česká republika rozsudek jménem republiky Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Zdeňkem Macháčkem ve věci   žalobce: X, narozen dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika trvale bytem X, Vietnam zastoupen advokátem Mgr. Markem Eichlerem  sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1   proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2025, č. j. CPR-27327-7/ČJ-2025-930310-V230   takto:   I. Žaloba se zamítá.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.       Odůvodnění:   1. Žalobce se včasnou žalobou domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie Libereckého kraje ze dne 11. 7. 2025, č. j. KRPL-49609-20/ČJ-2025-180022-SV, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Tímto prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně uložil žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění, stanovil dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, v délce 3 měsíců, podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovil dobu 15 dnů k vycestování z území ČR a současně vyslovil, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování dle § 179 uvedeného zákona.   2. V napadeném rozhodnutí žalovaný vyšel ze zjištění, že žalobce pobýval na území ČR od 23. 4. 2025 do 28. 5. 2025 neoprávněně. Proto bylo přistoupeno k vyhoštění. Prvostupňové rozhodnutí bylo dle žalovaného vydáno na základě správných a dostatečně podložených skutkových zjištění, protiprávní jednání žalobce bylo správně posouzeno dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Bylo zjištěno, že nejsou dány důvody pro aplikaci § 119a odst. 2 uvedeného zákona. Doba, po kterou není žalobci umožněn vstup na území členských států EU, byla stanovena v zákonném rozmezí, v přiměřené výši a koresponduje rozhodovací praxi aplikované v obdobných případech. K odvolacím námitkám žalovaný doplnil, že nenašel indicii o tom, že by právní zástupce žalobce kontaktoval správní orgán I. stupně již dne 15. 5. 2025. Žalobce měl vyznačen výjezdní příkaz do dne 22. 4. 2025. Pobyt žalobce po uplynutí uvedeného data byl neoprávněný. Neformální kontakt právního zástupce není relevantní procesní úkon. Podání žaloby proti rozhodnutí o neprodloužení pobytu nemá samo o sobě odkladný účinek a do doby, než o něm bylo rozhodnuto, byl žalobce povinen respektovat výjezdní příkaz. Setrvání cizince na území ČR bez oprávnění nelze odůvodnit pouhým očekáváním, že soud přizná podané žalobě odkladný účinek. Ten žalobci přiznán nebyl, a jeho pobyt byl proto neoprávněný.   3. Žalovaný dále uvedl, že rozhodnutí o vyhoštění není nepřiměřené z hlediska soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce je mladý, na území ČR studoval a má zde příbuzného, který jej finančně podporuje. Nesdílí však společnou domácnost s občanem ČR či EU, nevytvořil zde vlastní rodinu a jeho nejbližší rodinní příslušníci (rodiče a sourozenec) žijí ve Vietnamu, kde žalobci dle jeho slov nehrozí žádné nebezpečí. Žalobcovo studium v ČR nebylo plynulé a pravidelné z důvodu dlouhodobé absence. Žalovaný by považoval za přiměřenou i delší dobu vyhoštění, akceptoval však opatření uložené správním orgánem I. stupně. Vycestování žalobce je možné, což plyne z vyjádření samotného žalobce.   4. Žalobce v podané žalobě namítl, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav co se do zjištění přiměřenosti týče, neboť žalobce se dostavil dobrovolně ke správnímu orgánu po tom, co mu nebyl přiznán odkladný účinek. Předem si sjednal termín na cizinecké policii a poskytl maximální součinnost. Žalobce doufal, že jeho žalobě bude přiznán odkladný účinek a do nelegálního pobytu nebude vystaven. Nikdy nepáchal trestnou činnost, pouze zde studoval a připravoval se na budoucí povolání, ve škole však měl větší absenci. Na území ČR má strýce, který jej živí. Správní orgán osobu strýce zcela ignoroval a nepokusil se jej vytěžit. Právní zástupce žalobce jasně uvedl, že kontaktoval správní orgán již dne 15. 5. 2025, avšak se jednalo o telefonickou domluvu, kdy byly sděleny všechny údaje klienta, což lze dokázat výpisem lustrací žalobce. Vzhledem k tomu, že zahájení řízení o správním vyhoštění bylo po celou dobu domlouváno s OPA Liberec, nikoliv s OPKPE Liberec, které byl cizinec později postoupen, není relevantní informace OPKPE, že s nimi nebyl právní zástupce v kontaktu. Běžnou praxí právního zástupce bylo zahajování řízení u OPA. Správní orgány si měly danou informaci ověřit a ne vycházet toliko ze závěru OPKPE.   5. Žalobce přicestoval za účelem studia a neměl v plánu porušovat právní předpisy. Uložení správního vyhoštění v délce 3 měsíců je nepřiměřené. Nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života je dle správní judikatury neurčitým právním pojmem, nikoliv správním uvážením, což však správní orgány nikterak nereflektovaly. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013-34, s tím, že správní orgány nesplnily hlediska, která je nutno zvážit a způsobily nepřezkoumatelnost rozhodnutí, když nezjistily veškerá hlediska k posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí. Forma i délka uloženého opatření je nepřiměřená okolnostem případu, odporuje především zásadám proporcionality a právní jistoty. Žalobce měl v ČR povolen dlouhodobý pobyt, je v nízkém věku a nepáchal zde trestnou činnost. 6. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul. Dodal, že žalobce se v ČR zdržoval bez pobytového oprávnění, nebyl přitom zjištěn závažný důvod odůvodňující upuštění od vyhoštění. Žalobcem citovaná judikatura je nepřiléhavá, ve věci žalobce neexistovaly žádné mimořádné okolnosti. Námitka zásahu do soukromého života je obecná. Žalobce v řízení neuvedl žádnou konkrétní argumentaci, která by poukazovala na nepřiměřenost rozhodnutí.   7. Napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející přezkoumal krajský soud v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích žalobních bodů, jimiž je dle § 75 odst. 2 s. ř. s. vázán. Přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. 8. Ze správního spisu vyplynulo, že dne 28. 5. 2025 se žalobce dostavil na cizineckou policii, kde předložil cestovní doklad s vylepeným výjezdním příkazem platným do 22. 4. 2025. Bylo tedy zahájeno řízení za účelem správního vyhoštění, v jehož průběhu byl žalobce vyslechnut za přítomnosti tlumočníka. Správní orgán I. stupně před vydáním rozhodnutí obstaral závazné stanovisko Ministerstva vnitra ohledně možných překážek vycestování. Shora označeným rozhodnutím ze dne 11. 7. 2025 rozhodl správní orgán I. stupně o vyhoštění žalobce, jak bylo uvedeno výše. Správní orgán vyšel ze zjištění, že žalobce pobýval na území ČR bez oprávnění k pobytu od 23. 4. 2025 do 28. 5. 2025. Z výpovědi žalobce vyplynulo, že žije v ČR sám, na území má pouze bratrance, který mu finančně vypomáhá. Rodiče a sourozence má ve Vietnamu. Žalobce je v produktivním věku a bez zdravotních problémů, v návratu do Vietnamu mu nic nebrání. Vzhledem k uvedenému nepovažoval správní orgán I. stupně rozhodnutí o vyhoštění za nepřiměřený zásah do žalobcova soukromého a rodinného života. K odvolání žalobce přezkoumal prvostupňové rozhodnutí žalovaný napadeným rozhodnutím. 9. Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí správních orgánů ve věci správního vyhoštění žalobce z důvodu neoprávněného pobytu na území ČR podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Žalobce se rozhodnutí o správním vyhoštění brání jako nepřiměřenému s tím, že skutkový stav za účelem řádného posouzení jeho případu nebyl zjištěn žalovaným dostatečně. 10. K projednání věci nařídil soud jednání. Při něm zástupce žalobce zopakoval, že správní orgány měly reflektovat součinnost ze strany žalobce, jehož zástupce cizineckou policii kontaktoval, načež se žalobce sám dostavil. Dále uvedl, že uložené vyhoštění je nepřiměřené, žalobci mohla být uložena povinnost opustit území.   11. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.   12. Současně dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.   13. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.   14. Předně soud uvádí, že z napadeného rozhodnutí, které tvoří společně s prvostupňovým rozhodnutím jeden celek, vyplývá, z jakého skutkového stavu žalovaný vycházel, na základě jakých podkladů a k jakým právním závěrům dospěl. Námitce, že nebylo dostatečně zjišťováno či reflektováno, že právní zástupce žalobce se poprvé obrátil na cizineckou policii již dne 15. 5. 2025, soud nepřisvědčil. Žalobce pobýval na území ČR neoprávněně již ode dne 23. 4. 2025, není tedy příliš zřejmé, jaký benefit žalobce očekává od případného prokázání skutečnosti, že jeho zástupce neformálně (telefonicky) kontaktoval cizineckou policii dne 15. 5. 2025. Jednak má žalovaný pravdu v tom, že telefonický hovor není procesním úkonem, s nímž samotným by byly spojeny (v době, kdy s žalobcem ani neběželo jakékoli řízení) právní důsledky, jednak by se na situaci mnoho nezměnilo ani kdyby se žalobce dne 15. 5. 2025 na policii sám dostavil. Již tohoto dne pobýval na území ČR přes tři týdny bez pobytového oprávnění, pročež by se nemohl podivovat, pokud by i v takovém případě byl na tři měsíce vyhoštěn.   15. V době zahájení prvostupňového řízení pobýval žalobce v ČR neoprávněně přes měsíc a soud za daných okolností nepovažuje uložení vyhoštění na dobu tří měsíců za nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce se nemýlí, pokud v souladu se správní judikaturou považuje pojem „nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života“ za neurčitý právní pojem, který je třeba interpretovat a aplikovat na konkrétní případ. To také správní orgány učinily a v souladu s náhledem soudu dospěly k závěru, že v případě žalobce nepředstavuje vyhoštění na dobu tří měsíců takový nepřiměřený zásah.   16. Pokud jde o kritéria, která berou správní orgány při úvaze o přiměřenosti rozhodnutí o vyhoštění v úvahu, jejich demonstrativní výčet lze nalézt jak v ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců, tak v judikatuře správních soudů. Posouzení přiměřenosti rozhodnutí ze strany správních orgánů však neznamená povinnost rozepsat seznam veškerých takto popsaných v úvahu připadajících kritérií a ke každému se explicitně vyjádřit. Logicky je třeba klást důraz na ta kritéria, jejichž relevance vyjde v řízení najevo, a to zejména z iniciativy cizince, který sám nejlépe zná své soukromé a rodinné poměry. Je proto na něm, aby stěžejní aspekty svého soukromého či rodinného života tvrdil a případně prokázal, jestliže chce, aby se o nich správní orgány dozvěděly a vzaly je při svém rozhodování v úvahu.   17. Z dané věci přitom nevyplývá, že by správní orgány nějaký stěžejní parametr žalobcova soukromého a rodinného života přehlédly či nezohlednily. Důkazem toho je samotný obsah žaloby, kde žalobce nepřichází s žádným novým stěžejním tvrzením, které by správní orgány pominuly. V tomto směru žaloba uvádí, že žalobce má v ČR strýce, že zde měl v minulosti povolen dlouhodobý pobyt za účelem studia, je mladý a nepáchal zde trestnou činnost. K tomu lze uvést, že nepáchání trestné činnosti je samozřejmostí, nikoli zásluhou. Žalobci bylo v době vydání napadeného rozhodnutí 25 let, je tedy již dlouho dospělým člověkem. Jeho historické pobytové oprávnění mu v této věci nemá jak přilepšit, žalobce je totiž vyhoštěn právě proto, že i po jeho zániku protiprávně setrval v ČR. Sám vypověděl, že v ČR žije sám, nemá zde společenské a kulturní vazby ani majetek, návratem do Vietnamu, kde má rodiče i sourozence mu nic nehrozí. Má-li v ČR strýce (ve správním řízení byl označen jako bratranec), který mu finančně přispívá, jde vzhledem k uvedenému o slabou vazbu, která nemůže znamenat nepřiměřenost rozhodnutí o vyhoštění.   18. Skutečnost, že žalobce pobýval v ČR neoprávněně, protože měl vyčkávat na rozhodnutí soudu v jeho pobytové věci o případném přiznání odkladného účinku žaloby, žalobci také výrazně neprospívá. Žalobce byl povinen chovat se v souladu s právem a jestliže podal žalobu, která bez dalšího neměla odkladný účinek a současně uplynula doba stanovená ve výjezdním příkazu, byl povinen území ČR opustit. Pokud zde setrval, jednal protiprávně.   19. Uvedené skutečnosti vyšly ve správním řízení najevo, správní orgány je evidentně vzaly v úvahu, jejíž podstatu popsaly ve svých rozhodnutích. Jejich hodnocení považuje soud za dostatečné a adekvátní. Nelze proto hovořit o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí či popření zásady proporcionality a právní jistoty. Byl to žalobce, kdo porušil právní úpravu ČR na úseku pobytu cizinců a naplnil hypotézu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Vyhoštění na nepříliš dlouhou dobu je vzhledem k uvedenému okolnostem případu přiměřené, proto bylo namístě k němu přistoupit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 Azs 199/2017-27).   20. Na základě shora uvedené argumentace soud žalobu zamítnul jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.   21. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.   22. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Poučení:   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.   Liberec 9. ledna 2026     Mgr. Zdeněk Macháček samosoudce