Také v období před 1.1.2000, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 167/1999 Sb., přísluší zaměstnanci náhrada mzdy podle § 61 Zákoníku práce, aniž by její rozsah byl krácen o to, co v téže době obdržel jako příspěvek uchazeče o zaměstnání.

Poté, co bylo právoplatně rozhodnuto, že pracovní poměr žalobkyně E.J. v družstvu L. v L. byl rozvázán ze strany zaměstnavatele neplatně, domáhala se žalobkyně náhrady mzdy v částce 94 322,-- Kč, z toho 85 583,-- Kč za období od 1.4.1996 do 30.9.1996, zbytek za 21 odpracovaných dní v únoru 1996 s tím, že jí náleží více, než co obdržela. Žalovaný přenášel námitky co do výše uplatněného nároku a tvrdil, že veškerou náhradu mzdy poskytl tak, jak odpovídá právním předpisům a není proto dlužen. Navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Soud I. stupně rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že "nárok žalobkyně na zaplacení mzdy za 21 odpracovaných dnů v měsíci únoru 1996 a to ve výši vypočtené ze základní hrubé mzdy 11 000,-- Kč měsíčně a dále nárok žalobkyně na náhradu mzdy za období od 1.4.1996 do 30.9.1996 po odečtení částky, která byla žalobkyni vyplacena Úřadem práce v D., dislokovaným pracovištěm v R., jako uchazečce o zaměstnání a to včetně úroků z prodlení za dobu od 1.10.1996 je opodstatněn". V odůvodnění uvedl mimo jiné: vzhledem k tomu, že žalobkyni bylo Úřadem práce v D. dislokovaným pracovištěm v R. vyplaceno hmotné zabezpečení za dobu její evidence (uchazečky o zaměstnání) od 4.6.1996 do 30.9.1996 ve výši 12 669,-- Kč, bude tato částka v náhradě mzdy zohledněna. Odvolání žalovaného směřovalo do rozhodnutí o rozsahu nároku žalobkyně za únor 1996, mimo režim § 61 Zákoníku práce s tím, že odpracovala ve skutečnosti jen 17, nikoli 21 dnů, dále pak do průměrného výdělku v hrubé mzdě jako základu pro výpočet náhrady podle § 61 Zákoníku práce. Navrhoval, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud svým rozsudkem změnil napadený rozsudek tak, že "shledal opodstatněným" nárok žalobkyně na zaplacení mzdy toliko za 17 odpracovaných dní v únoru 1996 ze základní hrubé mzdy 11 000,-- Kč s úrokem z prodlení od 1.10.1996 a dále na náhradu mzdy za dobu od 1.4.1996 do 30.9.1996 ve výši průměrného výdělku za poslední čtvrtletí 1995, aniž bylo odečteno vyplacené hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání. Pokud jde o posléze uvedenou okolnost uvedl v odůvodnění mimo jiné: V okamžiku vzniku nároku na náhradu mzdy neexistoval obecně závazný právní předpis, který by ukládal vrátit podporu v nezaměstnanosti, pokud byla vyplacena za dobu trvání tohoto nároku na náhradu mzdy. Podle § 18 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb. v platném znění je uchazeč o zaměstnání povinen vrátit hmotné zabezpečení nebo jeho část, bylo-li příslušným orgánem rozhodnuto, že rozvázání pracovního nebo služebního poměru je neplatné, nebo, že zaměstnání trvá a zaměstnavatel je povinen za dobu, kdy nepřiděloval práci, poskytnout náhradu mzdy nebo peněžní náhradu. Dané ustanovení má výslovný odkaz na § 61 Zákoníku práce. I když v době vzniku nároku na náhradu mzdy ještě výslovná úprava neexistovala, má krajský soud za to, že stejně tak je nutno posoudit i minulé období. Nárok podle § 61 Zákoníku práce je totiž sankcí postihující zaměstnavatele za porušení povinnosti. Ze zákona plyne, že zaměstnavatel je povinen poskytnout tuto náhradu v plné výši. Bylo by v rozporu s § 61 Zákoníku práce, pokud by měl poskytnout méně, přičemž by za něho byl zbytek doplacen ze státních prostředků formou podpory v nezaměstnanosti. Za správnost vyhotovení: JUDr. Karel Lukáš v.r. Kamila Kovářová