I. Při rozhodování podle § 151 odst. 3 tr. ř. o uplatněném nároku obhájce na odměnu za obhajobu provedenou až ve vykonávacím řízení, jehož předmětem bylo rozhodování o tom, zda odsouzený vykoná původně podmíněně odložený trest odnětí svobody, je pro výpočet základu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby podle § 7 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. určující výměra trestu, který byl odsouzenému již dříve pravomocně uložen, a nikoli horní hranice zákonem stanoveného trestu odnětí svobody pro příslušný trestný čin, jak by tomu bylo při obhajobě v nalézacím řízení. Obhájci náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny z takto vypočtené výchozí částky za každý z vykonaných úkonů právní služby specifikovaných v ustanovení § 11 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., které má při rozhodování o odměně za obhajobu provedenou ve vykonávacím řízení povahu lex specialis. II. Obhájce nemá nárok na odměnu za takový úkon právní služby (a s ním související náhradu hotových výdajů), který provedl ve vykonávacím řízení (jehož předmětem bylo rozhodování o tom, zda odsouzený vykoná původně podmíněně odložený trest odnětí svobody) až poté, co mu bylo po odpadnutí důvodu nutné obhajoby doručeno opatření soudu o zrušení jeho ustanovení obhájcem.

Číslo jednací: 6 To 145/2023-276 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2023 v trestní věci odsouzeného [údaje o účastníkovi], o stížnosti obhájce Mgr. [jméno] [příjmení] proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2023, č. j. 63 T 162/2019-266, takto: Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obhájce zamítá. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením rozhodla vyšší soudní úřednice Okresního soudu v Ústí nad Labem v trestní věci odsouzeného [jméno] [příjmení] tak, že výrokem pod bodem I. byla ustanovenému obhájci Mgr. [jméno] [příjmení] podle § 151 odst. 3 tr. ř. přiznána odměna (za obhajobu) a náhrada hotových výdajů v celkové částce 7 381 Kč, a to v souvislosti s níže specifikovanými úkony právní služby vykonanými v uvedených dnech: 8. 3. 2022; odměna za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy obhajoby § 11 odst. 2 písm. e) AT; 1 150 Kč 13. 4. 2022; odměna za účast na jednání soudu § 11 odst. 2 písm. e) AT; 1 150 Kč 2. 5. 2022; odměna za sepis stížnosti proti rozhodnutí soudu § 11 odst. 2 písm. e) AT; 575 Kč 7. 9. 2022; odměna za účast na jednání soudu § 11 odst. 2 písm. e) AT; 1 150 Kč 26. 9. 2022; odměna za sepis stížnosti proti rozhodnutí soudu § 11 odst. 2 písm. e) AT; 575 Kč 5 x; režijní paušál dle § 13 odst. 4 AT (za 300 Kč); 1 500 Kč ; daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % z částky 6 100 Kč; 1 281 Kč celkem;; 7 381 Kč. Tuto část svého rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že proti odsouzenému bylo vedeno trestní řízení pro zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku, za nějž lze uložit trest odnětí svobody v trvání osmi let. Odměnu obhájce je tedy třeba určit za užití ustanovení § 7 bod 5. a § 10 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ advokátní tarif“ nebo„ AT“), neboť při obhajobě v trestním řízení, ve kterém jde o trestný čin, na nějž zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let a nepřevyšuje deset let, se považuje za tarifní hodnotu částka 30 000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 30 000 Kč činí částku 2 300 Kč. Výrokem pod bodem II. pak byl návrh obhájce na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů co do částky 5 566 Kč zamítnut s odůvodněním, že obhájce při vyčíslení odměny za jeden úkon právní služby chyboval, neboť v dané věci je třeba výši odměny za jeden úkon právní služby posuzovat ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu, které stanoví, že obhájci náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny za úkony, jde-li o výkon rozhodnutí, za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, za sepsání návrhu na zahájení řízení, vyjádření k návrhu, zastupování při jednání a sepsání odvolání proti rozhodnutí. Podle okresního soudu není nejmenších pochyb o tom, že řízení, v němž je rozhodováno o (ne-) osvědčení ve zkušební době podmíněného odsouzení, je řízením vykonávacím, tedy řízením o výkonu rozhodnutí (hlava dvacátá první, oddíl sedmý tr. ř.). Z obecně formulovaného ustanovení § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu současně nijak nevyplývá, že by se mělo vztahovat výlučně k vykonávacímu řízení (řízení o výkonu rozhodnutí) v rámci (např.) občanského soudního řízení, a nikoli též řízení trestního. V dané věci, v níž byl obhájce odsouzenému ustanoven, tedy šlo o výkon rozhodnutí soudu, a právě aplikace ustanovení § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu je přiléhavá. Za každý z vykonaných úkonů právní pomoci (služby) tak obhájci náleží odměna ve výši pouze jedné poloviny, nikoli ve výši celého úkonu, jak ve svém návrhu obhájce požadoval. 2. Proti tomuto usnesení podal obhájce v zákonné lhůtě blanketní stížnost, kterou – po úvodní rekapitulaci jeho obsahu – odůvodnil takto (následuje doslovná citace): Obhájce se s názorem vyjádřeným v napadaném usnesení neztotožňuje a nesouhlasí se závěrem, že obhájci náleží odměna pouze ve výši jedné poloviny za provedené jednotlivé úkony v rámci předmětného ustanovení. Přesto, že obhajoba byla poskytnuta v řízení, v němž se rozhodovalo o (ne) osvědčení se odsouzeného ve zkušební době, je obhájce přesvědčen, že za všechny úkony náležela plná odměna. Za převzetí a přípravu obhajoby s odkazem na § 11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/96 Sb. ve znění pozdějších předpisů (advokátního tarifu), 2 x za účast při veřejném zasedání podle § 11 odst. 1 písm. g), a 2 x za sepis stížnosti proti rozhodnutí soudu podle § 11 odst. 2 písm. d) citované vyhlášky. Podle názoru obhájce není v dané věci žádný důvod k aplikaci ustanovení § 11 odst. 2 písm. e) citované vyhlášky, kde se hovoří o úkonech v rámci výkonu rozhodnutí. I když obhájce nepopírá, že v dané věci nešlo obhajobu v trestním řízení jako takovou, v němž by se rozhodovalo o otázkách viny a trestu a obhájce byl ustanoven ve fázi řízení, jehož předmětem bylo pouze rozhodování o (ne) osvědčení se odsouzeného ve zkušební době podmíněného odsouzení, nelze postupovat analogicky dle ust. § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu. V tomto případě totiž sice není konáno hlavní líčení, ale řízení probíhá ve formě veřejného zasedání. Zcela zjevně tedy jde o podobný typ řízení a rozhodování, jako je tomu při hl. líčeních ve fázi řízení, kde se rozhoduje o otázce viny a trestu, i s přihlédnutím k tomu, že se výše odměny odvozuje od právní kvalifikace trestného činu, pro který bylo vedeno pravomocně skončené trestní stíhání a jedná se bezesporu o řešení dílčích otázek, které bezprostředně souvisejí s řízením přecházejícím předmětnému řízení. Podle názoru obhájce je ust. § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu potřeba vykládat toliko ve vztahu k výkonu rozhodnutí v rámci občanskoprávních řízení a nikoliv v rámci řízení trestního, neboť byla v tomto případě vykonávána nutná obhajoba. V kontextu uvedeného je nutné pojem obhajoba vykládat v širším slova smyslu, a nikoliv jako obhajobu pouze v rámci fáze trestního řízení, které končí pravomocným rozhodnutím ve věci samé. K tomu je možné dále konstatovat, že žádnou oporu v advokátním tarifu pak nemá ani případ odměňování sepisu a podání stížností, kde byla odměna dokonce dvojnásobně (bezdůvodně) krácena. Zde je situace o to jednoznačnější, jelikož je nutné postupovat na základě ust. § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu. Přitom je zřejmé, že podání stížnosti v obdobných případech se posuzuje jako řádný úkon s poloviční odměnou. Jestliže nadepsaný soud posoudil tyto učiněné úkony tím způsobem, že obhájci nepřiznal odměnu v požadované výši 1.150 Kč za každou stížnost, pak tuto jeho úvahu v odůvodnění napadeného usnesení řádně neodůvodnil a lze tedy konstatovat, že je napadené usnesení částečně nepřezkoumatelné. Pokud totiž obhájce podal, resp. napadl rozhodnutí soudu stížností, kterým tento soud rozhodl meritorně o neosvědčení se ve zkušební době, pak mu nepochybně náleží za takovýto úkon právní služby s odkazem na ustanovení § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu odměna ve výši jedné poloviny za podání návrhu nebo stížnosti ve věcech, ve kterých se rozhoduje ve veřejném zasedání. Nelze se tedy ztotožnit se závěrem nadepsaného soudu (který nebyl ani nijak odůvodněn), že za podané stížnosti přiznal obhájci částku ve výši 575 Kč, a to za každou podanou stížnost. Závěrem je možné uzavřít, že podle obhájce za převzetí obhajoby v tomto typu řízení i za účast u veřejného zasedání, jehož předmětem bylo rozhodování o (ne) osvědčení se ve zkušební době, náleží odměna v plné výši a dále odměna obhájce ve výši jedné poloviny za úkony spočívající v sepsání a podání stížnosti. S ohledem na shora uvedené tedy obhájce navrhuje, aby Krajský soud v Ústí nad Labem napadené usnesení zrušil a sám obhájci přiznal odměnu s náhradou hotových výdajů a DPH v celé požadované výši 12.947 Kč. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem přezkoumal správnost napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obhájce není důvodná, neboť k pochybením okresního soudu při rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů obhájce sice došlo, avšak v celkové bilanci v jeho prospěch a nikoli neprospěch, a ve skutečnosti měla být celková stěžovateli přiznaná částka ještě nižší. 4. Z obsahu spisového materiálu bylo zjištěno, že advokát Mgr. [jméno] [příjmení] byl odsouzenému [jméno] [příjmení] ustanoven obhájcem opatřením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2022, č. j. 63 T 162/2019-188, a to z důvodu uvedeného v § 36a odst. 1 písm. b) tr. ř. (v rozhodné době, kdy bylo v jeho trestní věci vedeno vykonávací řízení, se nacházel ve vazbě v jiné trestní věci vedené Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 148/2020). Obhájce bezesporu fakticky vykonal ty úkony, za které mu byla přiznána odměna a ve vztahu k nimž mu byla přiznána též paušální náhrada výdajů ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení, nicméně poslední z nich provedl až v době, kdy již obhájcem odsouzeného reálně nebyl a odměna za úkon s paušální náhradou výdajů a s příslušnou poměrnou částí daně z přidané hodnoty mu tak za něj vůbec neměla být přiznána (v podrobnostech viz dále). 5. Zásadní skutečností, kterou je nutno v poměrech posuzované věci zdůraznit, neboť má hned ve dvou ohledech vliv na rozhodování o obhájcem uplatněném nároku, je ta, že obhájce byl [jméno] [příjmení] ustanoven až v situaci, kdy tento byl již dvacet měsíců pravomocně odsouzen (rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2020, č. j. 63 T 162/2019-110, který nabyl právní moci dne 8. 7. 2020) za zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 aliney druhé tr. zákoníku a za další sbíhající se trestné činy k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu a uložení konkrétně specifikované přiměřené povinnosti. Okresní soud v rámci vedeného vykonávacího řízení nařídil veřejného zasedání, jehož předmětem bylo rozhodování o tom, zda se [jméno] [příjmení] ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem osvědčil či nikoli. Mgr. [jméno] [příjmení] jako ustanovený obhájce provedl první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy jeho obhajoby, obhajoval jej při veřejném zasedání dne 13. 4. 2022, odůvodnil jeho stížnost proti tehdy vyhlášenému usnesení a po jeho kasaci zdejším soudem jej obhajoval při dalším veřejném zasedání dne 7. 9. 2022, kdy bylo vyhlášeno nové usnesení, které odsouzený osobně napadl blanketní stížností podanou přímo do protokolu. Následně bylo obhájci dne 22. 9. 2022 doručeno opatření o zrušení jeho ustanovení obhájcem [jméno] [příjmení], jímž toho dne přestal být (zrušení ustanovení se tím vůči němu stalo účinným). Přesto o čtyři dny později ještě sepsal a datovou schránkou okresnímu soudu odeslal odůvodnění stížnosti odsouzeného, jenž se již od 13. 9. 2022, kdy byl propuštěn z vazby, nacházel na svobodě. 6. Podle krajského soudu postupoval soud prvního stupně nesprávně, pakliže základní výši mimosmluvní odměny obhájce za jeden úkon právní služby určil částkou 2 300 Kč, a to podle § 7 bodu 5. advokátního tarifu a § 10 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu, s tím, že proti odsouzenému bylo vedeno trestní řízení pro zločin podle § 233 odst. 2 aliney druhé tr. zákoníku, na který zákon stanoví trest odnětí svobody až na osm let, tedy takový, jehož horní hranice převyšuje pět let a nepřevyšuje deset let. Takto vysokým trestem odnětí svobody odsouzený [jméno] [příjmení] v době výkonu jeho obhajoby stěžovatelem Mgr. [jméno] [příjmení] reálně již ohrožen nebyl a ani být nemohl, neboť rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2020, č. j. 63 T 162/2019-110, který nabyl právní moci dne 8. 7. 2020, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výše se tím stala v tomto řízení definitivní a předmětem vykonávacího řízení mohlo být a reálně také bylo výlučně rozhodování o tom, zda se ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem osvědčil či nikoli a zda předmětný tříletý trest ve věznici fakticky vykoná nebo nikoli; na jeho výměře již nebyl okresní soud oprávněn ve vykonávacím řízení cokoli dodatečně měnit. Jinak řečeno, horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody stanovená zákonem zde nemá žádný význam, neboť horní hranicí je výměra již uloženého trestu, který má odsouzený ve věznici vykonat. Zdejší soud tak má za to, že základní výši mimosmluvní odměny obhájce za jeden úkon právní služby měl soud prvního stupně určit částkou 1 500 Kč, a to podle § 7 bodu 4. advokátního tarifu a § 10 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu, s tím, že předmětem vykonávacího řízení, v němž stěžovatel Mgr. [jméno] [příjmení] obhajobu vykonával, bylo rozhodování o výkonu trestu odnětí svobody uloženého odsouzenému ve výměře tří let, tedy takového, jehož horní hranice převyšuje jeden rok a nepřevyšuje pět let. 7. Na podporu tohoto právního názoru lze přiměřeně odkázat např. na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2019, sp. zn. 14 To 26/2019. V jím řešené věci šlo o uznání a výkon dvou rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie, kterými bylo pravomocně rozhodnuto o vině odsouzeného a byly mu pravomocně vyměřeny dva tresty odnětí svobody. Vrchní soud připomněl, že obhajoba v trestním řízení je upravena v § 10 odst. 2 až 5 advokátního tarifu a toto ustanovení tedy upravuje podmínky odměňování za právní služby pro řízení trestní. Tarifní hodnota, podle níž se stanoví odměna za úkon právní služby, a rovněž samotná odměna jsou odstupňovány podle závažnosti projednávaného trestného činu. Ta je vyjádřena zejména horní hranicí sazby trestu odnětí svobody hrozícího za spáchání projednávaného trestného činu. Smyslem toho je předpoklad, že čím je trestný čin závažnější, tím je obhajoba v řízení o tomto trestném činu náročnější, obtížnější a obsáhlejší. V daném případě však již trestní řízení pravomocně skončilo v jiném členském státě Evropské unie a předmětem rozhodnutí bylo ve skutečnosti posouzení, zda jsou splněny podmínky pro převzetí výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozhodnutím tohoto členského státu. Na výměře trestu odnětí svobody, který má být převzat, již nelze nic měnit, rozhodně nelze uznat a vykonat trest odnětí svobody přísnější, než byl uložen uznávaným rozhodnutím. Trestní sazba stanovená zákonem je tedy již zcela nepodstatná, a proto není důvodu z ní vycházet. Obhajoba je v tomto případě zaměřena pouze na zpochybnění podmínek uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí, resp. výkonu trestu odnětí svobody, a nelze ji tedy srovnávat s obhajobou v trestním řízení, jejíž náročnost, rozsah a obtížnost jsou dány i trestní sazbou hrozícího trestu odnětí svobody. Trestní sazba stanovená u trestného činu v takových případech nehraje žádnou roli a za rozhodující je třeba považovat výměru trestu odnětí svobody, který již byl uložen, bez ohledu na to, v jakém rozmezí trestní sazby se tak stalo. 8. Obdobný závěr byl vyjádřen i v jiném usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 14 To 125/2019, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že v řízení o předání vyžádaného k výkonu trestu odnětí svobody do cizího státu jde o realizaci již pravomocného soudního rozhodnutí, v jehož rámci bylo rozhodnuto o vině a trestu, již se neprovádějí žádné důkazy k posouzení toho, zda se trestný čin stal a kdo jej případně spáchal, jde o obdobu vykonávacího řízení. Toto usnesení bylo projednáno na zasedání trestního kolegia Nejvyššího soudu konaném dne 29. 4. 2020, kolegiem schváleno a publikováno jako rozhodnutí č. 22/2020 Sb. rozh. tr. s touto právní větou (cit.): Pro stanovení výše odměny ustanoveného obhájce za úkony právní služby v řízení o předání odsouzeného k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do jiného členského státu Evropské unie (§ 202 až § 221 z. m. j. s.) nebo k jeho vydání do cizího státu (§ 87 až § 104 z. m. j. s.) je určující výše trestu (resp. jeho nevykonaného zbytku), k jehož výkonu má být tato osoba vydána, nikoli výše sazby trestu odnětí svobody za trestný čin, pro který byla vydávaná osoba stíhána. 9. V neposlední řadě lze v souvislosti s danou problematikou zmínit i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 14 To 8/2019, které bylo posléze napadeno ústavní stížností obhájkyně. Tu však Ústavní soud svým usnesením ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 1590/19, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Neztotožnil se totiž s názorem stěžovatelky, že v případě předávacího řízení by se výše odměny měla odvíjet od výše trestní sazby. Vrchní soud podle Ústavního soudu přiléhavě připomněl, že v dané věci šlo o realizaci již pravomocného soudního rozhodnutí, v jehož rámci bylo rozhodnuto o vině a trestu, v extradičním řízení se již za tohoto stavu neprovádějí žádné důkazy k posouzení toho, zda se trestný čin stal a kdo jej případně spáchal, vedení obhajoby tedy nespočívá v poukazu na skutkové a právní okolnosti vztahující se ke stíhanému skutku a osobě obviněného, ale v uplatnění takových skutečností, které z hlediska mezinárodní smlouvy nebo vnitrostátní právní úpravy buď brání tomu, aby odsouzená osoba byla předána k výkonu uloženého trestu, nebo jí alespoň zajišťují příznivější podmínky takového předání. Zároveň se Ústavní soud přiklonil i k navazující úvaze vrchního soudu, že při výkonu obhajoby v řízení o předání k výkonu trestu nejde o úkony obdobné úkonům právní služby v trestním stíhání, ale o úkony svojí povahou obdobné úkonům poskytnutým ve vykonávacím řízení. Případná náročnost poskytovaných právních služeb, kterou stěžovatelka poměřovala vydávací řízení, se může odrazit v použití § 12 advokátního tarifu, nikoli ale ve výši odměny za jeden úkon právní služby počítané dle horní hranice trestní sazby, jíž byl odsouzený a nyní vyžádaný podle cizího práva teoreticky ohrožen. 10. Pokud je v řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o vině odsouzeného a jemu uloženém trestu, resp. v řízení o předání odsouzeného k výkonu již uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody do jiného členského státu Evropské unie (které je z hlediska úkonů obhájce svojí povahou obdobné úkonům provedeným ve vykonávacím řízení), pro účely určení výše mimosmluvní odměny obhájce rozhodná výměra již uloženého trestu (trestů) a nikoli horní hranice rozpětí zákonné trestní sazby stanovené v zákoně pro příslušný trestný čin, v jejímž rámci byl trest pravomocně uložen, tím spíše uvedené musí platit pro výši základní mimosmluvní odměny obhájce v nyní posuzované věci odsouzeného [jméno] [příjmení], v níž šlo přímo o vykonávací řízení (a nikoli jen o řízení jemu svojí povahou obdobné) a v jeho rámci o rozhodování o výkonu již dříve v konkrétní výměře uloženého trestu odnětí svobody (o přeměně původně podmíněného trestu v trest nepodmíněný). 11. Obhájce Mgr. [jméno] [příjmení] se ve své instanční stížnosti vymezil vůči tomu, že na celou jeho obhajobu v dané věci okresní soud aplikoval ustanovení § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu, podle něhož, jde-li o výkon rozhodnutí, za každý z tam konkrétně vyjmenovaných úkonů právní služby náleží obhájci mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny. Této jeho námitce však nelze přiznat důvodnost. I podle stížnostního soudu je jednoznačné, že řízení, v němž je rozhodováno o (ne-) osvědčení ve zkušební době podmíněného odsouzení, je řízením vykonávacím, tedy řízením o výkonu rozhodnutí – viz hlava dvacátá první, oddíl druhý tr. ř. (okresní soud se dopustil nepřesnosti, pokud v této souvislosti v odůvodnění napadeného usnesení zmínil hlavu dvacátou první, oddíl sedmý, který v minulosti pojednával o výkonu ochranného opatření a nikoli o výkonu trestu; nyní je výkon ochranného opatření upraven již v oddílu osmém). K problematice honorování obhájců za úkony právní služby ve vykonávacím řízení se Krajský soud v Ústí nad Labem ve svých rozhodnutích již opakovaně vyjadřoval, konkrétně např. v usneseních ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 6 To 121/2014, a ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 6 To 220/2015 (v obou ve vztahu k řízení o návrhu lékařského zařízení na prodloužení již dříve uloženého ochranného léčení), či ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 6 To 409/2020 (ve vztahu k řízení o tom, zda odsouzený ve věznici fakticky vykoná původně podmíněně odložený trest odnětí svobody). I na tomto místě je třeba znovu poukázat na to, že v posuzované věci odsouzeného [jméno] [příjmení] nešlo o obhajobu v trestním řízení, v němž by se rozhodovalo o otázkách viny a trestu. Obhájce byl odsouzenému ustanoven až ve fázi vykonávacího řízení, jehož předmětem bylo pouze rozhodování o tom, zda se jeho klient osvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem nebo nikoli a zda vykoná již dříve pravomocně uložený trest. Šlo tedy o typ řízení, v němž není konáno hlavní líčení, ale jednání probíhá ve formě veřejného zasedání. Jde o jednodušší typ řízení, což zde dostatečně ilustruje i délka veřejného zasedání (třicet minut v prvním případě a čtyřicet minut ve druhém případě). Tento náhled na věc není v justiční praxi ničím novým a pro srovnání je zde možno odkázat např. na ještě starší usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 13 To 159/2007. Ten již tehdy uzavřel, že v celém řízení týkajícím se výkonu (ukončení) ochranného léčení náleží odměna za jeden úkon právní služby ve výši jedné poloviny, byť volil postup podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu ve spojení s § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, který zdejší soud ve své vlastní praxi nesdílel a za přiléhavější označil to, že celé řízení, v němž byla obhajoba vykonávána (ať již v něm šlo o výkon ochranného léčení či o výkon trestu odnětí svobody), je typově podřaditelné pod ustanovení § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu. Jak již bylo výše zmíněno, podle něj náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny za každý z úkonů právní služby, jde-li o výkon rozhodnutí – výslovně je dále v textu vyhlášky č. 177/1996 Sb. uvedena první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, sepsání návrhu na zahájení řízení, vyjádření k návrhu, zastupování při jednání a sepsání odvolání proti rozhodnutí. Není nejmenších pochyb o tom, že řízení, v němž je rozhodováno např. o výkonu původně podmíněně odloženého trestu, je řízením vykonávacím, jinak řečeno řízením o výkonu rozhodnutí. V předmětné věci, v níž byl stěžovatel ustanoven obhájcem odsouzeného, tedy šlo o výkon rozhodnutí soudu, a právě aplikace ustanovení § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu je podle krajského soudu přiléhavá. Ze strany obhájců se čas od času objevují námitky založené na doslovném porovnávání právní úpravy a terminologie podle trestního řádu a podle občanského soudního řádu. Zdejší soud netvrdí, že by výkon rozhodnutí v občanském soudním řízení a v trestním řízení byl totožný; důležitým kritériem zde ale je spíše to, jak zní advokátní tarif, a z tohoto hlediska okresní soud věc také reálně posuzoval. Jeho ustanovení § 11 odst. 2 písm. e) je obecně formulované („ jde-li o výkon rozhodnutí“) a s výkladem obsaženým v napadeném usnesení v rozporu není, neboť v posuzované věci skutečně šlo pouze o výkon rozhodnutí (jímž byl uložen trest odnětí svobody). Terminologie § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu nijak neskrývá, že toto ustanovení je typicky použitelné ve vztahu k předpisům občanského práva procesního, nicméně výslovně nevylučuje použití ani v trestním řízení, v jehož rámci se také vykonávají rozhodnutí. O tom, že sousloví„ jde-li o výkon rozhodnutí“ není výlučně civilistické, svědčí např. hned první dvě slova hlavy dvacáté první tr. ř. znějící„ Rozhodnutí vykonává…“ (§ 315 odst. 1 tr. ř.). Rovněž pojem„ vyjádření k návrhu“ není jen doménou civilního procesu, koneckonců např. ve věcech rozhodování o dalším trvání ochranných léčení bývají lékařskými zařízeními podávány návrhy, ve věcech rozhodování o zkušebních dobách podmíněných odsouzení s dohledem či o přeměnách trestů obecně prospěšných prací v tresty nepodmíněné bývají Probační a mediační službou České republiky podávány taktéž návrhy, a právě jimi jsou další úkony soudů nezřídka iniciovány. Samotné použití výrazu„ sepsání odvolání“ zde podle krajského soudu nemožnost aplikace ustanovení § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu na danou věc také nezpůsobuje. 12. Již podruhé v odůvodnění tohoto rozhodnutí lze dále odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2019, sp. zn. 14 To 26/2019, v němž bylo ve vztahu k obhajobě v uznávacím řízení uvedeno mj. též to, že tato se nevztahuje k trestnému činu, podstatou řízení jsou jiné otázky (splnění podmínek pro převzetí výkonu cizozemským rozhodnutím pravomocně uloženého trestu odnětí svobody Českou republikou), jde tedy svou povahou o (trestní) řízení o výkonu rozhodnutí a úkony poskytnuté obhájcem v tomto řízení je proto třeba považovat za úkony podle § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu, za něž náleží odměna ve výši jedné poloviny, jakož i na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 14 To 8/2019, a Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 1590/19, jež dospěla ke stejným závěrům. 13. Obhájci lze dát nicméně za pravdu v tom, že v případě sepisu stížnosti (přesněji odůvodnění stížnosti) odsouzeného proti rozhodnutí soudu postupoval okresní soud nesprávně v jeho neprospěch, pokud odměnu za tento dílčí úkon, podřazenou správně (stejně jako odměny za všechny další úkony právní služby v této věci) pod ustanovení § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu, poté ještě krátil o další polovinu, tedy v konečném důsledku až na pouhou čtvrtinu. Ustanovení § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu má povahu lex specialis pro všechna vykonávací řízení a en bloc stanoví obhájci mimosmluvní odměnu ve výši jedné poloviny za všechny jednotlivé vyjmenované úkony. Není jej možno dále kombinovat s jiným ustanovením § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, neboť aplikace jich obou vedle sebe neobstojí – podle povahy dané věci může být použito buď jen jedno nebo jen druhé ustanovení. Jde-li o úkony právní služby provedené obhájcem v řízení o výkonu rozhodnutí, má přednost § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu. 14. Jak již bylo výše naznačeno, nesprávně byla obhájci přiznána odměna za sepis odůvodnění stížnosti proti usnesení okresního soudu dne 26. 9. 2022 spolu s paušální náhradou hotových výdajů a příslušnou částí daně z přidané hodnoty, neboť šlo o úkon provedený obhájcem až poté, co byl odsouzený dne 13. 9. 2022 propuštěn z vazby na svobodu a obhájci bylo dne 22. 9. 2022 doručeno opatření o zrušení jeho ustanovení obhájcem [jméno] [příjmení]. K tomu, proč Mgr. [jméno] [příjmení] honoruje i za úkon vykonaný v době, kdy obhájcem jmenovaného již několik dnů nebyl, čehož si byl dobře vědom (zrušení ustanovení vůči němu již bylo účinné), se okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení nijak nevyjádřil. Obhájce to ve svém návrhu na vydání usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů také nevysvětlil. Již předtím v samotném textu odůvodnění stížnosti jen nekonkrétně uvedl, že (cit.) „ … V rámci neodkladného úkonu po ukončení obhajoby odsouzeného je však povinností obhájce již podanou stížnost obviněným v rámci vazebního zasedání dne 7. 9. 2022, po vzájemné domluvě, odůvodnit.“. Pomine-li se fakt, že nešlo o (blanketní) stížnost obviněného, ale odsouzeného, a že nebyla podána do protokolu během vazebního zasedání, nýbrž veřejného zasedání, obhájce především nesdělil, z jakého normativního právního aktu (obecně závazného) či stavovského předpisu takovouto údajnou povinnost dovozuje. Z trestního řádu uvedené neplyne; ustanovení § 41 odst. 5 tr. ř., které dává obhájci určitá oprávnění i po zániku jeho zmocnění (založeného původně jeho zvolením nebo ustanovením), se týká jen případů, kdy k zániku zmocnění došlo skončením trestního stíhání – pak je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu. To ale není případ posuzované věci. Měl-li tím snad obhájce na mysli ustanovení § 20 odst. 6 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii („Nedohodne-li se advokát s klientem jinak nebo neučiní-li klient jiné opatření, je advokát povinen po dobu 15 dnů ode dne, kdy smlouva o poskytování právních služeb na základě výpovědi podle odstavců 1 až 5 nebo z jiného důvodu zanikla, činit veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu. To neplatí, pokud klient advokátovi sdělí, že na splnění této povinnosti netrvá.“), toto ustanovení bezesporu dopadá jen na smluvní zastoupení a nikoli na obhajobu ex offo založenou opatřením soudu o ustanovení obhájce, a navíc se tím rozumí typicky např. sepis a podání opravného prostředku ve lhůtě, jejíž běh začal před zánikem smlouvy o poskytování právních služeb (ČÁP, Petr. § 20 (Výpověď smlouvy o poskytování právních služeb). In: SVEJKOVSKÝ, Jaroslav, VYCHOPEŇ, Martin, KRYM, Ladislav, PEJCHAL, Aleš a kol. Zákon o advokacii. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 135.); v posuzované věci odsouzeného [jméno] [příjmení] byla již instanční stížnost samotným odsouzeným včas podána, byť jen jako blanketní do protokolu, což ovšem i bez jejího odůvodnění zakládalo povinnost věcného přezkumu příslušného usnesení nadřízeným soudem podle § 147 odst. 1 tr. ř. Ostatně pokud by soud dospěl k závěru, že odsouzený může na svých právech nebo oprávněných zájmech utrpět újmu (např. proto, že jsou pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit), ustanovil by mu obhájce z důvodu uvedeného v § 36a odst. 1 písm. c) tr. ř. Lze tudíž uzavřít, že zajistit, aby odsouzený neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu, je v případě ukončení obhajoby ex offo na odpovědnosti a úvaze soudu a § 20 odst. 6 zákona o advokacii se zde neuplatní. Jestliže obhájce případně vycházel z usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), ve znění pozdějších předpisů, konkrétně z jeho Čl. 8 odst. 1, i ten se týká výlučně odmítnutí právních služeb a odstoupení od smlouvy, která zde však žádná nevznikla, a doslova uvádí, že„ V případech, kdy je advokát povinen nebo oprávněn právní služby odmítnout a hodlá tak učinit, provede vždy přiměřená opatření k odvrácení závažné újmy, která žadateli o právní službu bezprostředně hrozí.“, tedy jde opět o situaci nepřiléhavou té ve věci odsouzeného [jméno] [příjmení], která nastala po doručení opatření o zrušení ustanovení obhájce Mgr. [jméno] [příjmení]. 15. Lze tak rekapitulovat, že správně měla být v dané věci obhájci přiznána odměna a náhrada hotových výdajů takto: 8. 3. 2022; odměna za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy obhajoby; § 11 odst. 2 písm. e) AT; 750 Kč 13. 4. 2022; odměna za účast při jednání soudu; § 11 odst. 2 písm. e) AT; 750 Kč 2. 5. 2022; odměna za sepis odůvodnění stížnosti proti rozhodnutí soudu; § 11 odst. 2 písm. e) AT; 750 Kč 7. 9. 2022; odměna za účast při jednání soudu; § 11 odst. 2 písm. e) AT; 750 Kč 4 x; paušální náhrada výdajů; § 13 odst. 4 AT; 1 200 Kč 21 %; daň z přidané hodnoty; (z částky 4 200 Kč); 882 Kč 5 ;; celkem; 082 Kč 16. V souvislosti s výše uvedeným je však třeba upozornit na to, že jakkoli je zdejší soud při přezkumu stížností napadeného usnesení vázán revizním principem, tedy je povinen přihlížet také k těm vadám, které nebyly ve stížnosti výslovně vytýkány, a přezkumu stížnostním soudem zde podléhají všechny výroky napadeného usnesení ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať už byly stížností napadeny nebo nikoli (pokud stěžovatel proti nim mohl brojit), rozsah tohoto přezkumu ani tak není bezbřehý a jeho hranici tvoří prohibitio reformationis in peius (tj. zákaz změny k horšímu, jde-li o osobu, která opravný prostředek podala). V důsledku toho je stížnostní soud limitován v možnostech nápravy zjištěných vad, jestliže by se jejich opravou stěžovatel ve výsledku ocitl ve zhoršeném postavení (ve srovnání s jeho postavením před podáním stížnosti). Při rozhodování o stížnosti advokáta proti usnesení, jímž se stanoví odměna obhájce s příslušnými náhradami, je z hlediska zákazu reformace in peius ve smyslu § 150 odst. 1 tr. ř. určující celková výše jemu přiznané odměny a náhrad (tj. jejich součet) – k tomu přiměřeně srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2022, sp. zn. 1 Tmo 17/2022. Zjištěné vady přezkoumávaného usnesení zde v celkové bilanci vyznívají ve prospěch stěžovatele Mgr. [jméno] [příjmení] (okresním soudem mu bylo přiznáno více, než co mu skutečně náleželo), který zároveň jako jediný brojí proti přezkoumávanému usnesení, takže je Krajský soud v Ústí nad Labem nemohl s ohledem na ustanovení § 150 odst. 1 tr. ř. odstranit (mohl by tak učinit jen tehdy, kdy by stížnost podal též sám odsouzený [jméno] [příjmení] nebo v jeho prospěch státní zástupce, což se ale nestalo). 17. Stížnost obhájce Mgr. [jméno] [příjmení] proto nakonec byla podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná. Ústí nad Labem 26. dubna 2023 Mgr. Tomáš Plha předseda senátu