č. j. 141 A 11/2022-55 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Martiny Vernerové a JUDr. Jiřího Derfla ve věci žalobkyně:  J. J., narozena X,  bytem X,  zastoupena Mgr. Martinou Knickou, advokátkou,  sídlem Tyršova 1434/4, 405 01  Děčín, proti   žalovanému:  Krajský úřad Ústeckého kraje,  sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01  Ústí nad Labem, za účasti osob zúčastněných na řízení:   1. 1. ČEZ Distribuce, a. s., IČO: 24729035,     sídlem Teplická 874/8, 405 02  Děčín, 2. 2. CETIN a. s., IČO: 04084063,     sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00  Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2022, č. j. KUUK/056875/2022,     takto: I.          Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2022, č. j. KUUK/056875/2022, a rozhodnutí Městského úřadu Benešov nad Ploučnicí ze dne 15. 12. 2021, č. j. MUBN-7638/2021, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II.       Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. III.    Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 1. 4. 2022, č. j. KUUK/056875/2022, jímž bylo v odvolacím řízení zamítnuto společné odvolání žalobkyně a J. J. a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Benešov nad Ploučnicí, odboru stavebního úřadu, (dále jen „stavební úřad“) ze dne 15. 12. 2021, č. j. MUBN- 7638/2021. Rozhodnutím stavebního úřadu bylo vyhověno žádosti osoby zúčastněné na řízení č. 1 ČEZ Distribuce, a. s., (dále jen „žadatel“), když bylo rozhodnuto podle § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) a § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“) o umístění stavby IP – 12-4013149 DC-Horní Habartice, p.p.č. XA, přípojka kNN na pozemcích p. č. XA a XB v k. ú. X (dále obvykle jen „záměr“ nebo „stavba“). Soud podotýká, že všechny pozemkové parcely uváděné v tomto rozsudku se nachází v katastrálním území X, a proto jsou soudem obvykle uváděna již jen čísla parcel bez uvedení katastrálního území. Žalobkyně se zároveň domáhala i zrušení prvostupňového rozhodnutí. Žaloba 2. Žalobkyně namítla, že odůvodnění napadeného i prvostupňového rozhodnutí ohledně zásahu do jejího vlastnického práva je rozporné a zmatečné. V prvostupňovém rozhodnutí se dle žalobkyně uvádí, že pozemek p. č. XC není stavbou přímo dotčen, zatímco v jiné části prvostupňového rozhodnutí a v napadeném rozhodnutí je uvedeno, že záměr se pozemku p. č. XC dotýká, když je argumentováno § 184a odst. 3 stavebního zákona, přičemž je žalobkyně informována o možném vyvlastňovacím řízení či zatížení pozemku věcným břemenem. Žalobkyni není zřejmé, zda bylo záměru vyhověno proto, že její vlastnické právo není dotčeno, nebo proto, že dotčení jejího vlastnického práva je v souladu s právními předpisy. Z opatrnosti žalobkyně uvedla argumentaci proti oběma těmto verzím, přičemž současně upozornila, že již samotný zmíněný rozpor vede k nepřezkoumatelnosti obou napadených rozhodnutí, a je tedy důvodem pro jejich zrušení. 3. Pro případ, že důvodem vyhovění žádosti bylo, že pozemek žalobkyně nebyl nijak zasažen, žalobkyně upozornila, že obě rozhodnutí paradoxně zásah do jejího vlastnického práva současně potvrzují, když odkazují na § 184a stavebního zákona i možnost vyvlastňovacího řízení. Zásah je dle žalobkyně zcela zřejmý i z doloženého situačního výkresu. 4. Pro případ, že důvodem vyhovění žádosti je, že zásah do pozemku žalobkyně je aprobován § 184a odst. 3 stavebního zákona a veřejným zájmem na zřízení stavby, žalobkyně namítala, že má tento způsob posouzení za věcně i formálně chybný. Možnost zásahu bez výslovného souhlasu vlastníků pozemku nelze vyložit jako souhlas s jakýmkoliv zásahem. I v takovém případě je dle žalobkyně nutno zabývat se souladem umisťované stavby s § 90 stavebního zákona, jakož i sledovat ochranu práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení [jak lze i po zrušení § 90 písm. e) stavebního zákona dovodit z obecných zásad činnosti správních úřadů]. Žalobkyně má za to, že nelze v řízení zcela rezignovat na práva a právem chráněné zájmy dotčených vlastníků, a to zvláště v případě,    je-li jejich souhlas nahrazován odkazem na veřejný zájem dle § 184a odst. 3 stavebního zákona. Ostatně i vyvlastňovací řízení podléhá zásadě minimalizace zásahu do vlastnických práv třetích osob, subsidiarity a posouzení, zda veřejný zájem v daném případě skutečně převládá nad zájmem soukromoprávním. Bylo by dle žalobkyně absurdní toto nesledovat i v řízení územním. 5. V opačném případě by dle žalobkyně stavebníkovi nic nebránilo zřídit elektrickou či internetovou přípojku přes cizí pozemek bez souhlasu jeho vlastníka, a to bez ohledu na rozsah a závažnost takového zásahu. Realizaci takové stavby aprobované stavebním úřadem by se dle žalobkyně mohl vlastník pozemku pak bránit jen soukromoprávní cestou, a tedy velmi těžko, přičemž následky takto vydaného územního rozhodnutí či stavebního povolení by mohly být již nezvratné. Nadto je takový výklad i velmi nesystematický, když stavební úřad aprobuje stavbu na základě principů vyvlastnění, aniž by byl nucen se těmito zásadami sám řídit. Žalobkyně se ohrazuje proti výkladu, dle nějž při aplikaci § 184a odst. 3 stavebního zákona nemusí být v žádném rozsahu zohledňována míra a závažnost zásahu do vlastnického práva třetích osob a dle nějž by byly povoleny veškeré stavební záměry, jakkoliv nevedeny zásadou minimalizace s tím, že jejich nepřiměřenosti se má vlastník pozemku bránit až při případné realizaci stavby. Žalobkyně trvala na tom, že je nutné i v případě předvídaném § 184a odst. 3 stavebního zákona zohlednit principy stavby ve veřejném zájmu na cizím pozemku, tj. zásady minimalizace zásahu do vlastnických práv třetích osob, zásady subsidiarity i posouzení, zda veřejný zájem v daném případě skutečně převládá nad zájmem soukromoprávním. 6. Žalobkyně upozornila na riziko navrhované stavby, které by mohlo ve svém důsledku vést k většímu podmáčení nemovitostí ve vlastnictví třetích osob, přičemž konkrétní argument byl v napadeném rozhodnutí odmítnut s tím, že „z logiky věci“ ke zvýšení podmáčení nedojde. Dle žalobkyně je takové vypořádání její odvolací námitky nedostatečné, když odkaz na „logiku věci“ nelze rozhodně respektovat jako přesvědčivé předložení úvah správního orgánu ke vznesené námitce. 7. Navíc je dle žalobkyně napadené rozhodnutí založeno na chybných skutkových závěrech, jelikož žalobkyně vysvětlila rizika podmáčení svého pozemku v daném místě, existenci a účel stávajících opatření (prohloubení příkopu, svod vody do roury) a poukázala na to, že výkopem vznikne cca 60 cm výškového rozdílu a voda nebude moci příkopem dále odtékat. Na důvodnosti a správnosti této námitky žalobkyně trvá, když paradoxně ona námitka je v souladu „s logikou věci“, kterou zmiňuje žalovaný – neboť při výškovém rozdílu voda z níže položeného místa neodtéká. Na uvedeném dle žalobkyně nic nemění ani zmínka v napadeném rozhodnutí o uvedení do původního stavu, a to z následujících důvodů. V prvé řadě již proto, že podmínka uvedení do původního stavu není součástí prvostupňového rozhodnutí, a není tak žadateli uložena. Nadto není uvedení do původního stavu ani plně možné, protože již provedením výkopu dojde ke změnám parametrů půdy, které mohou mít dopad na vsakovací možnosti zasaženého pozemku (hutnost, hrubost, udusání, jiný materiál, výškové rozdíly…). 8. Žalobkyně uvedla, že rozumí tomu, že není pravomocí orgánů ve stavebním řízení zabývat se alternativními technickými řešeními předcházejícími hrozícím rizikům. V daném případě ale tento argument stavební úřad použil jako zdůvodnění, proč se nijak nezabýval reálným, vysvětleným a prokázaným rizikem podmáčení v důsledku posuzované stavby. Obě napadená rozhodnutí jsou proto dle žalobkyně vadná rovněž pro chybné právní posouzení přípustnosti posuzované stavby, když v rozporu s § 90 stavebního zákona nebyla posuzována rizika podmáčení sousedních nemovitostí. 9. Žalobkyně dále konstatovala, že ve správním řízení upozorňovala na existenci dvojích situačních výkresů. Námitka tohoto rozporu byla odmítnuta bez faktického zabývání se oběma výkresy s tím, že nákres přikládaný s předpokladem územního souhlasu není v tomto řízení relevantní. Žalovaný ani stavební úřad se však dle žalobkyně nezabývali tím, že oba výkresy se skutkově liší. Nejde jen o upřesnění, jde o rozdíl v uvedených vzdálenostech. Pokud tedy byl předkládán původně k podpisu výkres chybný (neodpovídající skutkovým okolnostem), je dle žalobkyně pochopitelné, že má nyní žalobkyně důvodnou obavu o správnost výkresu současného a to, zda zde uvedené údaje již realitě odpovídají. Žalobkyně se domnívá, že i v tomto ohledu jsou napadená rozhodnutí chybná, když se nijak nezabývají rozporem v obou výkresech. 10. Žalobkyně se dále ohradila proti tvrzení v napadeném rozhodnutí, že stavební úřad vyšel odvolatelům vstříc na základě pouhého tvrzení o užívacím právu k nemovitosti. Toto tvrzení je bezpředmětné, neboť nevysvětluje ostatní žalobkyní vytýkané nedostatky řízení, jednak je toto tvrzení nepravdivé. Druhý z odvolatelů, pan J., se dle žalobkyně stal účastníkem správního řízení nikoliv na základě nějakého nepodloženého tvrzení, ale na základě doložení výpisu z katastru nemovitostí, že je k dotčené nemovitosti zřízena v jeho prospěch služebnost užívání, přičemž pan J. se nepřipojil k této žalobě z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu, byť s jejím obsahem plně souhlasí. 11. Žalobkyně trvala na tom, že ze strany správních orgánů neprobíhalo řízení v souladu se zásadami, kterými se má stavební úřad řídit. Dle žalobkyně neprobíhalo úsilí o zjištění materiální pravdy dle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), úsilí o zajištění rovnosti v přístupu k účastníkům řízení dle § 7 správního řádu, jakož ani pokus o „smírné odstranění rozporů“ ve smyslu § 5 správního řádu. Žalobkyně proto trvá na své námitce chybného postupu stavebního úřadu, kterou přitom nelze odbýt poukazem na vymezení účastníků řízení, které navíc proběhlo v souladu se zákonem a na základě důkazu žalobkyní doloženého. 12. Žalobkyně dále upozornila, že byla ze strany stavebního úřadu chybně informována o rozsahu řízení, když jí bylo sděleno, že otázka umístění pilíře bude řešena v tomto řízení (viz přiložená nahrávka, čas mezi 5:40 a 6:40 minut). Tato informace ale byla chybná, když pilíř byl řešen v řízení jiném, a o umístění pilíře bylo již tedy rozhodnuto. Tato skutečnost dle žalobkyně dokresluje výše uvedená pochybení, tj. postup stavebního úřadu v rozporu se základními zásadami správního řízení včetně řízení stavebního. Vyjádření žalovaného k žalobě 13. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí. Konstatoval, že předmětná stavba je rozšířením elektrické distribuční soustavy a má sloužit k připojení pozemku p. č. XA, na němž byla pravomocně umístěna novostavba rodinného domu. 14. K žalobní námitce, že z rozhodnutí správních orgánů není zřejmé, zda pozemek p. č. XC bude, či nebude projednávanou stavbou dotčen, žalovaný uvedl, že stavební úřad ve svém rozhodnutí uvedl, že pozemek p. č. XC není stavbou přímo dotčen, čímž měl v kontextu dalšího obsahu odůvodnění na mysli to, že stavba není umisťována přímo na pozemku žalobkyně. Skutečnost, že na pozemek žalobkyně bude zasahovat ochranné pásmo elektrického vedení však stavební úřad ani žalovaný ve svých rozhodnutích nezpochybňovali. Právě ve vztahu k tomuto ochrannému pásmu se dle žalovaného vztahovaly další úvahy správních orgánů opírající se o § 184a odst. 3 stavebního zákona. 15. K žalobní námitce, že již v územním řízení měly správní orgány zkoumat podmínky případného možného vyvlastnění pozemku žalobkyně, žalovaný uvedl, že s tímto názorem nesouhlasí. V průběhu územního řízení byl stavební úřad dle žalovaného povinen v dané souvislosti přezkoumat pouze to, zda existuje zákonná možnost získat potřebné právo pro uskutečnění konkrétního záměru prostřednictvím vyvlastnění. Při naplnění této základní podmínky nemusí dle žalovaného žadatel ke své žádosti dokládat souhlas vlastníka pozemku dotčeného navrhovaným záměrem. Při posuzování přípustnosti záměru v režimu stavebního zákona pak už dle názoru žalovaného správní orgány nezkoumají, zda jsou naplněny další podmínky pro vyvlastnění podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vyvlastnění“). 16. K žalobní námitce, že realizace navrhované stavby může vést k většímu podmáčení okolních nemovitostí a že podmínka uvedení dotčeného území do původního stavu není žadateli uložena jako podmínka rozhodnutí stavebního úřadu, žalovaný uvedl, že stavba musí být provedena podle žadatelem předložené a stavebním úřadem následně ověřené dokumentace pro vydání rozhodnutí o umístění stavby. Postupovat podle stavebním úřadem ověřené dokumentace stavby je dle žalovaného zákonnou povinností žadatele (stavebníka) a není nutné jej na tuto povinnost v územním rozhodnutí výslovně upozorňovat. Z dokumentace obsahující popis prací žalovaný logicky dovodil, že v dotčeném území nedojde v důsledku realizace stavby ke změně odtokových poměrů. Správní orgány v územním řízení posuzují dle žalovaného přípustnost návrhu předloženého žadatelem (stavebníkem) a nemohou návrh z iniciativy účastníků řízení měnit či doplňovat o jiná technická řešení, která by lépe odpovídala jejich vlastním zájmům. 17. K žalobní námitce ohledně dvou různých situačních výkresů odkázal žalovaný na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde tuto námitku vypořádal. Zdůraznil, že stavební úřad obdržel k žádosti o vydání územního rozhodnutí pouze jeden situační nákres a s tímto pracoval. 18. K žalobní námitce ohledně údajného chybného informování žalobkyně ze strany stavebního úřadu ohledně umístění pojistkové skříně (pilíře) na pozemku p. č. XA, žalovaný uvedl, že žalobkyně zřejmě sama chybně zaměňuje předmětné územní řízení o umístění elektrické přípojky a řízení o umístění novostavby rodinného domu na pozemku p. č. XA. Součástí nyní posuzované stavby je dle žalovaného i nová pojistková skříň (pilíř) na pozemku p. č. XA. Žalovaný podotkl, že žalobkyně byla rovněž účastníkem územního řízení o umístění novostavby rodinného domu, takže měla úplné informace o obou správních řízeních. Vyjádření osob zúčastněných na řízení 19. Žadatel ČEZ Distribuce, a. s., jakožto osoba zúčastněná na řízení č. 1 ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, přičemž navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Konstatoval, že žalovaný i stavební úřad řádně zjistili skutkový stav, věc řádně posoudili a řízení nebylo stiženou žádnou vadou. Upozornil, že v rámci územního řízení předložil pouze jediný situační výkres. 20. K věci žadatel dále poznamenal, že s ohledem na platný územní plán obce Horní Habartice je v dotčené lokalitě nezbytné umožnit připojení ploch, resp. budoucích staveb, určených k bytové zástavbě, k distribuční soustavě elektřiny. V posuzovaném případě má být dle žadatele kabel umístěn do pozemku ve vlastnictví obce v hloubce cca 115 cm v kabelové chráničce a jeho ochranné pásmo zasahuje do pozemku žalobkyně pouze zcela minimálně, přičemž na pozemku žalobkyně nebudou probíhat ani výkopové práce. 21. Dle žadatele předmětná stavba nepovede k většímu podmáčení pozemku žalobkyně či třetích osob a ohrožení jejich majetku. Povinnost žadatele uvést dotčené nemovitosti třetích osob do původního stavu plyne dle žadatele výslovně z § 25 odst. 8 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“), a uvedenou povinnost lze dovodit i z obecné právní úpravy. 22. Dle žadatele neexistuje žádná souvislost mezi předmětnou stavbou a odtokovými poměry v dotčeném území. V podrobnostech ohledně technických souvislostí odkázal žadatel na vyjádření dodavatele projekční dokumentace k podanému odvolání žalobkyně a pana Jaroslava Jaroše, které je součástí správního spisu. 23. Osoba zúčastněná na řízení č. 2 CETIN a. s. se vyjádřila, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. K žalobě samotné se nevyjádřila. Replika žalobkyně k vyjádření žalovaného 24. Podáním ze dne 30. 7. 2022 učinila žalobkyně repliku k vyjádření žalovaného, přičemž vyjádřila nesouhlas s tvrzením žalovaného, že by odmítala celou stavbu. Žalobkyně však odmítá postup správních orgánů v této věci z důvodů již popsaných ve správním řízení i v žalobě. 25. K možnému podmáčení pozemku žalobkyně poznamenala, že žalovaný nevyvrátil její námitky týkající se podmáčení pozemku, když se věcně nevyjádřil ke skutečnosti, že výkopem vznikne cca 60 cm výškového rozdílu, a voda nebude moci příkopem dále odtékat. Žalobkyně setrvala i na svých dalších žalobních námitkách. Posouzení věci soudem 26. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, když žalobkyně ani žalovaný nesdělili soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s rozhodnutím bez jednání, ačkoli byli ve výzvě výslovně poučeni, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen. 27. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. 28. Po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 29. Soud se v první řadě věnoval žalobní námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou spatřovala žalobkyně v tom, že z napadeného ani prvostupňového rozhodnutí není jasné, zda důvodem vyhovění žádosti o umístění záměru byla skutečnost, že pozemek žalobkyně p. č. XC není stavbou dotčen, nebo to, že dotčení vlastnického práva žalobkyně je v souladu s právními předpisy. K uvedené námitce soud uvádí, že v prvostupňovém rozhodnutí stavební úřad na straně 4 uvedl, že pozemek p. č. XC není stavbou přímo dotčen, přičemž zároveň poukázal na skutečnost, že ochranné pásmo elektrického kabelu nízkého napětí částečně zasahuje do pozemku žalobkyně. Z takového odůvodnění dle soudu vyplývá, že stavební úřad bral v úvahu, že pozemek p. č. XC není dotčen samotnou stavbou elektrické přípojky, nýbrž pouze jejím ochranným pásmem, přičemž takové dotčení práv žalobkyně shledal v souladu s právními předpisy. Ke stejným závěrům dospěl žalovaný na straně 3 napadeného rozhodnutí. Zmíněnou námitku nepřezkoumatelnosti proto soud nepovažuje za důvodnou. 30. Dále se soud zabýval žalobní námitkou věcně a formálně chybného posouzení žalovaného v napadeném rozhodnutí, kde žalovaný dospěl k závěru, že zásah do vlastnického práva žalobkyně je aprobován § 184a odst. 3 stavebního zákona, aniž by se dle žalobkyně zabýval souladem umisťované stavby s § 90 stavebního zákona, a aniž by sledoval ochranu práv žalobkyně. Soud shledal, že již v prvostupňovém řízení žalobkyně uplatnila námitku, ve které projevila nesouhlas s vedením přípojky elektřiny tak, že ochranné pásmo kabelu, které činí 1 metr podél obou stran kabelu dle § 46 odst. 5 písm. a) energetického zákona, zasahuje do pozemku žalobkyně p. č. XC. Tato skutečnost vyplývá z protokolu stavebního úřadu o místním šetření ze dne 9. 12. 2021. Stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí ke zmíněné námitce uvedl, že ochranné pásmo kabelového vedení je dáno energetickým zákonem a upozornil na možnost vyvlastnění dotčené části pozemku. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně mimo jiné namítala na straně 3, že zásah ochranného pásma do jejího pozemku p. č. XC může mít pro ni řadu nepříjemných právních následků, které specifikovala, a dále uvedla, že stavební úřad neprojevil snahu o dohodu nebo hledání jiného řešení stavby přípojky, kde by bylo možno více ochránit její vlastnické právo dotčené ochranným pásmem. V podání ze dne 20. 1. 2022, kterým žalobkyně reagovala na vyjádření žadatele k jejímu odvolání, žalobkyně upozornila na jednání s technikem J. M., zaměstnancem firmy VAMA s.r.o., IČO 47287926, sídlem Vilsnická 94, 405 02 Děčín, která zpracovala pro žadatele dokumentaci pro územní řízení a zastupovala ho v územním řízení.  Žalobkyně konstatovala, že zmíněný technik od počátku nebral v potaz žádné jiné návrhy, kudy by mohla trasa přípojky vést. Dále žalobkyně opětovně poukazovala na problémy, které jí může způsobit ochranné pásmo na jejím pozemku p. č. XC. Žalovaný na straně 3 napadeného rozhodnutí k výše naznačeným odvolacím námitkám uvedl, že „nesouhlas odvolatelů se zásahem ochranného pásma do pozemku p.č. XC k.ú. X nemůže být pro stavební úřad důvodem pro nevyhovění podané žádosti. Pokud dále nedojde mezi žadatelem a vlastníkem pozemku k uzavření dohody o zřízení věcného břemene, lze omezení vlastnického práva k pozemku a nabytí práva odpovídajícího věcnému břemenu k tomuto pozemku pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem, dosáhnout vyvlastněním.“ 31. Z údajů uvedených v předchozím odstavci je zřejmé, že základní námitkou žalobkyně, uplatněnou v prvostupňovém i odvolacím řízení, byla námitka nesouhlasu s tím, aby ochranné pásmo jakkoli zasahovalo do pozemku žalobkyně p. č. XC. Touto námitkou alternativního vedení elektrické přípojky se však řádně nezabýval ani stavební úřad ani žalovaný, neboť oba správní orgány pouze poukázaly na skutečnost, že souhlas žalobkyně s umístěním stavby není dle § 184a odst. 3 stavebního zákona potřeba, jelikož pro požadovaný záměr je dán účel vyvlastnění zákonem, přičemž zároveň oba správní orgány ve svých rozhodnutích upozornily žalobkyni na možnost vyvlastnění části jejího pozemku. 32. V posuzované věci jde především o to, jakým způsobem mají správní orgány postupovat v uzemním řízení v situaci, kdy žadatel, který není vlastníkem pozemku, na kterém se má požadovaný záměr uskutečnit, sice nepředložil souhlas vlastníka, nicméně pro stavební záměr je dán účel vyvlastnění. 33. Podle § 184a odst. 1 stavebního zákona není-li žadatel vlastníkem pozemku nebo stavby a není-li oprávněn ze služebnosti nebo z práva stavby požadovaný stavební záměr nebo opatření uskutečnit, dokládá souhlas vlastníka pozemku nebo stavby. 34. Podle § 184a odst. 3 stavebního zákona se souhlas nedokládá, je-li pro získání potřebných práv k pozemku nebo stavbě pro požadovaný stavební záměr nebo opatření stanoven účel vyvlastnění zákonem. 35. Podle § 3 odst. 1 věty první zákona o vyvlastnění je vyvlastnění přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. 36. Podle § 4 odst. 2 zákona o vyvlastnění musí být veřejný zájem prokázán ve vyvlastňovacím řízení. 37. Podle § 2 odst. 2 písm. a) bodu 1 energetického zákona se distribuční soustavou v energetice pro účely tohoto zákona rozumí vzájemně propojený soubor vedení a zařízení o napětí 110 kV, s výjimkou vybraných vedení a zařízení o napětí 110 kV, která jsou součástí přenosové soustavy, a vedení a zařízení o napětí 0,4/0,23 kV, 1,5 kV, 3 kV, 6 kV, 10 kV, 22 kV, 25 kV nebo 35 kV provozovaný držitelem licence na distribuci elektřiny a sloužící k zajištění distribuce elektřiny na vymezeném území České republiky, včetně systémů měřicí, ochranné, řídicí, zabezpečovací, informační a telekomunikační techniky včetně elektrických přípojek ve vlastnictví provozovatele distribuční soustavy; distribuční soustava je zřizována a provozována ve veřejném zájmu. 38. Podle § 3 odst. 2 energetického zákona se přenos elektřiny, přeprava plynu, distribuce elektřiny a distribuce plynu, uskladňování plynu, výroba a rozvod tepelné energie uskutečňují ve veřejném zájmu. Pro provádění stavby sloužící k vyvedení výkonu z výrobny elektřiny zřizované a provozované ve veřejném zájmu nebo stavby, která je součástí přenosové soustavy, přepravní soustavy, distribuční soustavy, zásobníku plynu, rozvodného tepelného zařízení nebo zdroje tepelné energie připojeného k rozvodnému tepelnému zařízení, lze vlastnické právo ke stavbě, pozemku a zařízení vyvlastnit podle zákona o vyvlastnění. 39. Podle § 25 odst. 3 písm. e) energetického zákona má provozovatel distribuční soustavy právo v souladu se zvláštním právním předpisem zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech zařízení distribuční soustavy, přetínat tyto nemovitosti vodiči a umísťovat v nich vedení. 40. Podle § 25 odst. 4 energetického zákona je provozovatel distribuční soustavy povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části pro účely uvedené v odstavci 3 písm. e), a to smluvně s vlastníkem nemovitosti; v případě, že vlastník není znám nebo určen nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo k dohodě s ním a jsou-li dány podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě podle zvláštního právního předpisu, vydá příslušný vyvlastňovací úřad na návrh příslušného provozovatele distribuční soustavy rozhodnutí o zřízení věcného břemene umožňujícího využití této nemovitosti nebo její části. To platí i v případě, kdy je stavba, pro kterou se právo vyvlastňuje, zřizována nebo již byla zřízena a zřízení věcného břemene nezmařil provozovatel distribuční soustavy. 41. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 1. 2022, č. j. 10 As 460/2021-59, uvedl, že „v procesu vedeného správního řízení podle stavebního zákona je stavební úřad povinen přezkoumat, zda existuje zákonná možnost získat potřebné právo pro uskutečnění konkrétního záměru prostřednictvím vyvlastnění. Při posuzování přípustnosti záměru v režimu stavebního zákona však stavební úřad nebude zkoumat, zda jsou naplněny další podmínky pro vyvlastnění podle vyvlastňovacího zákona; tyto otázky mohou být posouzeny až ve vyvlastňovacím řízení, k němuž je příslušný vyvlastňovací úřad. Otázka prokázání veřejného zájmu na realizaci stavby bude stěžejní v řízení o vyvlastnění, stejně jako otázka posouzení naplnění rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění, nebo hodnocení předchozího jednání o uzavření smlouvy o získání práv k pozemku. Při naplnění základní podmínky, že pro získání potřebných práv k pozemku nebo stavbě je pro požadovaný stavební záměr stanoven účel vyvlastnění zákonem, není nutné dokládat souhlas vlastníka pozemku nebo stavby dotčených navrhovaným záměrem (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 7. 2016, č. j. 2 As 21/2016-83, ze dne ze dne 2. 3. 2017, č. j. 10 As 294/2016-29, č. 3558/2017 Sb. NSS, nebo ze dne 22. 3. 2017, čj. 6 As 231/2016-40).“ 42. Soud se ztotožňuje s citovaným judikátem a dodává, že stavební úřad tak v územním řízení učiní pouze předběžnou úvahu o možném vyvlastnění, která nemá vliv na samotné vyvlastňovací řízení podle zákona o vyvlastnění. Tato předběžná úvaha spočívá ve zjišťování, zda existuje účel vyvlastnění, tedy titul, na jehož základě by mohl být určitý pozemek vyvlastněn (první podmínka vyvlastnění dle zákona o vyvlastnění). Účely vyvlastnění pak nejsou vyčerpány § 170 stavebního zákona. Jiné, specifické účely vyvlastnění, obsahují zvláštní zákony, přičemž jedním z nich je energetický zákon, dle jehož § 3 odst. 2 lze pro stavbu, která je součástí distribuční soustavy, vlastnické právo k pozemku vyvlastnit podle zákona o vyvlastnění. 43. Podrobnější úprava daného postupu je pak stanovena v § 25 odst. 3 písm. e) a § 25 odst. 4 energetického zákona. Nejvyšší správní soud k těmto ustanovením v rozsudku ze dne 22. 3. 2017, č. j. 6 As 231/2016-40, uvedl, že „ustanovení (§ 25 odst. 3 písm. e) energetického zákona, pozn. zdejšího soudu) zakotvuje právo provozovatele distribuční soustavy zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech zařízení distribuční soustavy za podmínek stanovených zvláštním zákonem. Tímto zvláštním zákonem je stavební zákon, provozovatel distribuční soustavy musí pro realizaci citovaného oprávnění nejprve splnit podmínky stavebního zákona, tedy zejména dosáhnout vydání územního rozhodnutí či stavebního povolení (je-li jich dle stavebního zákona třeba). Jedná se však toliko o veřejnoprávní podmínky, které musí provozovatel distribuční soustavy pro realizaci požadovaného záměru splnit. K tomu, aby provozovatel distribuční soustavy získal právo zřídit na cizí nemovitosti zařízení distribuční soustavy nebo ji např. přetnul vodičem, nepostačuje samotný energetický zákon a rozhodnutí provozovatele distribuční soustavy, ale je třeba získat příslušný soukromoprávní titul (srov. též Eichlerová, K. Energetický zákon: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016). Tím bude typicky smlouva s vlastníkem pozemku nebo rozhodnutí o omezení vlastnického práva dle zákona o vyvlastnění. (...) Energetický zákon upřednostňuje dohodu provozovatele distribuční soustavy a vlastníka dotčené nemovitosti. Teprve pokud není dosažení dohody z objektivních příčin možné, může provozovatel distribuční soustavy přistoupit k podání návrhu na zřízení věcného břemene u příslušného vyvlastňovacího úřadu. Vyvlastňovací úřad v takto zahájeném řízení zkoumá, zda jsou splněny podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě dle zákona o vyvlastnění. (...) V projednávané věci je tedy rozhodující, zda se v posuzovaném případě jedná o stavbu distribuční soustavy ve smyslu energetického zákona. Zkoumat konkrétní podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku dle § 3 až 5 zákona o vyvlastnění nepřísluší stavebnímu úřadu v územním řízení, ale vyvlastňovacímu úřadu v následném řízení vedeném dle zákona o vyvlastnění.“ 44. Soud souhlasí s citovaným judikátem a uvádí, že mezi účastníky bylo nesporné, že v posuzované věci se jedná o stavbu elektrické přípojky, která je součástí distribuční soustavy, a proto lze teoreticky uvažovat o vyvlastnění pozemku za účelem zajištění provozování distribuční soustavy. V tomto případě se jedná o specifickou situaci, kdy pozemek p. č. XC, který je ve vlastnictví žalobkyně, není dotčen samotnou stavbou elektrické přípojky, nýbrž pouze jejím ochranným pásmem. Tím spíše v takovéto situaci není třeba souhlasu žalobkyně, když samotná stavba se nebude nacházet na jejím pozemku. Potud soud souhlasí s úvahou žalovaného v napadeném rozhodnutí, že v tomto případě nebylo třeba v souladu s § 184a odst. 3 stavebního zákona získat souhlas žalobkyně s předmětnou stavbou. 45. Na rozdíl od žalovaného však soud zastává názor, že samotná skutečnost, že stavbu je možné provést i bez souhlasu žalobkyně, nezbavuje správní orgány v územním řízení povinnosti řádně se zabývat námitkami žalobkyně ohledně alternativních možností vedení elektrické přípojky a ohledně následků dotčení pozemku žalobkyně ochranným pásmem. 46. Podle § 76 odst. 2 stavebního zákona každý, kdo navrhuje vydání územního rozhodnutí, je povinen dbát požadavků uvedených v § 90 a být šetrný k zájmům vlastníků sousedních pozemků a staveb. 47. Soud konstatuje, že právě zmiňované šetrnosti ke svým zájmům a svému vlastnickému právu se dovolávala žalobkyně v územním řízení. Z napadeného rozhodnutí však nelze zjistit, proč bylo zvoleno takové umístění stavby, kdy elektrické vedení svým ochranným pásmem zasahuje do pozemku žalobkyně p. č. XC. Ani z podkladů ve správním spise soud nezjistil, proč žadatel zvolil právě takové řešení záměru, kdy dochází k zásahu do vlastnického práva žalobkyně tím, že ochranné pásmo částečně zasahuje do jejího pozemku. Při pohledu do situačního výkresu vyhotoveného společností VAMA s.r.o., který je součástí dokumentace pro územní řízení a zároveň součástí prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu, se nabízí vícero alternativních řešení vedení elektrické přípojky tak, aby její ochranné pásmo zasahovalo jen obecní pozemek a nezasahovalo do pozemku žalobkyně. Stavební úřad ani žalovaný však žádné alternativní řešení ani nehledali. Soud tedy postrádá v napadeném i prvostupňovém rozhodnutí vysvětlení, jak správní orgány posuzovaly šetrnost provedení záměru (§ 76 odst. 2 stavebního zákona) ve vztahu k vlastnickému právu žalobkyně za situace, kdy na nešetrnost záměru žalobkyně poukazovala jak v prvostupňovém, tak i odvolacím řízení. 48. Možnost uplatnit v územním řízení námitku alternativního vedení distribuční soustavy elektřiny připouští rovněž judikatura. V rozsudku ze dne 11. 8. 2021, č. j. 2 As 317/2020-41, Nejvyšší správní soud uvedl, že „otázka polohy stavby v rámci pozemku (tedy posuzování jejího umístění, a to také vzhledem k minimalizaci zásahu do vlastnického práva stěžovatele) byla předmětem územního řízení, nikoliv až nyní přezkoumávaného vyvlastňovacího řízení.“ Totéž vyslovil Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 29. 8. 2017, č. j. 8 As 187/2016-51, kde uvedl, že „námitky proti umístění stavby mohli stěžovatelé uplatnit právě v územním řízení o umístění stavby plynovodu. Předmětem vyvlastňovacího řízení bylo pouze posouzení zákonných podmínek pro tento mimořádný postup (srov. § 3 a násl. zákona o vyvlastnění), nikoli změna umístění stavby. Námitka nepřiměřenosti vyvlastnění z důvodu, že je možné vést plynovod po jiné trase je proto ve vyvlastňovacím řízení nepřípustná. (…) S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a doplňuje, že předmětem rozhodování ve vyvlastňovacím řízení není a nemůže být ani otázka umístění stavby v území ani existence ochranného a bezpečnostního pásma, protože o těchto otázkách již bylo v územním rozhodnutí pravomocně rozhodnuto. Existence pravomocného územního rozhodnutí byla v daném případě podmínkou pro zahájení vyvlastňovacího řízení [§ 18 odst. 3 písm. b) zákona o vyvlastnění]. (…) Své námitky vztahující se k poloze umístěné stavby plynovodu a k ní náležejícího ochranného pásma proto měli stěžovatelé v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt vznést v územním řízení, případně již v procesu územního plánování a usilovat tak o změnu trasy plynovodu.“ 49. S přihlédnutím k citované judikatuře je dle názoru soudu zřejmé, že bylo povinností správních orgánů zabývat se v územním řízení alternativním vedením trasy elektrické přípojky s ohledem na šetření práv žalobkyně. Tímto způsobem však žalovaný ani stavební úřad nepostupovali, pročež považuje soud napadené i prvostupňové rozhodnutí za nezákonné. 50. Žalovaný v napadeném rozhodnutí upozornil na možnost vyvlastnění části pozemku p. č. X ve vlastnictví žalobkyně, a to kvůli dotčení pozemku ochranným pásmem. Stejnou argumentaci žalovaný doplnil ve svém vyjádření k žalobě, kde naznačil, že některé námitky žalobkyně mohou být uplatněny ve vyvlastňovacím řízení. Obdobně žadatel ve vyjádření k žalobě zdůrazňoval, že žalobkyně nemůže v územním řízení uplatňovat práva a námitky, které jí přísluší ve vyvlastňovacím řízení. V této souvislosti považuje soud za nezbytné opětovně upozornit na skutečnost, že posuzovaná věc je specifická v tom, že k zásahu do vlastnického práva k pozemku žalobkyně p. č. XC dochází nikoli samotnou stavbou elektrické přípojky, nýbrž pouze jejím ochranným pásmem, a to pouze v krátkém úseku, kdy ochranné pásmo dle kót na situačním výkresu zasahuje do pozemku žalobkyně v maximální šířce 11 cm, a to v místě cílové jámy protlaku, přičemž v navazujícím úseku cca 2 metrů se zásah ochranného pásma do pozemku p. č. XC zužuje z 11 cm až k nule. Jedná se tedy o velmi malou část pozemku p. č. XC ve tvaru trojúhelníku o obsahu cca 0,2 m2, která je ochranným pásmem dotčena. 51. Za popsané situace vzniká otázka, zda vůbec je třeba tak malou část pozemku žalobkyně vyvlastňovat, když vyvlastnění formou zřízení věcného břemene přichází dle § 25 odst. 4 energetického zákona v úvahu za situace, je-li to třeba k tomu, aby provozovatel distribuční soustavy mohl tuto soustavu provozovat. Ze zmíněného ustanovení není zřejmé, v jakém rozsahu má být věcné břemeno zřízeno, resp. jaký je vztah mezi rozsahem ochranného pásma a věcným břemenem. Přitom platí, že přednost má zřízení věcného břemene formou dohody. Pokud nedojde k dohodě, přichází v úvahu vyvlastnění provedené vyvlastňovacím úřadem. Vzájemný vztah ochranného pásma a věcného břemene je řešen v odborné literatuře. V tomto směru lze odkázat na komentář autorů Kateřina Eichlerová, Jakub Handrlica, Martin Jasanský a kol., Energetický zákon: Komentář, nakladatelství Wolters Kluwer, 11/2016, dostupný rovněž v informačním systému ASPI, kde se k § 25 odst. 4 energetického zákona uvádí, že „ustanovení výslovně nestanoví, v jakém rozsahu má být věcné břemeno zřízeno. Tento rozsah je v zásadě výlučně na smluvním ujednání obou smluvních stran. Je možné konstatovat, že rozsah, v jakém má být věcné břemeno zřizováno, neplyne ani z ustanovení občanského zákoníku. Provozovatel je povinen toliko "zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části" pro účely zřízení a provozu zařízení na cizích nemovitostech. Věcné břemeno by tedy mělo být za tímto účelem zřízeno minimálně v takovém rozsahu, aby umožnilo průchod konkrétního vedení přes dotčený pozemek. Praktickým problémem se může stát otázka vztahu mezi rozsahem věcného břemene a rozsahem ochranných pásem. Energetický zákon požaduje, aby provozovatel zřídil za účelem využití cizí nemovitosti věcné břemeno, nepožaduje ovšem, aby se rozsah věcného břemene kryl s rozsahem ochranného pásma. Bude tedy výlučně na vzájemném smluvním ujednání obou smluvních stran, aby rozsah věcného břemene vymezily. Otázka vztahu rozsahu věcného břemene a ochranného pásma je relevantní také ve vztahu k rozsahu věcného břemene, jež má být zřízeno ve vyvlastňovacím řízení. Na tento problém bude poukázáno níže. (…) Otázkou je vztah věcného břemene zřizovaného ex actu a ochranného pásma. Tato otázka má dvě roviny. Na prvním místě je třeba zmínit problém ocenění práva, jež má v důsledku právní moci vyvlastňovacího nálezu vzniknout. Zde je podle mého názoru nutno vycházet z toho, že ochranné pásmo vzniká jako důsledek právní moci předmětného územního rozhodnutí, přičemž v tomto okamžiku ještě věcněprávní ujednání s vlastníkem dotčeného pozemku existovat nemusí. Ve vyvlastňovacím řízení tedy nemůže být existence ochranného pásma předmětem rozhodování, protože tato omezení v okamžiku zahájení řízení již existují. Předpokladem pro zahájení vyvlastňovacího řízení je totiž vždy existence pravomocného územního rozhodnutí [§ 18 odst. 3 písm. b) zák. o vyvlastnění], tj. v okamžiku zahájení vyvlastňovacího řízení již ochranné pásmo existuje. Výše náhrady se tedy musí odvíjet od ocenění hodnoty věcného břemene a rozsah a omezení plynoucí z ochranných a bezpečnostních pásem jsou zde irelevantní, protože vznikly nezávisle na vyvlastňovacím řízení již v okamžiku jeho zahájení. S výše uvedeným problémem souvisí i otázka, v jakém rozsahu má být věcné břemeno vyvlastňovacím orgánem zřízeno, resp. jestli má rozsah tohoto věcného břemene kopírovat rozsah ochranného pásma. I zde je dle mého soudu zapotřebí vycházet z výše uvedeného konstatování, že ochranné pásmo vzniká jako důsledek právní moci předmětného územního rozhodnutí, tj. v okamžiku zahájení vyvlastňovacího řízení již předmětné nemovitosti zatěžuje. Dále je nutno vycházet z vymezení vyvlastňovacího titulu. Podle § 4 odst. 1 zák. o vyvlastnění lze vyvlastnění provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem. Z uvedeného plyne, že rozsah věcného břemene by měl v zásadě vlastníka omezovat jenom v tom rozsahu, aby bylo možné realizovat účel vymezený ve vyvlastňovacím titulu, tj. zřídit a provozovat předmětné zařízení na cizí nemovité věci.“ 52. Soud souhlasí s citovaným komentářem, ze kterého je zřejmé, že vztah rozsahu ochranného pásma a rozsahu věcného břemene je relativně nezávislý a rozhodně nelze dovozovat, že při jakémkoli dotčení pozemku ochranným pásmem bude třeba zřizovat věcné břemeno formou vyvlastnění v rozsahu ochranného pásma. V poměrech posuzované věci soud konstatuje, že autor dokumentace pro územní řízení a zástupce žalobce v územním řízení (společnost VAMA s.r.o.) v rámci vyjádření k odvolání žalobkyně poukazoval na význam ochranného pásma spočívající v tom, aby mohly být prováděny opravy kabelového vedení v případě poruchy, přičemž zdůraznil, že „k novému kabelovému vedení se půjde velmi dobře dostat z komunikace ve vlastnictví obce, při případné poruše kabelu nebude nutný vstup či jiné omezení pozemku p. č. XC, jelikož nové zemní vedení bude od hranice pozemku p. č. XC v nejbližším bodě 89 cm.“ S ohledem na velmi malé dotčení pozemku žalobkyně ochranným pásmem a s přihlédnutím k postoji žadatele vyjádřeného prostřednictvím jeho zástupce nelze dle názoru soudu předpokládat, že by za dané situace žadatel inicioval vyvlastňovací řízení ohledně části pozemku p. č. XC, jelikož z postoje žadatele je zřejmé, že nepotřebuje k provozování distribuční soustavy elektřiny zřizovat věcné břemeno k pozemku p. č. XC. Soud si je vědom judikatury zmiňované žalovaným ve vyjádření k žalobě, dle které se v územním řízení zkoumá pouze teoretická možnost vyvlastnění a nikoli všechny podmínky pro vyvlastnění dle vyvlastňovacího zákona. Dle názoru soudu však nelze odhlížet od skutečnosti, že v posuzované věci velmi pravděpodobně žádné vyvlastňovací řízení probíhat vůbec nebude. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že ve správním spise je založena smlouva o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene týkající se stavby, kterou žadatel uzavřel s obcí Horní Habartice, přičemž z obsahu správního spisu neplyne, že by se žadatel pokoušel uzavřít obdobnou smlouvu se žalobkyní. Skutečnost, že dle judikatury není třeba v územním řízení zkoumat další podmínky pro vyvlastnění stanovené v zákonu o vyvlastnění, nelze dle přesvědčení soudu vykládat tak, že není třeba zabývat se tím, zda vůbec nějaké vyvlastňovací řízení, ve kterém by mohla žalobkyně uplatnit námitky, bude po územním řízení následovat. Za této situace se soudu jeví značně problematický poukaz žalovaného a žadatele na možnost uplatnění námitek žalobkyně ve vyvlastňovacím řízení. Proto je třeba trvat na tom, aby námitka žalobkyně ohledně alternativního vedení trasy elektrické přípojky byla řádně vypořádána v územním řízení, což žalovaný ani stavební úřad neučinili. 53. Soud spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí nejen v tom, že se v něm žalovaný nezabýval odvolací námitkou ohledně alternativního vedení přípojky elektřiny, nýbrž i z toho důvodu, že se v něm žalovaný nezabýval jednotlivými odvolacími námitkami, ve kterých žalobkyně poukazovala na problémy, které jí přinese ochranné pásmo zasahující na její pozemek. Žalobkyně zmiňovala možné problémy s výstavbou plotu, s prováděním zemních prací, nemožnost přejíždět kabel vozidly s hmotností nad 6 tun a nemožnost vysazovat porosty v ochranném pásmu. K těmto všem námitkám se vyjadřoval žadatel prostřednictvím svého zástupce VAMA s.r.o. ve vyjádření k odvolání, avšak žalovaný se těmto odvolacím námitkám prakticky nevěnoval, když vycházel z nesprávného názoru, že stavba může být realizována bez souhlasu žalobkyně, pročež není třeba se věnovat jejím námitkám ohledně umístění stavby. 54. Soud si je vědom skutečnosti, že rozsah dotčení pozemku žalobkyně p. č. XC ochranným pásmem je marginální, nicméně je zřejmé, že žalovaný ani stavební úřad se ve svých rozhodnutích nezabývali otázkou, jak ochranné pásmo, byť v minimálním rozsahu, zasáhne do vlastnického práva žalobkyně k pozemku p. č. XC. 55. Soud shledal výše popsanou nezákonnost napadeného rozhodnutí, a proto dospěl k závěru, že žaloba je v tomto směru důvodná a napadené rozhodnutí žalovaného podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Zároveň soud zrušil i prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu, když je zřejmé, že stejné nezákonnosti se dopustil i stavební úřad. V dalším průběhu správního řízení bude třeba zvažovat alternativní vedení trasy elektrické přípojky, což přísluší v první řadě právě stavebnímu úřadu jakožto prvostupňovému orgánu. Soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný (i stavební úřad) podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku. 56. Soud považoval za účelné s ohledem na zdárný průběh pokračujícího správního řízení se alespoň ve stručnosti vyjádřit k některým dalším žalobním námitkám, aniž by předjímal budoucí rozhodnutí žalovaného. Žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí je založeno na chybných skutkových závěrech, jelikož žalobkyně vysvětlila rizika podmáčení v daném místě, existenci a účel stávajících opatření (prohloubení příkopu, svod vody do roury) a poukázala na to, že výkopem vznikne cca 60 cm výškového rozdílu, a voda nebude moci příkopem dále odtékat. K uvedené žalobní námitce soud uvádí, že obdobnou námitku ohledně hrozícího podmáčení pozemku p. č. XC uplatnila žalobkyně v odvolání, přičemž žalovaný na ni reagoval na straně 3 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že „realizací navrženého záměru, tedy umístěním kabelového vedení do pozemku ve vlastnictví Obce Horní Habartice v hloubce 120 cm, a následným upravením tohoto pozemku do původního stavu (jak je uvedeno v předložené dokumentaci), z logiky věci nedojde ke zhoršení odtokových poměrů pro odvod dešťových vod oproti stávajícímu stavu.“ Soud souhlasí s vypořádáním odvolací námitky ze strany žalovaného. Soudu se totiž jeví námitka žalobkyně ohledně možného podmáčení jejího pozemku značně neurčitá a nepodložená. Pokud by výkop pro elektrickou přípojku částečně zasáhl do příkopu podél silnice, kudy při deštích odtéká voda, tak lze přisvědčit žalobkyni, že by v době otevřeného výkopu o hloubce 120 cm hrozilo, že se v něm může hromadit dešťová voda, jelikož výkop bude hlubší než stávající příkop podél silnice. Takovou situaci lze však očekávat po zanedbatelnou dobu několika dnů, než dojde k zasypání výkopu a jeho uvedení do původního stavu, jak to vyplývá z dokumentace pro územní řízení. Poté lze předpokládat, že bude dešťová voda proudit příkopem tak, jako tomu bylo před provedením výkopu pro elektrickou přípojku. Součástí prvostupňového rozhodnutí je výše zmiňovaný situační výkres, ve kterém je vlevo dole schematicky znázorněn průřez výkopem a jednotlivé vrstvy materiálu, kterými bude výkop zasypán a provedeno zhutnění zeminy. V tomto směru soud rozumí vyjádření žalovaného, že z logiky věci nedojde ke zhoršení odtokových poměrů, což považuje soud za dostatečné vypořádání dané odvolací námitky. Jiná by byla situace, pokud by námitka žalobkyně byla podložena například odborným vyjádřením či znaleckým posudkem, ze kterého by vyplývalo, že zmíněný výkop i po zasypání bude způsobovat podmáčení pozemku žalobkyně či jiné problémy. V takovém případě by se musel žalovaný zabývat odborným vyjádřením (znaleckým posudkem), jelikož je povinností správních orgánů sledovat v územním řízení, aby byla šetřena práva majitelů sousedních pozemků, a aby stavba nepůsobila škody na okolních nemovitostech. Soud nesouhlasí s tvrzením žalovaného v napadeném rozhodnutí, že řešení problematiky podmáčení pozemku p. č. XC nespadá do kompetence správních orgánů v územním řízení. Pokud by bylo věrohodně prokázáno, že stavba v budoucnu přinese problémy s podmáčením pozemku žalobkyně, resp. se zhoršením odtokových poměrů dešťové vody v daném místě, měl by stavební úřad dle § 92 odst. 1 stavebního zákona stanovit podmínky pro realizaci záměru tak, aby podmáčení pozemku či jiné problémy byly odstraněny či minimalizovány, k čemuž soud poukazuje například na žalobkyní požadovanou drenážní trubku, či jiné řešení. Za podstatnou považuje soud skutečnost, aby byla šetřena práva žalobkyně a byl minimalizován zásah do jejího vlastnického práva k pozemku p. č. XC. 57. K žalobní námitce dvojích situačních výkresů soud uvádí, že souhlasí s vypořádáním dané námitky žalovaným v napadeném rozhodnutí, kde žalovaný uvedl, že „z předložené spisové složky je zřejmé, jak již výše uvedeno, že k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby byla žadatelem předložena dokumentace pro vydání rozhodnutí o umístění stavby (DÚR) zpracovaná oprávněnou osobou, jejíž součástí je mimo jiné i výkresová část, konkrétně situační výkres v měřítku 1:500. Tato dokumentace byla podkladem pro územní řízení a z této dokumentace stavební úřad v územním řízení vycházel a na základě ní rozhodl o umístění záměru. Uvedený situační výkres je také nedílnou součástí napadeného rozhodnutí. Situační výkres v měřítku 1:500, předložený odvolateli k podanému odvolání, byl součástí dokumentace k územnímu souhlasu (DÚS) a není dokumentací pro vydání rozhodnutí o umístění stavby (DÚR) předkládanou stavebnímu úřadu k podané žádosti. KÚ ÚK, UPS pro úplnost dodává, že stavební zákon připouští za daných podmínek zjednodušenou formu umístění záměru, a to na základě územního souhlasu, proto je zde logická snaha projektanta přednostně dosáhnout zjednodušujícího způsobu umístění navrženého záměru, a proto také existence situačního výkresu (DÚS). Uvedenou námitku shledal KÚ ÚK, UPS jako nedůvodnou.“ Soud dodává, že po prostudování obou zmiňovaných situačních výkresů shledal, že jsou skutečně oba situační výkresy nepatrně odlišné co do rozsahu zásahu ochranného pásma do pozemku žalobkyně p. č. XC v místě cílové jámy protlaku a navazujícím úseku několika metrů, kdy se jedná o rozdíl v zásahu ochranného pásma do pozemku žalobkyně v rozsahu několika centimetrů, přičemž jak správně poukázal žalovaný pro územní řízení je rozhodující pouze jediný situační výkres a to ten, který je součástí dokumentace a prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu. Při provádění stavby musí být dodrženy vzdálenosti uvedené ve zmíněném situačním výkresu. 58. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o žalobě v celkové výši 15 342 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč za žalobu, z částky 9 300 Kč za tři úkony právní služby právní zástupkyně žalobkyně po 3 100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů [převzetí a příprava zastoupení – písm. a); podání žaloby a repliky – písm. d)], z částky 900 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [tři režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu] a z částky 2 142 Kč představující 21% DPH, kterou je právní zástupkyně žalobkyně podle zvláštního právního předpisu povinna odvést z vyčíslené odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů. 59. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, a v předmětném řízení nebyla soudem osobám zúčastněným na řízení uložena žádná povinnost.   Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Ústí nad Labem 5. září 2023 Mgr. Václav Trajer, v. r. předseda senátu     Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.