10. 2021 se policejní hlídce prokázal doklady jiné osoby jako doklady vlastními, když předložil cestovní doklad znějící na jiné jméno a povolení k pobytu na jiné jméno vydané Maďarskou republikou, a nejméně dne 26. 10. 2021 na území ČR pobýval bez platného cestovního dokladu a oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. 4.      Správní orgán I. stupně vycházel z úředních záznamů o provedení kontroly a zajištění žalobce podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, z provedených lustrací v informačních systémech, protokolu o výslechu účastníka správního řízení ze dne 27. 10. 2021 a závazného stanoviska Ministerstva vnitra k možnosti vycestování cizince. Konstatoval, že žalobce pobýval na území ČR nejméně dne 26. 10. 2021 bez platného cestovního dokladu a platného oprávnění k pobytu. Obstaral si v Maďarsku doklady jiné osoby, kterými se při kontrole Policii ČR prokazoval jako doklady vlastními. Správní orgán I. stupně neoprávněný pobyt žalobce posoudil jako závažný přes krátkou jednodenní dobu pobytu na území ČR, poukázal především na to, že žalobce uvedl policii záměrně v omyl předložením dokladů jiné osoby za účelem dosažení svého cíle cesty, a zohlednil též, že žalobce na území ČR vstoupil v rozporu s ochranným opatřením, které vydalo Ministerstvo zdravotnictví dne 27. 9. 2021 pod č. j. MZDR 2599/2020-120/MIN/KAN, k ochraně před zavlečením onemocnění COVID-19 na území České republiky, podle kterého žalobce nebyl oprávněn na území ČR vstoupit. Správní orgán I. stupně konstatoval, že rozhodnutí není ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců nepřiměřené z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života žalobce. S odkazem na závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 1. 11. 2021, e. č. ZS52594, dovodil, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování. 5.      Žalovaná v napadeném rozhodnutí dospěla k závěru, že je namístě prvostupňové rozhodnutí změnit co do stanovení konkrétní doby k vycestování podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Jinak se ztotožnila se skutkovými zjištěními i posouzením důvodu pro uložení správního vyhoštění. Doba 2 let, po kterou žalobci nebude umožněno vstoupit na území členských států EU, byla podle žalované uložena v rámci správního uvážení jako přiměřená. Žalobce bagatelizoval závažnost spáchaného protiprávního jednání. Žalovaná poukázala na to, že se žalobce na území ČR, potažmo EU, dostal z velké části zcela neoprávněně za pomoci převaděčů, od počátku na území ČR pobýval bez platného cestovního dokladu a oprávnění k pobytu, nadto předložil cestovní pas a maďarské povolení k pobytu pro jinou osobu jako doklady vlastní. Žalovaná poukázala na rozdílnost případů, na které žalobce v judikatuře odkazoval, konstatovala, že žalobce porušil několik zákonných ustanovení a svým jednáním naplnil skutkové podstaty vymezené hned třemi body § 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, proto doba správního vyhoštění v dolní polovině zákonem stanoveného rozmezí je nikoli nepřiměřená. Ani z pohledu § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se nejedná o nepřiměřené opatření. Žalovaná se ztotožnila i se závěry o možnosti vycestování žalobce v intencích § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Ačkoli je možnost návratu v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19 ztížená, k obnovení komerčních letů došlo, ostatně žalobce v této „problematické“ době přicestoval z Vietnamu na území EU, přičemž cesta mu větší obtíže nečinila, tudíž se s vynaložením obdobného úsilí může dopravit i zpět do země původu, a byla mu poskytnuta maximální možná doba 60 dnů k vycestování. II. Žaloba 6.      Žalobce namítal, že žalovaná porušila § 2 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, když doba vyhoštění byla stanovena nepřiměřeně přísně v délce 2 let, která neodpovídá porušení právních norem. Dopad napadeného rozhodnutí je tak v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců s ohledem na nízkou závažnost jeho jednání. Správní orgány měly zohlednit velmi krátkou dobu ilegálního pobytu žalobce na území ČR, dále skutečnost, že spolupracoval se správním orgánem a zodpověděl veškeré kladené dotazy. 7.      Podle žalobce se správní orgány odchýlily od rozhodovací praxe. Žalobce v tomto směru poukázal závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2021, č. j. 1 A 58/2021-16, který řešil prakticky shodný případ. Za nelegální pobyt na území ČR v trvání několika málo dnů žalovaná obvykle ukládá správní vyhoštění na dobu nejvýše 1 roku, žalobce odkázal např. na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 1 A 60/2021 a zdůraznil, že delší doba správního vyhoštění se ukládá za výjimečných okolností. Takové důvody v daném případě nebyly dány, žádné další přitěžující okolnosti, např. že by zde žalobce nelegálně pracoval nebo měl nepříznivou pobytovou či dokonce trestní minulost, se nepřidružily. Žalobce poukázal na to, že prokázání se jiným dokladem se za takovou přitěžující okolnost nepovažuje. Zdůraznil, že na území ČR pobýval pouze několik hodin, když zemí tranzitoval. Žalovaná tak nesprávně posoudila otázku přiměřenosti dle § 174a zákona o pobytu cizinců, když měla přihlédnout i k času stráveném nelegálně na území ČR. 8.      Žalobce žalované dále vytýkal, že nepostupovala dle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Odkázal např. na rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2015, č. j. 7 Azs 75/2015, s argumentem, že je nutné zohlednit povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalované. III. Vyjádření žalované 9.      V písemném vyjádření k žalobě žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se k celé věci podrobně a přezkoumatelným způsobem vyjádřila, a to rovněž k námitce přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění na soukromý a rodinný život žalobce. Žalovaná proto navrhovala, aby soud žalobu zamítl. IV.  Posouzení věci krajským soudem 10.  Krajský soud napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních námitek dle § 75 odst. 2 s. ř. s., kterými je soud v duchu dispoziční zásady vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. 11.     Ze správního spisu vyplynulo, že dne 26. 10. 2021 prováděla hlídka cizinecké policie kontrolu vozidla na odstavné ploše v Prackovicích směrem do SRN, po které byl žalobce zajištěn, neboť na základě předloženého cestovního dokladu na jméno X a povolení k pobytu vydaného Maďarskou republikou vznikly pochybnosti o totožnosti žalobce a fotografie na předložených dokladech neodpovídaly fyzické podobě žalobce. Po lustraci v evidenčních systémech Policie ČR bylo zjištěno, že maďarské pobytové povolení předložené žalobcem je v evidenci schengenského informačního systému vedeno jako doklad odcizený, ztracený nebo neoprávněně užívaný. Vznikly tak pochybnosti, že žalobce pobývá na území ČR neoprávněně bez platného cestovního dokladu a povolení k pobytu. Na území ČR žalobce vstoupil neoprávněně v rozporu s Ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-120/MIN/KAN, k ochraně před zavlečením onemocnění COVID-19. Proto bylo s žalobcem zahájeno řízení za účelem správního vyhoštění, v jehož průběhu byl žalobce vyslechnut. Do protokolu o výslechu účastníka správního řízení žalobce uvedl svou pravou totožnost a bydliště ve Vietnamu, vypověděl, že do ČR přicestoval dne 26. 10. 2021 bez platného cestovního dokladu a platného oprávnění k pobytu z Maďarska, odkud přes ČR s převaděči cestoval do SRN za prací. Cestovní doklad mu byl odebrán převaděči v Rumunsku, kam dne 13. 10. 2021 odcestoval z Vietnamu letecky z ekonomických důvodů za prací. Protože práce byla náročná a špatně placená, měl v úmyslu dopravit se za prací do SRN, za tím účelem si prostřednictvím převaděče obstaral v Maďarsku doklady jiné osoby, kterými se při kontrole prokazoval jako doklady vlastními. Za tyto doklady a převoz autem měl zaplatit 4 000 EUR po příjezdu do SRN. Potvrdil, že jeho cílem jeho cesty byla práce v SRN, povolení k pobytu na území členských států EU nemá, nikde nežádal o azyl. Žalobce dále uvedl, že je ženatý a má 2 děti, rodina žije ve Vietnamu, stejně jako jeho bratři a rodiče. K ČR ani EU nemá žádné rodinné či soukromé vazby, co nejdříve se chce vrátit zpět do Vietnamu, v jehož bezpečné části žije. 12.     Skutkové okolnosti případu nejsou sporné, žalobce brojí proti stanovené době 2 let, po kterou mu v souvislosti s uloženým správním vyhoštění není umožněno vstoupit na území členských států EU, tuto dobu má za nepřiměřenou, stanovenou v rozporu s ustálenou praxí žalované. 13.  Soud při posuzování věci vycházel z následující právní úpravy. 14.  Podle § 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, prokáže-li se cizinec policii dokladem, který je padělán, anebo dokladem jiné osoby jako dokladem vlastním (bod 1); pobývá-li cizinec na území bez platného cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn (bod 3); pobývá-li cizinec na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn (bod 4). 15.  Podle § 174a zákona o pobytu cizinců platí, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. 16.  Soud připomíná, že s ohledem na znění § 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců aplikace citovaného ustanovení nezávisí na správním uvážení správního orgánu; jsou-li podmínky tohoto ustanovení naplněny, správní orgán je povinen správní vyhoštění uložit. V daném případě není sporu o tom, že žalobce na území ČR pobýval neoprávněně bez platného cestovního dokladu, bez platného povolení k pobytu (v podrobnostech viz str. 3 a 4 prvostupňového rozhodnutí), hlídce cizinecké policie se prokázal cizím cestovním pasem jako vlastním a předložil rovněž pobytové povolení vydané na jméno cizí osoby. Byly tak dány podmínky pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 1, 3 a 4 zákona o pobytu cizinců, a proto správní orgány správně rozhodly o správním vyhoštění, čemuž se žalobce ostatně konkrétními námitkami nebrání. 17.  Samotná doba správního vyhoštění, jejíž nepřiměřenost žalobce v žalobě namítá, správnímu uvážení naopak podléhá. Správní orgán je povinen stanovit tuto dobu v rámci zákonem vymezeného rozmezí po zohlednění všech individuálních okolností konkrétního případu. Soudní přezkum správního uvážení je pak omezen na posouzení, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo zda je nezneužil a pokud tomu tak není, soud není oprávněn jakkoliv nahrazovat správní úvahu správního orgánu (srov. např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-42, publ. pod č. 906/2006 Sb. NSS). 18.  Soud musí v obecné rovině žalobci přisvědčit, že z žalobcem uváděných rozsudků Městského soudu v Praze vyplývá, že za nelegální pobyt na území ČR v trvání několika málo dnů žalovaná běžně ukládá správní vyhoštění v délce nanejvýš 1 roku (viz např. sp. zn. 1 A 60/2021, či 2 A 5/2021). Správní vyhoštění v délce 2 let žalovaná obvykle ukládá za nelegální pobyt v trvání 6 měsíců a více; jde-li o kratší nelegální pobyt s uloženým dvouletým zákazem vstupu, obvykle se ke kratšímu nelegálnímu pobytu přidruží další přitěžující okolnosti, např. že cizinec na území ČR i nelegálně pracoval, nebo jeho nepříznivá pobytová či trestní minulost (viz např. případy projednané Městským soudem v Praze pod sp. zn. 1 A 16/2021, 1 A 36/2021, 1 A 40/2021, 1 A 46/2021, 1 A 54/2021, jejichž skutkové okolnosti byly shrnuty v žalobcem citovaném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2021, č. j. 1 As 58/2021-20). 19.  Dle názoru soudu se však žalobcův případ od posledně uvedeného případu odlišuje. Žalobcův neoprávněný pobyt na území ČR byl sice krátký, když žalobce byl kontrolován cizineckou hlídkou ještě týž den, kdy do ČR přicestoval, a jednalo se tedy pouze o jednodenní neoprávněný pobyt žalobce na území ČR, žalobce však závažnost svého jednání bagatelizuje, když odhlíží od ostatních konkrétních okolností jeho věci. Správní orgány správně přihlédly také k tomu, že žalobce při pobytové kontrole předložil cestovní pas vydaný na cizí jméno a rovněž pobytové povolení vydané na cizí jméno, jimiž se prokazoval jako vlastními, nepochybně ve snaze oklamat cizineckou policii a dosáhnout svého cíle, totiž dostat se po neoprávněném pobytu v Rumunsku a Maďarsku přes území ČR do SRN za prací na základě maďarského pobytového povolení a cestovního pasu na cizí jméno. Soud se ztotožňuje s hodnocením správních orgánů, že žalobcovo jednání bylo třeba hodnotit jako závažné, neboť žalobce se, na rozdíl od jiných popisovaných věcí, v nichž byla cizincům uložena kratší doba, po kterou nemohou vstoupit na území členských států EU, dopustil porušení hned několika ustanovení zákona o pobytu cizinců, s nimiž § 119 odst. 1 tohoto zákona spojuje uložení správního vyhoštění, a to na dobu až 5 let dle písm. b) tohoto ustanovení. K tomu se jako přitěžující okolnost přidružilo, že žalobce vstoupil na území ČR také v rozporu se shora označeným ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví v době, kdy ČR, stejně jako jiné státy, přijímala tato opatření ve veřejném zájmu k ochraně zdraví a životů osob za účelem zamezení zavlečení koronaviru způsobujícího pandemii onemocnění COVID-19 (viz str. 7 prvostupňového rozhodnutí). 20.  Pokud žalobce namítal, že nebylo dostatečně v jeho prospěch zohledněno, že se správními orgány spolupracoval a odpověděl na všechny otázky, je třeba jeho obranu odmítnout. Žalovaná podle přesvědčení soudu v napadeném rozhodnutí přiléhavě zhodnotila, že pokud by policie nepojala podezření, že žalobce není osobu, jejíž doklady předložil ke kontrole, k žádnému doznání z jeho strany by nejspíš nedošlo. K uvedení pravé totožnosti došlo až poté, co policie pojala pochybnosti o totožnosti žalobce a lustrací předloženého pobytového povolení zjistila, že je v příslušném informačním systému vedeno jako odcizené, ztracené, užívané neoprávněně. Žalobce si totiž vědomě obstaral za nemalou finanční částku cestovní doklad a povolení k pobytu jiné osoby s cílem dopravit se přes ČR na území SRN za prací a je nasnadě, že ke spolupráci se uchýlil pod tíhou zjištění cizinecké policie. Správní orgán I. stupně, s jehož rozhodnutím tvoří napadené rozhodnutí žalované jeden celek, příhodně poukázal na žalobcův vědomý vstup na území států EU za pomoci převaděčů, pobyt a cestu přes území schengenského prostoru v rozporu s pravidly států EU (viz str. 7 prvostupňového rozhodnutí, str. 6 rozhodnutí žalované). I v tomto směru se žalobcův případ odlišuje od konkrétních okolností, které byly Městským soudem hodnoceny ve věci sp. zn. 1 A 58/2021, tedy v žalobcově případu nebyla prokázána snaha od počátku mít v rámci schengenského prostoru úředně povolen pobyt, která byla v tehdy řešené věci hodnocena jako významná polehčující okolnost. 21.  Takto hodnocená závažnost žalobcova protiprávního jednání nalezla odraz i v hodnocení přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Ani v tomto směru soud pochybení ze správních orgánů neshledal. Nelze pominout, že krátká doba tranzitu přes ČR způsobila, že žalobce na území ČR neměl vybudované žádné sociální vazby, centrum svého rodinného a soukromého života měl nepochybně ve svém domovském státě. Vzhledem k závažnosti jeho protiprávního jednání, jak o ní bylo pojednáno shora, s ohledem na to, že šlo o zdravého muže v produktivním věku, který se na území ČR zdržoval velmi krátce, neměl zde vytvořen pracovní, soukromý a rodinný život, a měl veškeré vazby na stát, jehož je státním příslušníkem, zachovány, bylo vydané rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené. Z tohoto pohledu nebyly porušeny ani zásady, na nichž stojí judikatura ESLP a NSS, jak byly shrnuty v rozsudku NSS ze dne 18. 6. 2015, č. j. 7 Azs 75/2015-34. Ostatně z vyjádření žalobce v průběhu řízení o správním vyhoštění vyplývá, že on sám stěží vnímá povinnost opustit území ČR, potažmo členských států EU, jako nějaký zásah do soukromého a rodinného života. Žalobce do protokolu o výslechu účastníka správního řízení uvedl, že v ČR ani jiných členských státech EU nikoho nemá, nic mu v návratu do domovského státu nebrání a chce se tam vrátit co nejdříve. V. Závěr a náklady řízení 22.  S ohledem na shora uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl podle  § 78 odst. 7 s. ř. s. 23.  Ve věci soud rozhodoval, aniž nařídil ústní jednání, v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., za presumovaného souhlasu žalobce i žalované. 24.  Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. 25.  V souzeném případu měl úspěch žalovaný správní orgán, ten náhradu nákladů řízení nepožadoval, ostatně mu ani žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti správního orgánu nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.  V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.   Liberec 25. duben 2022     Mgr. Lucie Trejbalová samosoudkyně