73 A 5/2026 – 15   česká republika rozsudek jménem republiky Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Zdeňkem Macháčkem ve věci   žalobce: X, narozený dne X státní příslušnost republika Uzbekistán zastoupen advokátem JUDr. Matějem Šedivým  sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1   proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, Praha 3   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2026, č. j. CPR-38890-2/ČJ-2025-930310-V217   takto:   I. Žaloba se zamítá.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     Odůvodnění:   1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie Libereckého kraje ze dne 14. 10. 2025, č. j. KRPL-95373-16/ČJ-2025-180022-SV, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Tímto prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně uložil žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění, stanovil dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, v délce 6 měsíců, podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovil dobu 15 dnů k vycestování z území ČR a současně vyslovil, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování dle § 179 uvedeného zákona.   2. V napadeném rozhodnutí žalovaný vyšel ze zjištění, že dne 14. 10. 2025 byl pobytovou kontrolou v České Lípě zjištěn žalobce, jenž měl v cestovním dokladu pouze již neplatné vízum (do 3. 10. 2025). Jiným pobytovým oprávněním nedisponoval. Žalobce přicestoval do Schengenského prostoru dne 9. 7. 2025 přes Lotyšsko. V ČR chtěl pracovat na stavbě, avšak pracovní povolení neměl. Sdělil, že v ČR nemá žádné rodinné, společenské ani kulturní vazby. V Uzbekistánu má rodiče, manželku a čtyři děti. Uzbekistán považuje za bezpečný. V důsledku neoprávněného pobytu žalobce bylo přistoupeno k jeho vyhoštění. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno na základě správných a dostatečně podložených skutkových zjištění, protiprávní jednání žalobce bylo správně posouzeno dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný neshledal, že by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah. Žalobce zde pobýval protiprávně, což bylo zjištěno kontrolou správního orgánu I. stupně, nikoli aktivitou žalobce. Pouhá spolupráce žalobce ve správním řízení či jeho příslib, že vycestuje, nepostačuje k závěru o nepřiměřenosti rozhodnutí o vyhoštění. Nebyly shledány důvody k postupu dle § 50a zákona o pobytu cizinců. Žalobce musel vědět o svém neoprávněném pobytu, přesto nevycestoval. Dle příslušné sazby lze uložit vyhoštění až na 5 let, vyhoštění na 6 měsíců považuje žalovaný za adekvátní okolnostem případu.   3. Žalobce v podané žalobě namítal, že napadené rozhodnutí porušuje § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a § 174a zákona o pobytu cizinců. Nevychází ze skutečného stavu věci a adekvátně nezohledňuje, že šlo o první porušení zákona ze strany žalobce. Od počátku správního řízení žalobce spolupracoval. O jeho závazku vycestovat není důvod mít pochybnosti. Napadené rozhodnutí je tedy nepřiměřeně přísné. Žalobce navrhuje, aby bylo postupováno toliko cestou opatření na dobu 6 měsíců. Vzhledem k protiprávnímu pobytu v délce pouze 11 dnů by bylo namístě postupovat dle § 50a zákona o pobytu cizinců.   4. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a spisový materiál. Současně navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.   5. Napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející přezkoumal krajský soud v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích žalobních bodů, jimiž je dle § 75 odst. 2 s. ř. s. vázán. Přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s.   6. Ze správního spisu vyplynulo, že dne 14. 10. 2025 provedla hlídka cizinecké policie pobytovou kontrolu v České Lípě, při níž byl ztotožněn žalobce a byly zjištěny shora popsané důvody neoprávněného pobytu. S žalobcem tedy bylo téhož dne zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění. V jeho průběhu byl žalobce vyslechnut za přítomnosti tlumočníka. Uvedl, že do ČR přicestoval za prací a připustil, že ví o svém nelegálním pobytu. V Uzbekistánu má rodiče, manželku a čtyři děti, v ČR má pouze bratrance v Praze, jiné vazby ani majetek zde nemá. Správní orgán I. stupně po seznámení žalobce s podklady rozhodl shora označeným rozhodnutím o vyhoštění žalobce. Správní orgán vyšel ze zjištění, že žalobce pobýval na území Schengenského prostoru bez oprávnění k pobytu celkem 11 dnů. Rozhodnutí o vyhoštění neshledal nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce, který v ČR nemá silné vazby. Do ČR přicestoval až dne 13. 10. 2025, pobýval zde tedy pouze 1 den. S ohledem na rozsah a charakter protiprávního jednání žalobce bylo přistoupeno k vyhoštění na dobu 6 měsíců. K odvolání žalobce přezkoumal prvostupňové rozhodnutí žalovaný.   7. Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí správních orgánů ve věci správního vyhoštění žalobce z důvodu neoprávněného pobytu na území Schengenského prostoru podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Žalobce se rozhodnutí o správním vyhoštění brání jako nepřiměřenému.   8. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.   9. Současně dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.   10. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.   11. Předně soud uvádí, že z napadeného rozhodnutí, které tvoří společně s prvostupňovým rozhodnutím jeden celek, vyplývá, z jakého skutkového stavu žalovaný vycházel, na základě jakých podkladů a k jakým právním závěrům dospěl. Soud tedy nepovažuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a skutkový stav nepovažuje za nedostatečně zjištěný. Námitka porušení § 3 správního řádu je uplatněna zcela obecně. Je zřejmé, z jakého skutkového stavu správní orgány vycházely. Odlišný náhled žalobce na posouzení jeho věci neznamená, že správní orgány vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.   12. Pokud jde o námitku, že by bylo vhodnější postupovat podle § 50a zákona o pobytu cizinců, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2018, č. j. 3 Azs 234/2017-28, uvedl, že: „Z judikatury zdejšího soudu (např. rozsudky ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 Azs 199/2017 – 27, ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 3/2017 – 29) vyplývá, že rozhodnutí o správním vyhoštění se vydá tehdy, jestliže nastane některá ze skutkových okolností předvídaných v § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, za předpokladu, že se nejedná o nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 - 74, ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016 - 46, ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017 - 21, či ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Azs 120/2017 - 19). Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 Azs 199/2017-27 dodal, že v některých případech správní orgán na počátku nebo v průběhu řízení o správním vyhoštění skutečně dospěje k závěru, že vyhoštění osoby není možné (typicky s ohledem na nepřiměřený zásah takového rozhodnutí do jejího rodinného života). Namísto toho potom vydá rozhodnutí o povinnosti cizince opustit území dle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců, který stanoví: „rozhodnutí o povinnosti opustit území policie vydá dále cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat na území“. Při aplikaci tohoto ustanovení však správní orgán vždy vysvětlí, proč v daném případě nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění (typicky pro nepřiměřený zásah správního vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele), tedy že nebyly naplněny podmínky pro aplikaci § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.“   13. V daném případě žalobce bezpochyby naplnil podmínky pro aplikaci § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a uložení správního vyhoštění tedy bylo namístě. Žalobce pobýval na území ČR, resp. na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace bez oprávnění k pobytu po dobu 11 dnů. Žalobce ve své výpovědi nadto sám připustil vědomost o tom, že jeho pobyt není legální. Žalovaný si byl vědom úpravy § 50a zákona o pobytu cizinců, uvedl však, že v daném případě jsou naplněny podmínky ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců a vysvětlil, i ve spojení s rozhodnutím správního orgánu I. stupně, proč není rozhodnutí o vyhoštění nepřiměřené.   14. Pokud jde o dobu, na niž je žalobce vyhoštěn, správní orgány přihlédly ke zjištěným okolnostem případu včetně toho, jak dlouho nelegální pobyt žalobce trval a že žalobce měl o protiprávnosti svého setrvání v ČR vědět. Šestiměsíční dobu vyhoštění považuje soud v daném případě za adekvátní a korespondující běžné praxi správních orgánů, která je soudu z jeho činnosti známa.   15. Pokud jde o možné negativní dopady napadeného rozhodnutí do soukromého či rodinného života žalobce, bylo na žalobci, aby správním orgánům sdělil k tomu relevantní skutečnosti, neboť je to on sám, kdo zná nejlépe charakteristiky svého soukromého a rodinného života. Žalobci k tomu byl poskytnut dostatečný prostor, na otázky správního orgánu I. stupně nicméně uvedl, že v ČR má pouze bratrance, nemá zde společenské, kulturní či jiné vazby, nemá zde ani majetek, přicestoval za prací. Naopak v Uzbekistánu má rodiče, manželku a čtyři děti. V žalobě žalobce neuvedl žádné konkrétní aspekty svého soukromého a rodinného života, do nichž by mělo být napadeným rozhodnutím nepřiměřeně zasaženo. V tomto směru pouze nejobecnějším způsobem odkázal na porušení § 174a zákona o pobytu cizinců, aniž by uvedl cokoli konkrétního. K takto formulované námitce může soud pouze uvést, že porušení ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců neshledává. Z výpovědi samotného žalobce je zjevné, že k ČR má zcela minimální vazby. Důvod jeho příjezdu do ČR byl ryze ekonomický, těžiště jeho soukromého a rodinného života je v Uzbekistánu.   16. Byl to žalobce, kdo porušil právní úpravu ČR na úseku pobytu cizinců, a je tedy povinen i případný přiměřený zásah strpět. Vyjádření vůle vycestovat, spolupráce ve správním řízení, či skutečnost, že žalobce byl takto při nelegálním pobytu přistižen poprvé, jistě neznamená, že by neoprávněně pobývající žalobce nemohl být z ČR vyhoštěn. Vyhoštění na nepříliš dlouhou dobu (v kontextu zákonné sazby až na 5 let) je naopak okolnostem případu přiměřené. Vůli vycestovat žalobce vyjádřil teprve tehdy, když byl jako nelegálně pobývající cizinec zjištěn hlídkou cizinecké policie. Do té doby, přestože – jak sám uvedl – věděl o nelegálnosti svého pobytu, se nepokusil svůj pobyt zlegalizovat ani nevycestoval.   17. Soud tedy shrnuje, že pro vyhoštění žalobce byly naplněny zákonné podmínky. Využití institutu vyhoštění v délce 6 měsíců není nepřiměřeně přísné.   18. Na základě shora uvedené argumentace soud žalobu zamítnul jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. soud ve věci rozhodoval bez jednání, s čímž žalovaný vyjádřil výslovný souhlas a žalobce se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil.   19. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.   20. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Poučení:   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.   Liberec 21. dubna 2026     Mgr. Zdeněk Macháček samosoudce