č. j. 16 Af 9/2019-69 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobkyně:   Libs Glass, kom. spol. v likvidaci, IČO: 47781581, sídlem Rokycanova 348, 411 17  Libochovice, proti žalovanému:   Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00  Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2019, č. j. 25918/19/5200-11431-712433, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 6. 2019, č. j. 25918/19/5200-11431-712433, jímž žalovaný změnil platební výměr na pokutu za opožděné tvrzení daně Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 14. 3. 2019, č. j. 577245/19/2506-50523-507797, následovně: „Shora uvedený správce daně rozhodl podle § 250 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „daňový řád“), o uložení pokuty výše uvedenému daňovému subjektu podle § 250 odst. 1 písm. a) a odst. 4 daňového řádu, za nepodání daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015, kdy lhůta pro podání daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob podle § 136 odst. 1 daňového řádu uplynula dne 1. 4. 2016 a daňové přiznání ani na výzvu správce daně ze dne 10. 2. 2017, č. j. 292325/17/2506-50523-507797, nebylo podáno (vyměřená daň v částce 0,- Kč platebním výměrem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 577183/19/2506-50523-507797), ve výši 500,-Kč, slovy PĚTSET Kč.“ 2. Žalovaný dále žalobou napadeným rozhodnutím změnil platební výměr na pokutu za opožděné tvrzení daně správce daně ze dne 14. 3. 2019, č. j. 577293/19/2506-50523-507797, následovně: „Shora uvedený správce daně rozhodl podle § 250 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „daňový řád“), o uložení pokuty výše uvedenému daňovému subjektu podle § 250 odst. 1 písm. a) a odst. 4 daňového řádu, za nepodání daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, kdy lhůta pro podání daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob podle § 136 odst. 1 daňového řádu uplynula dne 3. 4. 2017 a daňové přiznání ani na výzvu správce daně ze dne 15. 11. 2017, č. j. 2379761/17/2506-50523-507797, nebylo podáno (vyměřená daň v částce 0,- Kč platebním výměrem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 577282/19/2506-50523-507797), ve výši 500,- Kč, slovy PĚTSET Kč.“ 3. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím změnil i platební výměr na pokutu za opožděné tvrzení daně správce daně ze dne 14. 3. 2019, č. j. 577364/19/2506-50523-507797, následovně: „Shora uvedený správce daně rozhodl podle § 250 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „daňový řád“), o uložení pokuty výše uvedenému daňovému subjektu podle § 250 odst. 1 písm. a) a odst. 4 daňového řádu, za nepodání daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017, kdy lhůta pro podání daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob podle § 136 odst. 1 daňového řádu uplynula dne 3. 4. 2018 a daňové přiznání ani na výzvu správce daně ze dne 19. 10. 2018, č. j. 2218980/18/2506-50523-507797, nebylo podáno (vyměřená daň v částce 0,- Kč platebním výměrem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 577316/19/2506-50523-507797), ve výši 500,- Kč, slovy PĚTSET Kč.“ Žaloba 4. Žalobkyně konstatovala, že je podnikatelským subjektem jen z titulu svého zápisu v obchodním rejstříku, jelikož nevykazuje vlastnictví jakéhokoliv majetku a nevykazuje žádnou činnost, nedisponuje žádným bankovním účtem, nevede pokladnu ani není držitelem žádného živnostenského oprávnění či koncese. Od data jmenování nové osoby likvidátora (dne 20. 10. 2003) je příslušnému správci daně vždy v termínech pro podání daňového přiznání oznamována tato skutečnost s odkazem na § 136 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Zdůraznila, že její oznámení správce daně opakovaně ignoruje a vyzývá ji k podání přiznání k dani z příjmu právnických osob v náhradní lhůtě. Na tyto výzvy žalobkyně již ničím novým nereaguje a jsou jí vystavovány platební výměry na pokutu za opožděné tvrzení daně a podaná odvolání jsou zamítána s odůvodněním, že povinnost podat přiznání k dani z příjmu je dána zákonem č. 586/1996 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), který jako „speciální právní norma“ má aplikační přednost před daňovým řádem. Uvedla, že zákon o daních z příjmů zřetelně dopadá na subjekty vykazující zdroj příjmů, tedy činnost a majetek. Na subjekt, který těmito atributy podnikání v žádné míře nedisponuje, což vylučuje vznik jakéhokoliv příjmu, tedy předmětu daně, jak jej definuje zákon, působnost zákona o daních z příjmů dle žalobkyně nedopadá. Žalobkyně jednala v přesvědčení, že právě tuto a jen tuto situaci řeší daňový řád. Byla toho názoru, že správce daně se dopouští nepřípustného formalismu, přičemž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1560/07. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný uvedl, že žalobkyně jako existující společnost je jako poplatník daně z příjmů právnických osob dle § 17 odst. 1 zákona o daních z příjmů povinna po uplynutí zdaňovacího období podat daňové přiznání, a to i v případě, že vykáže základ daně ve výši nula nebo vykáže daňovou ztrátu. Jelikož žalobkyně ani na výzvy správce daně předmětná daňová přiznání nepodala, i když tuto povinnost dle zákona měla, správce daně v souladu s § 250 daňového řádu rozhodl napadenými platebními výměry na pokutu o povinnosti žalobkyně zaplatit předmětné pokuty. Pokuty přitom byly v souladu s § 250 odst. 4 daňového řádu stanoveny v minimální zákonné výši 500 Kč v každém jednotlivém případě. Dle žalovaného bylo zřejmé, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu správce daně, ani žalovaného, který tyto platební výměry na pokutu fakticky potvrdil. 6. Zdůraznil, že žalobkyně zcela chybně interpretuje § 18 odst. 1 zákona o daních z příjmů, který obecně stanovuje, co je předmětem daně, tj. co podléhá zdanění daní z příjmu. Toto ustanovení tedy nijak neupravuje působnost daného zákona. Uvedené ustanovení přitom ani nevylučuje povinnost podávání daňového přiznání (třeba i u vykázané daňové povinnosti ve výši 0 Kč), ani jakkoliv nespecifikuje osobu povinnou/nepovinnou k podání daňového přiznání. Jak bylo výše uvedeno, žalobkyně byla povinna podat předmětná daňová přiznání, a to na základě § 38m odst. 1 zákona o daních z příjmů a podpůrně rovněž dle § 135 odst. 1 daňového řádu. Nadto žalovaný zdůraznil, že k podání daňového přiznání byla žalobkyně rovněž vyzvána správcem daně. Na samotnou povinnost podání daňového tvrzení nemá specifikace předmětu daně jakýkoliv vliv. Žalovaný poznamenal, že s žalobkyní uvedeným nálezem Ústavního soudu souhlasí a nerozporuje jej, ovšem na posuzovaný spor je zcela nepřiléhavý. Žalovaný též odmítl, že by postupoval přepjatě formalisticky nebo se dopustil nepřípustného formalismu. Posouzení věci soudem 7. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobkyně nesdělila soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byla ve výzvě výslovně poučena, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen. 8. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 9. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 10. Soud v daném případě též připomíná, že ve věci již jednou rozhodl rozsudkem ze dne 1. 2. 2022, č. j. 16 Af 9/2019-49, kterým zrušil napadené rozhodnutí a platební výměry správce daně na pokuty za opožděné tvrzení daně. Proti uvedenému rozsudku zdejšího soudu podal žalovaný kasační stížnost. O kasační stížnosti žalovaného rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 3. 2024, č. j. 5 Afs 47/2022-29, tak, že rozsudek zdejšího soudu ze dne 1. 2. 2022, č. j. 16 Af 9/2019-49, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 11. Rozhodující pro posouzení dané věci je skutečnost, zda žalobkyně byla povinna podat daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2015, 2016 a 2017 na tiskopise vydaném Ministerstvem financí. 12. Dle § 135 odst. 1 daňového řádu je řádné daňové tvrzení povinen podat každý daňový subjekt, kterému to zákon ukládá, nebo daňový subjekt, který je k tomu správcem daně vyzván. 13. Dle § 136 odst. 5 daňového řádu, nevznikla-li daňovému subjektu ve zdaňovacím období daňová povinnost k dani, ke které je registrován, sdělí tuto skutečnost správci daně ve lhůtě pro podání daňového přiznání nebo vyúčtování. 14. Dle § 4 daňového řádu se tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení použijí, neupravuje-li jiný zákon správu daní jinak. 15. Dle § 38m odst. 1 zákona o daních z příjmů je poplatník povinen podat daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob. Dle odstavce 2 uvedeného ustanovení, je-li zdaňovací období kratší než 1 rok, podává se daňové přiznání ve lhůtě a za podmínek pro podání daňového přiznání za zdaňovací období, které činí nejméně 12 měsíců. 16. Povinnost podat daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob je dále konkretizována v § 38ma, § 38mb a § 38mc zákona o daních z příjmů. V § 38ma uvedeného zákona jsou upraveny situace, v nichž je daňový subjekt povinen podat daňové přiznání nad rámec pravidelného daňového přiznání za zdaňovací období ve smyslu § 38m zákona o daních z příjmů. 17. V § 38mb zákona o daních z příjmů jsou zakotveny výjimky z povinnosti podat daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob. Dle uvedeného ustanovení není daňové přiznání povinen podat a) veřejně prospěšný poplatník, pokud (1) má pouze příjmy, které nejsou předmětem daně, příjmy od daně osvobozené nebo příjmy, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně, a (2) nemá povinnost uplatnit postup podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 8 zákona o daních z příjmů, dále b) společenství vlastníků jednotek, pokud má pouze příjmy, které nejsou předmětem daně, příjmy od daně osvobozené nebo příjmy, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně, c) veřejná obchodní společnost, d) zanikající nebo rozdělovaná obchodní korporace za období od rozhodného dne přeměny do dne zápisu přeměny do obchodního rejstříku, pokud není stanoveno jinak. 18. V § 38mc zákona o daních z příjmů jsou upraveny výjimky z oznamovací povinnosti podle § 136 odst. 5 daňového řádu. Konkrétně dle tohoto ustanovení platí, že veřejně prospěšný poplatník a společenství vlastníků jednotek, kterým nevznikla ve zdaňovacím období daňová povinnost k dani z příjmů právnických osob, nejsou ani povinni sdělit tuto skutečnost správci daně dle § 136 odst. 5 daňového řádu. 19. Podle § 250 odst. 1 písm. a) daňového řádu daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit pokutu, nepodá-li daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání, ačkoliv měl tuto povinnost, nebo učiní-li tak po stanovené lhůtě, a toto zpoždění je delší než 5 pracovních dnů, ve výši 0,05 % stanovené daně za každý následující den prodlení, nejvýše však 5 % stanovené daně. 20. Podle § 250 odst. 4 daňového řádu v případě, kdy daňový subjekt nepodá daňové tvrzení, ačkoli měl tuto povinnost, a neučiní tak ani dodatečně po dobu, kdy možnost podat toto tvrzení trvá, použije se při výpočtu částky podle odstavce 1 nebo 2 stanovená horní hranice; výše pokuty za opožděné tvrzení daně v tomto případě činí vždy nejméně 500 Kč. 21. Podle § 250 odst. 6 téhož zákona o povinnosti platit pokutu rozhodne správce daně platebním výměrem. Pokuta je splatná do 30 dnů ode dne oznámení platebního výměru. 22. Soud poukazuje na závěry zrušujícího rozsudku č. j. 5 Afs 47/2022-29, v němž Nejvyšší správní soud ve věci dospěl k závěru, že „§ 38m až 38mc zákona o daních z příjmů obsahují komplexní zvláštní právní úpravu povinnosti podat daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob a výjimek z této povinnosti. Povinnost podat daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob je v návaznosti na § 135 odst. 1 daňového řádu stanovena v § 38m a 38ma zákona o daních z příjmů. Výjimky z povinnosti podat daňové přiznání k této dani stanoví § 38mb uvedeného zákona. V tam stanovených případech nejsou daňové subjekty povinny podat daňové přiznání. 23. V případech uvedených v § 38mc zákona o daních z příjmů pak daňový subjekt nemusí plnit ani uvedenou oznamovací povinnost dle § 136 odst. 5 daňového řádu. 24. Vzhledem k tomu, že zákon o daních z příjmů obsahuje komplexní úpravu povinnosti podat daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob, není na místě u daňových subjektů, na něž podle citovaných ustanovení tohoto zákona dopadá uvedená povinnost, použít obecnou úpravu obsaženou v § 136 odst. 5 daňového řádu. Jinými slovy, výčet výjimek z povinnosti podat daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob obsažený v § 38mb zákona o daních z příjmů je úplný. Naopak ty daňové subjekty, které jsou zproštěny povinnosti podat daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob dle § 38mb zákona o daních z příjmů, jsou povinny učinit oznámení dle § 136 odst. 5 daňového řádu, pokud jim v daném zdaňovacím období nevznikla daňová povinnost a pokud nejsou povinnosti učinit toto oznámení zproštěny na základě § 38mc zákona o daních z příjmů. 25. Je třeba dodat, že mezi tím, zda daňový subjekt podá daňové přiznání, nebo pouze oznámení ve smyslu § 136 odst. 5 daňového řádu, není pouze formální rozdíl. Daňové přiznání je daňový subjekt povinen podat na stanoveném formuláři (§ 72 daňového řádu), který je uzpůsoben pro elektronické zpracování. Především je však daňový subjekt povinen k daňovému přiznání přiložit stanovené přílohy, které umožňují alespoň orientační ověření údajů uvedených v daňovém přiznání. Na oznámení dle § 136 odst. 5 daňového řádu se tyto požadavky nevztahují. Jedná se tedy o kvalitativně odlišné podání.“ 26. Výše uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu je zdejší soud vázán a plně je respektuje. Soud s ohledem na shora popsané konstatuje, že na posuzovanou věc nelze uplatnit § 136 odst. 5 daňového řádu, jak namítala žalobkyně, a žalobkyně se tedy nemohla zprostit povinnosti podat daňové přiznání pouhým oznámením učiněným dle tohoto ustanovení. 27. Soud proto shrnuje, že žalobkyně ve lhůtě pro podání daňových přiznání za zdaňovací období roky 2015, 2016 a 2017 byla povinna podat daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob za uvedená zdaňovací období. Daňové orgány tak nepochybily, pokud požadovaly po žalobkyni, aby podala řádná daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob za příslušná zdaňovací období. Jelikož tedy žalobkyně nepodala řádná daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob za roky 2015, 2016 a 2017, ačkoli k tomu byla povinna, mohly jí být dle § 250 odst. 1 písm. a) a odst. 4 daňového řádu uloženy pokuty za nepodání daňových přiznání za daná zdaňovací období. Námitky žalobkyně o tom, že nemusela podat daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roky 2015, 2016 a 2017, tak nejsou důvodné. 28. Žalobu soud vyhodnotil v mezích žalobních bodů jako nedůvodnou, a proto ji výrokem I. rozsudku podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. 29. Současně pak podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve výroku II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Ústí nad Labem 15. května 2024 JUDr. Petr Černý, Ph.D. v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.