Při zastavení bezvýsledné exekuce podle § 55 odst. 7 a násl. exekučního řádu se o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodne podle § 89 věty prvé exekučního řádu.

Číslo jednací: 14 Co 38/2024-775 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudkyň Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Jany Havlové v exekuční věci oprávněného [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa], [Anonymizováno] [IČO zainteresované společnosti 0/0], se sídlem v [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti povinnému [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0][Adresa zainteresované osoby 1/0][Anonymizováno] pro 80 368 Kč s příslušenstvím, o odvolání povinného, proti usnesení JUDr. Zdeňka Zítky, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň - město, ze dne 21. prosince 2023, č. j. 108 EX 00131/08-762, takto: I. Usnesení soudního exekutora se v napadeném výroku II. potvrzuje. II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému k rukám jeho zástupce [Jméno zainteresované osoby 0/0] na nákladech odvolacího řízení 1 675,85 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. V záhlaví označeným usnesením JUDr. Zdeněk Zítka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň - město, (dále jen „exekutor“) zastavil exekuci (výrok I.), povinnému uložil povinnost uhradit oprávněnému k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 5 977,40 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.), soudnímu exekutorovi nepřiznal v souvislosti se zastavením exekuce nárok na náhradu nákladů exekuce (výrok III.) a České republice uložil povinnost, aby prostřednictvím exekučního soudu vyplatila exekutorovi paušální náhradu nákladů exekuce ve výši 907,50 Kč, a to do čtyř měsíců od nabytí právní moci usnesení (výrok IV.). 2. Exekutor své rozhodnutí odůvodnil tím, že exekuce byla zahájena 8. 1. 2008 a usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci 8. 1. 2011. V průběhu exekučního řízení došlo ke splnění zákonných podmínek podle § 55 odst. 11 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „e. ř.“), neboť doba bezvýsledného vedení exekuce i po zohlednění dob podle § 55 odst. 12 e. ř., ve kterých lhůty podle § 55 odst. 7 a 11 e. ř. neběží, přesáhla 12 let. Proto nebyla oprávněnému zaslána výzva podle § 55 odst. 7 e. ř. a exekutor bez dalšího rozhodl v souladu s § 55 odst. 11 e. ř. o zastavení exekuce. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.) exekutor odůvodnil s odkazem na § 89 odst. 2 e. ř. tím, že účastníkem, který zavinil zastavení exekuce, je povinný, neboť je to on, proti komu oprávněný důvodně zahájil exekuční řízení na základě formálně a materiálně vykonatelného exekučního titulu. K zastavení exekuce nedošlo pro vady exekučního titulu ani z jiného důvodu, který lze přičítat oprávněnému, ani ze spisu se takové důvody pro zastavení exekuce nepodávají. Oprávněnému přiznané náklady řízení ve výši 5 977,40 Kč tvoří odměna za úkony právní služby v hodnotě jedné poloviny základní sazby, a to za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení dle § 11 odst. 2 písm. e) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“) a za sepis návrhu na zahájení řízení dle § 11 odst. 2 písm. e) a. t. a paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 a. t. ve výši 300 Kč za každý z uvedených úkonů. Jelikož advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu dle § 14a a. t. též náhrada za tuto daň. Výrok o nákladech exekuce (výrok III.) exekutor s odkazem na ustanovení § 55 odst. 13 e. ř. odůvodnil tím, že mu v souvislosti se zastavením exekuce nevznikly další náklady exekuce. K výroku IV. exekutor uvedl, že má za úkony spojené se zastavením exekuce podle § 55 odst. 7, 8, 10 nebo 11 e. ř. právo na paušální náhradu nákladů ve výši 750 Kč, bylo-li exekuční řízení zahájeno před 1. 1. 2022 a byla-li v exekučním řízení přede dnem 1. 1. 2022 vyznačena doložka provedení exekuce, případně usnesení o nařízení exekuce přede dnem 1. 1. 2022 nabylo právní moci. Proto si přiznal paušální náhradu nákladů ve výši 750 Kč zvýšenou o 21% daň z přidané hodnoty, neboť je jejím plátcem, tj. celkem 907,50 Kč. 3. Proti tomuto usnesení podal včasné odvolání povinný, jímž jej napadl toliko v jeho nákladovém výroku II., domáhaje se jeho zrušení. Namítal, že k zastavení exekuce došlo na základě změny právního předpisu, nikoli z důvodů jeho zavinění. Novelou (jíž byla do exekučního řádu vložena ustanovení § 55 odst. 7 a násl.) zákonodárce dle odvolatelova mínění přesně zakotvil, jak bude stanovena náhrada nákladů řízení, a proto není možné přenášení dalších nákladů na povinného s odvoláním na § 89 e. ř. Odvolatel má za to, že tu rozhodnutím exekutora vzniká další titul k plnění, s nímž zákonodárce nepočítal. Odvolatel se táže, kde má povinný, který neměl prostředky k úhradě dlouhodobě nevymahatelné exekuce, vzít finance na úhradu takto určených nákladů exekuce oprávněnému. Poukázal na účel k zastavení exekuce použitých ustanovení, jímž je ukončení dlouhodobě bezvýsledných exekucí, protože často zbytečně zatěžují systém exekučního vymáhání dluhů a tím snižují jeho celkovou efektivitu. 4. Oprávněný navrhl potvrzení napadeného výroku usnesení exekutora s tím, že důvod zastavení exekuce tu nespočívá ve změně právního předpisu, nýbrž v tom, že se v průběhu oněch 12 let nepodařilo od povinného cokoli vymoci. Zavinění zastavení exekuce tedy leží na straně povinného, který ve lhůtě 12 let od zahájení exekučního řízení neuhradil na vymáhanou povinnost ani jednu korunu. Exekutor přitom o nákladech oprávněného rozhodl v souladu s advokátním tarifem. Oprávněný poukázal na to, že zastavením exekuce v daném případě nejsou dotčeny účinky již provedených úkonů a již vymožená plnění. 5. Krajský soud, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení; § 55c odst. 1 e. ř.) a v zákonné lhůtě [§ 55c odst. 4 e. ř.], přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. za užití § 55c odst. 5 e. ř. usnesení exekutora v rozsahu napadeném odvoláním, tj. v jeho výroku II., o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, aniž k jeho projednání nařizoval jednání [§ 214 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], přičemž odvolání neshledal důvodným. 6. Podle § 55 odst. 7 e. ř. nedošlo-li po dobu posledních 6 let počítaných po vyznačení doložky provedení exekuce ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti a není-li exekucí postižena nemovitá věc, vyzve exekutor oprávněného, aby ve lhůtě 30 dnů sdělil, zda souhlasí se zastavením exekuce nebo, aby ve stejné lhůtě sdělil, že se zastavením exekuce nesouhlasí. Jestliže oprávněný vyjádřil souhlas se zastavením exekuce nebo lhůta podle věty první uplynula marně, exekutor exekuci zastaví. Pro účely rozhodnutí o zastavení exekuce podle věty druhé a odstavců 8, 10 nebo 11 se na řízení spojená ke společnému řízení hledí, jako by ke spojení řízení ke společnému řízení nedošlo. Podle odst. 8 citovaného ustanovení nesouhlasil-li oprávněný, který není zproštěn od složení zálohy na další vedení exekuce podle odstavce 9, se zastavením exekuce podle odstavce 7, vyzve ho exekutor ke složení zálohy na další vedení exekuce. Ve výzvě exekutor oprávněného poučí o možnosti podat návrh na zproštění od složení zálohy na další vedení exekuce podle odstavce 10, o postupu podle věty třetí a o postupu podle odstavce 10 věty poslední. Nepodal-li oprávněný návrh na zproštění od složení zálohy na další vedení exekuce, je povinen složit zálohu do 30 dnů od doručení výzvy ke složení zálohy na další vedení exekuce. Nesloží-li oprávněný zálohu na další vedení exekuce ve lhůtě podle věty třetí, exekutor exekuci zastaví. Výši zálohy na další vedení exekuce stanoví prováděcí právní předpis. Podle odst. 10 téhož ustanovení na návrh podaný do 10 dnů od doručení výzvy ke složení zálohy podle odstavce 8 oprávněnému může exekutor výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, rozhodnout, že oprávněný je zproštěn od složení zálohy na další vedení exekuce, zejména odůvodňují-li to poměry oprávněného. K návrhu oprávněný připojí potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, které se podává na formuláři. O návrhu na zproštění od složení zálohy na další vedení exekuce rozhodne exekutor do 10 dnů ode dne jeho doručení. Toto rozhodnutí musí být odůvodněno. K návrhu podanému později se nepřihlíží. Kdykoli za řízení může exekuční soud nebo exekutor i bez návrhu přiznané zproštění oprávněnému odejmout, jestliže se do skončení řízení ukáže, že poměry oprávněného osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Nebyl-li oprávněný od složení zálohy na další vedení exekuce zproštěn rozhodnutím exekutora nebo bylo-li mu zproštění odňato, je povinen složit zálohu na další vedení exekuce do 15 dnů od doručení rozhodnutí, jímž byl návrh na zproštění od složení zálohy na další vedení exekuce odmítnut nebo zamítnut nebo jímž mu bylo přiznané zproštění odňato; jinak exekutor exekuci zastaví. Podle odst. 11 citovaného ustanovení je-li složena záloha podle odstavce 8 nebo jde-li o oprávněného, který byl zproštěn od složení zálohy na další vedení exekuce, lhůta podle odstavce 7 se prodlužuje o další 3 roky. Po uplynutí tříleté lhůty podle věty první se odstavce 7 až 10 a věta první použijí obdobně a lhůta podle odstavce 7 a věty první se prodlouží o další 3 roky. Po uplynutí lhůty podle odstavce 7 prodloužené o dobu podle věty první a druhé exekutor nepostupuje podle odstavce 7 až 10 a exekuci zastaví. Celková doba po vyznačení doložky provedení exekuce, po kterou nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti, nesmí v nepřerušeném trvání překročit po sobě následujících 12 let od vyznačení doložky provedení exekuce nebo posledního vymoženého plnění, nastalo-li později; do této lhůty se nezapočítávají doby uvedené v odstavci 12. Dojde-li v rozhodné době k částečnému vymožení povinnosti, běží lhůta uvedená v odstavci 7 větě první znovu od počátku ode dne následujícího po dni, v němž naposledy došlo k částečnému vymožení povinnosti. Po dobu, po kterou trvá prodloužení exekuce, soud nerozhodne o zastavení exekuce pro nemajetnost a návrh na zastavení exekuce pro nemajetnost zamítne. Jde-li o oprávněného podle odstavce 9, věty druhá až čtvrtá se nepoužijí. Podle odst. 12 citovaného ustanovení lhůta podle odstavců 7 a 11 neběží a) je-li předmětem exekuce nepeněžité plnění, b) po dobu, po kterou probíhalo řízení o návrhu na zastavení exekuce, námitce podjatosti, návrhu na odklad, odvolání nebo jiném podání účastníka řízení či trval odklad exekuce části majetku, během něhož nelze exekuci provést, c) po dobu, po kterou byla jako celek exekuce odložena, nebo ji není možné podle zvláštního předpisu provést. Pode odst. 13 citovaného ustanovení zastavením exekuce podle odstavce 7, 8, 10 nebo 11 nejsou dotčeny účinky již provedených úkonů a již vymožená plnění. Byla-li exekuce zastavena podle odstavce 7, 8, 10 nebo 11, určí se náklady bezvýsledné exekuce ve výši minimální odměny a paušální náhrady hotových výdajů podle zvláštního předpisu; je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady exekuce o daň z přidané hodnoty. Náklady exekuce podle věty druhé se uspokojují ze zálohy na náklady exekuce nebo ze zálohy na další vedení exekuce. Přesahuje-li výše nákladů exekuce podle věty druhé výši složené zálohy na náklady exekuce nebo výši složené zálohy na další vedení exekuce, právo soudního exekutora na náklady exekuce v části přesahující výši složené zálohy zaniká. 7. Podle § 87 odst. 2 věty prvé e. ř. má oprávněný právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku (dále jen „náklady oprávněného“). Náklady oprávněného hradí oprávněnému povinný. 8. Podle § 89 věty prvé e. ř. dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. 9. V projednávané věci není sporu o tom, že po celou dobu vedení exekuce nebylo ničeho vymoženo, přičemž celková doba uplynuvší po právní moci usnesení o nařízení exekuce, po kterou nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti, již překročila po sobě následujících 12 let. Nenastaly přitom žádné skutečnosti uvedené v § 55 odst. 12 e. ř., které by měly vliv na běh uvedené doby trvání exekuce. Jsou tudíž dány zákonné předpoklady pro zastavení exekuce podle citovaného § 55 odst. 11 e. ř. 10. Odvolatel se však mýlí, pokud se domnívá, že ustanovení § 55 odst. 7 a násl. obsahuje zvláštní úpravu nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, potažmo pravidlo, že je-li exekuce zastavována pro bezvýslednost, nemá být právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z nich. Jak plyne z doslovné citace předmětných ustanovení, jak byla svrchu uvedena, ustanovení § 55 odst. 7 násl. žádná pravidla upravující náhradu nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky neobsahuje. Citované ustanovení § 55 odst. 13 totiž řeší výlučně otázku nákladů exekuce (tj. nákladů exekutora), nikoli otázku nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Rovněž tak z citovaných ustanovení § 55 odst. 7 a násl. e. ř. nikterak neplyne, že by právo oprávněného na náhradu nákladů exekuce zastavením exekuce podle § 55 odst. 7 a násl. e. ř. zaniklo. Účelem těchto ustanovení je ukončit dlouhodobě marně vedené exekuce, jejich zastavení podle citovaných ustanovení § 55 odst. 7 násl. e. ř., nikoli však povinné oddlužit. Zastavení bezvýsledné exekuce samo o sobě nebrání oprávněnému v dalším uplatnění téže pohledávky v exekuci či insolvenci (srov. Kasíková, M. in: Kasíková, M., Jirmanová, M., Hubáček, J., Plášil, V., Šimka, K., Kučera, Z., Nekola, V., Exekuční řád. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, komentář k § 55 e. ř. str. 499, marg. č. 155.), což platí i o příslušenství této pohledávky, včetně nákladů spojených s jejím uplatněním, a tedy i nákladů vynaložených oprávněnou k uplatnění svého exekučním titulem přiznaného práva v exekuci, v níž byla pohledávka vymáhána. Byť bezvýslednost dlouhodobě vedené exekuce svědčí závěru, že povinný nemá postižitelný majetek, nevylučuje to, že takový majetek v budoucnu nabude nebo že získá příjmy, z nichž bude možno vymáhanou pohledávku i její příslušenství uspokojit. I při zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 a násl. e. ř. je proto třeba o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodnout podle výše citovaného § 89 věty prvé e. ř. V exekučním řízení přitom platí, že je to povinný, jehož tíží povinnost nahradit oprávněnému náklady účelně vynaložené k uplatnění svého exekučním titulem přiznaného práva v exekuci (srov. citované ustanovení § 87 odst. 2 věty prvé e. ř.). Je tomu tak proto, že vynaložení těchto nákladů zavinil povinný tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo uloženo vykonatelným exekučním titulem. Za situace, kdy se, jako je tomu v nyní projednávané věci, oprávněný po právu domáhal formou soudní exekuce vymožení pohledávky přiznané mu způsobilým a vykonatelným exekučním titulem (v daném případě platebním rozkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 10. 1999, č. j. 11 C 579/96-5), a zastavení exekuce pro bezvýslednost nezavinil (tj. při podání návrhu na nařízení exekuce zachoval potřebnou míru opatrnosti a uvážlivosti; srov. mutatis mutandis nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/08, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 203/2010 USn. a prejudikaturu v něm citovanou), má proto podle § 89 e. ř. právo na náhradu nákladů řízení vůči povinnému, a to za celou prováděnou exekuci (srov. Kasíková, M., v díle již citovaném, komentář k § 55 e. ř., str. 500, marg. č. 167 až 168). Exekutor proto postupoval správně, pokud povinnému uložil povinnost k náhradě nákladů řízení oprávněnému. Pochybení neshledal odvolací soud ani při určení výše těchto nákladů, a jelikož nesprávnost jejího určení ani není odvolatelem namítána, lze v tomto směru na odůvodnění přezkoumávaného usnesení toliko odkázat. Správně bylo určeno i platební místo - k rukám advokáta oprávněného (§ 149 odst. 1 o. s. ř. za použití § 52 odst. 1 e. ř.) a lhůta k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř. za použití § 167 odst. 2 o. s. ř. a § 52 odst. 1 e. ř.) 11. Odvolací soud z vyložených důvodů usnesení exekutora v přezkoumávaném výroku II. shledal věcně správným, a jako takové je v tomto rozsahu podle § 219 o. s. ř. za použití § 55c odst. 5 e. ř. potvrdil. 12. Oprávněný byl v tomto odvolacím řízení plně úspěšný, a proto mu odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř a § 55c odst. 5 e. ř. proti neúspěšnému povinnému přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Přiznané náklady odvolacího řízení ve výši 1 675,85 Kč tvoří náklady právního zastoupení oprávněného v tomto odvolacím řízení sestávající z odměny za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k odvolání, ve výši 1 085 Kč [tj. ve výši základní sazby vypočtené z tarifní hodnoty 80 368 Kč dle § 7 bodu 5. a. t. v částce 4 340 Kč a následně snížené podle § 11 odst. 2 písm. e) a. t. na ˝, neboť odvolání bylo podáno ve věci exekuční, a poté za použití § 11 odst. 2 písm. c) ještě na ˝, tedy celkem na Ľ, neboť odvolání se netýkalo věci samé (zastavení exekuce), nýbrž toliko vedlejšího výroku nákladového], paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 1, 3 a. t. a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad, jejíž je advokát oprávněného plátcem, ve výši 290,85 Kč. Platební místo (k rukám advokáta) určil odvolací soud stejně jako soudní exekutor v případě nákladů prvostupňového řízení podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůtu k plnění pak jako základní třídenní počítanou od právní moci tohoto usnesení podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Ústí nad Labem 31. ledna 2024 Mgr. Martin Pašek předseda senátu